FAUST
První baletní premiérou sezony 2009/2010 je FAUST - taneční drama ve dvou dějstvích. Autorem tohoto projektu, který vychází z dobře známého klasického díla J. W. Goetha je Libor Vaculík. Na scénáři se podílí Zdeněk Prokeš, výtvarné řešení je svěřeno Martinu Černému (scénografie) a kostýmy navrhuje Roman Šolc. K hudební spolupráci je přizván Petr Malásek.

Připomeňme, že Vaculíkova scénická díla jsou vždy s napětím očekávanými inscenacemi především proto, že přesahují vžité konvence obvykle spojované s typickou podobou baletů v tzv. kamenných divadlech. Většina jeho baletů vždy patřila k opravdu výrazným a úspěšným titulům repertoáru se silně rezonujícím dopadem. Zde jmenujme namátkou například inscenace: Malý pan Friedemann / Psycho, Čajkovský, Někdo to rád…, Isadora, Mauglí, Lucrezia Borgia.
Vaculíkova tvorba je obvykle založená na odvážné transformaci většinou dobře známých a silných témat, které vycházejí ze slavných filmových předloh. „Typické“ jsou svérázné režijní a choreografické postupy – to vše bohatě integrované do dramatické „podívané“ naplněné jak napínavým obsahem, tak sugestivními obrazy.
Východiskem pro základní dějovou linii celého představení je poutavé téma (zajisté nejen) Faustova osudu, které řeší fatální a nekonečné okamžiky lidské volby mezi dobrem a zlem, destrukcí a ospravedlněním, beznadějí a ušlechtilostí. Nejstarší literární zpracování pramení pravděpodobně z německé knížky lidového čtení (1587). V 16. stol. je zase Faust ztotožňován s historickou postavou, která po toulavém životě zemře násilnou smrtí v roce 1536 (podle jiných pramenů již v r. 1530). Když na počátku 19. stol. J. W. Goethe tuto látku ve starších vyprávěních a textech objevil, rozhodl se vzít lidovou pověst jako námět pro své další dílo. Vycítil, že objevené téma je nadčasové a že patrně dokáže věrně vystihnout „pouť životem“ v kontextu s přesvědčivým vyjádřením ideálů nové epochy své doby. Vznikla veršovaná tragédie Faust, jejíž první část vyšla v roce 1808. Vypráví o nespokojeném Faustovi prahnoucím po stále nových zážitcích a poznání života. Ďábelské pokušení ztělesněné Mefistofelem nabídne Faustovi dosáhnout uspokojení za cenu duše. Když se Faust „Pokušení“ upíše, ďábel Fausta omladí a zavede do rozmarné společnosti, kde potká měšťanskou dívku Markétku, do které se zamiluje. Citové a smyslné požitky ženoucí Fausta k touze po sebeuspokojení způsobí svár, smrt a zoufalství, které dovedou Markétku až na popraviště.
Ve druhém díle, který není tak často zpodobňován jako první díl, propadá Faust zoufalství ze smrti Markétky. Mefisto dále plní smluvní dohody a přivádí Fausta na císařský dvůr. Zde si Faust nejprve získá slávu a uznání vynálezem papírových peněz, které vyvedou císařství z vleklé krize. Poté s pomocí Mefistofela vyvolá z podsvětí slavnou starověkou krásku Helenu a s ní počne syna. Když po jejich smrti dostane od císaře bažinatou přímořskou krajinu, zatouží půdu obdělávat ku prospěchu lidí a jejich svobodného života. Tento ušlechtilý čin zlomí pečeť ďábelské úmluvy: „…to hemžení bych zřít chtěl rád, na volné hroudě s volným lidem stát. Okamžik směl bych osloviti: jsi tolik krásný, prodli jen!“ (J. W. Goethe).
„Náš“ Faust ovšem přesahuje svou dobu a stává se postavou posledního století – století plného totalitních zkušeností, konzumní štvanice, sobeckého individualizmu, hrubé zábavy, mělkých názorů, nabubřelých ambic po světovládě a ponížené, do stáda zkřivené pozice společnosti. Zaprodanost, pokrytectví a drzá suverenita jakoby se staly standardní tváří a nikoliv odstrašujícím šklebem. Nadčasové téma k nám doléhá také na sklonku prvního desetiletí nového století. Goethův Mefisto ještě hledá „oběť“ a na Faustovi chce exemplárně ukázat zhoubu pokušení, které se nakonec ukazuje jako pošetilé a zničující. Dnes by měl Mefisto zajisté těžší úkol: svět je poněkud přeplněný faustovskými dušemi, které celkem běžně a ochotně zaprodají svůj osud komukoliv. Dnešní „typ“ člověka sám nabízí cokoliv (natož „duši?“) za jakkoliv dlouhé údobí zajištění svých statků, postavení, moci, úspěchů, rozkoše… Naštěstí zůstává nadále překážkou – láska. Ani ďábel tuto lidskou slabost nezvládá, což dává „padlým“ naději, protože tato slabost má sílu. Tichou, neúplatnou, překvapivou a také silně opojnou „závislost“ - na touze „mít“ někoho věrně blízkého a „být“ někomu věrně blízký. Pomník lze vystavět a zase po čase zbořit a postavit jiný, společenské postavení lze koupit a zase po čase dál výhodně prodat, vůli lze zneužít a po čase zase posvětit jinou snahu… ale oběť pro alespoň jeden ušlechtilý čin nebo záměr je důsledným a jednoznačným vykoupením ze zatracení.
Vaculíkova inscenace rozhodně strhne a pohltí. Možná nás přinutí přemýšlet nebo se prostě zadívat na náš svět a pozorně přemítat nad zápasy a svědomím, před nimiž není vyhnutí: „…jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den“. (J. W. Goethe)
Zpět
zdroj: časopis ND
© jedinak.cz