Le Corbusier

Betonová symfonie

Složil a provedl: Le Corbusier
Interpretace slovem: Petr Volf
Interpretace obrazem: Petr Jedinák

Cesta za Le Corbusierem
Vždycky jsem chtěl vidět Cap Martin, místo, kde ve vlnách Středozemního moře skončila životní pouť největšího architekta dvacátého století Le Corbusiera, od jehož smrti 27. srpna uplynulo čtyřicet let. Přání jsou do toho, aby se plnila, a tak jsme se s Petrem Jedinákem vypravili do jižní Francie. Rozhodli jsme se ale, že kromě Cap Martin navštívíme zásadní Le Corbusierovy stavby, které vytvořil po druhé světové válce a navrhl ve stylu nazývaném brutalismus. Tedy betonovou architekturu, jež ovlivnila tvář stavebního umění současnosti. Nesčetněkrát jsme ji viděli a zkoumali na nejrůznějších fotografiích, nicméně vesměs šlo o snímky už v podstatě historické, pořizované v dobách vzniku staveb, avšak jenom výjimečně českými fotografy. Mnohokrát jsem o Le Corbusierových stavbách psal, jenže jsem je znal jenom zprostředkovaně, z knih, monografií, z Internetu, filmových dokumentů. Chybělo autentické poznání. A tak jsme se vydali na dlouhou cestu. První zastávku jsme udělali v Ronchamp, u slavné kaple, potom jsme pokračovali do Lyonu, odkud je to kousek ke klášteru La Tourette. Dalším cílem se stalo Firmini u Saint-Etienne, kde se Le Corbusierovi urodilo: v tomto městě je Kolektivní obytný dům, Mládežnické centrum a stadion, kostel Saint Pierre. Z Firmini jsme jeli do Marseilles, kde byla krátce po válce postavena proslulá první varianta Unité d´habitation (tedy Obytná jednotka), poté několikrát s menším či větším úspěchem opakovaná - jako třeba ve Firmini. To už jsme byli jsme u Středozemního moře a směřovali jsme podél pobřeží na Cap Martin. Našli jsme v něm Le Corbusierovu prázdninovou chatu i ateliér a v těsném sousedství, v nedalekém Roquebrune, jeho hrob. Z jihu jsme cestovali zase na sever, abychom si prohlédli zdymadlo v Kembs-Niffer nedaleko Mylhůz. Putování jsme ukončili v Curychu, v němž se u jezera nachází Centrum Le Corbusier, stavba z posledních let jeho života, závěrečná věta Betonové symfonie. Petr Volf, září 2005

Realististický utopista

Le Corbusier (6. října 1887 - 27. srpna 1965)
„Nikdy jsem nechtěl měnit tvář světa. Jen jsem měl svůj úsudek, kterému jsem věřil a za nímž jsem si stál," řekl na sklonku života novinářům Le Corbusier - vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret - nejvlivnější architekt dvacátého století. Nechtěl, ale přesto tvář světa měnil. Pro architekturu znamenal totéž co Pablo Picasso v malířství nebo Albert Einstein pro fyziku. Na svět přivedl dva slohy: po první světové válce v podstatě rozhodl o podobě mezinárodního slohu (nebo také funkcionalismu) a po druhé válce vymyslel brutalismus, kde těžil z estetiky hrubého betonu používaného bez obvyklých dokončovacích úprav. Vytvořil jednu z klíčových vil minulého století (vila Savoy v Poissy, kterou v roce 1929 postavil pilotech, takže jako by se vznášela ve vzduchu), jejímž prostřednictvím zhmotnil svou tezi, že „architektura je mistrovská, přesná a velkolepá hra objemů soustředěných pod sluncem". Zatímco vila Savoy je klasickou ukázkou jeho promyšleného přístupu k individualizovanému bydlení (později od tvorby vil ustoupil), pak bytový dům v Marseilles (1946 až 1952) je zase příkladem zřejmě nejvýznamnějšího pokusu o naplnění avantgardních představ o kolektivním bydlení. Mariánská kaple v Ronchamp (1950 až 1955) je považována za nejdůležitější kostel minulého století a totéž platí i o Le Corbusierovu klášteru v La Tourette (1956 až 1959) - obdobně klíčové stavby svého druhu. A pak je tady indický Čándígarh (1951 až 1965), kde se mohl pokusit o to, o čem snil celý život: o městě, které mohl naplánovat podle svých nejlepších představ a sám navrhnout klíčové a ve vzhledu působivě impozantní vládní budovy.

Spisovatel i designér i malíř
Ale stejně významné jako jeho architektura a urbanismus jsou jeho teoretické úvahy, psané na vysoké stylistické úrovni, takže Le Corbusier patří k nejčastěji citovaným architektům (vedle precizních myšlenkových konstrukcí byl také výtečným „bonmotistou": „Jsem nejbáječnější, i když to na první pohled není patrné," řekl o sobě v jednom rozhovoru). Jako teoretik byl ostatně slavnější dřív než architekt - až po tom, co založil avantgardní časopis L´Esprit Nouveau (Nový duch, 1920), až po vydání knihy Za novou architekturu (1923, poprvé byla přeložena do češtiny až letos…!) přišly na řadu stavby, na nichž mohl svoje principy hlásané na přednáškách, v knihách a magazínech ověřit v praxi. Podobně vysoké nároky z hlediska soudobého i nadčasového významu snese i jeho designérská tvorba, třebaže se odehrávala v jenom krátkém časovém úseku, především na přelomu dvacátých a třicátých let: nábytkové kusy z ocelových trubek vzniklé během jediného roku, 1928, zejména pohovky LC2 a B 306, se dodnes vyrábějí, aniž by cokoliv ztratily ze své… modernosti (jsou však nekřesťansky drahé, pohříchu kupované snoby a zbohatlíky - to by se tomuto levicovému intelektuálu mu nezamlouvalo). Od svých jedenatřiceti let denně maloval, s usilovností sobě vlastní. „Když kreslím obrázek, vznikne dřív, než ho vymyslím. Malování je strhující, ale někdy nebezpečné. Ovládají mě vizuální vjemy. Představa vzniká uvnitř mozku a moje ruka předstihuje myšlenky," řekl u příležitosti pařížské výstavy obrazů a soch v roce 1954. Uměl to! Ovšem celý život ho mrzelo, že nebyl pokládán za malíře, ale „jen" za architekta, který prý nicméně vůbec nerýsoval - jenom kreslil. Jeden z jeho obrazů - Nahá žena - vlastní Národní galerie v Praze, kde je veden pod inventárním číslem O 16787. Na rubu je věnování „Gahurovi přátelsky v únoru 1936 Le Corbusier, tedy rok po své čtvrté (předtím 1911, 1924 a 1928) a poslední návštěvě tehdejšího Československa. František Lydie Gahura byl český architekt, který pracoval ve Zlíně pro Baťu, a když le Corbusier obraz maloval, Gahura jej navštívil v Paříži, aby domluvil jeho účast na práci v porotě mezinárodní soutěže na rodinný domek v pětatřicátém roce. Le Corbusier byl v Čechách veleben, ale je věčná škoda, že ho Baťa nenechal celý Zlín postavit. Moravské město se mohlo stát středoevropskou Mekkou meziválečné architektury, ačkoliv Vladimír Karfík a František Lydie Gahura ve Zlíně odvedli výborný výkon.

