Devatenáctého září 1991, tedy před deseti lety, dva turisté v Alpách nalezli v ledovci tělo mrtvého muže. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Šokující zjištění přinesli teprve archeologové. Tělo bylo staré přes pět tisíc let. Byla tak objevena nejstarší lidská mumie na světě. Doc. Ing. PETR HLAVÁČEK, CSc. (51), ředitel Ústavu technologie bílkovin a kůže z fakulty technologické Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, byl jediným Čechem, který se stal členem odborného týmu zabývajícího se jejím výzkumem. Důvod? Mumie měla na nohou zbytky obuvi. A hledáte-li u nás někoho, kdo ví o historii obouvání a botách obecně téměř všechno, vaše pátrání končí právě u něho.
Jak jste se vůbec k tomu mumifikovanému tělu a následně výzkumu dostal?
Musím přiznat, že když jsem poprvé uslyšel o tom, že Ötzi -- mumie se našla v Ötztalských Alpách -- byl nalezen a měl na sobě zbytky oblečení i obuvi, nedalo mi to spát. Věděl jsem, že do toho týmu se jen tak někdo nedostane, a přemýšlel jsem, jak to udělat. Víte, historie obouvání a obuv vůbec jsou můj obrovský koníček i práce, vlastně můj život. Tehdy jsem zkoušel šéfa výzkumu profesora Konrada Spidlera pozvat do Zlína na mezinárodní konferenci o historii obuvi. Chtěl jsem, aby ty boty přivezl, chtěl jsem si na ně sáhnout. On byl však v té době povolán k nálezu nějaké peruánské mumie a odpověděl mi, že nemůže přijet a boty nemůže poslat, protože je to proti pravidlům, která si stanovil jeho výzkumný tým. A také napsal, že boty jsou momentálně v muzeu v Mohuči. Jenže tahle věta měla v němčině dvojsmyslný výklad. Mohlo to také znít jako pozvánka k prohlídce té obuvi. A já se toho chytil a tvářil se, jako že to mám povoleno. Oni mi na to zase až tak neskočili, ale nakonec mě k těm botám pustili. Sice jen na deset minut, ale to mi stačilo k tomu, abych si udělal poznámky a body o všem, co se na místě dalo zjistit.
Za deset minut se toho přece moc zjistit nedá. A ještě k tomu o botách, které jsou pět tisíc let staré.
To byste se divila. Já jsem za tu chvíli zjistil spoustu věcí. A dovolil jsem si i některé poznatky tehdejšího týmu odborníků zpochybnit. Také jsem potom sestavil hypotézu, podle které by se na základě měření a následné výroby repliky dalo zjistit, které části obuvi chybějí a jak vlastně přesně vypadala. Jim se ty moje myšlenky moc nelíbily. To víte, někdo si přijede a chce je poučovat při práci takového světového významu. Ale nakonec mě nechali nastudovat některé věci v knihovně a já všechno sepsal, nechal přeložit do perfektní němčiny a poslal panu profesorovi. Výzkum řídila rada a ta schvalovala lidi, kteří mohli být do projektu přizváni. Pokud šlo o kůže, oslovili v Evropě několik institucí, jež měly napsat koncepce svého bádání. Jako nejlepší nakonec ohodnotili ten můj dvoustránkový, několikabodový pololegální komentář. Potom mi zavolali a pro jistotu se zeptali, zda bych měl zájem být osmdesátým šestým členem týmu. A tak jsem začal jezdit do Innsbrucku a pracovat tam.
Jak vlastně Ötzi vypadal? Nebo jste "naživo" viděl pouze boty?
Viděl jsem všechno, ale bylo to velmi složité. Když totiž Ötziho našli a zjistili, o jak starou mumii se jedná, svolali tiskovou konferenci, aby oznámili všechny zjištěné údaje a vyvrátili pomluvy o podvrhu, které se ze začátku vyskytly. Novináři tehdy ozářili mumii blesky svých fotoaparátů tak, že kůže začala modrat. Hned poté se přístup k Ötzimu přísně omezil. Když jsem já dostal povolení jít k němu, dávalo se tehdy jednou za půl roku na dvacet minut. Víte, s tím tělem a vůbec se vším, co se našlo, byla a stále je spojena spousta záhad a pouhých domněnek, dohadů. Bylo dokonale mumifikované, takže jedna z těch záhad souvisí s tím, jak vlastně vyschlo. Navíc nebylo napadeno žádným bodavým nebo kousavým hmyzem ani žádným predátorem. Vůbec šlo o hodně atypický nález, protože například studenti univerzity v Innsbrucku objíždějí v létě ledovce a hledají organické zbytky, které se vyplaví. Ale pokud něco najdou, většinou je to rozdrcené obrovskými tlaky v ledovci a také vybělené vodou. Ötzi měl tmavší pleť, ta barva byla poměrně věrná. Našli ho totiž nahoře, kde ledovec byl v jakémsi "bazénu". To znamená, že vrchol hřebene má jakoby uzavřený tvar a ledovec tak vlastně nevytéká. On zřejmě zapadl do nějaké praskliny a díky tomu nikdy nedošlo k rozdrcení jeho těla.
Kolem místa nálezu těla se prý našla spousta dalších věcí.
Když ho vysekali z ledu, měl obutou pouze jednu nohu. Příští rok v létě se tam znovu vrátili, pomocí speciálních hořáků roztavili ledovec a našli v okolí další věci. Sekeru, toulec se šípy, něco jako ruksak, plášť, medvědí čepici a také druhou botu. Našel se i platanový list, který dosvědčil, že ten člověk pocházel z jižní části Alp.
Bavíme se pořád o něm, tedy o Ötzim, o člověku, který žil ve střední Evropě před více než pěti tisíci lety a jehož mumie dala vědcům mnoho odpovědí na spoustu otázek. Vy jste ale zkoumal jeho nohy a obuv. Našel jste to, co jste hledal?
Ten nález samotný je naprostý unikát. Vždyť vědci nakonec například dokázali zjistit z jeho nehtů, že v posledních měsících svého života musel asi dvakrát silně hladovět, zjistilo se také, že měl hodně opotřebené zuby, takže musel patrně jíst mouku mletou na primitivních mlýnských kamenech. Měl i silně zanesené žíly a cévy, takže zřejmě konzumoval hodně tuků.
Ale k té obuvi. Když jsem jezdil do Innsbrucku zkoumat boty, požádal jsem, jestli bych mohl Ötzimu změřit nohy. Původně jsem chtěl rentgenové snímky nebo nějakou dokumentaci. To však k dispozici nebylo, a tak jsem musel k němu. Spolu s kolegou jsme měli na místě dost náročnou práci. Nedovolili nám nohy fotografovat, takže jsme pracovali pomocí takového primitivního konturografu, což je nástroj, který používají designéři kopyt. Přitlačí se to na zborcené plochy, ono to opíše profil a pak se to překreslí. Tak jsme vždycky udělali obrysy, vynesli je ven na chodbu a tam vyfotili.
To asi moc záživné nebylo.
Naopak, bylo to vzrušující. Ve Zlíně jsme se potom snažili dávat boty dohromady a zkoumat je. Podešev byla z medvědí kůže, což je zvláštní, protože byla velmi tenká, tudíž mnoho nevydržela. Také byla opravována. Částečnou pokrývku nártu tvořil kus jelenice. Tu přidržovaly pásky z teletiny. Nejpřekvapivější nosnou částí boty však byla síť z lipového lýčí. Síť byla uskána -- skaní je kroucení závitů -- do patnácti pramenců, které vystupovaly z podešve. Ty pramence byly nahoře spojené. Propojovalo je pět jakýchsi etáží provazců, zauzlených v pramencích. Síť tvořila nejpevnější a také nejnáročnější část boty. Takový typ provázkové obuvi nemá v historii obdoby. Zkoušeli jsme například, jak jsou jednotlivé pramence pevné. A výsledek? Přes padesát kilogramů. Tedy jeden takový provázek udrží pytel cementu! O to víc je kontrastní tenká a nekvalitní podešev, která se nejspíš musela často měnit. A ještě jedna věc. Vnitřek obuvi byl vystlán senem, a když jsme měřili tepelně izolační vlastnosti boty, zjistili jsme, že je porovnatelná s dnešní moderní trekkingovou obuví. I přesto, že je tam stoprocentní relativní vlhkost.
A tohle všechno jste ve Zlíně dávali dohromady?
Ano, a nebylo to vůbec jednoduché. Velký problém představovalo například lýko. Nejdříve jsme ho koupili, abychom vzápětí zjistili, že dnes v obchodech najdete pouze lýko z palmy. Tedy to není pravé lipové lýko, jež jsme potřebovali. Tak jsme museli na Valašsku sehnat lipové větve, stáhnout kůru a hledat technologii, kterou už dnes vlastně nikdo nezná a nedělá. Také podešev z medvědí kůže se špatně shání. A to nemluvím o senu. Nejdříve jsme vůbec nedokázali zjistit, jak se seno namotávalo na nohu. Klasické seno totiž namotat moc nejde. Nakonec to vyřešil kolega Gřešák, jenž přivezl takzvané medvědí valašské seno, se kterým se plnily matrace a používalo se na vystýlky. S tím to už šlo dobře. Nemá stonkové části, je jemnější. Chvíli sice trvá, než se v té botě dostaví komfort, ale až noha trochu zvlhne, seno se vytvaruje a tvar drží.
To je docela komická představa, jak si balíte nohy do sena a zkoušíte v tom chodit.
Vždycky to zábavné nebylo. Chtěli jsme také zjistit, jakým způsobem byla vyčiněná kůže. V té době se patrně činilo pouze tuky, protože chróm se začal používat teprve v minulém století. Ale ne všemi tuky lze činit. Pouze těmi, které mají nenasycené dvojné vazby, a to jsou převážně rostlinné tuky a tuk rybí. Ale to se nám nezdálo. Řekli jsme si, že to muselo být jiným tukem organického původu, a napadlo nás, že u přírodních národů se používala kombinace jater a mozku nebo kostního morku. Požádali jsme proto koželužskou průmyslovku, aby nám udělala testy, a nakonec se zjistilo, že to opravdu s největší pravděpodobností bude činění směsí jater a mozku. Játra se tam chovají jako emulgátor. Kolega Gřešák tímto způsobem zkoušel činit a samozřejmě stahoval mouchy ze širokého okolí. Protože to se všechno musí nechat zahnít a prát v potoce a potom se činění musí namazat tou kaší. Taky jsme museli odchlupovávat a mízřit, to znamená seškrábat podkožní vaziva -- to vše pazourkem, kterým jsme i krájeli.
Na začátku našeho rozhovoru jste zmínil, že jste přinesli i nějaké naprosto nové, překvapující údaje.
Ano, to souvisí zejména s nohou Ötziho. Zjistili jsme, že na jeho noze, tedy na té plantární části, na plosce nohy, scházely hyperkeratinózní vrstvy. A ty jsou typické právě pro člověka chodícího naboso.
Teď jsem vám moc nerozuměla ...
Jinak řečeno, Ötzi neměl mozoly, to znamená, že se musel dlouhodobě a pravidelně obouvat. To bylo pro odbornou veřejnost obrovským překvapením. Druhá věc, on měl dvanáctistupňový vbočený palec. Deformitu typickou pro dlouhodobé nošení úzké nebo tvarové nevhodné obuvi. Nejdříve jsme se obávali, jestli to nevzniklo až při jeho pobytu v ledovci. Nakonec jsme ale při testování bot zjistili, že skutečně ta síť, to sešněrování velmi silně stlačují prsty dohromady. A také ty tepelně izolační vlastnosti -- to opravdu nepřeháním, když je srovnávám s dnešní turistickou obuví.
Několik párů replik Ötziho obuvi máte hotových. Co s nimi hodláte podniknout?
Hodláme je obout a vystoupit v nich na místo nálezu Ötziho. Jedině tak prakticky ověříme funkčnost této obuvi a její ochranné vlastnosti.
Slyšela jsem, že jste po dost náročné operaci srdce. Neriskujete?
To už budou čtyři roky a u Svaté Anny v Brně odvedli dobrou práci. Naplánoval jsem si na výstup dvojnásobek turistických časů, musím jít opatrně a bez zátěže. Ostatně, Ötziho obuv je mnohem lehčí než obuv vysokohorská. Půjdu tak, aby to mé umělé chlopně i Ötziho boty vydržely.
P. S. Na místo nálezu Ötziho nakonec v replikách obuvi vystoupili tři lidé. Petr Hlaváček se kvůli zdravotním problémům musel z výšky 2500 metrů nad mořem vrátit. Experiment se však povedl a potvrdil, že pět tisíc let stará obuv předčí svými vlastnostmi současné, moderní trekkingové boty a hodí se i pro nejextrémnější alpské podmínky.
TEXT DANA LIPOVSKÁ
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex