Závrať

PETR VOLF

FOTO PETR JEDINÁK

Tomáš Císařovský (38) maluje velké obrazové cykly, jež diváky oslovují svou sdělností. Nejsou však prvoplánové. Tenhle malíř to navíc umí s barvami jako málokdo. Svého času na sebe upozornil svým legionářským cyklem - už je to víc jak deset let. V polovině devadesátých let zase svými portréty české šlechty, které představil v pražském Rudolfinu. Další z jeho rozsáhlejších projektů se jmenuje Silnice a až do konce března si ho můžete prohlédnout ve Veletržním paláci. Navzdory názvu opět pojednává hlavně o lidech, kteří se musejí vyrovnávat se svým fyzickým omezením.

Jaké pocity máte těsné předtím, než se začnete neposkvrněného plátna dotýkat štětcem?

Mívám pocit závratě, radosti až slasti. Stojím před něčím, co není nic, je to otevřené a já mám v sobě představu, co chci namalovat. V první fázi udělám jednoduchý a nepřesný rozvrh, kde si stanovím, jak se na plátně budu pohybovat, a pak ze sebe něco vychrlím. Jakmile je první dojem zhmotněný, tak v sobě musím udržovat pocit radosti a svěžesti, abych neztratil to prvotní nadšení z obrazu a neumrtvil ho.

Neumrtvil?

Může se to stát. Ztratí energii. Právě při širším cyklu obrazů je důležité, aby nedošlo k propadům. Když namaluju deset obrazů, tak dobře vím, že z nich jsou pro mě dva tři nejpovedenější nebo nejdůležitější, protože mě posunuly jinam a vykročil jsem sám ze sebe, z toho všeho, co už zvládám a umím. Jeden obraz jsem třeba namaloval za jediný den. Povedl se. S jiným jsem strávil tři měsíce, má na sobě možná dvacet vrstev přemaleb. Pořád mi uhýbal, zavíral se přede mnou, nedokázal jsem přijít na to, aby fungoval. Nakonec se to v šťastném okamžiku nějak zlomilo, ale stejně je to neuvěřitelný... den práce proti třem měsíců. A lidi většinou rozdíl ani nepoznají. Ale já, když se nedaří, propadám depresi a hysterii, že všechno je ztraceno. Panikařím.

Jak se vyrovnáváte s těmito stavy?

Většinou špatně.

Klasická alkoholová terapie?

Ne. Neopíjím se z toho. Snažím se uklidnit jinak. Třeba tím, že si beru do ruky starší věci, s nimiž jsem spokojený, nebo něco úplně jinýho, co mi vymyje z očí vizi, která mi pořád uniká zpod rukou. Hodně mi pomáhá rodina, pes, přirozené vazby na normální život, které mi naznačí, že umění zdaleka není všechno. Nadechnu se a získávám přehled v dalším kole.

Co vás při jejich výběru ovlivňuje?

 Je to různé, většinou se ale soustředím na otázky související s určitou sociální skupinou, které se mi propojují s mojí osobní zkušeností a pocitem z doby, kterou prožívám. Proto jsem v polovině devadesátých let maloval šlechtice, což bylo tázání se po smyslu nějaké kontinuity, ať už rodové nebo malířské. Nyní se zamýšlím nad limity lidské výbavy, nad pocity ohrožení lidské podstaty ať už z civilizačních aspektů nebo vědeckých výzkumů, které se zabývají ovlivňováním genetiky. Zůstávám přesvědčen, že jsou nepřekročitelné hranice lidské přirozenosti.

Proto jste maloval cyklus fyzicky handicapovaných?

Právě u nich vidím meze v mnoha ohledech. Ale moje téma pro mě nemůže být jen intelektuálně vyšpekulované, musí se potkat s mým osobním zaujetím. V tomhle případě na mě mělo určitě vliv dlouholeté kamarádství s Honzou Potměšilem stejně jako to, že bydlím na Vyšehradě nedaleko Jedličkova ústavu a denně potkávám handicapované lidi. Dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvyknul. Nedávno jsem viděl detektivku, kde někdo někoho zabil a potřeboval se zbavit mrtvoly, tak ji posadil na invalidní vozík a šel s tím vozíkem po hlavní třídě a nikdo si nevšiml, že ten člověk na vozíku je mrtvý. To je příznačný. Před invalidním vozíkem každej uhýbá pohledem a nechce ho vnímat. Společnost se s tím vyrovnává po svém. Pamatuju, že ještě v osmdesátých letech, když byly kousek od Jedličkárny v Paláci kultury monstrózní komunistický sjezdy, postižené děti doslova nesměly být viděny. Prostě je zametli za zeď. V současnosti se o téhle problematice hodně mluví, pořádají se jistě prospěšné, bohužel někdy i bizarně alibistické charitativní akce...přesto si nejsem jist tím, jako moc dobře se o ně dokážeme postarat.

Vedle obrazů handicapovaných jste vystavil i krajiny, což je žánr, který pro vás není vůbec typický.

 Pro lidi, které jsem maloval, je problém překonat šířku ulice, a tak vzdálená místa, která jsem zachytil, vytvářejí jakési napětí. Jsou to vzpomínky na místa, která mi utkvěla neodbytně v paměti: Grand Canyon, vybydlená tančírna na Krétě, jihočeská krajina, kterou jsem vnímal, když jsem se vracel z Malenic, kde jsem se seznamoval s životem handicapovaných, náhorní plošina nad Davosem. Já jsem se dvacet let o krajinu nepokoušel, a přitom je to moje osobní touha - kolikrát se mi v noci zdá, že chodím krajinou a maluju. Zároveň si uvědomuju, že je to pro mě v současnosti takřka neschůdný úkol. Krajina se vším, co obnáší, je pro mě mi natolik neuchopitelná, že mě ve vztahu k obrazu jednoduše. Takže jde spíše o jakési průhledy z cest a někomu můžou evokovat i počítačové modelace. Výstava se jmenuje Silnice, protože vypráví také o pohybu a jeho možnostech, o vzdálenostech.

Figurální tématika se v současnosti příliš v malířství nepěstuje. Čím vás tak přitahuje?

Lidi jsou mi nejbližší. Vždycky si říkám, že není tvář, která by nestála za obraz, za portrét, za nějaké zobrazení. Každý člověk je zajímavý. U krajin nebo zátiší tenhle pocit nemám. Na základě prosté empatie lidem nejvíc rozumím, víc než velrybám, byť mě jejich osud jako skoro každého dojímá.

Když malujete, zvažujete také, jestli něčemu nebo někomu pomůžete? To je otázka... Rozhodně netrpím mesiášským syndromem. Malováním lidských bytostí se snažím poznat proces života - s vědomím jeho neuchopitelnosti, těkavosti a různorodosti. Obraz je pomalejší než jiná média současného vizuálního umění, která jsou možná někdy přesnější, přímější a rozhodně efektnější. Ale já se nemůžu zbavit pocitu a pevně věřím tomu, že malba drží nejpřirozenější lidskou zkušenost. Vlastně samotným časem a sumou zkušeností, které na to plátno přenáším. Nebo tím, že odmítnu podružné věci a soustředím se na to, co se rozhodnu pokládat za nejcharakterističtější. Ale pomáhat...? Snažím se rozumět.

To není zase tak málo: už samo porozumění velmi pomáhá.

Minimálně mně. A leckdy jsem příjemně potěšený, že lidi, od kterých bych to nečekal, dokážou dešifrovat moje obrazy a orientovat se v nich. Nevím, jestli někomu přímo pomůžou, stačí, když udělají radost.

Zmínil jste se o dynamičtějších médiích - jedním takovým z dnes nejčastěji používaných je fotografie. Obešel byste se při malování portrétů bez její pomoci?

Samozřejmě že bych to dokázal. Od deseti let jsem intenzivně kreslil sám, podle modelu, nejvíc svoji babičku, ta byla můj vděčný model a jako spousta adeptů výtvarných umění jsem navštěvoval domovy důchodců a strávil tisíce hodin studiemi. S kreslením potíže nemám, ale problémy mám se současnou dobou, v níž po někom těžko můžu chtít, aby mi sedával dlouhé hodiny v ateliéru. Jednoduše - fotografický aparát je vítaná pomůcka: poskytuje studijní materiál, který stejně znovu zpracovávám, je to vlastně jiný druh skicáku. Ovšem optika umožňuje jen brutální výřez z obrazu daného člověka v momentálním, vteřinovém rozpoležení. Když se rozhodnete pro portrét musíte pracovat se vším, co k danému modelu patří a nějak se dobrat k jeho charakteristice. Už to, jak si kdo stoupne nebo sedne, o něm leccos napoví. Kdybych ojížděl fotografie, byl by to zjednodušený pohled.

Když jste pracoval na portrétech české šlechty, jaké jste měl podmínky?

Například Karel Schwarzenberk seděl u mě v ateliéru, měl tu dobrou vůli, povídali jsme si a mohl jsem si dělat podrobnější studie. Jinak to většinou proběhlo na základě fotografie a toho, co bych nazval osobním průzkumem, který spočíval v tom, že jsem si s portrétovanými povídal, sledoval je, nechal je pootevřít se. Nějaké chladnokrevné focení - to by prostě nedopadlo dobře. Krajinář má taky větší úspěch, když místo, které chce malovat, lépe pozná, než když tam vlítne a rovnou se dá do práce. Ne vždycky jsem ve formě, kdy jsem schopen kouknout a hned všechno vidět, někdy mám clonu, nejsem dost nažhavený, i když za ta léta práce mám vypracované některé sebestartovací mechanismy, které mě podrží.

Jste schopen ještě vnímat tvorbu svých kolegů?

Sleduju ji bedlivě, i když s určitým odstupem. Ačkoliv jsem přirozeně kritický, dokážu je číst a vnímat bez emocí.

Kdo je vám z českých malířů blízký?

Za vynikajícího malíře pokládám Honzu Mertu. Tím, jak je soustředěný na svoji práci, se dostal hodně daleko.

Z řady současných výtvarníků zvláště mladší generace mám pocit, že berou tvorbu coby soutěž svého druhu. Jak tuhle otázku vnímáte vy?

Kdysi jsem to taky tak možná bral. Teď jsem v pohodě. Za ty roky, co maluju, mě už nenervuje a ani neničí zjištění, že někdo se někde účastní výstavy a na mě zapomněli. Jedno mi to není, pochopitelně, ale netrpím tím. Naše generace byla relativně v jednoduché situaci, ze škol jsem odešli koncem osmdesátých let a najednou nastal boom otevřeného světa. Já jsem hned počátkem devadesátých let vystavoval v muzejích, kam se spousta vynikajících umělců snad nikdy nedostane, jako třeba v Muzeu hlavního města Paříže nebo v Cáchách, ale tahle konjunktura vstřícnosti světa vůči českému umění trvala krátce - dva, tři roky, pak zájem naprosto ochabnul.

Čím si to vysvětlujete?

Zřejmě galeristé zjistili, že se tady toho, co by obohatilo "imperialistický západ", zase tolik nerodí. Dali od nás ruce pryč. To jsou běžné přílivy a odlivy a člověk se z nich nesmí podělat, ale musí se držet samo sebe. Dobře vynaložená energie se na obrazech nezratí. Jsou jako akumulátory - času a zkušenosti -, které fungují dlouhodobě.

Musel jste někdy kvůli obživě dělat něco jiného než malovat?

Raději to zaklepu. Nemusel. Nejsem bohatý člověk, žiju normálně, ale rodinu a ateliér z prodeje obrazů utáhnu.

Pomůžete si třeba tím, že malujete portréty na zakázku?

Čas od času. Jednou za rok vyhovím objednávce, ale nemůže to být úplně proti mé mysli, musí tam zafungovat jistá sympatie, ale programově se tím nechci zabývat. Pro mě je to dobrá zkušenost - přinutí mě to zkusit se na problém podívat jinak, řemeslně i obsahově. Ale že bych to chtěl dělat běžně, to ne. Já mám rád svobodu volby. Navíc lidi jsou různý.

Dělají potíže, když se pak uvidí na obrazu?

Stalo se třeba, že mi jeden pán řekl: Dělejte si se mnou co chcete, já chci portrét od vás, miluju Picassa a líbí se mi, když je na obraze nos místo ucha. Dobrá. Tak se uvolním, udělám mírně drsnější pohled na toho člověka, přesně tak, jak o tom hovořil, a on mi najednou nechce zaplatit. Za měsíc práce... Lidská pýcha je nedozírná, každý má o sobě ty nejlepší představy a chce se vidět v lepším nebo nejlepším světle. Ně každý je velkorysý.

A jak si vedla v tomhle smyslu česká šlechta?

Jsou to lidi jako jakýkoliv jiní a chovali se podle toho. Někdo byl nadšený, někomu se to líbilo, někdo se naštval a nesl to velmi těžce. Bylo to úsměvné. Zpětně jsem si uvědomil, že když mě uráželi, tak neuráželi mě, ale vlastně sebe: byli komunismem hodně zkrouhnutí a bohužel někteří z nich poněkud ztratili glanc a s ním i vztah umění.

Zažil jste nějaké setkání s člověkem, jehož tvorba nebo životní postoje by vás výrazněji ovlivnily?

Já jsem byl vyvázaný z takzvaných důležitých setkání, protože jsem vyrůstal v kulturním kvasu, oba rodiče se zabývali umění a kulturou, starší bratři navštěvovali umělecké školy, chodil jsem na výstavy, navštěvoval různé otcovy generační vrstevníky. Bylo to pro mě přirozené. Ale když o tom přemýšlím, tak zjišťuju, že mě hodně ovlivnil Bohumír Matal, kdysi člen Skupiny 42. Až do sklonku života, koncem osmdesátých let, řešil otázky podstaty malby, a z tohoto hlediska to možná dotáhl z celé skupiny nejdál. Neustrnul. To se mi líbilo. Hezké setkání jsem měl před čtyřmi lety v New Yorku s malířem Alexem Katzem. Tomu předcházela taková zvláštní okolnost. V Galerii MXM jsem vystavoval portréty lidí, kteří se točí kolem výtvarného umění, namaloval jsem to jako panoráma a pak mně Viktor Pivovarov řekl, že jsem se příliš přiblížil obrazům Alexe Katze.

Jak jste na to reagoval?

 Zábavný na tom bylo to, že jsem žádnýho Alexe Katze neznal. Namouduši. Pak jsem zjistil, že patřil do pop-artu šedesátých let, ale nebyl nijak vynášen jako Warhol nebo Lichtenstein. V devadesátých letech zažil obrovský come back s novou vlnou malby, objevil se v předních galeriích, sběratelé se mohli přetrhnout, obrovsky zbohatnul. Jirka David mi v knihovně Akademi půjčil jeho monografii a já k svému rozčarování zjistil, že ten Víťa Pivovarov měl v lecčems pravdu - ta blízkost projevu byla zřejmá, jenže já nic nekopíroval. A pak jsem se s ním v New Yorku setkal. Pobyl jsem s ním celý den, byl to zážitek: byl skromný, otevřený, nearogantní,i se zájmem o druhé. Když jsem mu řekl, jaké mám s ním v Praze problémy, tak se smál, že když mu bylo tolik co mě, tak mu vyčítali, že je příliš blízko toho či onoho, ale pak je to přestalo bavit.

Jak si vysvětlujete, že se vaše obrazy podobaly obrazům někoho, kdo má úplně jinou zkušenost, patří k jiné generaci a vyrůstal v naprosto odlišném prostředí?

Stává se to velmi často. I třeba ve středověku, když byl pohyb lidí omezen a z místa na místo se cestovalo týdny, nebyly rychlé informace, tak stejně vznikaly věci podobné, ačkoliv autoři o sobě navzájem nevěděli. Já si myslím, že je to jednak tím, že způsob práce se štětcem a barvou je limitovaný, jde o omezený výrazový rejstřík, nemůžete něco donekonečna vymýšlet. A jednak tím, že lidé jsou ovlivňovaní děním ve společnosti a obecnějšími otázkami, které visí ve vzduchu a promítají se do umělecké práce. Podezřívat někoho z kopírování - to není jednoduché. Ale když je někdo nejistý a ojede vzor natvrdo, tak se to neskryje: je tam jenom odraz vnějšího efektu někoho jiného.

Myslíte si, že se v Čechách dá ve výtvarném umění přijít k takovým penězům, které vydělal Alex Katz?

Kdepak. V současné době ani náhodou.

Nevypadáte, že byste tím trpěl.

Nepřipadá mi, že je to až tak špatně. Západní umělec, kterému se to přihodí, pak musí být jo velký charakter, aby ho to příliš nerozhodilo. Navštívil jsem v New Yorku taky italského malíře Sandra Chia, velkou star transavantgardy, jehož malba mě v osmdesátých letech zajímala. V New Yorku jsem bydlel v hotýlku vedle jeho ateliéru, navštívil jsem ho a setkal se s vyčerpaným, posmutnělým medvědem, který mrskal na papír obrazy vyčpělou machou, nasával víno - kdepak ty loňské sněhy jsou. Četl jsem, že Saatchi, jeden z největších sběratelů na světě, nakoupil kdysi jeho věci za velké peníze a nyní je zase rozprodává s velkou ztrátou, chce se jich zbavit. Viděl jsem nešťastného, zlomeného člověka, kterého tento systém doběhl a dostal. Což tady u nás nehrozí. Tohle klima, v němž jsou starosti, jak přežít, je sympatické tím, že nejste pod tlakem obrovských mechanismů. Mám pocit, že co dělám, mám pod kontrolou. Zodpovídám za svoji práci. Jsem svobodnější. Kdybych byl zapojen víc do byznysu, třeba mě přinutí, abych nemaloval krajiny, v nichž nejsem takzvaně zavedenej. Když se na to podívám i z druhý stránky, tak ta zdejší bída prostě nemá jenom negativa.

Jaké míváte pocity, když připravujete výstavu?

Když pominu nepříjemné věci, jako jsou stresy s přípravou katalogu, rozesílání pozvánek, kdy musím dávat pozor, abych náhodou na někoho z blízkých nezapomenul, což jsou všechno záležitosti, které mě nebaví, protože to neumím...

Tyhle nepříjemné věci právě Katz dělat nemusí.

Nemusí. To je fakt. Ale když je pominu, tak samotná příprava výstavy je - a teď myslím hlavně té nejčerstvější - skvělá věc. Uzavírám určité období, v němž jsem byl skoro pořád v ateliéru, navíc obrazy jsou pro mě hotové - a to je vzácné, protože se mi velmi často před výstavou stává, že mám dojem, že bych měl ještě nějakýma zadníma vrátkama vběhnout do obrazů a ještě je posílit, vylepšit. Momentálně jsem toho ušetřen.

Chodíte se pak často v průběhu výstavy dívat, co říkají obrazům diváci?

Párkrát zajdu. Dvakrát, třikrát. Ale nepatřím mezi typy, kteří se plouží kolem, postávají za rohem a sledují, kdo přišel a kdo nepřišel a jestli vůbec někdo přišel. Tak to mít nemusím.

Stalo se vám někdy, že výstava nesplnila vaše očekávání?

Svým způsobem se mi to děje asi pokaždý. Když jsem v New Yorku nebo Paříži a navštívím tamní vernisáže, padne na mě smutek při srovnání s Prahou. Tam je všude narváno davy lidí, kteří mají v sobě určitou zkušenost, míru informací a umějí se vůči umění vymezovat, bavit se o něm živě. Tady zajdu na dobrou výstavu a potkám dvacet unavených lídí. Leccos by si myslím zasloužilo živější odezvu. Ale tahle skepse asi potká každého.

A co vám dodává vnitřní sílu pokračovat dál?

Pocit odpovědnosti. Je to můj závazek vůči sobě samému. Maluju dvacet let nejlíp, jak umím, občas se mi i něco víc povede. Leckterého kolegu potkalo to, že malování zabalil a šel do reklamní branže vydělávat peníze a utěšoval se tím, že se jednou k malování vrátí. Nevrátil. Musí se v tom jet soustavně léta, denně - nevěřím, že to jde jinak, jistě, jsou náhody, zázraky, ale malování chce vůli, trpělivost a velké úsilí. A moje obrazy mě pak zpětně dopujou, krměj svojí energií. Jsem díky nim pevnější.

Vaše žena je také výtvarná umělkyně. Máte dvě dcery. Chtěl byste, aby se věnovaly tomu, co děláte vy?

Je to strašný. Ony k tomu inklinují, ale my se ženou je v tom nijak nepodporujeme. Spíš je odmalička informujeme o určitých úskalích, které tahle profese přináší. Nemažeme jim med kolem pusy. V každém ročníku je na uměleckých školách  sto lidí - a maximálně pět má šanci prorazit. Protože vím, co s lidmi dělá neúspěch, snažím se je varovat. Starší dcera se proto začala raději zabývat historií, ale tu mladší malování hodně baví. Zakázat se to ale nedá. Zároveň to nemíním podporovat.

Co když bude lepší než vy?

Tak bude. Pro umělce je to katastrofa, pro rodiče důvod k neskonalé pýše. Ale stejně doufám, že to z ní vytluču!

 

Malíř Tomáš Císařovský se narodil 2. ledna 1962 v Praze. Vystudoval Akademii výtvarných umění (1983 až 1988). Věnuje se portrétní malbě. Samostatně vystavoval (výběr) v pražské Galerii MXM (1991,1993,1995,1998), v Galerii Václava Špály (1992,1997), v Galerii Rudolfinum (1996). Skupinové výstavy (výběr): Museum der 20. Jahrhundert, Vídeň (1990), NEU Galerie, Graz (1991), Musée d°art moderne de la ville de Paris (1992), Ludvig Museum, Cáchy (1993). Je zastoupen v Národní galerii v Praze, Galerii hl. města Prahy, v Alšově Jihočeské galerii v Hluboké nad vltavou, Sammlung Ludwig, Cáchy, Galleria nazionale d°arte moderna San Marino, Musei Comunali, Rimini. Jeho současnou výstavu ve Veletržní paláci (trvá do 26. března) lze shlédnout i na internetu (www.auctionsart.cz)

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz