MAREK HLAVICA (40) jsou dva -- manažer s velkou rozhodovací pravomocí se po setmění mění ve zpěváka s tak velkým hlasem, že mu za něj před dvěma lety udělila Česká bluesová asociace titul tpěvák roku. Hlavica hezkou řádku let kormidloval svou skupinu Žáha k hudebnímu tvaru, který nedávno vyšel na pozoruhodné desce Soul Machine. Protože se s Markem známe dlouho, sliboval jsem si od něj otevřené přiznání, zda kombinace světa reklamy a blues nehrozí trvalým rozdvojením osobnosti.
Stále se diskutuje o smyslu českých hudebních cen Anděl. Před pár dny rezignoval další prezident Akademie populární hudby. Bylo by pro tebe ctí vyhrát za těchto okolností kategorii Objev roku?
Můžeš si myslet ledacos, ale když natočíš album u velké společnosti, láme se chleba. Jde přinejmenším o peníze. Firma investuje, chce vydělat a já pak nemám nárok zívat nad Andělem.
Tobě se předávání v Paegas Aréně líbilo?
Byla to nuda, Liška a Geislerová aspoň vnesli smysl pro českou absurditu do show, která se tvářila zoufale americky. Nechápu, kde se tu bere ta chorobná potřeba dávat neustále do pohybu nějakou tradici, stát u jejího zrodu, získat status otce zakladatele něčeho prestižního a zadělat si tak na nesmrtelnost.
Žáze se přihodilo přesně to, po čem touží snad každá česká kapela. Na koncertu si vás vyhlédl skaut firmy Sony Music/Bonton a položil na stůl smlouvu. Úplný americký sen ...
Je fakt, že v Čechách to není moc běžná praxe, nepamatuju se, že by mi někdo vyprávěl podobný příběh. Spíš kapely chodí dělat dřepy na firmy a čas od času uspějí.
V branži se pohybuješ už patnáct let. Nikdy jsi neměl chuť dělat dřepy?
Kdybych žil jenom hudbou, kdyby to byla má jediná ambice, v určitou chvíli by mi asi povolily nervy. Jenže já tu ambici nemám. Než bych dělal rituální tanečky před lidmi, jimž váš časopis s mou skromnou dopomocí dokázal, že jsou nekompetentní, budu radši hrát v klubu pro čtyřicet lidí, kteří tam přijdou dobrovolně.
Pro nezasvěcené dlužno podotknout, že jsi v reportáži Reflexu sehrál volavku, jež ve třech tehdy ještě nevydaných písničkách Lucie nahradila v pěvecké stopě Davida Kollera. Ve většině firem nahrávku "neznámé" kapely odmítli s tím, že to není nic moc.
Ano, potvrdilo se to, co autor článku Honza Dědek předpokládal. Pokud jde ale o mne, neměl jsem z té nahrávky dobrý pocit. Nazpíval jsem sice tři písničky za dvě hodiny, a nebyla to moje parketa. Musím před Kollerem smeknout klobouk. Písničky Lucie se pro zpívání mohou zdát jednoduché, ale je to opravdu jen zdání.
Osvíceným skautem, který Žáhu objevil, byl nedávno zesnulý Karel Knechtl. Jak na něj vzpomínáš?
Karel nám věřil, bylo to hodně osobní, měl tuhle muziku skutečně rád. Viděl nás na Kloboučku a pak se na nás šel podívat do klubu. Uhranula ho naše předělávka evergreenu Don't Stop, o které tvrdil, že to bude hit ráže With A Little Help From My Friends v podání Joea Cockera. Jenomže přehlédl, že má šest minut a v rádiu ji nikdo hrát nebude.
Album Soul Machine je nazpíváno anglicky, což se v Čechách rovná komerční sebevraždě, protože rádia české kapely zpívající anglicky zásadně nehrají. Vysvětlil vám někdo proč?
Ne, slyšel jsem jenom, že se s tím musíme smířit. Rozčiluje mě to. Kdyby v rádiu XY seděl nějaký purista českého jazyka, řeknu si: dobrá, spletl se o dvě stě let. Jenomže tím, že tento "univerzální" přístup přestává platit, když otevře pusu Španěl Iglesias, švédští Roxette, ABBA, když to vadí, pouze jde-li o Čechy krásné, Čechy mé, zdá se mi to dost nacistický.
V obchodním světě platíš za respektovaného experta v oblasti public relations, ale jako muzikant jsi amatér, co má v kapele profesionální muzikanty, viz Mirek Linhart z Yo Yo bandu. Bylo těžké získat si u nich respekt?
