MÁM HRŮZU RÁD, autor: PETR VOLF

 

Rubrika: ROZHOVOR

 

Režiséru JURAJI HERZOVI (62) se povedlo cosi nevídaného. V Paříži před časem zaznamenal jeho film Spalovač mrtvol druhou největší návštěvnost roku. V konkurenci amerických výpravných snímků bodoval film černobílý, od jehož natočení uplynulo víc než čtvrt století. Spalovač mrtvol se stal pro Pařížany vpravdě kultovním filmem. Je to paradox. Ale zdaleka ne první v pestrém životě Juraje Herze. Zdá se, že tento elegantní drobný muž prostě paradoxy přitahuje.

 

Jaký máte pocit z návratu Spalovače mrtvol?

 

Bizarní. Najednou se objeví film a ten oslovuje široké publikum. Spalovač měl v Paříži úspěch i díky majiteli kina Accattone. Kazik Hentchel, jinak spisovatel, dostává film ke správným lidem, kteří své mínění předávají jinam, až se z něj stane dílo, které každý najednou musí vidět. Tady nikdo takový není.

 

Pamatujete si ještě, co vás motivovalo natočit tento film, který byl nominován na Oscara?

 

Všechno začalo tím, že jsem se doslechl, že někdo napsal román, který se jmenoval Spalovač mrtvol. Jméno autora mi nic neřeklo. Ladislava Fukse jsem ještě neznal. Ale mně se ten název tak líbil, že jsem si řekl: To musím točit.

 

To vám stačilo tak málo?

 

To nebylo málo. Takový titul, to už nějak zní, vyvolává obrovské představy. Hned jsem viděl, jak by se vyjímal na plakátech. Tak jsem si knihu koupil. A přečetl ji. Jenomže jsem byl zklamán. Nebyla to předloha vhodná pro film. Přesto jsem Ládíkovi Fuksovi zavolal a sdělil mu své úmysly: že bych to spolu s ním rád přepracoval. Scházeli jsme se dva roky v kavárně Slavia, kde jsem tenkrát projednával všechny své filmy. Jednou dvakrát týdně. Něco jsme napsali a řešili to. Přepisovali, diskutovali.

 

To se Fuks ani nebránil, že manipulujete s jeho neuvěřitelným příběhem?

 

Naopak, on byl nadšen. Byl magicky přitahován celým tím procesem, protože jsem byl první, kdo chtěl nějakou jeho knihu točit. Choval se jako malé dítě, které objevuje dárky pod vánočním stromečkem. Aby měl aspoň nějakou představu o tom, jak pracuju, vzal jsem ho na natáčení svého prvního celovečerního filmu Znamení Raka. Posadil jsem ho do křesla, točil jsem zrovna nějaký obyčejný detail. Nehybně vše sledoval. Když jsem řekl: Stop!, začal tleskat. Jako v divadle. Byl fascinován. Bavilo ho to. Cokoliv jsem potřeboval změnit, tak rád udělal.

 

O nic se nepřel?

 

Chytli jsme se jen tenkrát, když prosazoval nějakého herce, kterého by si představoval v určité roli. Já na to, že nepřichází v úvahu, ale on bojoval. Film se točil v šedesátém osmém roce. Nikdy předtím ani potom jsem neměl takovou svobodu při přípravě, při natáčení, při dokončování. Ten film jsem od začátku do konce dělal tak, jak jsem si představoval. A jsem opravdu přesvědčen, že i dnes velmi málo filmařů má takovou svobodu.

 

K čemu taková svoboda, když byl vzápětí po dokončení zakázán?

 

Ale to už je řeč o něčem jiném. Jak už to tak bývalo, odpovědní, kteří ho povolili, přestali najednou odpovědnými být a na jejich místa se dostali noví odpovědní.

 

Spalovač mrtvol je horor, leč -- dá se říci -- velmi angažovaný. Chtěl jste tímto filmem řešit nějaké osobní nebo obecné problémy?

