RADIM HLADÍK jr. (1971),
Nikdy jsem nezkoušel poslouchat film. Vnímat zvuk se zavřenýma očima. A nikdy jsem se za to nestyděl – dnes se už stydím a jsem ochoten držiteli tří Českých lvů RADIMU HLADÍKOVI jr. (29) věřit, že „zvuková složka filmu je v podstatě hudební skladba, která netrvá pět minut, ale hodinu a půl“. Až půjdu do kina na jeho nový film Anděl Exit, dám si na to pozor, slibuji.
Asi málokdo z nás, obyčejných lidí, má nějaké ponětí o práci zvukaře.
Ani nevím, jestli někoho zajímá, že přijde pan zvukař na plac a začne točit. Pokud všechno vychází, je zvukový mistr s filmem celou dobu. Na natáčení zachycuje dialogy a atmosféry na daném místě, aby měl co nejvěrnější obraz. Pak se film stříhá a přijde fáze dokončování, kdy se celá zvuková složka dělá znovu. Všechno, co ve filmu slyšíte – takových 60 až 70 procent –, je doděláno post. Čistí se dialogy, nasazují se ruchy, atmosféry.
Atmosféry?
Atmosféra jsou veškeré zvuky, které nás obklopují a nejsou synchronní. Atmosféra lesa, města, tohoto pokoje, kde hučí lednička a tikají hodiny, něco se ozývá z venku. Kdežto ruchy jsou pokládání skleniček, šoupání židlí, kroky – konkrétní zvuky, které popisují danou věc. Atmosféra je nepřetržitý podklad prostředí. Vytvářím si databázi pro daný film ze všeho, co na místě natočím. Sbírám na natáčení konkrétních filmů, mám spoustu DATek. A když bych třeba potřeboval cvrčky, tak vím, že můžu sáhnout do „Sekala“, protože tam jsem čtrnáct dnů netočil nic jiného. Podzimní atmosféry zase mám v Zapomenutém světle.
Jak zní taková podzimní atmosféra?
Podzimní atmosféra na vesnici jsou cirkulárky, když lidi připravují dřevo na zimu. Samozřejmě jeden záběr nebo jedna filmová scéna se neskládá pouze z jedné atmosféry. Když bych ji vytvářel, tak si do dálky dám orající traktory. Pak si tam dám ty cirkulárky, kohouta, který někde zakokrhá. Nejdůležitější je poslouchat okolí, přírodu a zamyslet se nad tím, co je v atmosféře obsaženo. Pro mě je typicky letní atmosféra podvečerní Prahy létání rorýsů. Typicky letní atmosféra na venkově nebo zahrádkářské kolonii jsou sekačky na trávu. Taková věc, která vám přijde přirozená, vůbec o ní nepřemýšlíte, tu je třeba poslouchat. Tu danost, specifičnost. Umět ji rozeznat a snažit se ji zachytit. Nedávno jsem koukal na jakýsi televizní film a tam byl lesopark, nevím, který kolega to dělal, ale dal tam ptáka skřivana, který se objevuje jen na polích. To je lež.
Vy sám si nikdy nezalžete?
Mně se líbí diváka vtáhnout a vytvořit nějakou atmosféru. Jakoby ho tahat za nos, že to tam tak je, ale přitom to tak není a jemu to přijde naprosto přirozené. Při natáčení Je třeba zabít Sekala bylo docela chladné léto, takže tam nebyli žádní cvrčci. Ale pro mě jsou cvrčci symbolem horké letní noci. Takže jsem je všude dával, aby z toho filmu vycházelo takové teplo. Pot herců byl samozřejmě také umělý, fakt byla docela zima, bylo období, kdy byly ty povodně na Moravě. My jsme měli pořád deštivo. Slunce se dělalo silnými lampami.
Jak české filmy „zní“ v porovnání s ostatními evropskými kinematografiemi?
Teď jsem měl možnost dělat dva polské filmy. A Poláci jsou na tom mnohem lépe, mají velkou filmařskou tradici. Po zvukové stránce jsou hodně zaměřeni evropsky.
Co to znamená?
Ten zvuk má evropský charakter. Hodně čistého dilaogu, měkké příjemné atmosféry. Přiměřeně nahlas, precizní, čisté. Český film je takový hodně svůj.
To se těžko chápe.
To se těžko vysvětluje. V českých filmech je toho hrozně moc. Slyšíte, jak všichni chodí, jak pokládají skleničky. Každý krok je slyšet, já jsem trochu alergický, když vidím člověka, který jde po koberci, a slyším kroky. (Hladík vstane a projde se kolem mě.) Slyšíte moje kroky?
Nijak zvlášť.
A v českých filmech, konkrétně ve starých, je to jako když choděj sloni. To je taková jemná věc, která lidi asi moc nezajímá. Možná v tom je ta moje úchylka. Mě to rozčilí.
A co vysokonákladové americké filmy?
Viděl jsem film 60 sekund. Tam jsou různé automobilové honičky, dřív pro ně byl zvukem kultovní film Bullittův případ. Ale tady je jedna scéna asi tak osmdesátkrát silnější. Perfektně udělaný ve zvuku. Já jsem měl strašnou depresi, když to skončilo. Řekl jsem si, že něco takového v životě nemůžu zvládat. To je nemyslitelné, já si tady v pokoji šušňám nějakej filmeček a za velkou louží udělají tak fantastický zvuk, že se na to vykašlu. Moje přítelkyně mi říkala: neblázni, počkej si, až pojedou titulky, kde bude zvuk. A už to jelo, napočítali jsme asi 68 lidí, kteří dělali jen na zvuku. Když si vezmu, že v Čechách dělá celý film jeden člověk, maximálně poprosí ruchaře nebo nějakého asistenta ... Ale v Americe má každá fáze jednoho člověka, v tom je ta velká síla amerických filmů. Ovšem je to o penězích. Kdyby tady byly prachy, taky se dá zaměstnat na film osmnáct zvukařů. Jeden by stříhal dialogy, druhý čistil kontakty, další by nasazoval a vymýšlel atmosféry a nad tím by držel ruku supervizor sounddesignér.
Co mělo na vaši depresi největší vliv?
Měl jsem depresi z toho, že to takhle nemůžu nikdy zvládnout. Přál bych si, aby můj film takhle hrál, aby člověk vyšel z kina a řekl: to byl hezký film a pěkně to hrálo. Protože normální lidi u nás zvuk vůbec nezajímá. Jediné, co řeknou, je, že tomu herci nebylo rozumět. V životě nepochválí zvuk, když je dobře udělaný, vůbec si ho nevšimnou. Pokud jsou odněkud z vesnice nebo na okrajovém kině v městečku, které většinou hraje příšerně, tak se jim ani nedivím.
To znamená, že zahraniční divák má lepší ucho?
Dám příklad. Třeba já mám Českého lva za zvuk a dokončuji film ve formátu Dolby digital surround EX, což je jeden z nejvyšších možných formátů kvality zvuku, který existuje. Snažím se, aby to bylo co nejlepší. Pak se ten film promítne v nějaké vesnici, kde mají špatné mono. A někdo si řekne: jak ten člověk mohl dostat cenu za zvuk, když tomu nebylo skoro rozumět? Co si to tam v Praze rozdávají za ceny? Kvalita kin je totiž strašná. Vím, že za to provozovatelé nemůžou, protože jsou většinou rádi, že kino někde udrží, a dát si tam dobré technické vybavení na zvuk je miliónová částka.
Váš zvuk si v podstatě drtivá většina diváků neužije.
Sice můžu dělat na zvuku, ale pro diváky je už nereprodukovatelný v té kvalitě, kterou jsem udělal. V Praze je dobrých kin pět, v republice tak deset nebo patnáct ... Kdybych to přirovnal k obrazu, tak když se pustí Dolby digital v monu, je to jako kdybyste si širokoúhlý film pouštěl na malé obrazovce deset krát deset černobíle, a ještě se zrnem. Asi taková je degradace zvuku do mona. Tam jen stěží rozumíte dialogům a takové věci, že si hraju s atmosférami, které dokreslují scénu, jdou už stranou.
Není to větší deprese než 60 sekund?
Je. Ale já se snažím o tom nepřemýšlet a dělat to, co nejlíp to jde. Pak ať se děje vůle boží, nemůžu to nijak ovlivnit. Jedině že bych si zařídil potulný kino, jezdil po republice a pouštěl lidem ten dobrej zvuk ... Ale samozřejmě netvrdím, že jediné na filmu je zvuk a všechno ostatní je nedůležité. Spíš se snažím za tu profesi bojovat. Když už technika došla tak daleko, že zvuk může být digitální, pak je té reprodukce docela škoda.
Kolik lidí je hotový výsledek schopno ocenit?
Asi jen kolegové, kteří vědí, jak to vzniká, kolik je na tom práce. Jestli je nás tady dvacet?
Rozhostí se někdy okolo vás úplné ticho?
Snad když se zakoukám a vypnu. Ale úplný ticho neexistuje. Možná někde ve vesmíru. A i tam si myslím, že je určitě nějaký zvuk. Třeba hrozný je být v mrtvé komoře. To je komora, ve které se testují mikrofony – vůbec nešíří a neodráží zvuk. Ale subjektivně tam je hrozný hluk. Hučí.
To jsou ale zvukové halucinace.
Tam se zhulit musí bejt strašný.
Proč vaše filmy vyhrávají?
To fakt vůbec nevím. Dodneška se tomu divím. A hlavně si to nepřipouštím. Nedělám práci, abych získával ceny, neříkám to nikomu. Myslím si, že moji kolegové jsou na stejné úrovni, když už ne na lepší. Mně se strašně líbí jejich filmy, třeba Kuře melancholik nebo Návrat idiota. Ke své práci jsem nesoudný. Možná celkově vůbec nesoudný k filmům, které dělám. Když se mě někdo zeptá, jaký je film, který právě dělám, nevím. Dokážu se na něj soustředit až po třech čtyřech letech, když úplně zapomenu souvislosti a vnímám ho čistě jako film.
A jak tedy své filmy po letech vnímáte?
Viděl jsem Ameriku a říkal jsem si: ježišimarjá, jak jsme vůbec něco takového mohli s Michalem Dvořákem zplodit? Okamžitě předělat! Pak jsem viděl Poslední přesun: to samý – předělat. Chyby, pořád všude chyby. Jak jsem tohle mohl dopustit! Jak to, že jsem tohle neslyšel! Zapomenuté světlo – zase chyby. Viděl jsem ho po dvou letech a říkal jsem si: ježíš, tady chybí auto. Posledně jsem viděl Sekala v televizi a měl jsem smůlu, že zvuk šuměl. Myslel jsem si, že to vzniklo přepisem, ale ono to bylo v kabelové televizi. Volal jsem známým, kteří říkali, že u nich je to v pořádku, ale i tak jsem měl horké chvíle. U Eliška má ráda divočinu jsem se hrozně nudil, ten film je strašně dlouhý, nic se tam neděje, zvuk hrozný.
Vy nejste se svou prací příliš spokojen, co?
Ne, mně se nelíbí nic, co jsem udělal. Kdybych měl tu možnost, všechno bych začal předělávat.
Je vůbec něco, s čím jste u sebe spokojen?
Když vím, že je někde chyba, tak nad tím nemávnu rukou. Ve zvuku neřeknu: to je dobrý, už na to kašlu. V životě jsem lempl, ale ten zvuk nenechám.
PAVEL TUREK,
foto PETR JEDINÁK
držitel tří Českých lvů za nejlepší zvuk filmů Zapomenuté světlo (1996), Je třeba zabít Sekala (1997) a Eliška má ráda divočinu (1999). Jako první ozvučil český film zcela na počítači – Amerika (1994). Poslední projekt, na němž se podílel, je opět v režii Vladimíra Michálka: Anděl Exit vstupuje do kin 26. října.
zdroj: časopis Reflex