Touhle deskou se mi splnil životní sen. Dlouho jsem ho v sobě hýčkal, než se sešli lidé, kteří to cítí stejně. A to i v tom smyslu, že každý kolektiv musí mít svého šéfa. Připomenout, že mám poslední slovo, bylo tím těžší, že jsem kapele nevelel z titulu žádné jmenované funkce jako ve firmě. Musel jsem se přirozeně prosadit a obhájit v konkurenci vlastní argumenty.
O Žáze se většinou hovoří v souvislosti s českým funkovým boomem posledních řekněme osmi let. Má český funk nějaké téma?
Největší kus práce udělal Roman Holý, který tu tento žánr zpopularizoval. Líbí se mi, co dělá, ale většina lokálních kapel se snaží jen přiblížit americkému originálu. Téma českého funku je nápodoba.
Platí to i pro Žáhu?
Pokud je naše deska něčím nová, tak snad tím, jak je nařvaná, drsná, že je tam slyšet krev, pot a sperma. Něco podobného jsem u nás slyšel snad jenom u Krausberry nebo první Laury, ale to je žánrově jinde. Já bych spíš řekl, že hrajeme soul, protože je mi hrozně blízká definice, již jsem si přečetl v rozhovoru s Tower of Power. Je to hudba, která je o prožitku, o duši. Není to žánr, je to způsob interpretace, protože jako soul můžete zpívat i Paula Simona.
Na albu jsi se uchýlil pod pseudonym Soul M. Proč, vždyť Marek Hlavica už byla na klubové scéně docela známá značka?
Ten důvod je pragmatický: mé současné povolání mi neumožňuje používat jméno současně při veřejném vystupování za firmu a na jevišti. Zaměstnavatel by to nerad viděl.
Nebál jsi se dřív prozrazení?
Nebylo to tak dramatické, ale strach jsem míval. Nejdřív v Mladém světě, aby mi někdo neřekl, že trdluju a nepracuju, pak v agentuře, kde jsem si namlouval, že bych ztratil respekt u klientů, ale skutečně do tuhého šlo až u Philipa Morrise. Mezinárodní firmy jsou na to mnohem citlivější.
Nedochází k sociálnímu křížení, když přijedeš na bluesový festival v drahém autě těsně poté, cos toho dne ukončil poslední marketingový mítink?
Nemám s tím problém a doufám, že ostatní ho nemají se mnou. Bohužel kolegům muzikantům většinou nemohu vyhovět v tom, že bych s nimi seděl do rána v hospodě a pil pivo, protože nepiju a většinou jsem po vystoupení dost grogy. Druhý den mě čeká přinejmenším desetihodinová zabíračka. Teď například vstávám před šestou.
Platíš za rtuťovitého showmana. Jak to, že se nemusíš napájet alkoholem nebo nějakou jinou drogou?
Koncert pro mě není práce, před kterou bych se musel povzbuzovat. Moje zaměstnání vyžaduje celodenní kontrolu emocí. Jiní to kompenzují tak, že zvedají činku nebo řvou na manželku.
Jsi z herecké rodiny. Jsou koncerty kompenzací za to, že nejsi herec?
Jako dítě jsem hrál v několika filmech, přesto mě nikdy nenapadlo, že bych se tím živil. Baví mě ovšem reakce publika, je to nebezpečně příjemný pocit, když někoho ovládáš: vyšleš impuls a on se očekávaným způsobem vrátí. V tom je herectví stejné.
Tvoje maminka, herečka Ivanka Devátá, je známá autorka fejetonů, v nichž dost často figuruješ. Jak vnímáš interpretaci své osoby?
Je to psychoanalýza, často mi připomene něco, co jsem už zapomněl. Baví mě to číst, protože styl psaní a specifický způsob slovního humoru máme společné.
Zmínila tě vůbec někdy v souvislosti s hudbou?
Leda když vzpomínala naše dětství, kdy jsme s bratrem Adamem dováděli rodiče k šílenství tím, že jsme všechno hráli nahlas. Moje hudba jí není moc blízká, jakkoli byl můj dědeček hudební skladatel, dirigent a kapelník.
Na co vzpomínáš často ty?
Byl jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a nevím, z čeho vznikl dojem, že zrovna já se o sebe vždycku dokážu sám postarat. Jsou chvíle, kdy člověk pomoc přece jen potřebuje. Ale všichni žijí s pocitem -- Mára, ten to zvládne.
Tvůj rodný otec je herec Miloš Hlavica, ale vyrůstal jsi s otčímem, hercem Josefem Vinklářem. Neměl jsi v tom zmatek?
Hlavně máma to měla dramatické. S Pepou se v sedmdesátých letech rozvedla, pak se k sobě vrátili, aby se nakonec zase rozvedli. Nejveselejší část svého dětství bych umístil do doby po rozvodu s mým otcem, byla to doba chalupy, Pepova smyslu pro humor, her v karty a dramatických pingpongových zápasů. Můj táta, Miloš, si mě, obrazně řečeno, převzal v pubertě a objevil pro mne výtvarné umění.
Maluješ?
Tisknul jsem na látky, maloval nábytek v bytě. Obrazy, pokud mi to finanční možnosti dovolí, spíš kupuju.
Jaké období máš rád?
Fascinuje mě dvacáté století. Historie a současnost v jedné etapě. Stará tramvaj je pro mě už historický artefakt, ale kromě toho si pamatuju, že jsem s ní jezdil do školy. S časovým odstupem člověk vnímá hodnoty jinak. I sedmdesátá léta dnes mají svůj styl, ačkoli jsme to ještě před deseti lety nevnímali.
Proč ses nakonec nestal taky hercem?
Umělecká dráha mi přišla moc afektovaná. Novinařina ale nebyl můj nápad, jednou prostě rodiče nadhodili: co novinařina, to je od každého trochu. Kdyby řekli dramaturgie, možná bych šel na DAMU.
Stal jsi se úspěšným reportérem Mladého světa, ale nakonec jsi od žurnalistiky zběhl.
V roce 1990 jsem odjel na tři měsíce do Států, kde jsem se zúčastnil programu Magazin Business, který mě naprosto uzemnil. Vydávání novin a obchod s nimi, nic takového tady za komunismu neexistovalo. Jako jeden z prvních u nás jsem se naučil ovládat cenotvorbu, obchodní podmínky, smluvní podmínky, marketing, organizaci předplatného a prodeje. Do té doby bylo všechno dané -- jediná organizace distribuovala všechny tituly za pevně stanovenou cenu a noviny a časopisy tiskly inzeráty typu prodám kožich nebo si OP Prostějov zadal čtvrtstranu o svých nových blůzkách. Na trh najednou přišly zahraniční firmy. Já se vrátil tak nažhavený, že jsem se dobrovolně přihlásil o post obchodního ředitele Mladého světa a byla to moje nejhezčí profesní léta.
Pokud vím, absolvoval jsi během amerického pobytu praxi v legendárním hudebním časopise Rolling Stone.
Byl působivý svou strukturou, potkával jsem na jeho chodbách proslulé novináře, ale nejcennější bylo, že jsem díky redakčním volňáskům viděl za ty tři měsíce víc, než asi uvidím po zbytek života. Největším zážitkem byl dvoukoncert Joea Cockera a Stevieho Raye Vaughana na pláži na Long Islandu. Díky své drzosti jsem si dokonce zahrál na foukací harmoniku v jednom newyorském klubu a v Park City v Salt Lake.
Co na to domorodci?
Byli u vytržení, jako kdyby sem přijel černoch v kroji a vystřihl polku.
Z podstaty svého zaměstnání jsi jistě ve styku s americkými manažery působícími v Čechách. Vídáš je na vašich koncertech?
Je fakt, že na naše koncerty vždycky chodilo hodně cizinců, ale kolik z nich bylo manažerů, těžko říci. Zahraniční manažeři se většinou pohybují v komunitách a jisté izolaci. Mají své oblíbené restaurace, podniky, golfové kluby. Na téhle izolovanosti se dají vydělat i pěkné peníze. Spousta firem nabízí zábavu právě pro zahraniční manažery. A za zahraniční ceny.
Říkáš, že sis albem Soul Machine splnil životní sen. Překvapuje mě, že ses ho už začátkem devadesátých let dokázal nevzdat v drsném světě českých podnikatelů, kteří nemají na nic čas.
Je to jiný svět, sešněrovanější, racionálnější, ale i v něm se, jak říkal Plzák, pěstují šachové kroužky. Pravda, byznysmeni se sdružují v posilovnách, kde ventilují svou zarputilost, na golfu, mladí chodí tancovat na house, ale těch, co by něco tvořili a byli múzičtí, těch není moc. Malířů, cimbálistů a krajkářek tam moc nenajdeš. V téhle komunitě jsem trochu exot.
Může být oblast public relations stejně kreativní jako muzika?
Může, když k tomu máš příležitost. Nasypat peníze do projektu a dál se o to nestarat moc zábavné není, ale když si vymyslíš projekt, najdeš pro něj partnera a dotáhnete ho spolu do konce -- to je jako když stavíš barák včetně toho, že si vymyslíš, jak má vypadat. Byl jsem například rád, že jsem se mohl za Philipa Morrise podílet na projektu Domácí násilí, i když byl rizikový, protože na podobné téma tu ještě nikdo nic nedělal a názory na toto téma nejsou v Čechách tak úplně vyhraněné. Kdekdo si myslí, že to není jejich věc, že si o to ty husy pitomé beztak koledují.
Stál jsi u zrodu českého mediálního trhu. Jistě jste se tehdy pokoušeli prognostikovat jeho vývoj.
Ano -- a netrefili jsme se. Náklady novin šly po devadesátém prudce nahoru, první tři roky to vypadalo, že řada titulů odpadne, ale ty, co přežijí, budou posilovat. Mimo jiné i příklad mého rodného Mladého světa ukazuje, že to dopadlo jinak.
Nestýská se ti někdy po novinařině?
Když já psal, bylo omezený množství témat a úhlů pohledu. Na druhou stranu si člověk hrál s jazykem a čtenář to ocenil. Dneska to neocení nikdo -- čtenář chce informaci, literaturu hledá jinde. Autorství nekvete a to je důvod, proč by mě to už asi moc nebavilo.
V pozici tiskového mluvčího sis mi často stěžoval na novináře, na to, jak zacházejí s informací, kterou jim poskytneš. Vadilo ti něco opakovaně?
Po revoluci bylo použitelných novinářů méně, než se čekalo, někteří museli od válu, otevřel se prostor pro mladé lidi, kteří nedostali čas se naučit řemeslo. Vydavatel chce hned výsledky, elév se mu nevyplatí. Spotřeba lidí v médiích je pořád obrovská a skoro všichni do jednoho rázem získají a pocítí obrovský vliv, což je vede k ne zcela pravdivému přesvědčení, že si mohou dovolit vše. Oslabuje to jejich smysl pro odpovědnost a nezodpovědností působí největší škody. Rychlokvašení novináři nedostanou šanci se naučit řemeslo. Nechci vypadat staromilsky, ale řekni mi, jak často dáváš v Reflexu svým podřízeným opakovaně předělat text? Moje generace tím prošla, já články přepisoval mnohokrát. A muselo to všechno sedět -- ze všeho byl politický malér.
Muzika je spravedlivější?
Jistě. Tam je všechno okamžitě slyšet.
Netrápilo tě jako obchodníka z povolání, že debutové album Žáhy bude pro vaše vydavatelství nejspíš ztrátový podnik?
Trápilo. Ostatně já na firmě říkal: jestli chcete tu desku dělat, tak pouze za předpokladu, že budete věřit tomu, že to pro vás bude dobrý obchod. Pokud tomu nevěříte, tak to dělat nebudeme. Opravdu nechci, abyste měli pocit, že děláte něco pro rozvoj českého big beatu, dobročinný skutek, který by museli vyvažovat Šmoulové.
Stal ses zbožím. Uměl by ses prodat líp?
Možná ano. Netvrdím, že je to případ naší firmy, ale obecně mám pocit, že vydavatelé jedou ze setrvačnosti. Neznámé kapely vydávají bez větších dalších investic jako alibi a křestem to pro ně končí, celebritám opatrně mění pouze účes, ačkoli i jim náklady plíživě klesají. Z hlediska marketingu to nechápu, protože někteří provaření zpěváci by se dali, odborně řečeno, výborně relaunchovat.
Co to znamená?
Máš výrobek, který je už deset let na trhu, a ty mu dáš nový obal, filosofii. Jistě, je těžké vymyslet důvod, proč by měli mít lidi důvod zboží znovuobjevit, ale vyplatí se to. Tady se praktikuje cesta nejmenšího odporu. Nikdo nic moc nevymýšlí.
Chybějí vydavatelům nápady, fantazie?
Možná tomu nerozumím, ale Karel Knechtl nám jednou říkal, že hvězdu lze udělat ze všeho, když je na to dost peněz. Musí to být ale dobře vymyšlené. Vždyť jmenuj mi úspěšné marketingové projekty, které se tu za posledních deset podařily. Maxa? Jsem pro. Lunetic, Holki, to byla kopyta opsaná ze zahraničí. V rocku? Nic. V popu? Nevím, co je Leoš Mareš, ale nepamatuju se, kdy tu naposledy kdo skutečně udělal zpěváka.
Dokážeš si představit, že byste se Žáhou skutečně prorazili?
Nepřeju si živit se hudbou. Jestliže dostanu tisícovku za koncert, neumím si dost dobře představit, jak často bych musel hrát, abych si udržel životní úroveň. Nejsem si totiž jist, zda si místní hvězdy pop-music vydělají tolik co lidi v byznysu.
MILAN TESAŘ
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex