Marek Douša - NA KAŽDOU SVINI SE VAŘÍ VODA

 

Marek Douša (1962) je jedním z těch, kteří dali zapomenout na Strýčky Samy (coby válečné štváče) chřestící jadernými střelami i vtipy o chataření, bídné pracovní morálce a melouchaření v předlistopadovém Dikobrazu. Časopis Sorry, který spolu s dalšími kreslíři po roce 1989 založil, se záhy stal fenoménem. Dnes kreslí Marek vtipy i pro Reflex a jeho výstava shrnující „to nejlepší z ulámaných nohou“ putuje republikou.

 

Tvoje kresby vypadají strašně jednoduše. Promiň, ale vypadá to, že se živíš takřka bezpracně –- jenom pár čárek a hotovo.

Určitě, jedna moje bývalá žena vytáhla mé kresby u soudu, který určoval výši alimentačních poplatků. Chtěla soudkyni ukázat, co jsem zač –- že kdybych chtěl a popadl lopatu, mohl bych dělat něco pořádného a třeba vydělávat a platit mnohem víc.

Nediv se jí. Lidi se na každou korunu nadřou.

Když jsem se před deseti lety nastěhoval do Šenova a začal chodit do zdejší hospody, koukali na mě divně –- něco načmárá na papír! To má být nějaké zaměstnání?! Ale dneska už si zvykli a pokřikují na mě: „Pojď na panáka, v hospodě se nepracuje!“ Slyšíš to: N-e-p-r-a-c-u-j-e!

Nakonec je tu pár lidí, kteří se živí ještě divněji než já.

Považuješ se za výtvarníka?

Snad. Za mistra minimalismu.

To je kompliment, nebo ironie?

To o mně někdo napsal. Ale vážně, když jsem začal uvažovat o tom, že se budu kreslením živit, kreslil jsem pořád –- kostely, domy, kytky, vázy. Musíš to řemeslo dostat do ruky.

Co jsi vlastně dělal, než jsi začal kreslit? Myslím to, co pro tebe bylo podstatné.

Když jsem chodil na dřevařskou pomaturitní nástavbu v České Lípě, začal jsem hrát amatérsky divadlo. Spolek se jmenoval Jirásek. Objížděli jsme ochotnické festivaly –- v Hronově jsem se třeba poprvé setkal s tehdy sedmnáctiletým Petrem Léblem, četli jsme, psali divadelní hry. Na tu dobu hrozně rád vzpomínám.

Navíc táta promítal v šenovském kině filmy, a tak jsem dobrých deset let viděl všechno, co k nám doputovalo. Kazašská dramata i ázerbájdžánské komedie. V sále jsem seděl já a tři důchodci, kteří si koupili každý čtyři lístky, aby se hrálo. Promítači promítli jen tři cívky ze šesti, důchodci si pospali a šlo se domů. Krásná doba.

Dřevařská nástavba -- takže rozumíš dřevu?

Borovice (ťuká prstem na obložení šenovské hospody Klub).

Mluvíš o divadle, ale co kreslení a vtipy?

Intenzívně kreslit jsem začal na vojně –- z absolutní nudy, která tam panovala. Byl jsem spojař. Seděl jsem, poslouchal morseovku a kreslil, nejvíc do dopisů, kterých jsem tehdy psal mraky.

A po vojně?

Stal se ze mě zahraniční obchodník se dřevem.

To zní světově.

Jasně! Nejvíc jsem obchodoval s Rumunskem. Rumuni dodávali do Československa bukovou dýhu na kancelářský nábytek. Místo po částech to poslali vždycky najednou začátkem prosince a my kolem Mikuláše honili rumunské vagóny po Evropě. Nakonec jsem to zabalil a skončil jako uklízeč v krčské nemocnici. Na interně. To máš vnitřní onemocnění, rakovinu. Ze začátku to byla síla, když mi sestřička řekla: „Máme na záchodě zaklíněnou mrtvolu, nemohl bys tam vlézt a otevřít?“ Pak si zvykneš.

Ale v časopise Sorry, který jste po revoluci založili, se to beznohejma a bezhlavejma jenom hemží.

V Sorry to je něco jiného. Tenhle druh humoru u nás před rokem 1989 neexistoval, nebyl publikován. Lidé na něj nebyli zvyklí, neuměli si představit, že by se něco takového veřejně tisklo a prezentovalo. Měli jsme s Michalem Hrdým každý jeden vtip –- on: Mareček dneska do školy nepřijde, drží hladovku, já: Dobrý den, přišel jsem vás požádat o kundu vaší dcery. V redakcích se tomu smáli, ale otisknout to nechtěli. Pak jsme jeli s několika lidmi z tehdejšího Fámyzdatu na výstavu do Blanska a tam –- mimochodem ve vinárně otce vašeho komentátora Pečinky –- jsme upekli Sorry. Sorry pečené na burčáku.

Kreslený humor se po listopadu 1989 strašně proměnil. Aspoň když si vzpomenu na Dikobraz a jeho autory Ceplechu, Popa, Bapeho!

Přirozeně se proměnil, protože se otevřely nové možnosti. A zčernal, protože humor obecně je černej, jen do té doby zůstával tenhle druh humoru v hospodách a na pohřebních hostinách. Socialismus byl přece veselej, neexistovali nemocní lidé, handicapovaní –- ti všichni byli zavření doma nebo uklizeni v léčebnách daleko od Prahy.

Ale humor se změnil i proto, že se objevila spousta nových věcí –- třeba reklamy. Vznikla na ně spousta variací a fórů. Dneska už to nakopne málokoho. Reklama musí být mimořádně blbá, aby byla inspirující.

Ale dá se říct, že mezi humoristy došlo ke generační výměně?

To není tak úplně pravda. V Dikobrazu, o kterém jsi mluvil, byly dvě party. Jedna –- to byl Evžen David, Ceplecha, Pop, Bape –- držela linii a ta druhá kolem Honzy Vyčítala byla vtipná. Myslím tím Michala Hrdého –- ten nám všem hodně chybí –-, Karla Klose, ale i Vladimíra Renčína.

Říkáš, že humor je ze své podstaty černej. Znamená to, že nevěříš na laskavý humor, třeba tak, jak ho dělá Zdeněk Svěrák?

Myslím, že z téhle otázky má už pupínky i Svěrák. Reprezentant laskavého humoru. Každého pochopitelně pobaví něco jiného, ale ty opravdu nejlepší fóry obsahují jakousi katarzi. Řekl bych -- jsou to laskavé černé vtipy.

Po roce osmdesát devět se objevily zvlášť vděčné terče –- politici.

Pro mě nejsou až tak zajímaví konkrétní politici, ale situace –- mechanismus české politiky. Třeba jak je možné, že někdo dělá všivárny a pořád má třicetiprocentní podporu. Zajímá mě politika jako show-business –- jak se lze dostat nahoru, vyškrábat se tam a zůstat populární. Já politiky nezesměšňuju jako Zelený Raoul. Nic proti němu, ale nedovedu si představit, že bych je kreslil, jak spolu souloží. Neútočím na ně, jen si to všechno tak nějak rovnám v hlavě a snažím se konfrontovat politické akty se zdravým rozumem. A ten říká, že na každou svini se vaří voda.

A co sis v ní srovnal?

Že česká politika trpí nedostatkem osobností. Ale je to přirozené. Kde by se vzaly? Podívej se, kolik vzniklo v posledních letech hospod a kolik je skutečných a dobrých pinglů. Kolik je rádií a kolik skutečných a dobrých spíkrů. A kolik je stran a kolik poctivých politiků. Takže již statisticky je zřejmé, že česká politika musí být prolezlá pitomcema skrz naskrz.

Před deseti lety jsi se přestěhoval do Velkého Šenova, kde jsi vyrůstal. Proč vlastně?

S mou současnou ženou Gábinou jsme čekali dítě a v Praze jsme neměli kde bydlet. Dobrá, řekl jsem, tak se na měsíc nastěhujeme do domu po rodičích, než něco seženeme v Praze. Z měsíce byl rok, z roku deset let a dneska už v Praze vlastně nic nesháním.

Jaké to je pro člověka, který žil uprostřed kulturního dění, nastěhovat se na výspu republiky?

Když člověk přijede z velkého města na vesnici, má nejprve obrozenské, až mesianistické představy. Je přesvědčen, že lidem tu chybí kultura, a chce ji šířit. Že by měli víc číst a chodit do kina. Brzo ale vystřízliví, a když ne, zbudou mu jen žaludeční vředy a pocit marnosti. Popřípadě svatozář. Nesouvisí to s charakterem lidí, s tím, že by byli hloupější nebo míň kulturní. Jenom jich je tu míň a lidi, kteří jsou ti podobní, s nimiž si máš co říct, se tím pádem mnohem hůř hledají. Nakonec tři najdeš –- třeba elektrikáře, který ve dvě ráno zpaměti recituje Václava Hraběte. A zase máš svou skupinu lidí jako ve městě, jenom je holt menší.

Uspořádal jsi dva ročníky filmového festivalu Šenovská svině. Proč jsi toho nechal?

Když se hádaly Karlovy Vary s Prahou, kde bude festival kategorie A, přišlo mi to otravné, všechny ty žvásty, a tak jsem napsal fejeton Festival bude! podle vzoru Cirkus bude! Faxem jsem ho poslal kolegovi Borovičkovi z ČTK a druhý den koukám –- ve čtyřech novinách vyšlo, že ve Velkém Šenově bude filmový festival. Tak nezbylo než ho opravdu uspořádat. Šenov, který má dva tisíce obyvatel, jich ty tři dny měl dva tisíce sedm set a na chvíli byl známý po celé republice. Ale radnici to nijak zvlášť neoslovilo a obecní kino nechala zavřít. Druhý ročník Šenovské svině se tak stal prvním filmovým festivalem bez filmů. Leželi jsme na koupališti, zmazali se a vyprávěli si děje filmů.

Zazlíváš to radnici?

Ale ne, vlastně to chápu. Kino je strašně drahá věc. Nedaleký Rumburk má deset tisíc obyvatel a kino tam není jediné.

Takže Svině definitivně skončila?

Teď zrovna přemýšlím o tom, že po deseti letech uspořádám třetí ročník. Jenže není kde –- v kině vytrhali sedačky, promítačky by se musely zrekonstruovat, aby distributoři vůbec půjčili filmy.

Takže trochu mesianismu v tobě přece zbylo?

Vždycky když vypiju „víc, než mý nohy snesou, ale hlavu pořád jasnou mám“, popadne mě děsně spravedlivá nálada. Zachraňuju svět a vymýšlím podobné akce. Jenže potom je potřeba vystřízlivět a začít pracovat. V podstatě tak záleží na tom, jestli to někdo včas zachytí a zveřejní, protože pak už není vyhnutí. Z toho plyne, že jestli to takhle napíšeš, předem ti mockrát děkuju.