Hodinářův syn
Charles-Edouard Jeanneret (pseudonym Le Corbusier si zvolil v roce 1923) se narodil roku 1887 ve švýcarském La Chaux-de-Fonds. Otec se podílel na utužování slávy nejvlastnějšího švýcarského odvětví - hodinářství; živil se jako emailér a rytec. Jedinou školou, kterou mladý Janneret navštěvoval, byla umělecká škola v rodném městě, kde se učil gravírování kovů. Učitel Charles L´Eplatenier obrátil jeho zájem k architektuře a malování. Bylo mu pouhých sedmnáct, když byl podle jeho návrhu postaven dům pro rytce Louise Falleta v La Chaux-de-Fonds. Z odstupu o něm hovořil jako o „příšerné architektuře". Nicméně do škol už více chodit nechtěl, učil se během pobytů v ateliérech významných architektů (ve Francii: Auguste Perret, průkopník železobetonových konstrukcí; v Německu: Peter Behrens, designér a hlavní architekt firmy AEG). K tomu, že nezískal žádný vysokoškolský diplom, se hrdě hlásil: „Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní naučil. Nechci se míchat mezi akademiky, protože člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mojí školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás. Mám slabost pro zázraky přírody a vše, co vyjadřuje a obsahuje v sobě harmonii." Le Corbusier nebyl z klíčových architektů dvacátého století zdaleka jediným, kdo neprošel specializovaným architektonickým školením, podobně na tom třeba Francouz Auguste Perret nebo nejvýznamnější americký architekt Frank Lloyd Wright. Jako každý, kdo nechce ustrnout, se učil celý život a zřejmě v přímé souvislosti s tím se jeho výraz stával rok od roku silnější a přesvědčivější.

Zářící města
Do Francie se natrvalo přestěhoval v roce 1917. Bylo mu třicet. Respektu se mu začíná dostávat ve dvacátých letech, navrhuje svoje Zářící města. V roce 1922 roce se zabýval radikální koncepcí Soudobého města pro tři miliony obyvatel, které mínil umístit do čtyřiadvaceti mrakodrapů rozložených na přesném křížovém půdorysu. Zůstalo jenom na papíře, podobně jako jeho Plan Voisin de Paris z roku 1925, v němž se chtěl pokusit o obnovu Paříže: zachovat historicky významné budovy, kdežto staré, stinné a špinavé čtvrti strhnout a místo nich dát lidem možnost žít v zeleni, na světle a vzduchu. Zeleň, slunce, vzduch, řešení automobilové dopravy, bydliště co nejblíže zaměstnání, to byly věci, za které se rozhodl v urbanismu bojovat. Tehdy neúspěšně. Spřízněnou duši ovšem nalezl v továrníku Henri Frugésovi, který jej v roce 1925 pověřil, aby vytvořil v Pessacu u Bordeaux moderní domy „jako reformu v oblasti bytové výstavby". Vzniklo jednapadesát domů tří typů, jejichž základem byla krychle o hraně pět metrů. Le Corbusier chtěl využít principů standardizace a mechanizace, které by umožňovaly stavět co nejlevněji. Domy usazené v zahradách byly rozmanité barevnosti: hnědá, modrá, žlutá, zelená i bílá. Přesto, že šlo o důležitý doklad výstavby moderní obytné čtvrti, nebyl přijat s nadšením, lidé mu přezdívali „marocké sídlišti" nebo „sultánské město". Jak se architekt později vyrovnával se svými mrakodrapy, které nenašly příznivou odezvu, či se svou aktivitou v Pessacu? Rostislav Švácha, který v roce 1989 vydal zatím jednou Le Corbusierovu českou monografii, poznamenává: „Omyl přiznal nejméně dvakrát. Jeho koncepce vycházela z jednotlivých domů v zeleni - takzvaných Zářících měst. Existují důkazy, že si kladl otázky, jestli prostory mezi těmito domy nejsou příliš velké a člověk se v nich nebude ztrácet. Mnohem zřejmější příklad jeho vnitřních pochybností se týká projektu rodinných domů z roku 1925 pro průmyslníka Frugése. Lidé si je začali přestavovat. Z funkcionalistických oken si dělali normální okna, někdy i s kulatými záklenky, pořizovali si okenice, záclonky - prostě je přizpůsobovali běžnému obrazu architektury, jaká se stavěla v devatenáctém století. Postupně se to změnilo v banální zahradní čtvrť. Když to Le Corbusierovi jeho přátelé v padesátých letech oznámili, řekl: „Víte, člověk má vždycky pravdu. A je to architekt, který je špatný."

Klášterní ateliér
Ateliér Le Corbusiera se nacházel od roku 1924 v pařížské rue de Sévres, čísle 35, a to v ambitu bývalého kláštera. Otevřel si jej se svým bratrancem Pierrem Jeanneretem. Ačkoliv byl silnou osobností, nepracoval sám, vždycky měl kolem sebe talentované a oddané kolegy. Charlotte Perriandová, s níž spolupracoval v letech 1927 až 1937, na něj ve filmovém dokumentu vzpomínala těmito slovy: „Varovali mě, že když k němu nastoupím, ztratím svůj cit a vyprahnu. Jeho bratranec Pierre Jeanneret byl v jeho stínu. Byl to technik a Le Corbusier by bez něj nevytvořil nic z toho, co dokázal. Do ateliéru chodil odpoledne, dopoledne maloval nebo psal teoretické spisy. Jeanneret tam byl od rána do večera." Usídlil se v někdejším klášteru… V boha sice nevěřil, ale určitě vyznával jakýsi vyšší princip, jenž mu ztělesňovala architektura, matematika, harmonie proporcí. Říká se, že nic není náhoda: dominikánský klášter La Tourette se později stal jednou z jeho klíčových staveb. Soustavná práce byla pro něj zřejmě tím, čím je pro mnichy modlitba. Od roku 1930, kdy přijal francouzské občanství, byl sice ženatý s Yvonne Gallisovou, ale děti neměl (anglická architektka Jane Drewová, s níž spolupracoval v Čándígharu: „Skutečnost, že neměl rodinu, odůvodňoval tím, že žádnému umělci - jako mnichovi - na něco takového nezbývá čas."). V ulici Sévres tvořil čtyřicet let, tedy až do životního finále. Ateliérem prošla za tu dobu okolo tří stovek architektů architektů, kteří v něm působili zdarma, neboť si považovali za čest, že mohli být v blízkosti uznávaného architekta. Někteří si prý za pracovní pobyt v něm byli dokonce ochotně platit. Ti, kteří měli k němu nejblíže, o něm hovořili jako o Pére Corbu: jako o otci. Ze zahraničních autorů, kteří v Le Corbusierovu „klášteru" pracovali, stojí za zmínku bezesporu Dán Jörg Utzon (navrhl operu v Sydney), Oscar Niemeyer (tvůrce urbanismu i architektury hlavního města Brazílie), Španěl José Luis Sert či Polák André Wogenscky.

