SVĚT ZA ZRCADLEM
KARLA HEŘMANA (43) zná veřejnost především jako zpěváka a divadelního herce. Tvorba jeho skupiny Čankišou se opírá o cimrmanovský mýtus o "lidu Čanki", který se vyznačuje pozoruhodnou kulturou i anatomií: jeho příslušníci měli totiž jednu nohu. ČANKIŠOU samozřejmě zpívá v jazyce "čanki", ale pod slupkou zábavného nesmyslu se skrývá zásadní rozhodnutí: kapela nespoléhá na verbální sdělení, komunikuje jen zvukem a energií, snadno překračuje kulturní i jazykové bariéry, což dokreslují její výlety do ciziny na festivaly v Pákistánu i na ostrově Réunion v Indickém oceánu.
Předlohy pro řadu z vašich písní pocházejí z odlišných kultur. Ale "stáhnout" je do not je nejspíš složitější práce než obšlehnout Beatles či Rolling Stones.
Nejtěžší je rozluštit ten systém, pravidla. Tak třeba Pákistánci a Indové mají úplně odlišné pojetí rytmu, nepočítají sudé a liché doby a nemají taktové čáry. Vše se řídí zpěvákem a textem, podle toho, kolik má které slovo slabik. To je ale oproti evropskému rytmu podstatný rozdíl. Podobně jako kdybyste hráče mariáše posadili do tarokové partie. Jiné karty, jiná pravidla. Svět za Alenčiným zrcadlem. Ale pro muzikanta představuje takové pronikání do jiné kultury velký posun.
Dá se s tím vaším hraním nějak dlouhodobě přežít? V rádiu vás přece nikdo nevysílá.
Kdybych chtěl, aby nás hráli v rádiu, tak bych věděl, co mám zpívat, ale já to zpívat nechci.
Posun ke komerci je ale přece považován za celosvětovou záležitost.
Ne tak úplně. Poslechněte si Radio Kiss v Neapoli nebo v Londýně a zjistíte, že existuje i kvalitní komerce, za niž se nemusí nikdo stydět. A pak si poslechněte Kiss Radio Praha a uslyšíte ten rozdíl. Kolikrát jste u nás z komerčních rádií slyšel Petera Gabriela, Björk či Laurii Andersonovou? V Neapoli je hrají, kdežto z českých rádií slyšíš jen tu špatnou komerci.
Proč?
Začarovaný kruh českých rádií je v uzavřeném výběru, nic, co překračuje dané klišé, do něj nepronikne. Výběr skladeb navíc ovlivňují lidé z hudebního průmyslu - což je téma pro investigativního žurnalistu. Do vysílání se nakonec nedostanou ani komerčně úspěšné tituly, pokud se příliš vymykají průměru. Třeba Nohavica prodal statisíce, ale z desítek českých rádií ho trvale hraje jen Country Radio. Honza Kluka z Čankišou dělal hudebního dramaturga v brněnském Rádiu Student, nejprodávanější byla Radůza, a oni byli jediná stanice, která ji hrála.
Co všechno jste dělal před Čankišou?
Hlídal trolejbusy, pracoval v baru, měl jsem pronajatou hospodu, se kterou jsem zkrachoval, zpíval v muzikálu Vlasy a taky jsem dělal lodníka na parníku na brněnské přehradě a provozního elektrikáře v milánském metru.
Není na to potřeba výuční list v italštině?
Oni mě zkrátka zaměstnali a já se tři měsíce modlil, aby se nic nepokazilo. Bylo to po revoluci, chtěl jsem rychle využít svobody a vyjel do Itálie. Hráli jsme v Neapoli na ulici se dvěma kamarády z Argentiny a jedním Brazilcem, domlouvali jsme se italsko-španělsko-anglicky, rukama i nohama. A pak jsem uvízl v tom Miláně.
Jak to bylo s tou krachující hospodou?
Vybral jsem si špatnou provozní. Já tam pracoval, nakupoval zásoby a souběžně zpíval v muzikálu Vlasy, ona byla notorická alkoholička, která mezitím tu hospodu propila. Stihl jsem naštěstí včas odejít, takže jsem nešel na buben.
A trolejbusy jste hlídal v Brně?
Člověk přijde v šest večer do práce, vyplní knihu, chvíli zvedá a spouští závoru, pak obchází jednou za hodinu zaparkované trolejbusy, jestli tam někdo něco nekrade. V šest hodin ráno odejde domů, a to za 3600 korun měsíčně. To není cifra z totalitní prehistorie, ale z roku 1997, s tím, že noční přídavky se nevyplácejí, protože pak by všichni chtěli pracovat v noci. Vzal jsem to poté, co jsem měl autonehodu a půl roku jsem nemohl vystupovat. Nakonec jsem se uzdravil, neměl jsem ani korunu, tak jsem tedy sedm týdnů hlídal a pak jsme založili Čankišou.
Na to, že v Česku patří Čankišou k relativně málo známé alternativě, jste objeli slušný kus světa: předloni festival v Lahore v Pákistánu, loni ostrov Réunion. Jak to děláte?
Máme mladou a aktivní manažerku. Vystudovala v Brně divadelní manažerství - a my jsme zjistili, že přesně někoho takového potřebujeme. Když totiž člověk prodává sám sebe, je trošku jako prostitutka. Teď se navzájem vychováváme. My jsme rozmazlení kumštýři, ona je na nás tvrdá, a když řekne, že máme čtyři hodiny čekat na nějaké novináře, tak na ně čekáme.
Vy se muzikou živíte, anebo také chodíte do práce?
Jediný, kdo se živí jen hudbou, je nejstarší člen kapely Zdeněk Kluka, on má i další projekty jako scénickou hudbu do divadel, koncerty se svou předešlou skupinou Progress Organization. Já to měl do konce loňského roku podobně, pak jsem ale začal rozvážet pizzu. Tři dny v týdnu.
Na skútru, nebo v autě?
Mě by skútr neuvez'. Do auta se nakonec vždycky vecpu. Kamarád mě zaměstnal na tři večery v týdnu, to mi vystačí na složenky a telefon a mám při tom čas na zkoušení.
O fiktivním jazyce, v němž zpíváte, existuje spousta zábavných teorií, ale jak je to doopravdy?
My zpíváme čanksky. Na jedné straně se považujeme za archeology, kteří ten jazyk objevili a zrekonstruovali, na druhé straně to je pro nás prostředek. Umožňuje intuitivní zpěv, který vychází z pocitů celé kapely - ke sdělení emocí a předávání energie není potřeba slov. Každý posluchač má fantazii a může si představit, že zpíváme pro něj to, co by si zrovna přál. Protože nám nikdo nerozumí, tak nám rozumějí všichni.
Slovo intuitivní tedy znamená, že písnička zní jednou takhle a jindy úplně jinak, podle okamžité nálady?
Ne. Tomu chaosu je nutno dát nějaký řád. Dokonce používáme libozvučná slova cizích jazyků, která něco znamenají. Z finštiny, tamilštiny. Každá písnička má svůj příběh, to není žádné vaření z vody.
Jak se vaše nahrávky prodávají?
My jich prodáme tak dva tisíce za rok, hlavně na koncertech. Vydáváme u labelu, který na velký byznys nedosáhne, lidé si to většinou vypalují, ale my se tomu nebráníme. Dokud si lidé naši hudbu vypalují, tak to znamená, že je zajímá. A to je dobře. Všichni křičí, že vypalování ničí hudbu. Ale to není pravda, protože vypalování v první řadě ničí ty obrovské domy plné úředníků, kteří na té hudbě parazitují.
Ti úředníci také už dvacet let křičí, že hudební průmysl je v krizi. Jak taková krize doléhá na alternativní hudebníky typu Čankišou?
My jsme hlavně koncertní kapela, žádný main stream. Nedoufáme, že nás nějaké rádio bude hrát padesátkrát denně, nejsme závislí na prodeji nosičů. Naše hudba je o přenosu energie, ne o nějakém virtuózním ovládání nástrojů či přenosu hlubokých myšlenek. Nijak neskrýváme fakt, že chceme lidi bavit.
Ale přenášet energii na někoho, koho jste v životě neviděli, to není zrovna mělká záležitost. Naopak, vyžaduje hlubší schopnosti.
Chtěl jsem říci, že kontakt navazujeme energií, nikoli hlubokými texty. Osobní kontakt je pro nás tedy důležitější než vysílání v rádiu.
Nesouvisí s tímhle způsobem komunikace i vaše divadelní projekty s neslyšícími? Kolik jich vlastně bylo?
V minulosti to byla dvě představení v divadle Archa. Teď hrajeme Pojď do mého světa v produkci Divadla Neslyším, vystupuje tam i Dorka Bárová z Tarafuki, hráli jsme to v Praze, v Polsku, jedeme do Francie.
Předpokládám, že když se neslyšící stane hercem, přináší do divadla zcela odlišné pojetí. Člověk, který nevnímá zvuk, musí přece mít extrémně vyvinutou expresivitu v pohybu a dalších rovinách, takže řečí těla dokáže vypovědět, co je pro běžného herce nemyslitelné?
Pohybem skutečně nahrazují chybějící sluch a řeč. Ptali jsme se jich, co je horší, jestli když člověku chybí zrak, či sluch. Říkali, že v komunikaci je daleko horší být hluchoněmý. Bez sluchu se ztrácejí emoce, nadstavba, abstrakce.
Jak ale probíhá na pódiu komunikace mezi vámi a neslyšícími? To, co zpíváte, překládáte do znakové řeči?
My odezíráme od nich, musíme se navzájem pořád sledovat. Oni to řídí. Také mají skvělou rytmickou paměť. Podívají se na Dorku, ta dává tahy smyčcem rytmus, a zapamatují si to, načasují své akce dopředu. Říkali, že chodí rádi na technoparty, protože tam jsou hodně silné basy, které vnímají povrchem kůže, ten rytmus vychutnávají a báječně tancují.
O přenosu energie se často mluví v souvislosti se šamany či alternativní medicínou. Má v tomto směru Čankišou nějaké nadpřirozené schopnosti?
Po koncertě v Náměšti nad Oslavou za námi přišly dvě padesátileté dámy, kupovaly si desky. "Přišly jsme z ústavu, vaše nahrávky používáme v muzikoterapii pro autistické děti." Má to logické vysvětlení. Ty děti s námi zpívají, ale protože nahrávka neobsahuje konvenční texty, můžou si zpívat, co chtějí. Naše hudba jim pomáhá uvolnit se. To pro mě byla ta nejlepší poklona v životě. Víc než vyprodaný Strahov. Vědomí, že to, co děláš, může pomoct někomu, kdo je v nouzi.
Reflex 38/2007