JSEM NORMÁLNÍ

Moto: "Gigere, jsi cizinec číhající v mém těle a kladeš zde svá do budoucnosti směřující kouzelná vejce. Ovinul jsi kolem sebe hedvábná vlákna larválních housenek, abys pronikl hlouběji do oblasti moudrého mého mozku. GIGERE, ty snad vidíš víc než my, domestikovaní primáti. Patříš snad k superinteligentnímu druhu? Jsi infikovaný návštěvník, který se svýma očima, složenýma z okvětních lístků máku, dívá do našich rozmnožovacích orgánů?" Timothy Leary, 1981

VIZIONÁŘ
V Národním technickém muzeu probíhá do 13. července výstava pětašedesátiletého malíře, sochaře a designéra HR (Hanse Ruediho, ale podepisuje se zásadně jako HR) Gigera, který patří mezi takzvané kultovní umělce. Znamená to, že obdiv jeho obdivovatelů je bezmezný a Gigerovo dílo pro ně představuje jednu ze životních hodnot. Ostatně svědčí o tom vyznání jiného vizionáře - Timothyho Learyho, které sepsal rok po tom, co Švýcar dostal v osmdesátém Oscara za filmový design prvního z řady Vetřelců. Na základě svých předchozích prací v něm stvořil jedno z nejodpornějších monster v dějinách kinematografie, ale i neméně pozoruhodné, fantastické prostředí, do něhož byl snímek posazen. Giger má ojedinělou představivost, která diváky po celém světě zneklidňuje, neboť přináší pohled do odvrácené strany lidské existence, kam bychom většinou ani raději nedohlédli. Je to takový postmoderní surrealista. Hodně surový ...

KAM S NÍM?
Jeho obrazy (ať už jsou vytvářeny technikou airbrush, tedy americké retuše, jíž se věnoval do roku 1990, nebo precizní akrylovou malbou), čerpající z našeho podvědomí, z umělcových osobních fantaskních mýtů či lidské sexuality, jsou sice fanoušky přijímány s obdivem, ale pro tradiční instituce zabývající se výtvarným uměním pořád ještě těžko přijatelné. Giger je bezesporu svého druhu fenomén a jako takový by měl být nahlížen. Máme před sebou umělce hledícího do budoucnosti, tvůrce veskrze vlastních světů a originálních bytostí: takzvaných biomechanoidů, k nimž možná postindustriální společnost spěje - pokud už za našimi zády náhodou nedospěla. Nicméně otevřenost, s jakou se vyrovnává s křesťanskou tematikou nebo s erotickými motivy, vzbuzuje pochybnosti o - řečeno soudobou "správňáckou hantýrkou" - její korektnosti. Nejde náhodou o otevřenost hraničí s pornografií? Nebo se snad už Giger ocitá za touto hranicí? Osobně jsem zastáncem názoru, že to pornografická díla nejsou, třebaže kupříkladu ukazují zmnožený koitus - jako obraz Biomechanická krajina z roku 1973 reprodukovaný na obálce Reflexu. Nevidím sice Gigerovi do hlavy, ale jsem přesvědčen, že je to prostě jen jeden z autorů, který si neklade žádná tabu, žádná omezení, pokud cítí, že daným zobrazením vyjádří co nejpřesvědčivěji svoje pocity. V současnosti se už nepozastavujeme nad erotickými obrazy Egona Schieleho, Salvadora Dalího nebo Pabla Picassa a dalších umělců -patří do jejich tvorby a často náleží k jejich nejlepším okamžikům. A` propos, ještě jsem neslyšel, že by někoho Gigerovy obrazy nebo sochy vzrušovaly a jako takové vedly k ukájení. Rozrušovaly? To ano. Giger sytí vizuální lačnost po bizarnosti, jako ji kdysi naplňovali surrealisté. Pražskou výstavu nazvanou Mimo dobro odmítla Národní galerie, což by se dalo předpokládat, ale organizátorům se nepodařilo získat ani prostory v Mánesu, a to už je s podivem, protože v této výstavní síni u Vltavy za komerční nájem v nedávné minulosti vystavoval kdekdo. Až Národní technické muzeum prokázalo odvahu a hned ve dvou svých podlažích umožnilo představit na několik set Gigerových obrazů a soch stejně jako zhlédnout některé filmové ukázky. Jde o jednu z jeho největších retrospektivních přehlídek, jaké se kdy konaly.

JAKÁ ČEST!
Setkání s Gigerem proběhlo v jednom moderním pražském hotelu. Neměl příliš dobrou náladu, zdál se dost unaven; předchozí den absolvoval tiskovou konferenci a potom dlouhou vernisáž, jíž se aktivně účastnil. Už samotná tiskovka v Národním technickém muzeu naznačila, že nehovoří příliš rád o kontroverzní stránce své tvorby. "Jsem normální," opakoval. Kinosál praskal ve švech, publikum bylo vedle novinářů plné jeho fanoušků, kteří nevypadali jako běžní návštěvníci výstav soudobého umění; bylo vidět, že jsou zvědaví na to, jak vypadá jejich idol, "otec Vetřelce". Giger - muž se sklony k mysticismu, okultismu, obdivující se ve svých textech Aleisteru Crowleymu -se nápadně podobá už zesnulému německému herci Klausi Kinskému. Na rozhovor přišel oblečen celý v černém, je to jeho oblíbená barva, zřejmě ladící s temnými vizemi, jimiž se zaobírá. Objednal si gin s tonikem a během hodinového povídání objednávku ještě jednou zopakoval. Na čele se mu perlil pot; v ten den bylo horko nejen Gigerovi. Než jsme se dali do práce, požádal mě, jestli bych mu neukázal Reflex. Předložil jsem mu výtisk, na jehož titulní straně byl portrét Alberta Einstena. Když jsem mu řekl, že se na stejném místě objeví jeho obraz, poprvé roztál: "Jaká čest!" usmál se spokojeně. Ale přesto si při interview neustále zachovával jistý odstup: "Víte, já se chci především bavit a užívat si života." Zejména při otázkách směřujících do minulosti se pobaveně smál - v tu chvíli to působilo, jako by sice něco říkal, ale v myšlenkách byl někde jinde. Nejspíš ve společnosti biomechanoidů. Nebo v posteli. Nebo ...

Tady, v Čechách, jste přijímán s nadšením. Je takové přijetí vaší tvorby obvyklé?
Ve velkých městech to bývá většinou velmi dobré, lidem se moje práce líbí, naposledy jsem něco takového zažil v Paříži. Tam jsem dokonce dostal Medaili města Paříže. Ta se uděluje za zvláštní zásluhy, v mém případě za to mohla jediná výstava. Pak za mnou přišlo pár lidí a šíleně brečeli, až se zajíkali. Jeden pán mi řekl, že měl takovou radost, že mohl vidět moje věci, že mě hrozně moc obdivuje ... Přišlo mi to nějakým způsobem komické, trapné. Bylo to velmi zvláštní - dospělý muž, kterého jsem pohnul k dojetí. Nenapadlo by mě, že se něčeho takového dočkám.

Dělá vám radost pozornost fanoušků?
Upřímně: mám rád klid. Pořád si na to ještě nemůžu zvyknout. Necítím se jako nějaká hvězda.

Vyznáváte nějakou víru?
Víru? Jsem reformovaný, tedy protestant, jako většina lidí ve Švýcarsku.

Věříte v něco, co nás přesahuje?
Ano, trochu. Když má člověk strach, když se něčeho velmi obává, pak pravděpodobně dříve nebo později začne v něco věřit. Já věřím v jakousi vyšší moc.

Jak vnímáte skon papeže Jana Pavla II.? Znamenalo to pro vás něco?
Nejsem sice katolík, ale musím říct, že mi toho pána bylo líto. Přijde mi, že před ním bylo na jeho postu takových málo. I když mi jeho teorie nejsou blízké, byl to milý a sympatický člověk.

Coby dítě jste navštěvoval katolickou mateřskou školu. Jaké vzpomínky na ni máte?
Dětství jsem měl sice hezké, ale školka v katolickém Marienheimu na mně příliš pozitivní stopy nezanechala, přesto to asi pro mě byla -při zpětném pohledu - důležitá zkušenost. Bylo mi pět nebo šest let a získal jsem tam silné dojmy. Poslali mě tam rodiče, protože do stejné školy už přede mnou chodila moje starší sestra. A ta říkala, že jsou tam milé sestry. Docela jsem se na ně těšil. Tak jednoduché to tam ale nebylo, musel jsem se třikrát denně modlit nahoře v kapli, v takové modré místnosti, pokud si dobře vybavuju. Visel v ní portrét Krista s trnovou korunou, jemuž se přes obličej proudem řinula krev. Jedna sestra tento výjev obvykle vysvětlovala těmito slovy: "Kristus musí trpět, protože jste tak zlí a zlobíte. Trpí kvůli vám." Myslel jsem si, že to tak obecně funguje opravdu. Když se pak jelo na prázdniny, sestra se obracela k portrétu se slovy: "Kriste, teď už jsou hodnější. Už nemusíš tak moc trpět." Množství krve řinoucí se z Krista podle ní prostě souviselo s tím, jak moc jsme byli poslušní. Fritz Billeter, švýcarský kritik umění, se jednou pozastavil, že na mé soše Přesýpací hodiny teče tolik krve. Když se mě zeptal, co mě k tomu vedlo, vzpomínky mě přivedly až právě do Marienheimu, k někdejší sesterské výchově.

Setkal jste se někde s protesty, jež vyvolalo nějaké vaše dílo?
Když některé mé obrazy viděli katolíci pevní ve své víře, naštvalo je to. Jeden německý katolický kritik mě ostře kritizoval za můj obraz Satan, na němž jsem namaloval ďábla, který si z Krista udělal prak na kameny. Jiní katolíci chtěli ale tento obraz na titulní stránku jakési třináctidílné knihy o křesťanství Opus Diaboli. Chtěl bych, aby se moje věci přijímaly normálně, nechci nikoho provokovat - ani katolíky, ani někoho jiného. Každý má mít rád to, co má rád. Mé muzeum se nachází v katolickém městě a na Satana tam lidi plivali - pak jsem musel plivance utřít, což pochopitelně není zrovna příjemná činnost. Jinak jsem vymyslel stůl s Kristy na kříži - tři směřují dolů a tři nahoru -, vznikl z toho takový velmi hezký tvar, ten stůl ale tady, v Praze, bohužel na výstavě nemám. Je v mém muzeu. Ale třeba Heinz Fuchs, můj přítel, jenž je silný katolík, s tím stolem problém nemá.

A co dekorativní svícen složený ze šesti Ježíšů, ten nikoho nepobuřuje?
Většina lidí si toho ani nevšimne. Možná se nedívají dost pozorně.

Nicméně se zdá, že Ježíš Kristus nebo jeho negace je pro vás silné téma?
Nemůžu o něm toho mnoho říct, ale přece mě zajímá. V poslední době mě nadchla kniha od Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Nebyl jsem sám, komu se líbila, už se jí po celém světě prodalo snad dvacet pět miliónů výtisků. Ježíš se podle něj oženil s Marií Magdalenou. Na obrazu Poslední večeře Páně je totiž po jeho pravé ruce vidět ženská postava - a to je Marie. Tak by to přece mohlo být, že? Tedy mně se to líbí. Je to navíc velice napínavé. Četl jste to?

Ještě ne.
Stojí to za to. Thriller se vším všudy, jak má být.

Je pravda, že vaší nejoblíbenější knížkou se stal Golem od Meyrinka?
Nejoblíbenější není, ale jde určitě o jednu z nejlepších knížek, jaké jsem kdy četl. Valpuržina noc se také odehrává v Praze - mám velmi rád Meyrinka. Anděl západního okna mě také zaujal. Je to mistrovský vypravěč! Dříve jsem hodně četl, ale v současnosti je to se mnou v tomto ohledu slabší. Teď mám hodně knížek na cédéčkách, což je skvělé při jízdě autem. Když jedu z domova ty dvě hodiny k muzeu, pustím si knížku v přehrávači a nemusím nic číst, cesta příjemně plyne ...

Jste v Praze poprvé?
Podruhé. Poprvé jsem Prahu navštívil až letos v lednu. Chtěl jsem zajít na starý židovský hřbitov, jenže bylo zrovna zavřeno. Moc se mi tady líbilo. Je to nádherné město. Ale to asi říká každý, že? Bohužel jsem tady vždycky pracovně a na památky nezbývá čas.

Víte něco o Čechách, o českém umění?
Není to žádná sláva. Znám obrazy jednoho malíře, jak se jen jmenuje? Jiří ...

Dokoupil?
Ano, to je on. Vím také, že zde žili Egon Schiele a Oskar Kokoschka, jichž si vážím. Jejich obrazy bych rád viděl, ale nevím, jestli mi to vyjde s časem, abych zašel do Národní galerie. Jinak vím, že v éře surrealismu, kolem roku 1930, byli někteří čeští umělci velmi významní.

Měl jste v životě nějaký okamžik, který byl pro vaši tvorbu určující?
Setkání s dílem Francise Bacona, to byl pro mě silný zážitek. Nebo když jsem uviděl první obraz od Salvadora Dalího - byla to jeho Občanská válka ve Španělsku. Ten je v Tate Gallery v Londýně a já jsem ho dostal jako pohlednici od mého švagra. Příšerně mě fascinoval. Bylo mi čtrnáct a něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Také mě zasáhl Hieronymus Bosch. Když jsem vyrůstal, nebyla ještě televize a nic jsem pořádně neznal. Teď je to všechno jednodušší.

Znamenala spolupráce s Ridleym Scottem rozhodující moment na vaší cestě k proslulosti, nebo si myslíte, že byste se prosadil, proslavil po celém světě, aniž byste dostal Oscara?
Ridley Scott byl pro mě velice důležitý. Bez něj by mi to takhle nikdy nevyšlo. Ale hlavní je, že jsem se díky němu velmi hodně naučil. Bylo to poprvé, co jsem spolupracoval na takovém filmu ... Ridley Scott měl jasnou představu. Než jsme se dali do práce, pustil mi Vesmírnou odyseu od Stanleyho Kubricka a řekl: "On to dělal takhle, ale my to uděláme lépe!" Myslím, že se nám to docela povedlo. Ridley zmnohonásobil obrat původně nízkorozpočtového filmu. Dobrá práce!

Stalo se vám někdy, že jste namaloval něco, co vás samotného natolik překvapilo, že jste z toho měl dokonce strach?
Strach z vlastních obrazů? To se mi nemůže stát, protože když člověk ví, co představuje, pak se nelekne.

Považujete se za rebela?
Ne.

Jste ještě schopen všechno realizovat sám, nebo potřebujete tým?
Podle toho, jak náročný je projekt, na němž zrovna pracuju, mívám dva nebo tři pomocníky.

Co vám přináší pocit zadostiučinění nebo spokojenosti?
Dokončený obraz. Nebo se na něco podívat, třeba na svou právě otevřenou výstavu, to mě může uspokojit.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si brilantně osvojil airbrush, což bývá často oříšek?
Šlo to neuvěřitelně rychle. Jednomu příteli to trvalo pět let, já to zvládl hned, asi to bylo pro mě jako stvořené. Nikdy jsem si nemusel dělat ani žádné skici tužkou, všechno vznikalo a` la prima.

Dělal jste někdy optimistické umění?
Všechno, co dělám, je obecně optimistická činnost. Výsledek bývá zničující, pesimistický, to ano, ale samo tvoření obrazů je ve své podstatě optimistická činnost.

Pracujete pořád ještě denně?
Teď už ne. Ale kreslím rád v posteli nebo se dívám na DVD. Klidně můžu vidět šest kousků denně.

Jaké filmy se vám zamlouvají?
Všechny, které jsou z mého hlediska dobré. Líbí se mi Dracula nebo Matrix. Vymítač ďábla je skvělý! Také Blade II - zaujalo mě, že se natáčel v Praze, slyšel jsem, že se tu poslední dobou hodně filmuje.

Chystáte se natočit také nějaký svůj film?
Mám spoustu nápadů, ale dokud nebudu mít smlouvu, nebudu o ničem konkrétním mluvit.

Používal jste někdy k inspiraci například drogy? LSD se začalo vyrábět ve Švýcarsku ...
Drogy jsou zakázány, LSD také, a co je zakázáno, o tom se nesmí na veřejnosti hovořit. Ale osobně znám doktora Alberta Hoffmanna, který LSD vynalezl. Příští rok mu bude devětadevadesát, ale pořád je to neuvěřitelně čilý muž. Je to správný typ, a když jsem byl k němu pozván na návštěvu, byl to pro mě vzácný zážitek. Mám také přátelské vztahy se Stanislavem Grofem, mimochodem.

A vyzkoušel jste holotropní dýchání, které zavedl?
Ne, já ne. Hledám inspiraci v sobě. Ta ke mně tak nějak sama vždycky přijde, často ve spánku -jako příjemný sen.

Jaký je život ve Švýcarsku?
Je to místo, kde se dají dobře vydělat peníze, je to příjemné, navíc se mi zamlouvá, že tam člověka nechávají na pokoji, nikdo po mně nechce autogramy. A je to pěkná země, má hory, jezera, údolí. Tedy já se cítím ve Švýcarsku velmi dobře.

Máte ještě ambice se zlepšovat?
Nevím, co by se dalo zlepšit. Chci se hodně dívat na filmy a věnovat se architektuře. V Praze by se mohl realizovat můj bar, ale zatím hledám vhodné místo. Uvidíme!

HR GIGER se narodil 5. února roku 1940 v Churu ve Švýcarsku. V letech 1962 až 1965 studoval interiérový a průmyslový design na curyšské Škole užitého umění (KGSZ). Od roku 1964 se věnuje volné tvorbě, v roce 1966 měl svou první samostatnou výstavu, do dneška jich zaznamenal několik desítek po celém světě. O jeho tvorbě bylo vydáno dvacet knih. Gigerova nejslavnější autorská kniha Necromicon z roku 1977 sloužila jako vizuální inspirace pro režiséra Ridleyho Scotta u filmu Vetřelec, za jehož design získal HRG v roce 1980 Oscara. Další filmy, na jejichž výtvarné stránce se podílel: Poltergeist II, Vetřelec 3 a Species. V roce 1998 bylo otevřeno Muzeum HR Gigera ve švýcarském městě Gruye` res.

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz