KROUŽÍM, autor: PETR VOLF
MICHAL CIHLÁŘ (37) je nekorunovaný král českého linorytu. Jednoduchými prostředky -- rýtkem a kusem gumy -- zachycuje rozličné podoby života způsobem, jenž je vlastní právě jen jemu. Cihlář je realista. Nestydí se za to.
V současném umění tvůrci dbají na svůj image. Co je pro vás důležitější: image, nebo tvorba?
Tvorba. Ta je hmatatelná. Image po umělci zůstává maximálně v ústním podání. Ale věřím, že by image s tvorbou mělo dát dohromady jediného člověka. A ještě věřím, že image by se nikdy nemělo podepsat na díle, zatímco je-li tomu naopak, nejsem proti. Ale abych byl konkrétní: například Apollinaire bytostně nesnášel, když se mu někdo posadil na postel. To ho dokázalo přivést ke krajní zuřivosti. No to je přece image jak noha! Představte si, že jen díky tomu jsem ve dvaceti vnímal jeho Píseň nemilovaného světa mnohem snáze, než kdybych tuto historku neznal. Otevřela mi hlavu.
Ilustroval jste povídky Salmana Rushdieho. Myslel jste při tom, že je to vlastně politické nebo občanské gesto?
Před šesti lety jsem dělal zátiší, do něhož jsem zasadil vedle Švabinského obrazu Splynutí duší i studii tehdy aktuálního novinového výstřižku s fotkou Salmana Rushdieho, jak pózuje se Satanskými verši. Domnívám se, že v kontrastu totálního splynutí duší je pan Rushdie se svou vykořeněností sám, a sám zůstává i dnes po pěti letech. A to jenom proto, že napsal knihu! Mohl ale taky třeba vyrýt linoryt ... Tohle se mi nelíbilo. Mimochodem, Satanské verše jsem stěží dočetl na šestou stránku. Knihu Východ, západ jsem pak přijal, protože mne to klima kolem spisovatele vzrušovalo, a navíc jsem to skutečně chápal jako občanské gesto.
Nějaké obavy jste neměl?
Strach jsem si nepřipouštěl, přestože lidé kolem vám ho pořád v legraci podsouvají. A tak si žertujete a žertujete, až vám tiskárna odmítne ve finále knihu vytisknout. Pak vám teprve zatrne. Teď jsem se ale dozvěděl, že Rushdie dostal hotovou knihu s mými ilustracemi k padesátinám a že byl skutečně potěšen. To pak zahojí i to, že jsem se jako ilustrátor několika jeho povídkami jen velice těžko prokousával.
Tomu se říkávalo angažovaný postoj -- zajímat se o věci, které přesahují privátní rámec. Berete to tak? Mělo by umění řešit problémy, nebo "být nad věcí"?
Asi by se v něm problémy doby měly nějak objevovat. Ale zas je v tom, bohužel, ten prvek prodejnosti: z problémů se dá udělat byznys. A potom už vlastně nejde o to, co si tom člověk fakt myslí, ale že se to dobře prodává. Proč dělal Wolf Vostell tisíce pidiasambláží z trosek berlínské zdi? No protože tu nešlo o radost ze sloučení Německa, jako spíš o radost z geniálně vydělaných peněz. Ideální cesta je opravdu zůstat nad věcí. Ale vůbec nejsložitější bude zůstat při tom ještě umělcem.
Copak se to vylučuje?
Znovu jsem si to uvědomil, když jsem nedávno v jednom knihkupectví narazil na pohlednici s růžovým tankem ze Smíchova. Od Davida Černého to bylo tenkrát obdivuhodné občanské gesto i umělecký čin zároveň. A moc pochybuji, že dopředu uvažoval o místních fundamentalistech. Pro mě je toto stokrát čistší angažovanost, než třeba opakované brodění se krví vyhlášených koncentráků v díle Jiřího Sozanského, notabene padesát let po válce. Ale ještě k té pohlednici. Na ní vůbec nebylo uvedeno, že to natřel David Černý! A přitom ten tank tu fungoval svého času jako logo doby. Logo, které zlidovělo tak dokonale, až autor "vyprchal". A to já chápu jako velkou nespravedlnost na umělci, ale i jako typický příznak nekulturnosti vydavatele pohlednice a koneckonců i celé společnosti, kterou každodenně Televizní noviny nakrmí stejnou porcí politiky a tragédií, aby v dávce umakartových reklam přišel ještě zákusek v podobě sedmi minut ze sportu. Z kultury se nedozvíte -- pokud náhodou neumře nějaký herec nebo nevypadne z okna spisovatel -- zhola nic. Tohle mě dráždí! Chápete?
Řekněme ...
Pořád se tvrdí, že svobodné myšlení a nezkurvenost umělců je devizou národa, ale pomalu přichází doba, kdy umělec nebude mít nejen ateliér, ale ani žádnou výchozí pozici, protože obyčejný člověk otrávený již pouhým pohledem skrz výlohu Špálovy galerie -- například na Skreplovo umělecké smetí -- už nechce o výtvarnících raději slyšet. On prostě neví, že jde o "prestižní" galerii! A co v téhle zemi nestihne kunsthistorik, to v užitém umění dokonají různé reklamní agentury a u filmu producenti. Já jsem skeptik.
Přesto děláte výstavy: jen počet sólových se blíží dvěma desítkám. To stojí hodně energie. Čím jsou pro vás tak důležité?
Dělával jsem je z toho důvodu, že jsem chtěl dokumentovat své úsilí z nějakého předešlého období. Chtěl jsem se konfrontovat. A především jsem chtěl žhavit své jméno. Na začátku totiž bylo nezbytně nutné najít nějaké pevné zázemí na uměleckém poli. Zázemí zavazuje, ale i stimuluje a ulehčuje. Vždycky jsem obdivoval uměleckou svobodu Picassa: když zmačkal papír a vyhodil ho, ke koši se seběhli lidi a nejrychlejší ho koupil. Protože byl od Picassa. Protože Picasso byl pojem. Pojem s kořeny až v růžovém a modrém období. Vždycky jsem si myslel, že mít tuhle svobodu je ideální.
To se opravdu chcete stát kultovní figurou?
Co je to kultovní postava? Je to snad Váchal, který poslal do prdele dva úředníky, co mu až do domu nesli titul zasloužilého umělce? Záleží snad přece nejvíc na tom, jak se kterej člověk cítí šťastnej a jakou najde v osobním životě a v práci harmonii! Na druhou stranu považuji za velikou tragédii, když má někdo v osmašedesáti první samostatnou výstavu, která je -- jako na potvoru -- geniální, ale lidi na ni nepřijdou, protože o autorovi nikdy neslyšeli. Z takového pojetí tvůrčí svobody mám hrůzu. Já osobně bych se bez určitého kontextu s dobou neobešel. Jsem schopný vzít na sebe i riziko, že někdo půjde na mou sedmnáctou samostatnou výstavu a poví si: Jéžiš, ta je ale blbá. To je síla! Ale v paměti mu zůstane těch předchozích šestnáct, které ho možná čímsi naplnily.
Do širšího povědomí jste se prosadil svými originálními linoryty: pořád vás ještě drží?
Mám pocit -- a dost často -- že co jsem chtěl, jsem už pověděl, a to moje žhavení je už jenom setrvačnost. Popravdě si totiž myslím, že společnost v podstatě žádné současné umění nechce a ani nepotřebuje. Že se to za Zrzavým zaseklo a je konec abecedy. Že umění samo se ukrutně zdiskreditovalo a že je absurdní, aby se čekalo na mne a na moje reflexe. Tak jsem přešel na pole užité grafiky a něco volného si dělám takřka rekreačně.
Opustila vás inspirace?
Ne. Kreativní myšlení a nápady mám pořád, ale už nemám dost energie a času. Jsem strašně roztěkanej. Začal jsem taky respektovat nejzákladnější hodnotový žebříček: žena, dcera, a až potom nějaké moje ego. Ty časy, kdy jsem si mohl zbůhdarma obětovat celý měsíc na jednu jedinou grafiku, jsou asi nenávratně pryč. Taky musím vydělávat peníze, a to před patnácti lety nebylo. Chodil jsem do školy, měl stipendium, máma mě nakrmila a nic mě netlačilo.
Často jsem z vás měl dojem, že tvorbu berete jako nějakou soutěž, v níž se utkáváte sám se sebou.
Byla to soutěž. Řekl jsem si, že je termín nějaké výstavy a že bude skvělé, když na ni dám věc, která bude mít datum shodné s datem vernisáže. A bylo to. Posouval jsem si hranice možností, bohužel tak nešťastně, že mi dnes dělá potíže přeskočit znovu tu dřívější laťku. Jako zamlada ... Takže se teď věnuji vesměs komorní tvorbě a když už udělám něco většího, tak jen černobíle a v jediném exempláři, který pak koloruji.
Na kolika barevných tiscích jste skončil?
Na soutisku sedmadvaceti barev. Ale nebylo to v žádném případě nějaké pokoření další z mých "latěk". Nikdy totiž přesně nevím, u kolikáté barvy jsem. Jen si průběžně pořizuji poznámky. Zapisuju si: bledězelená I, bledězelená II, fialová, béžová tmavá. A až nakonec, když jsem s grafikou spokojen, tak barvy z poznámek sečtu a na zadní stranu tisku dám razítko, kam pečlivě vepíšu výsledný počet barev.
Razítko -- jako úředník?
To jsem odkoukal od Číňanů, Japonců a podobných Váchalů. Myslím, že to grafice dává jakousi patinu: hand made.
Jak změnila rodina váš život?
Pozitivně a negativně. O negativním dopadu jsem mluvil: nemůžu se soustředit jen sám na sebe a svoji práci, nemám odvahu hazardovat, jsem obyčejnější a obyčejnější. Pozitivní je to naopak v tom, že mi rodina může vrchovatě suplovat povrchní umělecký svět, jehož součástí jsem měl ambice se stát. Navíc mne i inspiruje. Fotím dítě a některé fotky si pak složitě převádím do linorytu. Uklidňuje mě to. Přesto mám z jedné věci obavu ...
Z jaké?
Že "rodičovský syndrom" obecně vede umění do křeče. A to je pro mě horší, než kdyby ho vedlo ke kýči. Když umělec ztvárňuje vlastní dítě, tak mi to najednou zavání nějakým samožerstvím a ostentativní mateřskou exhibicí. Afektem. Já bych chtěl, abych k vlastnímu dítěti přistupoval jako třeba Manet k zátiší s pórkem. Aby z té grafiky byla v první řadě cítit radost z práce, okouzlení zvolenou technologií, kompozicí, a až nakonec by přišel samotný vztah k motivu. Bojím se, že když tohle při práci nezvládnu, že mi hrozí podivná obnaženost a ztrapnění. Nechci lidem z vlastní iniciativy ukazovat svoje city víc, než to dělají třeba Televizní noviny.
Děláte linoryty sedmnáct let. Většina vašich kolegů přebíhá od malby k soše, od sochy k počítačům, od počítačů k performancím. Střídají techniky a styly. A vy zůstáváte u gumy, do níž ryjete. Nemáte pocit, že jste ochuzen, nebo že se dostáváte do pozice outsidra?
Každý je z jiného těsta, někdo přebíhá, já kroužím ... Důležitá je jen intenzita prožití. V jádru ale považuji otázky o smyslu a hodnotách nějakého současného výtvarného počínání za absurdnost. Zase jsem si to uvědomil, když jsem nedávno četl bilancující rozhovor se sochařem Stanislavem Kolíbalem, který je všeobecně vážený. Ale já se dívám na jeho dílo a říkám si: Proč je vlastně vážený? Jak je možné, že jeho práce je tak všeobecně akceptovatelná? Mně se přece jeho věci vůbec nelíbí -- jsou mi nesrozumitelné, přeintelektualizované. Srozumitelná mi zůstává jen pravdivost propojení života a díla, všechno ostatní považuji jen za nešťastné a šťastné souhry náhod.
Ale nesrozumitelný můžete být i vy!
Jistě. Mně se ale naopak vyčítá přílišná srozumitelnost a realismus. Proto ale zase můžu dělat i pytlíky na kafe ...
Pytlíky na kafe? Máte to zapotřebí?
Mám. Mám zapotřebí udělat i obal na čokoládu nebo na žvejkačku. Fascinuje mě ta zdánlivá anonymita, s jakou můj návrh pronikne v miliónových nákladech mezi normální lidi, k sousedům, k mé pošťačce, zubařce. Já můžu dělat cokoliv, teda: mimo kampaně sociálním demokratům a podobným opozičním stranám, abych byl přesný. Já mám vlastně jediné kritérium.
Prachy?
Ty ne. Ale nepopírat a ani si nenechat popřít svůj rukopis. Pak teprve má ta práce smysl a někdy dokonce poslouží i jako odrazový můstek pro další projekty. Ty pytlíky cappuccina pro Douwe Egberts, na kterých jsem se linorytem podílel jako ilustrátor, ty kupříkladu dostaly vloni uznání v Londýně ve finále prestižní designérské soutěže. Takže určitě nešlo o žádný krok vedle.
Je zřejmé, že berete linoryt jako součást své osobnosti. Proč jste se mu tak oddal?
Ve dvaceti jsem jen kreslil. Pak jsem šel náhodou na Zbraslav na výstavu sochaře Štursy a on tam měl vedle vystavených skic k sochám i takové malé jednobarevné linoryty s ženskými akty. Bylo to hrozně bezprostřední. A tenkrát jsem pochopil, že síla grafiky se skládá z živočišnosti projevu autora a z respektování dané technologie. Důležité je, že mi to linoleum dodnes dává netušené možnosti, které bych si teprve časem chtěl odzkoušet. A tak mu každopádně zůstanu věrný. Jo, a taky je to pořád ta nejlevnější hmota, do které se dá rejt.
Jak často doplňujete zásoby?
Už jsem linoleum dobrých deset let nekupoval. Ono mi stačí obejít při železný neděli pár kontejnerů ...
Malba vás nezajímá?
Ona by mě i zajímala, jenomže pro mne není nikdy ukončená. Asi je to tím, že v technice linorytu z linolea rejtkem ubírám, kdežto při malování štětcem na plátno přidávám. Takže můžu říct, že dnes naprosto přesně poznám okamžik, kdy skončit s rytím a jít pryč, kdežto při malování vím, že bych byl určitě celou dobu strašně nervózní, že to prošvihnu. Taky si myslím, že i špatné kresbě "aura" grafiky pomůže, zatímco na obraze blbá kresba zůstane vždycky jen blbou kresbou. Nechci se tu zmiňovat ani o tom, jak je tahle výhoda grafiky některými mými kolegy zneužívána.
Zajímáte se o tvorbu jiných umělců?
Vždycky mě kolem umění všechno zajímalo. Potíž je v tom, že už mě nějak nic nedokáže pozitivně překvapit. Umění v zahraničních galeriích mi je vesměs cizí a to, co se prezentuje tady, to je většinou zrcadlový obraz toho, co se mi nelíbí venku. Generace výtvarníků kolem skupiny 12/15 mě přestala zajímat hned po revoluci, generace, co jde po nás, mě ještě zajímat nezačala. Z mé generace opravdu sleduji jen dílo nejbližších přátel.
Co sledujete u svých generačních druhů?
Opravdovost. Jinak: být součástí jedné umělecké generace mi dává bezvadnou možnost sledovat její pohyby zevnitř. Je to trochu jako ultrazvuk -- vidíte všechny přirozené vady. Ale taky to mohu třeba přirovnat k běžeckýmu závodu. Všichni jsme totiž vybíhali přibližně ve stejný čas a ze stejného místa. Přirozeně mě tedy zajímá, kdo jakým stylem běží, za který klub, jestli se zadejchává, fauluje, nebo bere povzbuzující prostředky. A taky kdo koho sponzoruje.
Jste schopen se podívat na sebe objektivně?
Těžko ... A co vy? Někdy mám pocit, že je to skvělej fór, běžet to kolečko proti ostatním. Takových "nepraktických" je nás poměrně hodně. V mé generaci jsou taky velice oblíbené závody sajdkár. Umělec se řítí kupředu na motorce a v sajdkáře vyvažuje rovnováhu kunsthistorik. Na tyhle závody ale běžné diváci nechodí.
Považujete to za handicap, že nemáte svého vykladače, zaklínače a teoretika v jedné osobě?
Mně se to zdá směšný, mít někoho takovýho stabilně. A nedůstojný ... Myslím, že výtvarníci by se měli chválit nebo kritizovat bez ohledu na to, jestli s dotyčným kritikem hráli kuličky. Když o mně někdo napíše spontánně do novin a já autora neznám, má to pro mě v každém případě větší cenu než dlouhá účelová recenze od spřízněného kamaráda. Bohužel, zejména články o výstavách v Mladé frontě jsou prolezlé těmahle medvědíma službama. Ale zpátky k otázce: já se necítím sám. Jsem jenom solitér. Mimochodem, před dvěma lety jsem sestavil adresář asi čtyřiceti svých kolegů, kteří se někdy intenzívně zabývali nebo zabývají linorytem. Jde o neuvěřitelně zajímavé spektrum osobností a přístupů. Žasnu nad tím, že mimo Kokolii a Ondřeje Michálka je tvorba těchto autorů pro všelijaké ty teoretiky španělskou vesnicí.
Není to prostě tím, že grafika je pro ně stále jen "užité" umění?
To je starý problém. Myslím si, že užité umění je "seshora" stále velkoryse přezíráno, poněvadž jednoduše není košer, přirozeně s výjimkou takových kreatur, jakou je třeba Bořek Šípek v soudobém designu. Zažil jsem osobně tento ostentativní nezájem už v osmdesátých letech na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pamatuji se, jak nedůvěřivě se třeba teoretici manželé Ševčíkovi stavěli k dnes legendárním molitanovým plastikám Františka Skály i ke konzervativně malovaným obrazům Jaroslava Róny. A to jenom proto, že je poctivé řemeslo iritovalo, kterým byla VŠUP prosáklá.
Řemeslo může být na škodu?
Každý kunsthistorik poslední dekády přece ví, že vzletný umělecký duch z hloubi své duše přízemností řemesla pohrdá. Nezáleží přece na formě, ale na obsahu. Nemá cenu kohokoliv přesvědčovat, že se dá s lehkostí a šarmem současně pohybovat jak ve volném, tak i užitém umění. Vykladači, kteří toto sami nezaregistrují, mne už nezajímají.
Nechal byste si vůbec od někoho poradit?
Určitě bych se zamyslel nad radou, nebo spíš kritikou nějakého velice blízkého přítele. Nebo manželky. Ale většinou si stejně všechno dělám po svém. Jde vlastně jen o ztotožnění se s tím, co po mně zůstává. Já razím takovou teorii: princip jednoznačnosti. Když si člověk jde do obchodu pro pytlík mouky, tak ví, že na pytlíku je napsáno: mouka. Když si jde pro cukr, ví, že nápis cukr znamená právě jen cukr. A já bych chtěl, aby tyhle věci fungovaly i v umění. Když se řekne Mistr Theodorik nebo třeba Cihlář, tak aby každý hned věděl, co v kom je a co se od něj dá čekat. Největší neštěstí je, když v pytlíku od mouky je jednou cukr a podruhé rejže.
Můžete se ještě ve svém projevu zlepšit?
Jistěže. Chtěl bych být víc živelnější, víc agresívnější, míň puntičkářský. Chtěl bych brilantně ovládat kreslení zpaměti, vnést do svého vidění veliké barevné plochy bez detailů, pestrost Hlavní nabídkara Simpsona a možná i jednou zkusit to malování. A prosím vás: nesedejte si mi na ten gauč!!!
MICHAL CIHLÁŘ (nar. 16. září 1960 v Praze) absolvoval v roce 1987 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ateliér knižní kultury a písma. Je považován za nejvýraznějšího představitele českého linorytu. Vedle volné tvorby se věnuje knižním ilustracím, typografii, plakátové a známkové tvorbě, příležitostně scénografii, plastice z mačkaného papíru nebo výtvarnému dořešení interiérů (tapety pro pro čs. restauraci na EXPO 92 v Seville, návrh gobelínů pro Parlament). Zúčastnil se bezmála stovky skupinových a sedmnácti samostatných výstav.
zdroj: časopis Reflex