 

Film jsem začal točit s pocitem, že je to film, který mě po všech stránkách baví, který je hrůzný, ale i komický, to vše mě přitahovalo. Po natočení všech exteriérů a reálů, které se odehrávaly ve třech různých krematoriích, přišel 21. srpen. Rychle jsme film dokončili. A najednou získal na strašlivé aktuálnosti, protože byl o konformistovi. Po srpnu se nejžádanějšími typy stali právě konformisté. Najednou byl zoufale aktuální: o lidech, kteří otáčeli. Proto ho zakázali.

 

Moje otázka směřovala spíše k vaší osobě. Spalovač mrtvol vypráví o tragédii, kterou způsobí fanatické oddání se ideologii. V tomto případě nacistické ideologii o rasové nerovnosti. V dětství jste ji zakusil doslova na vlastní kůži při transportu do koncentračního tábora ... Kvůli vašemu židovskému původu?

 

Bylo to tak, i když já a moje rodina jsme byli dávno pokřtění evangelíci. Konvertovali jsme. Otec byl lékárníkem a matka mu pomáhala. Byli jsme poslední z Kežmarku, které transportovali. Do konce války zbývalo něco přes půl roku.

 

Nenapadlo vás, že se to může stát? Neschovávali jste se?

 

Měli jsme signály, že se tak asi stane. Samozřejmě že jsme nechtěli jít vstříc strašnému osudu, tak jsme se ukryli.

 

U Slováků?

 

Ne. Život je paradoxní. V jedné německé vesnici, která se jmenovala Eisdorf, v níž žili jenom němečtí sedláci. Ti nás nezištně schovali. Pak se k nám dostalo, že už se nemáme čeho bát. Vrátili jsme se domů. A vzápětí nás zatkli. Gardisté. Když jsme se vrátili z koncentráku, tak z gardistů už byli partyzáni a ta německá vesnice, kde nás přijali, už neexistovala. Všichni byli odsunuti. Nerad o tom vyprávím. Je to krutá, příliš krutá pravda. Stalo se to ve Slovenském štátě, v jehož čele stál kněz Tiso, na nějž tak rádi dnes na Slovensku vzpomínají ...

 

Separovali vás v koncentračním táboře od rodiny?

 

Rodiče byli nejprve se mnou v Ravensbrücku, potom nás rozdělili. Maminku osvobodili Britové, tatínka Američani a mě v Sachsenhausenu Rusové. Po válce jsme se sešli doma.

 

Musela nad vámi stát šťastná hvězda ...

 

Štěstím bylo, že nás zatkli tak pozdě. Víc jak půl roku bych to v koncentráku nevydržel.

 

Co vás drželo psychicky nad vodou, když vás oddělili od rodičů?

 

Táta, když nás rozdělovali, řekl: Po válce se sejdeme v Kežmarku. A pro mě to bylo jasné. Táta to řekl a tak to prostě bude a musí být. Taky jsem sebou hodil a byl jsem doma první. Pak přišla máma a po ní táta. Byl velice těžce nemocný, ležel dlouho v nemocnici, než se zase postavil na nohy.

 

Jak jste se bránil, abyste v koncentráku nepropadl malomyslnosti?

 

Bylo nás asi sto dětí: Slováci, němečtí Cikáni, Holanďani, Francouzi, Polák. Spolu jsme si vymýšleli způsoby, jak to přežít. Naučil jsem se třeba od cikánských kluků stepovat. Protože jsme přes den museli sedět, stepovat jsem se učil v sedě. Donekonečna jsme si povídali o jídle. S tím jsme vydrželi dlouho. Hlad, to byl nejsilnější pocit, který přehlušil všechno. Dostali jsme vždycky chleba a kousek margarínu. Bylo nás u stolu dvacet. Každý namazal svůj krajíc a rozdělil ho na dvacet dílů. Musely být ale přesně stejné! Rozdělili jsme si ty nepatrné čtverečky. Pak to udělali se svým chlebem i další. Krátili jsme si čas. Starší cikánští kluci už měli zkušenosti se ženami, protože předtím byli v ženském táboře, a vše pečlivě líčili. My ostatní jsme byli vděční posluchači. Velmi drsnou sexuální výchovu jsem tedy dostal z koncentráku.

 

Vrací se vám ještě někdy ve snech tyhle dny?

 

Ne. Ale neznamená to, že bych snad v noci neměl sny. Mám je skoro každou noc. Jsou pro mě důležité. Zvláště polosny, stav mezi bděním a spánkem, kdy hodně vyřeším ze scénáře a z natáčení.

 

Vaší tvorbou prolínají morbidní, často děsuplné motivy. Kde jsou jejich kořeny?

 

Mám hrůzu rád. Ale nevím, odkud se ve mně bere. Zajímavé je, že moje osmiletá dcera také miluje vše strašidelné. Má ráda upíry a všechno kolem nich, doslova si libuje, může-li se bát.

 

Byl jste podobný v jejím věku?

 

Nepamatuji si to. Víte, koncentrák byl takový předěl. To, co bylo před ním, je pro mě mlhavé. Zážitky z lágru v mé paměti vše totálně přehlušily. Potom už jsem nebyl dítě. Neměl jsem šanci. V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policajt a když se ho ostatní děti ptali, jak to, že Herze pustí a je ne, on řekl: "Herz může, ten už všechno prožil."

 

Jste kritikou zařazován mezi novou vlnu československé kinematografie. Na rozdíl od svých kolegů, ať už Formana, Němce nebo Passera, jste jako jediný neabsolvoval pražskou FAMU. Jakými peripetiemi jste se dostal k filmu?

 

V Bratislavě jsem dělal uměleckoprůmyslovou školu, fotografický obor. Ale chtěl jsem být hercem. Tak jsem šel na přijímací zkoušky na divadelní školu. Tenkrát tam byl šéfem Janko Borodáč. Oznámil mi, že jsem zkoušky udělal, ale nemohou mě přijmout vzhledem k mému zevnějšku, díky němuž bych v současném hereckém repertoáru neměl co hrát.

 

Tohle slyšet ve dvaceti, to není zrovna věc, která by povzbudila sebevědomí.

 

Hodil jsem to za hlavu. Člověk nesmí brát takovéhle facky jako úraz, ale spíš jako dar. Přihlásil jsem se do Prahy na AMU, na loutkářskou katedru, kde mě přijali. Dostal jsem se do výjimečného ročníku, mým spolužákem byl Honza Švankmajer. S Honzou jsme narozeni ve stejný den, měsíc i rok, byli jsme spolu i na vojně v Mariánských Lázních a tam jsme se domluvili, že až se vrátíme do Prahy, budeme spolu dělat experimentální divadlo. Slovo jsme splnili a první inscenací, kterou jsme udělali v Semaforu, byly Škrobené hlavy. Strašně namáhavé, výtvarné divadlo, zvláště vedle kabaretního Semaforu. Výtvarníci byli nadšeni, normální diváci odcházeli zděšeni. Pak jsem dělal Papírové blues, které jsem režíroval, v něm hrál, tancoval, stepoval. Ale chtěl jsem pořád k filmu.

 

Co vás na filmu tak lákalo?

 

Všechno. Hlavně jsem v sobě celkem neskromně živil představu, že bych mohl být jako Jacques Tati: v jedné osobě komediální herec, který zároveň sám sebe režíruje. Režisér Brynych mě obsadil do komedie Každá koruna dobrá. Při natáčení jsem pořád stál za ním a koukal, jak to dělá. On na mě, že mě to musí nudit, proč nejdu do šatny, že mě zavolá až na další záběr. Prozradil jsem mu svou touhu. Že bych chtěl přes asistenství dělat později režii. Řekl mi, abych šel k němu. V Semaforu jsem dal okamžitě výpověď.

 

Vzpomínám si, že byl zrovna První máj a šli jsme v průvodu. Vlevo šel Janko Roháč, vpravo Miloš Forman, oba v té době asistenti na Barrandově. A hustili do mě, ať neblázním, že už jsem zavedený jako herec, že se nikdy filmovým režisérem nestanu a že jim se to taky nepovede, že ti staří režiséři nikoho mladého mezi sebe nepustí.

 

Chtěli vám to znechutit?

 

Mysleli to určitě jen dobře. Ale já na ně stejně nedal. Na filmu Každá koruna dobrá už jsem pracoval při dokončovačkách jako asistent režie. Od Brynycha jsem se dostal ke Kadárovi a Klosovi.

 

Debutoval jste v povídkovém cyklu Perličky na dně v pětašedesátém. Jak vás přijali akademicky školení kolegové režiséři?

 

Nabídl mi to Jaromil Jireš a já s nadšením přijal. Ale ostatní kolegové namítali, proč zrovna já, když nemám FAMU? Dali mi najevo, že nepatřím do jejich party. Povídku Sběrné surovosti jsem točil v jiné skupině, až po přímluvě Kadára. Všem dělal kameru Jaroslav Kučera, nejlepší kameraman té doby. Mně ale řekl, že se ani neznáme, takže se mnou dělat nebude. To mě ranilo nejvíc. Měla to být mezi námi začínajícími soutěž, ale já měl jiné podmínky. Byl jsem pro kolegy outsidrem. To se nikdy nenese úplně jednoduše, i když se člověk tváří, že se nic neděje, že je v pohodě.

 

Nebyla to pro vás svým způsobem výhoda? Mohl jste být svůj, jít vlastní cestou a odlišit se ...

 

Pokud to berete takhle, tak možná ano. Jenomže! Když ostatní drželi pohromadě, tak si i pomáhali, navzájem spolu chodili do střižny, radili se. Já byl sám. Až na Jaromila Jireše, s nímž jsem si rozuměl. Byl jsem tedy součástí nové vlny, ale tak trochu bokem.

 

Co říkal na vaše pojetí povídky Sběrné surovosti Bohumil Hrabal?

 

Líbilo se mu. Tenkrát zrovna vyšly jeho Ostře sledované vlaky a já jsem je chtěl točit. Přišel Evald Schorm, že má na ně zálusk. A protože byl taková otcovská postava, stáhl jsem se. Pak jsem najednou zjistil, že to točí Jirka Menzel a já byl z kola ven. Natočil výborný film, ale já měl na něj taky velkou chuť.

 

Byl jste na něj naštvaný?

 

Ani ne. Však mi později hrál ve třech filmech.

 

Jaký je Menzel herec?

 

On je skvělý herec v tom, že pro režiséra dělá to, co by chtěl, aby herci dělali jemu. Takže je velmi příjemný, hodný a ochotný. Nosil mi i zmrzlinu.

 

Jak vy vnímáte režiséry, když sám hrajete?

 

Nikdy jsem se jim do režie nemotal. Myslel jsem si svoje, i když jsem věděl, že bych to dělal třeba jinak.

 

Umíte se na své filmy podívat nezaujatýma očima, nechat se strhnout dějem, vychutnat si je?

 

O to jsem ochuzen. Vždycky si vzpomínám, co se všechno kolem jednotlivých záběrů stalo, jaké příhody, jaké trable, jaké veselosti. Svoje filmy vůbec neumím vnímat jako celek.

 

Na přelomu 60. a 70. let jste měl za sebou skvostnou řadu: Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana, nominovali vás na Oscara, sbíral jste ceny po zahraničních festivalech. Spalovač se nepromítal, ale zákaz točit vás postihl až později. Znal jste důvod?

 

Důvodem byla Morgiana. Prý sadomasochistický, morbidní film. A "oni" čekali romantický film. Oponoval jsem, že pro mě je to romantický film, načež jsem se dozvěděl, že je strašidelný a tak pořád dokola. To mi tvrdil stranou požehnaný šéfdramaturg Toman. Nikdo mi nic písemně nedal. Jenom se postarali, aby se všude vědělo, že mám šmytec. Naštěstí jsem mohl dělat v televizi. Pak se to zase prohodilo: nesměl jsem dělat v televizi, ale mohl se vrátit k filmu.

 

Měl váš come-back nějaký háček?

 

Musel jsem natočit film z dělnického prostředí, abych smyl své dekadentní poklesky. Přiznám -- dělnické prostředí nebylo pro mě zajímavé. Přesto jsem to překousl a natočil Holky z porcelánu, kterými jsem byl zase vzat na milost. Ale ani tenhle film nebyl bez problémů. Při schvalování mi vynadali, že jsem z dělnické třídy udělal prostitutky. Přitom ty holky byly nevinný, jak jen to šlo. Naštěstí se na něj chodilo. Postupně jsem mohl dělat filmy bezkonfliktní: pohádky, komedie.

 

Jak se vám v takové atmosféře točilo?

 

Žádná sláva. Nebyly kvalitní scénáře. Ale na Barrandově si škodolibě říkali: Dejte Herzovi telefonní seznam, on z toho už udělá film, na který se bude chodit. Tak to bylo se Dnem pro mou lásku. Námět mi připadal apolitický a tak jsem kývnul. Pak jsem si přečetl scénář. Zoufalství. Hrůza. Pochopil jsem, proč ho šest režisérů přede mnou odmítlo. Přepisoval jsem, předělával, ještě soudil s autorkou. Tak jsem se dostával k filmům.

 

Kdybyste mohl, vzal byste některé filmy zpátky a raději do nich vůbec nešel? Nebo si za každým stojíte?

 

To je tak. Například kriminálka Holka na zabití byla jednoduchý film, ale se skvělou atmosférou během natáčení. Byli tam se mnou Vítek Olmer, Pepík Abrhám, Dáša Veškrnová, každý večer jsme měli kabaret, vařil jsem, což je moje vášeň. Vím, mohl ho natočit kdokoliv jiný, ale já mám na něj tak krásné vzpomínky, že bych ho nerad vymazal ze své filmografie.

 

Než na Holku na zabití bych spíš myslel na Buldoky a třešně. Ti mi připadli přece jen nedůstojní vašeho renomé.

 

To bylo moje nejhorší období, po Upíru z Feratu, kdy jsem se pokusil o první český horor. Byl to kompromis. Po něm jsem musel udělat něco, co projde. Tak jsem dělal tuhle komedii. Přiznám, že i proto, že jsem si v ní mohl zahrát. Obsadil jsem řadu zajímavých herců, Pepíka Dvořáka, Jiřinu Bohdalovou, Miloslava Šimka, Luďka Sobotu ...

 

A Jiřího Hrzána, který během natáčení tragicky zemřel. Nebylo to znamení film raději skrečovat?

 

To nešlo, stál už mnoho peněz. Scény s Jirkou se musely přetáčet. Navíc herci jeho roli nechtěli hrát, z pověrčivosti se zdráhali vzít na sebe oblečení po zesnulém kolegovi.

 

Okolnosti Hrzánovy smrti nejsou jasné, hovoří se i o sebevraždě. Signalizovalo jeho chování něco, k čemu se schylovalo?

 

Vůbec ne. Točili jsme nějakou honičku v lese. Hrzán, Kodet, Labuda. Obrovská legrace, Jirka nás bavil, že jsem ho musel prosit, aby toho nechal, jinak to nenatočíme. Byl výjimečně veselý. Večer jsem se pak dozvěděl, co se stalo. On měl takovou mánii šplhat po okapech a římsách z patra do patra. Střízlivý či opilý, bylo mu to jedno. Vysvětloval mi: "Jám mám strážného andělíčka, on to nemá rád, když lezu po fasádách, a tak mě na varování občas kopne a zlomí mi třeba žebro. Jinak mi nic neudělá." Tenkrát ho andělíček opustil. Každý film je kus života. Nejsem si jist, jestli jsem povinen dělat pořád ideově kvalitní filmy. Chci také žít.