Čeští pomocníci
Příležitost poznat osobně Le Corbusiera během pracovního procesu si nenechali ujít ani čeští architekti: Vladimír Karfík, Jan Sokol, František Sammer, Václav Rajniš (strýc jednoho z nejvýraznějších představitelů současné české architektury Martina Rajniše) nebo Jaroslav Vaculík, Vladimír Beneš. Teoretika Karla Teigeho, s nímž vedl v roce 1929 slavnou polemiku Obrana architektury (Teigemu, zastávajícímu ryze vědecké pojetí architektury, na kterou ostatně odmítal pohlížet jako na umění, se nezamlouvaly jeho plány ženevského kulturního centra Mundanea), architekty Jaroslava Havlíčka a Jaromíra Krejcara, stejně jako básníka Vítězslava Nezvala, pokládal dokonce za svoje přátele. Architekt Karel Stráník, který v rue de Sévres pracoval ve dvacátých letech, popisoval ateliér takto: „Široká chodba v bývalém klášteře, v níž příčky - v plné slyšitelnosti - oddělovaly dvě nebo tři kobky bez dveří. Větší část klášterní chodby byla naší pracovnou. Byla nedělená, pouze s jakýmsi centrem, které tvořila malá kamna s nesmírně dlouhou komínovou chodbou, aby bylo zesílené chatrné vytápění. Museli jsme v zimě stále přikládat, aby nám nemrzly prsty." Prostředí velmi asketické. Architekti měli stará rýsovací prkna a když zvedli oči od výkresů, koukali se do zdi. Na jiném místě se zmiňuje o le Corbusierově nejvěrnějším spolupracovníku: „Velikou oporou pro Le Corbusiera byl jeho bratranec Pierre Jeanneret. Malý, živý, hodně středoevropský, houževnatý jako fotbalista. Dovedl na základě několika náznaků Le Corbusierových (tj. na základě několika čar, vzniklých mezi pohovory plnými výbušné invence) vypracovat několik alternativních řešení. Nebyl by se však dovedl rozhodnout pro žádné z nich, to uměl Charles Edouard sám a neomylně - téměř bez rozmyšlení - ukázal na pravé řešení, prstem umazaným od neustálého zatlačování tabáku do dýmky." Do kontaktu s Le Corbusierem přišel také architekt Karel Honzík, který svoje dojmy zveřejnil v kouzelné knize Ze života avantgardy. Navštívil jej v roce 1935 spolu se svou paní a malířem Josefem Šímou, který se slavného architekta osobně znal a setkání zprostředkoval, aby mu ukázal fotografie dokončeného pražského Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově, prvního mrakodrapu v Praze. Chtěl se pochlubit. Když se Le Corbusierovi zmínil o kritických poznatcích jednoho lékaře po návštěvě budovy Armády spásy (skleněná budova, kde nefungovaly žaluzie a proto v ní bylo dusno, v ložnicích v noci hučely agregáty klimatizace), prý onoho lékaře „obdařil málo lichotivými přezdívkami". Ale jakmile si prohlédl fotografie pražské stavby, dostal prý lepší náladu a pookřál a společnost pozval do svého nového bytu. Honzíkovi se byt zamlouval, i když měl z některých řešení rozpaky: „V zákoutí, které označil za vlastní ložnici, jsme spatřili lůžko na vysokých nohou. Odhaduji, že ložná plocha byla sto padesát centimetrů nad podlahou. Na naši otázku po příčině takového opatření pravil Le Corbusier, že sportovní člověk dvacátého století se do své postele vrhá skokem. Zahrnoval pak hlubokým opovržením ony nízké gauče, které se staly módou."

Souborné dílo
Le Corbusier to, čemu se věnoval, bral nesmírně vážně. Dbal na to, aby jeho tvorba byla dobře dokumentována, kvalitně nafotografována, aby v ní byly návrhy, plány a proto od roku 1930 vydával svoje Euvre compléte (Souborné dílo), jich vyšlo celkem osm svazků, přičemž poslední až po jeho smrti. V prvního dílu pojednávajícím o neuskutečněných i naplněných projektech z období 1910 až 1929 otiskl také text, v němž charakterizuje svůj postoj k architektuře: „Přestože je mi už 42 let, nepřestal jsem být studentem. Víc než kdy jindy předtím jsem nablízku neustálému pohybu, který ovládá dnešní svět. Analyzuji prvky, které určují charakter naší doby, jíž věřím. Pokouším se porozumět nejen jejím vnějším projevům, nýbrž i hlubšímu smyslu, přičemž vlastní smysl architektury se mi jeví jako zobrazení její duchovní podstaty. Různé styly a módní hrátky se mě nedotýkají: je to klam a přetvářka. Mnohem víc mě zajímá nádherný fenomén architektonické tvorby, přičemž architektonicky tvořit pro mě znamená působit prostřednictvím duchovní kvality konstrukce, uspořádanými výtvory vytvářet souvislý systém, dovádět ho k syntéze, která propůjčí výraz obecnému duchu doby, a ne individuální syntéze."

Přesnost!
Jak už to tak bývá, některé jeho výroky bývaly nepochopeny nebo zkreslovány, což je bohužel obvyklé (stalo se to kupříkladu Adolfu Loosovi v případu jeho stati Ornament a zločin). S největším nepochopení se stalo Le Corbusierovo tvrzení, že „dům je stroj na bydlení". Musel je uvádět mnohokrát na pravou míru: „Myslel jsem to tak, že stroj je přesný a dům musí být právě takový: přesný. Stavba musí být řízena s hodinářskou přesností." A nezapomněl zdůraznit: „Člověk musí zkrotit stroj a proto se musíme vrátit k přírodě." Nepoužíval relativizující podmiňovací způsob. O čem byl přesvědčen, to podle něj „muselo být". Sloveso muset patří k jeho nejužívanějším. Odmítal také označení, že je funkcionalistický architekt. Mnozí jeho souputníci, jimž učarovali jeho domy ze dvacátých a třicátých let, to považovali za druh zrady, za ústup z probojovávaných pozic, on měl pro to měl svoje logické vysvětlení. „Funkcionální architektura? To je pleonasmus. Každá architektura přece musí být funkční. A pokud není, tak je to svinstvo. Architektura je funkční už svým základním vymezením." Jinými slovy: funkční naplnění stavby je samozřejmým základem každého projektování, proto by nemělo zůstávat jenom u něj. Cíle architektů by měly být vyšší.

Deštníkem proti vodě
V této souvislosti je nutné uvést, že architektovy domy sice vypadaly na pohled dokonale, ovšem ve své podstatě příliš dobře nefungovaly, neboť nebyly nejlépe postaveny, jako to dokládá kupříkladu Honzíkova historka o problémech v Armádě spásy. Le Corbusiera to nechávala klidného. Karel Stráník svěřil Karlu Honzíkovi, co se stalo, když byla v roce 1924 dokončena vila pro Le Corbusierova kamaráda, významného sochaře Jacquese Lipchitze: „Lipchitz jednou vrazil k nám do ateliéru a láteřil, že mu do bytu prší. Le Corbusier nebyl přítomen. Pierre Jeanneret konejšil rozzlobeného, že se vše opraví. Končilo to briskním odchodem a bouchnutím do dveří. Když o tom Le Corbusier slyšel, prohlásil: Měl jsi mu říct, aby si koupil deštník!" Ploché střechy, jeden ze základních atributů a poznávacích prvků moderní architektury, měly v případě dešťů zhusta problémy se zatékáním. A dodnes u řady lidí přežívá strach - už ovšem neopodstatněný - ze střech bez jakéhokoliv spádu. Po roce 1945, tedy velmi záhy a mnohem dřív než u staveb jakéhokoliv architekta, byly některé Le Corbusierovy domy prohlášeny za národní kulturní památky. První svého druhu byla chráněna vila legendární Savoy. „Bylo to paradoxní" vzpomínal Otakar Nový, když jsme spolu dělali rozhovor pro Reflex. „Přihrnul se Le Corbusier, že by ji opravil. Ale nesměl, protože to směl jen k tomu určený architekt "historických monumentů", což v tomto případě byl můj kamarád Vitry. Říkal mi, jak se tím bavil, protože do Le Corbusierových staveb - přes jejich smělé řešení a krásu - hodně teklo. On však všechno spravil, ale svěřil se, jak to Le Corbusiera, který mohl jenom příhlížet, štvalo: "Nejraději by mi vyškrábal oči!", smál se architekt Vitry."

Domy jako děti
27. srpna 1965 dostal Le Corbusier při koupání ve Středozemním moři srdeční infarkt. Francouzský ministr kultury, spisovatel André Malraux, uspořádal Le Corbusierovi, jenž byl od roku 1937 rytířem francouzské Čestné legie a později i komandérem Záslužného řádu za vědu a výzkum, 1. září velkolepý pohřeb odehrávající se na nádvoří Louvru. Francie přijala nositele čestných doktorátů z Harvardu i Cambridge, Kolumbijské univerzity a univerzit v Curychu, Ženevě či Florencii, za svého: byl původem Švýcar, ale Francouzem volbou. Architekt a teoretik Otakar Nový v knize Česká architektonická avantgarda o jeho odchodu napsal: „Zemřel poslední utopický socialista dvacátého století. Poslední umělec -architekt, výtvarník a literát stejného formátu jako jeho největší renesanční předchůdci." Několik let před smrtí dostal od novináře otázku, jaký má vztah k domům, jež postavil: „Nestarám se o svoje děti. Myslím, že dokážou mluvit sami za sebe." A tak tomu vskutku je.

Unité d´habitation (Obytná jednotka, Marseilles, 1946 až 1952)
První Le Corbusierova stavba, která vznikla po druhé světové válce, ukázala, že nemíní zůstat na vydobytých pozicích. Myšlenky kolektivního bydlení z meziválečného období se nechtěl vzdát, pokládal ji za svoje poslání. Po válce se tato idea ukázala jako velmi aktuální, ba palčivá, hodně lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. „Výstavba individuálních domů nepatří do našich časů," horlil. „Všechno se mění a je ostudou pro tuto zemi, když lidé nemají kde bydlet." Zakázku, aby navrhl dům pro tisíc šest set obyvatel, dostal od ministra pro obnovu a městskou zástavbu Raoula Dautryho a podporu měl pak i od jeho zástupce Eugéna Claudia-Petita. Předtím se mu nikdy takové důvěry z „nejvyšších míst" nedostalo. Země byla v krizi a vizionář se nyní hodil. Dům měl být vzorem pro další podobné. Le Corbusier výzvu přijal a chtěl skloubit výhody individuálního a kolektivního bydlení. Do stavby přiznávající estetiku surového pohledového betonu (bez omítek, s otisky drsného povrchu prken tak, jak objevuje po odstranění dřevěného bednění) do architektury na pilířích („Piloty zvedají beton a uvolňují plochu, která může sloužit lidem. Nejsou ozdobou, mají svůj důležitý smysl.") a dlouhé sto šedesát pět metrů, široké dvacet čtyři a vysoké třicet šest metrů umístil tři sta třicet sedm bytů. Lidé si mohli vybrat ze třiadvaceti různých typů: od garsonek po dvoupatrové mezzonety. Šlo vskutku o vertikální město (chodby nejsou nazývaný chodbami, ale přímo ulicemi, z něhož vlastně obyvatelé ani nemuseli vycházet, nechyběly v něm obchody, mateřské školy, tělocvična, na střeše byl bazén. Jeho stavbu provázely rozpaky, celonárodní diskuse a architekt musel čelit tvrdé kritice. Domu se dokonce přezdívali „Maison du Fada": Blázinec. „Nikdy jsem se nestaral o úsudek veřejnosti. O Marseilles jsem bojoval pět let. Sekretářce jsem v té době zakázal, aby mi ukazovala noviny," sdělil lapidárně ve filmovém medailonu, kde filmaře provázel novostavbou. V roce 1946, kdy dům projektoval, Le Corbusier publikuje teorii Moduloru, vlastního proporčního systému, kterým se pokusil uvést do souladu zlatý řez, kterému středověcí filozofové a umělci (Leonardo da Vinci) přičítali mystickou moc, se standardním měřítkem člověka (původně vycházel z výšky 175 cm, později přidal osm centimetrů). Podle něj odvozoval velikost pilířů i jednotlivých místností, jakýchsi minimálních buněk, a tak je jejich strop například ve výšce 226 centimetrů a šířka takovéto místnosti je určena rozpětím paží. „Vytvořili jsme metrický systém místo palců a stop, jenž ten je odlištěný, modulor jsem vymyslel proto, aby se vrátil měrný systém odpovídající lidským proporcím," těmito slovy vysvětloval novinářům důvod vzniku své teorie. Mužská postava se zvednutou levicí a vyvedená v betonovém reliéfu se stala Le Corbusierovým erbem, otiskl ji jak do marseilleského domu, tak i do jiných, které po něm následovaly (Nantes, Briey-en-Foret, Berlín, Firmini). Pokud budete mít cestu do Marseilles, můžete si dům vyzkoušet doslova na vlastní kůži za padesát euro ve zdejším hotelu Le Corbusier (www.hoetellecorbusier.com), kde jsou k dispozici i legendární nejmenší pokoje provedené v měřítku Moduloru. Jsou dlouhé, nicméně úzké, ukončené lodžií se slunolamem, některé ještě v původním vybavení. Dva lidé se v nich umlátí. Jeden člověk si musí zvykat na spartánské pojetí. Pro přespání dostačující, pro dlouhodobější pobyt poněkud stísňující - pokud zrovna nechcete psát knihu o Le Corbusierovi a jeho Moduloru: v takovém případě jde o místo dokonale inspirující. „Já si stejně myslím, že ačkoliv modulor používal, dělal si s ním co chtěl. Měl na to právo," zamýšlí se Rostislav Švácha. „Problémy nastaly až v okamžiku, když začali s principy moduloru pracovat jiní architekti, a brali je vyloženě jako dogma. Le Corbusier si sice vymyslel pravidla, ale zároveň se je nebál narušovat. To je myslím celkem dobrá metoda, protože k vlastnímu nápadu nepřistupoval jako k neměnnému schématu. V tom byl velmi svobodný." Zajímavé je setkání s Albanem a Dominique, manželskou dvojicí středního věku (naprosto změnili svou existenci, on byl konzultant, ona právnička), která provozuje hotel. Jakmile se dozvěděli účel naší návštěvy, okamžitě pookřáli. Dozvídám se, že jenom za osmnáct měsíců, co v něm pracují, spalo v jednadvaceti pokojích více než deset tisíc lidí. Španělové, Italové, Švýcaři, Belgičani, Američani, Němci, Angičani, Češi. Všichni přijeli ze zájmu o Le Corbusiera. Stejně jako manželé, kteří předtím bydleli v Saint-Etienne: „Nejprve jsem byl z toho domu rozpačitý," vzpomíná Alban. „Vyvolával mi asociace na sovětská sídliště, ani okolí to nevylepšilo. Ale netrvalo to dlouho a dům si mě podmanil. Připadám si, jako bych se plavil na transatlantickém parníku. Je tu všechno, co potřebuju. Můžu nakupovat i sportovat. Nikam mě to netáhne." Dojem, že je člověk na obří lodi, se ještě zvýrazňuje po výstupu na střechu, jejíž proslaveným prvkem je sochařsky pojaté vyústění vzduchotechniky, odkud je výhled na Středozemní moře. Stačí si vystoupit na betonový pahorek… Kousek vedle cvičí skupinka francouzských samurajů s meči a procházejí se turisté s knížkami o architektovi, které si zakoupili ve skvěle vybaveném zdejším knihkupectví. Z hor fouká bez ustání silný vítr. Dům žije svým vlastním životem. Le Corbusierovi by to udělalo radost. Sám říkal: „Příbytek je chrám rodiny. Chci zmírnit lidské utrpení a lidem předat to hlavní: radost ze života."

Notre-Dame-du-Haut (Mariánská kaple v Ronchamp, 1950 až 1954)
Se slavnými stavbami, které vešly do dějin architektury a které zná člověk z různých knih, fotografií i filmů, se to někdy má tak, že když je vidíme na vlastní oči, jejich výraz je najednou slabší, než jsme si vysnili. Nezdají se už tak monumentální, vznešené, důmyslné - připadají obyčejnější, jako by ztratili něco ze své aury. V případě Mariánské kaple nad hornickou obcí Ronchamp (k ní se výpravy většinou dostávají přes Belfort), to ale bylo jinak. Jakmile jsem ji uviděl - po nočním dešti právě vystupovala z mlhavého oparu - překonala všechny představy, které jsem o ní měl. Byl jsem okouzlen. Vypadala ještě krásnější a dokonalejší než na těch nejlepších fotografiích! Asi jako většina lidí, kteří se na ni jezdí dívat, mi najednou bylo zřejmé, že mám před sebou přelomové a mistrovské dílo, protože leckdy se hovoří o architektuře „před" a architektuře „po" Ronchamp. Kaple leží ve výšce pěti set metrů nad mořem a je dokonale začleněna do zvlněného terénu, poutník od ní přehlédne panoráma pohoří Vogézy tvořeného zaoblenými vrcholky. Před ní zde byla novogotická kaple, avšak zničená po válečném bombardování proměněná v ruiny pemzového kamene. Kdysi dávno tady zřejmě probíhaly pohanské rituály uctívající slunce. Místo je v architektuře nesmírně důležité, i když ne každý architekt s ním dokáže smysluplně nakládat, a kaple s ním vede dialog doslova zhmotňující jeho genia loci. Když sem Le Corbusiera poprvé přivedli, sedl si prý na zem a několik hodin nepřetržitě skicoval. Už věděl, jak bude kaple vypadat. Popisovat kapli je obtížné. Sám Kenneth Frampton, anglický guru teorie architektury dvacátého století ve svých Kritických dějinách Moderní architektury konstatuje: „Ronchamp odolává analýze." Není nijak pravidelná, architekt opustil pravoúhlé řešení a kaple je jeho nejvíce expresivní stavbou, podivuhodnou prostorovou kreací na půdorysu zohýbaného lichoběžníku. Z každé strany je jiná, všechny připadají stejně důležité, se spoustou detailů (třeba jedinečné chrliče vody), které se pozorovateli v souvislosti s přibývajícím časem, jenž u ní stráví, postupně vyjevují. Najednou se obsáhnout nedá. Nejsou v ní žádná velká chrámová okna, ale jenom soustava malinkých otvorů vyplněných barevnými skly, které však k nevíře intenzivně osvětlují její vnitřek, v němž jsou prosté dřevěné lavice pro dvě stovky lidí. Le Corbusier na dynamickou šedohnědou střechu, kterou v níž někdo vidí korýše a jiný zase klobouk, použil skořepinu ze surového betonu. Bílé stěny jsou z betonu gunitového, tedy betonu stříkaného, díky čemuž jejich povrch navozuje asociace na bělostnou čistotu středomořských lidových staveb odrážejících palčivé sluneční paprsky. Do stěn byly začleněny i kameny z trosek někdejší kaple. Sám se o tom, co prožíval při zrodu Mariánské kaple, vyjádřil v knize A. Henzela vydaného v roce 1956: „Když jsem stavěl tento kostel, chtěl jsem vytvořit místo mlčení, modlitby, míru, vnitřní radosti. Náš pokus ovládal pocit, že k tomu máme požehnání. Existují podniky, jimž je požehnáno. Jiné tak nepůsobí, ať už mají něco společného s náboženstvím, nebo ne. Naši spolupracovníci uskutečnili toto obtížné, přesné a přísné dílo, které je silné ve svých prostředcích, ale citlivě oživené absolutní matematikou, tvůrkyní nezměřitelného prostoru. Roztroušená znamení a několik vepsaných slov velebí Svatou Pannu." Jde sice o kostel římskokatolické církve, ale člověk, ať už věřící nebo bezvěrec, získává dojem, že se setkává především s chrámem ducha vyvolávající transcendentní stavy, takové, jenž nám připomínají, že jsou věci přesahující naši smyslovou i jinou zkušenost ve jménu jakéhosi vyššího principu. Jak se vyjádřil André Malraux: „Tento agnostik vytvořil nejkrásnější kostel dvacátého století." Všem se ale nezavděčil. Ti, kteří chtěli mít Le Corbusiera takového, jakým byl v meziválečném období a trvali na tom, že forma musí být podřízena funkci, mu náhle nepřicházeli jméno, protože nechápali, jak mohl zplodit něco tak iracionálního. James Stirling se o kapli dokonce vyjádřil jako o stavbě z bláta. Doba, kdy architektura opustila pravoúhlé myšlení a kdy měla splynout se sochařským dílem, teprve měla přijít.

Dominikánský klášter La Tourette (Éveux-sur-l´Abresle, 1956 až 1959)
V Le Corbusierovu životu se objevují některé paradoxy. Už bylo řečeno, že byl považován za otce funkcionalismu, ale toto označení nesnášel a bral málem jako urážku. Nebyl věřící, ale přesto navrhl ojedinělou kapli v Ronchamp, po níž následoval další, stejně důležitý projekt sakrálního objektu, jimž se stal dominikánský klášter La Tourette. Najdete jej v Éveux-sur-l´Arbresle, necelých třicet kilometrů o Lyonu. Ze všech Le Corbusierových staveb z brutalistní éry je právě tato nejsyrovější a nejprostší, čímž dokonale harmonizuje se svým prvotním určením, k životu stovky mnichů, kteří se do ní mohli nastěhovat v roce 1960. Také v La Tourette uplatnil architekt Modulor, který si vyzkoušel v Marseilles. Cely mnichů, které byly poskládány do dvou poschodí kolem čtvercového nádvoří, jsou stejných rozměrů jako nejmenší hotelový pokoj. Také mají lodžii chráněnou před sluncem, také je v každém koupelna. Klášter je majestátně posazen do prudkého svahu, jeho části jsou na betonových pilotech. Lilo jako z konve, když jsme k němu dorazili, a právě proto jsme blahořečili tenhle konstrukční prvek: mohli jsme se pohybovat pod klášterem, aniž by nás zasáhla jediná kapka. klášterní kaple se naprosto odlišuje od Ronchamp: je tak přísná, až člověk mimoděk ustane v chůzi. Le Corbusier tady naplno a svobodně rozehrál svou betonovou symfonii. Žádné přiklášlení povrchu, jedinými ornamenty jsou zbytky po bednění. „Z betonu se dnes dají vytvořit jakékoliv tvary, které člověka napadnou," liboval si. „Ale nemyslím, že by si mě podmanil. Betonem prochází pletivo jako člověkem nervstvo." V La Tourette tohle vnímáme na každém kroku. Jak k téhle v každém ohledu silné stavbě došlo? V roce 1953, tedy době, kdy vyrůstala kaple v Ronchamp, jej vyzvali dominikáni v Lyonu, aby jim navrhl opatství. Svou podstatnou roli, že Le Corbusier tuto zakázku dostal, sehrál otec Couturier. Přesvědčil představitele řádu, že právě tento architekt může vytvořit klášter odpovídající soudobým potřebám dominikánů. Podrobnosti se dozvídám z objevné stati „Duch vane, kam vane", kterou o Couturierovi publikoval v revui Salve mladý architekt Norbet Schmidt. Původně byl Marie-Alain Couturier moderní malíř, ve dvacátých letech obdivovatel Picassa, Légera, Braqua, Matisse (později se stali jeho přáteli); četl Le Corbusierův časopis L´Esprit Nouveau. Učil se v ateliéru pro Sakrální umění v Paříži, v praxi se věnoval freskám a vitrážím. V sedmadvaceti letech vstoupil k dominikánům a o pět let později by vysvěcen na kněze. Jako svůj úkol si vytkl sblížit církev se současným uměním. Podle něj se opravdové umělecké dílo, které kvůli čiré dokonalé kráse rezignuje na vše ostatní, díky své podstatě přibližuje posvátnu. Proto mohli pro katolickou církev pracovat - řekněme - bezvěrci. Rozhodující byla výhradně kvalita tvorby, v ní už bylo něco božského a lhostejno, jestli je autorem katolík, evangelík nebo ateista. Bohu sloužili velikostí svého umění. V roce 1954, po smrti otce Couturiera, napsal Le Corbusier v Čándígharu toto Poslední sbohem příteli: „Když byl již připoután na lůžko, shrnul mi na jediném listu papíru důvody pro dispozice kláštera po staveného v duchu té nejryzejší dominikánské tradice: ´Tady chodíme ve dvojstupu, tady ve dvou řadách, tady ve dvou řadách zase zpíváme, a zde se stavíme před oltář, poklekáme a zůstáváme přitom jeden vedle druhého. A přesně tím je také dána forma úseků: chodby, kaple, refektář a tak dále, všechno je přesně vyměřené.´Celé mi to nakreslil. Potom dodal: ´To je pro vás, Le Corbusiere, ten nejkrásnější imperativ, který vám může být dán. Odpovídá totiž hlubinám vaší bytosti: lidským měřítkům.´" Le Corbusier si důvěry v něj vkládané vážil, na tento úkol se připravoval se svým kolegou, řeckým architektem Iannisem Xenakisem celé tři roky. Na doporučení otce navštívil i cisterciácký klášter Le Thoronet, jenž Couturier pokládal za dokonalý. Výsledek je velmi… pravdivý. Po otevření kláštera mohl být spokojený. Přijetí z nejvyšších církevních kruhů bylo pozitivní: „Arcibiskup lyonský mi po otevření kláštera řekl, že si poopravil na Le Corbusiera názor. Dosud mě považoval za ztělesnění ďábla. Teď zjistil, že dokážu vytvořit prostor vhodný k modlitbě a rozjímání, prostor otevírající lidské srdce."

Kolektivní dům, Mládežnické a kulturní centrum, Stadion, kostel Saint-Pierre (Firmini, 1960 až 1968)
Firmini je průmyslové předměstí Saint-Etienne, které by nebylo ničím významné, kdyby se v něm nenacházelo nejvíce staveb od Le Corbusiera soustředěných v jediném francouzském městě. Můžete se vypravit kamkoliv, ale nikde jinde ve Francii tento architekt nedostal takovou příležitost osvědčit svůj talent hned v několika různých typech budov jako tady. Příčinou této nebývalé velkorysosti a důvěry spočívala v osobě zdejšího starosty, jímž nebyl nikdo jiný než Claudius Petit, tedy někdejší poválečný francouzský ministr, který nechal Le Corbusierovi postavit vůbec první obytnou jednotku v Marseilles. Ve Firmini dosáhl ještě lepšího výsledku než na jihu. Dům je především lépe situován: zatímco v Marseilles leží vedle rušného bulváru Michelet, zde se mu dostalo mnohem případnějšího umístění v zeleni, na zvlněné louce, mezi stromy, takže jeho předválečné krédo „slunce-vzduch-zeleň" mohlo vyznít naplno. Konečně, byl to pátý a poslední případ uskutečnění tohoto druhu stavby, a proto se zdá být nejlépe propracovaná, především po stavební stránce. Od domu je dobrý výhled na město, k Mládežnickému centru je to asi pět minut procházkou. Vzniklo jako místo, kde by bylo možné trávit volný čas. Jeho budova má sklonitý velmi moderní tvar. Dovnitř se vstupuje po rampě (bezbariérové řešení) z východní strany. Fasáda je tvořená pravidelnou soustavou širokých oken, která byla rytmizována různě barevnými příčkami - jde o jednu z nejpřívětivějších tváří Le Corbusierových staveb. V interiéru se nachází restaurace, knihovna (jistěže hlavně s knihami o autorovi) a divadelní sál. Ve foyeru se pořádají výstavy výtvarného umění. Západní strana byla řešena mnohem jednodušeji, betonová plocha je narušena jen horizontálním pásem šestnácti oken, z nichž můžou lidé sledovat dění na přilehlém víceúčelovém stadiónu s tribunou pro tři tisíce čtyři sta místy k sezení (tedy pro zhruba dvojnásobný počet obyvatelů kolektivního domu). Hraje se tu fotbal, konají lehkoatletické závody, v určité hodiny je stadion otevřený pro veřejnost. Hned za tribunou je v současnosti staveniště. Mocný jeřáb zvedá do výšky tuny betonu, kolem pobíhají dělníci s ochrannými helmami na hlavách. Vyrůstá tu kostel Saint-Pierre, jehož osud byl nepříliš radostný. Když radnici ve Firmini po republikánech ovládli komunisté, stačila se v přímé spolupráci s Ler Corbusierem realizovat jenom jeho základna: stavba byla na dlouhých čtyřicet let pozastavena. Vedle kaplí v Ronchamp a La Tourette se Le Corbusier pokusil o třetí typ sakrální architektury: pojal ji jako hyperboloid. Jde o dílo problematické, zatím připomíná chladicí věž atomové elektrárny. Před staveništěm jsou na billboardu skici kostela od architekta z roku 1963 a jejich soudobá vizualizace. Rostislav Švácha k tomu poznamenává: „Nejsem si jistý, jestli to, že se dostavuje, je správné, protože autorův dohled je nezastupitelný. Nezodpovězenou otázkou navždy zůstane, jde-li ještě jeho dílo, protože těžko můžeme vědět, jestli by on sám na ni v průběhu stavby něco podstatného neměnil." Ať je to, jak chce, je vidět, že ve Firmini si architektova odkazu váží a pečují o něj. Jsou si vědomi toho, že bez něj by se do tohoto města jenom málokdo podíval.

Centrum Le Corbusier (Curych, 1963)
Švýcarsko se může pochlubit poslední stavbou, kterou Le Corbusier na sklonku života dotáhl do finální podoby. Leží v parku u curyšského jezera a je na ní vidět, že architektův brutalistický styl se vyvíjel. V tomto domě dosáhl značného výrazového posunu, protože použil jako materiály použil především ocel a sklo, beton je na ústupu. Stavba je v detailech dotažená k dokonalosti, s níž se v minulosti tolik nezabýval, zajímala ho spíš celková vize než podrobnosti. Jinak v ničem ze svých pozic neustupoval, pokračoval opět v naplňování svých teorií. Proto se fasáda většinou se skládá se ze dvou řad čtverců o rozměrech moduloru (226 cm), půdorys je tvořen písmenem „T". Nad domem vztyčil dva ocelové „slunečníky: jeden je obrácen špičkou nahoru, druhý dolů. Rostislav Švácha píše: „Ve stylizované podobě se tu snad opakuje symbol otevřené ruky, připravené přijmout od světa tvůrčí podněty a jiné mu zároveň podávat." (Předtím tento výmluvný symbol - inspirovaný Nietzscheho Zarathustrou - použil například v čándíghárském parlamentu palácem a chtěl mu dokonce věnovat samostatný pomník Otevřené ruky.) Nevelký dům působí vzdušně a lehce, až průzračně, takže návštěvníkům poskytuje možnost celé řady nečekaných průhledů, aniž by do něj musel přímo vstoupit. Ze všech staveb, které jsme navštívili, je právě tento dům nejvíce „designovaný". Sami Švýcaři ke svému rodáku nemají jednoznačný vztah. Proslulost získal až ve Francii a jako její občan. HR Giger, surrealistický malíř a tvůrce biomechanoidů, který měl nedávno výstavu v Praze, ze ve svých spisech o svého krajana nezapomněl otřít: „Le Corbusier, nejslavnější francouzský architekt, jehož Modulor předepisuje minimální výšku místnosti na 2,26 metrů, byl původem Švýcar. Jedině Švýcar by mohl vynalézt něco tak úzkoprsého jako Modulor. Systém minimálního objemu, jaký potřebuje normální člověk. Jeho myšlenky našly logické užití ve zvířecích továrnách… Kde jinde na světě by mohlo vzniknout muzeum čtverců než ve Švýcarsku?" Jde pochopitelně o narážku na Le Corbusierův curyšský dům u jezera.

Zdymadlo (Kembs-Niffer, 1960)
Dobrý architekt svůj talent osvědčí v jakýchkoliv podmínkách a žádný úkol nepovažuje za „nicotný" (pokud si příliš vybírá, může to být důkazem jeho omezených schopností). Le Corbusier byl v tomto smyslu příkladem. Dokázal navrhnout cokoliv, veřejné budovy, úřady i vily, muzea, ateliéry, kostely, klášter i stadión. Jeho portfolio zahrnuje neuvěřitelně pestrou škálu staveb. Každé zadání bylo pro něj výzvou. Na přelomu padesátých a šedesátých let přijal nabídku, aby vytvořil zdymadlo v Kembs-Niffer (v blízkosti francouzského města Mylhůzy), na plavebním kanálu spojujícím řeky Rhónu a Rýn. Zakázka přišla v nelehké životní situaci; byl krátkou dobu vdovcem a navíc v roce 1960 zemřela jeho matka (dožila se 101 let!), k níž měl velmi úzký vztah. Přesto na odpočinek nepomýšlel a místo něj se pustil do projektu zdymadla. Jeho určujícím prvkem se stala řídící věž (složená ze tří prosklených krychlí) s venkovním schodištěm, která je vidět už z velké dálky, nedá se přehlédnout a člověk jedoucí autem je k ní přitahován jako magnetem. Je to vlastně pozorovatelna umožňující pohodlně sledovat provoz člunů plavících se po kanálu: vzhledem k okolní rovině se stala elegantní dominantou. Le Corbusier ji pojal úsporně, v jednoduché formě, odpovídající poslání technicky zaměřené architektury. Nedaleko věže pak ještě vzniklo nenápadné zázemí pro celníky a pracovníky zdymadla. Musí to být zážitek: proplouvat zdymadlem a pozorovat tyto stavby z perspektivy, jakou skýtá jenom loď. Le Corbusier si to nepochybně vyzkoušel.

Chata a ateliér (Cap Martin, 1949 a 1957), hrob (Roquebrune, 1957)
Le Corbusier byl vášnivým milovníkem moře a slunce. Je to možná příznačné pro většinu lidí narozených ve vnitrozemí, kteří po moři touží jako po čemsi ojedinělém, zázračném, těžko dostupném. To byl zřejmě důvod, proč po druhé světové válce zakoupil nevelký pozemek na pobřeží Středozemního moře, na Cap Martin, mezi Monakem a Mentonem na italské hranicí. Byla to - mimochodem - také oblast, odkud pocházela jeho paní Yvonne, a místo, kam jezdíval za svým kamarádem Thomase Rabutatem. U Cap Martin je podle zdejších moře nejdivočejší z celého Azurového pobřeží, tříští se tu na rozeklaných útesech, klidné bývá jenom výjimečně. Na začátku padesátých let si tady, hned vedle Rabutatova hostince, kde předtím bydlíval, postavil chatu (Le Cabanon), která je jeho nejméně známým dílem. Zatímco všude jinde jsou Le Corbusierovy stavby zřetelně označeny - jako kulturní památky -, tak ten, kdo chce chatu najít, musí podniknout menší pátrání. Jakmile jsme před ní stanuli, několikrát jsme se pro jistotu podívali na fotografii, kterou jsme s sebou měli… A stejně jsme se zdráhali uvěřit, že muž, který tak miloval beton si postavil něco tak obyčejného, tak malinkého, tak přehlédnutelného. Popravdě: kdyby stála v chatařské kolonii někde na Sázavě, nevšiml bych si jí. Pokládejme ji za jakési intimní dřevěné intermezzo v Betonové symfonii. Chata má čtvercovou základnu o straně 3,66 metru a její výška je odvozená z moduloru. Dřevo na ní si opatřil na Korsice u svého známého, který se na tomto ostrově živil jako stavitel lodí. Škoda, že se nesmí dovnitř. Okenice jsou zavřené na stejnou kličku, jakou se zavírají dveře vedoucí na lodžii v marseillském hotelu. Prý ji navrhnul za pouhou hodinu při pobytu v Čándígharu. Snad tam na něj toho betonu bylo příliš, těžko říct. O své chatě pak s ironií hovořil jako o „hradu na Azurovém pobřeží". Určitě tu prožíval nejutěšenější chvíle svého života. Na vedlejší pozemek se nesmí. Obcházíme vrátka, spouštíme se po křivolaké cestičce k moři a zastavujeme se na místě, odkud si šel 27. srpna 1965 naposledy zaplavat. Dostal srdeční infarkt a na břeh už se nevrátil. Je tu jen betonový kvádr s jeho jménem. Právě tady se uzavřela jedna kapitola historie architektury. Od něj se vydáváme opatrně přes plůtek nahoru (jsme na soukromém pozemku!) a ocitáme se u L´Unité de Camping (1957), kterou tvoří několik malinkých ateliérů: jednu stranu zdobí v barvách vyvedených modulor. Kolem rostou citronovníky, borovice, panuje tu naprostý klid, díváme se na moře, do něhož vždycky ráno a večer - jako do rituální lázně - vstupoval Le Corbusier a vesele mával pravou rukou své manželce Yvonne. Nad Cap Martin leží vesnice Roquebrune, kde je architektův hrob. Cestou míjíme zamyšlené lidi s knížkami v rukách. Je nám jasné, odkud jdou. A zase nás očekává překvapení. Hrob největšího architekta dvacátého století není žádný monument, ale je to koncentrovaná skromnost a velikost projevená v jednoduchosti. Náhrobek sám vymyslel, když zemřela jeho paní (1957), jde o zmenšený architektonický prvek, který různě používal (konkrétně v Marseilles podobný chránil elektrický rozvod). Vedle stojí válcovitá nádoba na květiny, to vše z betonu na desce, v níž je malý křížek a obtisknutá lastura, tvar, jenž mu učaroval a který pokládal za dokonalý.

Tiráž:
Betonová symfonie
Příloha časopisu Reflex č. 38
Koncepce a text: Petr Volf
Fotografie: Petr Jedinák
Grafická úprava: Marek Pistora
Poděkování: Rostislavu Šváchovi a Norbertu Schmidtovi
Literatura: Karel Honzík - Ze života avantgardy (Praha, 1963), Rostislav Švácha - Le Corbusier (Praha, 1989), Vili Boesiger - Le Corbusier (Berlín, 1998), Otakar Nový - Česká architektonická avantgarda (Praha, 1998), Liselotte Ungersová - O architektech (Praha, 2004), Kenneth Frampton - Moderní architektura, kritické dějiny (Praha, 2004) Zpět zdroj: časopis Reflex

© jedinak.cz