OSOBNOST
JÁ SE NEBOJÍM
PETR VAVROUŠKA
Foto PETR JEDINÁK
"Sejdeme se na Šmukýřce v úterý v deset. Je tam fajn parčík s lavičkou. Když bude hezky, přijeďte na kole," dodal a zavěsil. Chvíli jsem měl pocit, jako by mě čekal rozhovor s cyklistou, a ne s legendou českého undergroundu. A tou MEJLA HLAVSA (49) je. Svou basovou kytaru a hlas investoval do písní skupin Plastic People of the Universe, Garáž, DG-307 nebo Půlnoc. V úterý se slunce vyplazilo na oblohu bez mraků, a tak jsem na setkání s Mejlou vyrazil na kole. On došlapal na čas. V cyklistickém úboru.
Jezdit na rozhovory na horském kole je u vás běžné?
Pokud je to v mých silách, snažím se schůzky domluvit tak, abych na ně mohl dorazit na kole. Asi před čtyřmi lety jsem byl fyzicky hodně na dně a nevěděl jsem, jak z toho ven. Napadlo mě, že si koupím kolo. Časem se ze mě stal vášnivý cyklista. Možná také kvůli látkám ne nepodobným morfiu.
Endorfinům?
No ovšem! Když jezdím větší vzdálenosti, cítím se skvěle a v pohodě.
Nejenom hudba vás tedy dobře naladí?
Hudba má samozřejmě také svoje, ale v posledních letech je pro mě spíše stresovou záležitostí. Mám totiž občas obavy, jestli může naše kapela lidem ještě něco říct. Při turné po Čechách a Americe se znovu obnovenými Plastiky se ale ukázalo, že věk zřejmě nerozhoduje. To nás samozřejmě potěšilo. Ale kolo mi občas dává víc.
Jezdíte každý den?
Snažím se, ale po operaci jsem to trochu omezil. Předtím jsem si dával takovou lehkou třicítku až padesátku denně s tím, že jednou měsíčně jsem šel přes stovku.
To je na horské kolo docela dost.
No jak pro koho. Uvažuji taky nad tím, že si koupím "silnici". Už mám jedno nádherné kolo vyhlédnuté.
Zmínil jste se o operaci. O co šlo?
Na svoje problémy jsem přišel díky kolu. Někdy v únoru jsem si vyjel na projížďku. Zkoušel jsem jeden ostrý výšlap v Prokopském údolí, který jsem na podzim dělal bez problémů. A najednou jsem na jaře zjistil, že tentýž kopec nemůžu udýchat. Přisuzoval jsem to špatné fyzičce. Pravidelně každý druhý rok chodím na celkovou prohlídku k jednomu kamarádovi, který dělá v nemocnici v Italské ulici na rentgenu. Tak jsem k němu zašel a on mi večer zatelefonoval, že mám přijít druhý den na cétéčko, že se mu nezdají moje plíce. Měl jsem špatné tušení, které se vyplnilo. Našli mi nádor na plicích, ale naštěstí ještě nebyl v rozvinutém stadiu. Čím dřív prý půjdu na operaci, tím lépe. Neváhal jsem. Operovali mě v květnu, pak jsem absolvoval chemoterapii a nyní chodím na radioterapii.
Jste na dobré cestě?
No až na "průvodní jevy" chemoterapie a ozařování, což je ovšem typické, se cítím dost dobře.
A příčina?
Pan doktor si vzal kartotéku a řekl: "Toto jsou případy stejné rakoviny, jakou máte vy. Šedesát procent jsou kuřáci, čtyřicet procent nekuřáci." Já jsem byl sice kuřák, ale spíše takový sváteční. Maximálně jsem zvládl deset cigaret denně. Ale podle mě není nikotin hlavní příčinou. Rakovinu má v sobě každý, u někoho propukne, u někoho ne. Způsob života rockového muzikanta je poněkud náročnější a dlouhá sezení po koncertech tomu asi nepřidala.
Jak jste se s tím vyrovnal?
V prvních dnech jsem byl trochu mimo, ale brzy jsem si to v hlavě srovnal. Tak už to na světě chodí.
Užírají vám současné strasti spíše fyzické, nebo psychické síly?
Jsem na tom dobře. Ale po ozařování bývám hodně vyčerpaný a unavený. Není to ideální.
Ale perete se dobře. Denně sportujete a denně zkoušíte s kapelou. To není oddychová léčba pacienta?
Snažím se nevypadnout z rytmu, na který jsem byl zvyklý. Tělo se ale občas bouří.
Myslíte nevypadnout z pravidelného zkoušení?
Ne, ne. Mám na mysli samozřejmě kolo. Myslím, že největší problém lidí, kteří onemocněli rakovinou, je ten, že se stáhnou do sebe, trápí se a bojí se dnů příštích. Což se já nebojím.
Plastici budou teď prý poprvé natáčet ve studiu.
Už to tak vypadá. Za těch třicet let existence nám toho vyšlo hodně, ale většinou šlo o záznamy koncertů, nahrávky ze sklepů a kuchyní. V listopadu jdeme do studia a v prosinci chystáme předpremiéru v Akropoli a na jaře premiéru.
Nahrávání ve studiu bude pro vás jakousi ztrátou panictví?
To ani ne. Každý má totiž nezávisle na Plasticích už nějaké studiové točení za sebou. Ale bude to zajímavé. Všichni se už těšíme. A ta vidina společného setkání Plastiků při nahrávání mě také drží v dobré náladě.
Ještě něco vás v průběhu nemoci podrželo nad vodou?
Určitě rodina, ale taky e-mail od Loua Reeda. Jakmile se o mých potížích dozvěděl, napsal mi několik dopisů a zajímal se, jak se mi daří. Informace získával třeba od Saši Vondry, velvyslance v Americe. To mně opravdu udělalo radost. My se totiž moc s Louem neznáme.
Jak to myslíte -- párkrát jste spolu už přece hráli?
Neznáme se jako přátelé. Ano, hráli jsme spolu, ale moc jsme se nebavili. Moje angličtina je totiž velmi bídná. S Reedem jsme vlastně takoví němí přátelé. První e-mail přišel v době, kdy jsem se vrátil z nemocnice a nemohl jsem ani chodit. Byl jsem hodně dole a pořád jsem se utěšoval, že až si sednu na kolo, tak se mi nálada zlepší. A Lou mi tehdy nepřímo pomohl.
Cítíte po tom, co jste teď aktuálně prožil, na sobě nějakou výraznou změnu?
Vlastně ani ne. Říkám si, že jsou věci, které k životu patří. Nedělám z toho vědu.
Nemáte po tom všem potřebu se ze svých pocitů vypsat do textů? Narážím na to, že vy jste velmi sváteční textař.
Moje textařské ambice jsou skutečně minimální. Jediné, co se možná stane, bude pokračování knihy Bez ohňů je underground, kdy s Honzou Pelcem popíšeme období setkání Plastiků po šestnácti letech. A tuším, že se ani nevyhnu osobním věcem a novému pohledu na život. Ale do textů k písním to cpát nebudu.
Důvod?
Stydím se.
Před sebou?
Taky. A před těmi, co by to případně četli. Já na to skutečně nemám.
Spolupracujete ještě s kdysi dvorním textařem Plastiků Egonem Bondym?
Naposledy jsme se viděli na jaře, kdy přijel do Prahy z Bratislavy, kde nyní žije. Tehdy se točil dokument o PP a Bondy nemohl chybět. Udělal nám dvouhodinovou přednášku o undergroundu, marxismu a maoismu. Jeho výpovědi o Plasticích by vyšly i na celovečerní film. Jeho filozofie je pořád stejná, což se mi líbí. Nikam nezabočil a zůstal věrný svému vidění světa.
Bylo to setkání plné nostalgie?
Naopak. Velmi bouřlivé. Dali jsme si pár piv a Bondy pak na závěr jenom křičel: Já už nemůžu, vždyť jsem už vypil bazény. Ale byl vyloženě potěšený. Většinu času v Bratislavě asi tráví tím, že loví vzpomínky na Prahu, na Telč a na Julii.
Dříve ho ale zaměstnávalo psaní textů i pro vás. Nemáte pocit, že text v moderní hudbě ztrácí smysl?
Určitě. Kolikrát jsem už přemýšlel, co je důvodem. Zdá se, že v dnešním světě jsou si jedinci čím dál vzdálenější a možná už si nemají co říct. Většina mladých lidí, co chodí na diskotéku nebo house party, nepotřebuje komunikovat. Možná že to vzájemné sdělení vidí třeba v tom, že si dají trávu, jsou na stejném místě a vnímají stejnou hudbu. Já tomu sice nerozumím a nejsem schopen do toho proniknout. Kdyby mi bylo ale dvacet, tak bych se asi ve stejné společnosti pohyboval. Ale jsem fakt rád, že mi dvacet není. Nechtěl bych se vracet do školy, nechtěl bych zakládat kapelu, protože je to dnes velmi složité. A většina nových skupin se stejně nejdřív ptá, co za to, co z toho, kolik desek, kdo dá peníze na studio. To je úplně jiná zkušenost, než mám já.
To však nic nemění na tom, že je mi na technokultuře něco velmi sympatické. Nevím, jak to přesně formulovat, ale asi to, že v době, kdy spolu lidé přestávají komunikovat, tak alespoň při techno party vědí, že patří k sobě.
Zálibu v taneční hudbě dokládá i vaše poslední deska -- Šílenství. Je na ní totiž slyšet hodně samplů a jiných prvků moderního přístupu k hudbě. Jak na váš výplod reagovali staří kamarádi?
Šílenství mělo být původně pro Plastiky. Ale ukázalo se, že ne všichni pro to měli pochopení. Tak jsem to natočil sám. A když to vyšlo, tak se něco ostatním Plastikům zalíbilo a asi čtyři věci z mé desky teď hrajeme. Jsem ale rád, že jsem desku nahrál sám. Mohl jsem se alespoň vyřádit. Plastici by mi do toho kecali a písně různě kuchali.
Vy se teď obklopujete spíše mladými lidmi?
Já věk neřeším. Důležité je, s kým je mi dobře a kdo má srdce otevřené.
Jak po těch společně prožitých letech funguje komunikace uvnitř skupiny?
Bavíme se o tom, jak komu pokročila skleróza. Ale nemáme mezi sebou žádný problém. Vloni jsme byli na turné v Americe a z místa na místo cestovali autem. Ukázalo se, že jsme schopni spolu vydržet. Ani jednou jsme se nepohádali. Bylo to úžasné.
Co pro vás znamenal underground?
Taky to, abychom se necpali do hitparád, nezajímali se, kolik dostaneme za koncert. Dělali jsme to, co jsme měli rádi. A to platí dodnes. Svoje ambice nikdy nepřizpůsobíme době, potažmo trhu.
Současné hvězdy uplácané bulvárními médii to mají spíše naopak?
Rozhodně. Jsou ale stálice jako Karel Gott, který bere muziku smrtelně vážně, což mě fascinuje. Jsem však zděšený, kam se rokenrol dostal. Že se vytratilo to, co dělalo rokenrol rokenrolem. Nebyla to jenom muzika, byl to i jiný postoj k životu, než měli měšťáci a televizní hvězdy. Dneska zapnu televizi a vidím šašky v kožených bundičkách, kteří jakože hrají rokenrol. A to na house party nevidíš. To, co se odehrálo třeba v Lipnici, bylo úžasné. Chápu, že místním, zejména starším lidem, se nelíbí, když jim tři dny v kuse hučí pod oknem aparáty. Je mi nicméně sympatické, že mladí lidé něco udělali a že z toho měli zážitek. Nevím, jestli mají takové zážitky muzikálové hvězdy, jež se dennodenně placatí na pódiu. A je mezi nimi řada lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou rokeři tělem i duší. A to je smutné. Nebo spíš úsměvné.
To je ten stav, jejž nazýváte v jedné písni vaší poslední desky nehybným močálem?
To je přesně on.
Jak proti močálu bojujete vy?
Nebojuji. Já takový nejsem. Nikdy bych totiž nešel do televize prodat to, co se stalo mým osudem.
Myslíte hudbu?
Svůj způsob života.
Jak vnímáte současnou společnost?
Jednoduše řečeno. Vyměnili jsme totalitu ideologickou za totalitu peněz. Smutný pohled. Samozřejmě že vnější svobody, kterých jsme nabyli, jsou naprosto v pořádku. Ale to, co si drtivá většina lidí pod pojmem demokracie představuje, je tristní. Že nahrabat si co nejvíce peněz jakýmkoliv způsobem a stát se jakýmsi pseudoboháčem je smyslem života. A mezi těmito zbohatlíky je také spousta těch, kteří na mě před patnácti lety pokřikovali před tuzexem: Hej, sss bony, bony? A teď jsou z nich osobnosti. Jde o jakousi hru na něco. Jsou to lidé, kteří nemají bohatý intelektuální život. Nemyslím tím, že by byli hloupí, ale pro ně je nejdůležitější získat víc než ten druhý. Když má blbec lepší auto, tak holt má lepší auto, ale pořád je to jenom blbec. To si ale oni nemyslí. Uvažují tak, že lepší auto dělá zároveň lepší i je samotné.
Ale vy jste si taky koupil lepší a dražší kolo.
Protože na tom starším mě při a po jízdě bolel šíleně zadek, bylo těžší a nemělo odpruženou vidlici, která šetří klouby. To vše byly výhody, jež mají smysl a užitek. Nekoupil jsem si ale mercedes za tři milióny, abych pak vyskakoval noc co noc a díval se, jestli ho někdo nechce ukrást.
Takže v něčem byl podle vás starý režim pozitivní?
Zejména v tom lidském rozměru. Mám obavy, že lidé chtějí dohnat to, co jim bolševik nenávratně vzal. Chtějí si ještě ve zbytku života co nejvíce užít. Na úkor čehokoliv.
V poslední době se mluví o Cibulkových seznamech. Zejména o tom, že spoustě nevinných lidí hodně ublížily. Vám, který jste se na nich objevil, mimochodem také. Bráníte se?
Na toto téma jsem už v různých médiích mluvil mockrát a rozhodně už nemám chuť hrabat se ve výkalech, které po sobě zanechala kreatura s názvem StB. Měli mě na starost třináct let, z toho mě pět let nutili k vystěhování a pět let ke spolupráci. Nepodařilo se jim ani jedno, a když to pochopili, slavnostně mi oznámili, že je vlastně jedno, že jim to nepodepíšu, že totiž mají tu moc agenta ze mě udělat sami. Taková byla jejich pomsta za to, že mě nedonutili k vystěhování. Já jsem nebyl žádný hrdina, ale vím, co jsem udělal a co ne. Možná že se o tom ještě jednou zmíním v pokračování knihy Bez ohňů je underground.
Není vám v duchu tohoto absurdního divadla líto, že už nemůžete používat vaše sportovní převleky? V osmdesátých letech vás režim nařkl z příživnictví, protože jste byl nezaměstnaný. A tak jste chodil do hospod jako cyklista, lyžař, basketbalista nebo běžec. To musela být docela legrace.
Bylo to bezvadné, ale zároveň náročné. Teď už je hodně sekáčů, lepší možnosti ke koupi všemožného přestrojení. Jsou to milé vzpomínky, které jsou naštěstí pryč.
Ptají se vás děti na vaši docela zajímavou minulost?
Synovi je dvacet a přečetl si všechny dostupné materiály o Plasticích a taky o mně.
I knihu Bez ohňů je underground, kde otevřeně líčíte vaše klukoviny, dlouhá sezení po koncertech a tak?
Bohužel i ta se mu dostala do ruky. Když jsem to zjistil, bylo mi trochu nevolno.
Indiánské vybavení po vás nepřevzal?
Proboha, o této mé úchylce snad ani neví.
Máte ještě choutky na film? Zahrál jste si už ve dvou.
Už ne. Já se totiž nechám do něčeho natáhnout, protože neumím říct ne. A později zjistím, že jsem neudělal dobře.
Proč?
Necítím se ve své kůži a je to na mně vidět. Nejsem schopen pochopit a poslechnout záměry režisérů, protože vidím všechno jinak.
Texty nechcete psát, protože se stydíte, podobně je to u vás i s filmem. Ale jak je možné, že na pódiu hrát můžete?
Ale tam je to pro mě taky peklo. Já ale nic jiného neumím. Nejraději bych samozřejmě udělal občas nějakou desku a nemusel vůbec na jeviště. Pro mě jsou to fakt šílená muka. Například vloni v Olomouci jsem měl takovou trému, že jsem musel po koncertě vyhledat psychiatra.
Jak jste tedy přežil koncert v Bílém domě pro Billa Clintona a Václava Havla?
Problém je v tom, že si sám nevěřím. Jenomže v Bílém domě jsem hrál s Louem Reedem a to bylo v pohodě. Věděl jsem, že to Lou zmákne a já ho doprovodím jenom na basu. To umím. Pokud by to ale mělo být vše jenom na mně, tak se tam skácím a museli by mě odvézt do nejbližší nemocnice.
Říkáte, že nic jiného neumíte, ale co vaše oblíbená geodézie?
Bylo by fajn, kdyby se ty časy vrátily.
Proč tomu nepomůžete?
Neměl bych čas na muziku.
To je trochu schizofrenní.
Naprosto. V geodézii nebo geofyzice ale ode mě už nikdo nic neočekává. V muzice doufám, že ještě jo.
Našel jste díky zeměměřičství své místo na zemi?
Dá se změřit přesně to místo, kde stojím. To najdu vždy. Ale bohužel už nezjistím, kam patřím. Ale ani to nechci vědět. Člověk je na světě chvíli, a ještě se budu pídit po tom, jaké tady mám poslání? Jistota znalosti, co jsem zač a co tady dělám, není dobrá. To hledačství je daleko smysluplnější než to vědění. Jistoty jsou totiž nehybný močál.
V patnácti jste váhal, jestli přestoupíte do Černých ponožek, nebo k jiné, podivnější kapele. Asi vás ani nenapadlo, kam to dotáhnete.
Vím o spoustě chyb, které jsem udělal. Život je ale nádherný v tom, že se nic nedá změnit na tom, co se stalo. Není to tak jednoduché, jako přetočit pásek na kazetě a něco vymazat a nahrát znova.
Kam teď vyrazíte na kole, až to spolu zabalíme?
Do Prokopského údolí. Ale jestli mě tam na tom kopci zastihne hlad, tak se asi vrátím. A na odpoledne mám naplánovanou pétanque se sousedem a od sedmi pak kulečník. Života je potřeba využívat. No a musím se zastavit na Globus Music domluvit detaily k nahrávání první oficiální desky PPU.
MEJLA HLAVSA se narodil 6. března 1951 v Praze. S Janou Němcovou má syna Štěpána a dceru Magdalenku. S rokenrolem začínal v roce 1964, v necelých čtrnácti letech. V letech 1964--1967 hrál v kapelách Blue Monsters a The Vagabunds. O tři roky později založil The Undertakers a v následujícím roce Plastic People of the Universe, se kterými hrál do roku 1988. Ve stejném roce vznikla skupina Půlnoc. Kromě toho hrál také s Garáží a v DG-307. Mezi jeho nejvýznamnější alba patří Pašije, Půlnoční myš, Půlnoc, City of Hysteria (Půlnoc), Best of Garáž (Garáž), Uměle ochuceno (DG-307). V roce 2000 nahrál první samostatné album Šílenství.
V roce 1976 byl odsouzen a uvězněn za výtržnictví s Martinem Jirousem, Pavlem Zajíčkem a dalšími členy Plastic People. Po této aféře následoval zvýšený zájem StB a zákaz veřejného vystupování. Mejla Hlavsa hrál na soukromých akcích, například u Václava Havla na Hrádečku.
Nikdy bych nešel do televize prodat to, co se stalo mým osudem -- svůj způsob života
Jsem fakt rád, že mi není dvacet. Nechtěl bych se vracet do školy, nechtěl bych zakládat kapelu, protože je to dnes velmi složité.
Myslím, že největší problém lidí, kteří onemocněli rakovinou je ten, že se stáhnou do sebe, trápí se a bojí se dnů příštích. Což se já nebojím.
zdroj: časopis Reflex