 

Herci se jeho role z pověrčivosti báli. Vy pověrčivý nejste?

 

Nejsem pověrčivý, ale věřící. Jsem hluboce věřící ateista.

 

Co to znamená?

 

Všechno to, co je mimozemské, Pán Bůh, Ježíš nebo Jahve a vše okolo je mi cizí a nepřijatelné.

 

Jak jste k tomu došel?

 

Můj otec byl ateista, hodně se zajímal o víru. Přejímal jsem jeho názory, hovořil s ním. Naštěstí není žádný Bůh, protože by musel být strašlivě cynický a zlý, aby připustil, aby tolik lidí trpělo, umíralo v koncentrácích -- kdysi i nyní. To mi nejde do hlavy.

 

Většinu života jste dělal filmy v nesvobodném prostředí, které jste v osmdesátých letech opustil a usadil se v Německu. Cítil jste nějakou výraznou změnu?

 

Ne. Měl jsem pocit, že jsem se dostal z deště pod okap. Na Barrandově jsme měli finanční svobodu. Špatné honoráře, ale peníze na filmy byly a ani jsem se o ně nemusel zajímat. Měli jsme ideologický, dramaturgický dozor. Někteří do filmů krutě zasahovali, nepovolovali je do kin -- jako třeba Straku v hrsti. Na svobodném Západě jsem zase pocítil diktát rozpočtu a peněz a dramaturgů, úředníků, kteří si ničím v duševních schopnostech nezadali s barrandovskými funkcionáři. Když jsem odjížděl natáčet do Maroka, řekl mi jeden smrtelně vážně: Pane Herz, a udělejte hodně pěkných záběrů západů slunka, takových, víte, jak jsou na pohlednicích. Myslel to naprosto vážně. Hlupák.

 

Jsou v Německu vhodné podmínky k tomu, aby vznikaly hodnotné filmy?

 

Stát podporuje filmovou tvorbu, asi třicet filmů ročně to dělá. Z toho tak polovina přijde do kin. Ostatní se promítají o půlnoci v televizi. Celý systém je svým způsobem zastaralý, vyhovující producentům. Stává se, že producenti ani nemají zájem, aby film, který produkovali, přišel do kin, aby měl návštěvnost, protože po určitém stupni sledovanosti musejí vracet peníze, které dostali od státu. Výdělek mají tudíž jistý. Je to zvrácené.

 

Koncem února bude mít v Čechách premiéru váš nejnovější film Pasáž. Co si od něj slibujete?

 

Je to po Spalovači mrtvol druhý film, který jsem mohl dělat s naprostou volností. Který je se mnou bytostně spjat, s mým vnitřním světem, s mými představami o filmu. Po všech stránkách mě uspokojuje. Jako žádný předtím -- s výjimkou Spalovače. Což se samozřejmě vůbec nemusí shodovat s názorem kritiků, a už třeba vůbec ne s názorem diváků. Mluvím o svém pocitu.

 

Jak trávíte volný čas?

 

S dcerou Annelie, manželkou Terezou. Tyhle dvě holky změnily hodně můj život v posledních jedenácti letech.

 

Jak okolí přijalo fakt, že jste si po rozvodu vzal dívku o šestadvacet let mladší?

 

To víte, že to nebylo jen tak. Ti, co mě pomlouvali za mými zády, mi pochopitelně do očí neřekli nic špatného. Jenom mě ujišťovali, jak jsem udělal dobře, a vždycky končili s rádoby upřímně míněnými obavami, jestlipak ten vztah vydrží. A on vydržel už jedenáct let a nelžu, když vám povím, že je to pořád stejně hezké jako na začátku. Pro mě to byla rozhodující možnost začít nově. Se vším všudy. Vzal jsem kufřík a odešel do Německa jako skoro neznámý režisér.

 

Nesetkal jste se tam někdy s ústrky vzhledem ke svému komplikovanému původu?

 

Nikdy. Během deseti dnů jsem dostal pas, potom státní občanství. Byl jsem přijat perfektně. V Německu jsem dostal už dvakrát za sebou -- 1992 a 1993 -- státní cenu za režii od předsedy vlády. Dvakrát po sobě, to se žádném německému kolegovi nepovedlo.

 

Kde máte domov?

 

Tam, kde jsou moje žena a dcera. Když jsou v Mnichově, tak v Mnichově, když v Praze, tak v Praze. Je to jednoduché.

 

Jaký máte vztah ke Slovensku?

 

Na tomto mém prvním domově -- přiznám se -- nijak nelpím. Jsou věci, na které se prostě zapomenout nedá, i když se člověk snaží sebevíc. Zvláště pozorujete-li slovenské tendence hrdě se hlásit k něčemu, co je ostudné a jen odsouzeníhodné.

 

Často obsazujete do svých filmů nejenom manželku, ale i dceru. Funguje to? Jste s to uplatnit svou autoritu?

 

Je to pro mě to nejlepší. Já nejsem přísný typ režiséra. Paradoxní je, že Annelie hrála v Pasáži, ale vidět ji nebude moci, protože je mládeži nepřístupná. Terezka mi dělává i asistentku. Překvapilo mě, jak dobře to umí, jak dokáže chránit režiséra.

 

Nemyslíte si ale, že dceři zužujete možnost svobodně si jednou vybrat, co by opravdu chtěla dělat?

 

Ale ona si sama vybírá, co chce dělat. Nikdo ji do ničeho nenutí. Ani do baletu, ani do hraní. Nesmíte podceňovat geny. Ty se do její osobnosti z obou stran určitě promítly. Jenom nevím, kde se v ní vzalo obrovské zanícení pro džudo. To ji překvapivě hodně baví.

 

Pouštíte své filmy dceři?

 

Nedávno viděla Deváté srdce a líbilo se jí. Pannu a netvora po minutě odmítla, protože jí přišel moc strašidelný.

 

Loni jste režíroval poprvé operu -- v Národním divadle Růžového kavalíra Richarda Strausse. Je to rozdíl oproti filmu?

 

Nebetyčný. Ve filmu jsem doma. Nebyl jsem si jistý a moji nejistotu cítili i zpěváci, takže mě určitým způsobem mohli manipulovat: Já musím stát tady, jinak nebudu slyšet, já zase tady, jinak neuvidím dirigenta a podobně. Vpodstatě jsem se snažil sloužit hudbě. Nechtěl jsem se předvádět. Chtěl jsem jen, aby se na to divák čtyři hodiny vydržel dívat. A to je nějaká délka!

 

Kolik chcete ještě natočit filmů?

 

Kolik mi povolí.

 

Kdo?

 

Doktor. Před každým filmem musím jít kvůli pojišťovně na vyšetření: režisér, hlavní představitelé. Doktor musí napsat, že nevidí důvod, proč bych film nemohl dokončit. Když jednou doktor řekne, že na tom nejsem nejlépe, tak mě pojišťovna nepojistí a producent od toho cukne. Ale zatím jsem na tom dobře.

 

Režisér Juraj Herz (nar. 1934) od roku 1965 natočil okolo pětatřiceti filmů. Např: Znamení Raka (1966), Kulhavý ďábel (1967), Spalovač mrtvol (1968), Petrolejové lampy (1970), Morgiana (1971), Holky z porcelánu (1974), Panna a netvor (1977), Deváté srdce (1979), Buldoci a třešně (1980), Upír z Feratu (1981), Straka v hrsti (1982). Od roku 1986 žije v Německu: Žabí král (1990), Wolfgang (1992), Hloupá Augustína (1992), Lara (1993), Maigret a hlava muže (1994), Maigret staví past (1995).

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz