ROZHOVOR

AŤ SE SOUDÍ!

Sedmnáctý listopad 1989 nazývá privatizačním pučem KGB, personální obsazení polistopadové vlády podle něho schvalovaly ruku v ruce KGB a CIA. Vskutku -- PETR CIBULKA (49) nejde pro slovo daleko. Právo na neústupnost, které stvrdil vlastním životem jako málokdo, mu nelze upřít. Zůstává otázka, kdy míří opravdu do černého ...

Když jsem vás žádal o rozhovor, měl jste podmínku, aby to byl necenzurovaný rozhovor. Míníte tím doslovný přepis magnetofonového záznamu včetně všech nedořečených vět a přeřeknutí, jaký jste uveřejnil ve vašich Necenzurovaných novinách po setkání s ministrem Motejlem?

Tehdy jsme uveřejnili celý záznam, aby neřekl, že jsme něco zmanipulovali. Ale tohle já nepožaduju. Jde mi jen o to, aby nevypadla žádná důležitá informace nebo myšlenka. Šumy můžete ořezat, ale mělo by zůstat všechno, co jsem opravdu chtěl říct.

Myslím, že se dohodneme ... Začněme tím, že jste si odjakživa trval na svém, navzdory všem nepříjemným důsledkům. Kdy vás poprvé zavřeli? A za co konkrétně?

Zatkli mě 15. dubna 1978. Za údajné pobuřování. Organizoval jsem ve svém bytě koncerty Jaroslava Hutky, Vlasty Třešňáka, Zbyňka Benýška a dalších. Kromě toho jsem pouštěl nahrávky Plastic People a jiných zakazovaných skupin. Našli u mě také nějaké strojopisné dokumenty Charty 77.

Jak na vás přišli?

Udal mě můj spolužák a nejlepší kamarád Leonard Boček, dnes ředitel firmy British Council. Oznámil StB, že ohrožuji socialismus, a oni ho pak na mě nasadili. Já před ním neměl nejmenší tajemství, takže v době, kdy jsem myslel, že o mně ještě nikdo neví, už na mě měli založený svazek.

Ve vězení jste prý držel nejdelší hladovku, jakou na Borech kdy měli. Proč?

Šíleným způsobem mě mlátili. Bachaři i vězni. S hladovkou jsem začal, když jsem to už nemohl vydržet. Chtěl jsem, aby mě přeložili jinam, kde by byla zaručena moje bezpečnost. Nejedl jsem jedenatřicet dní a nakonec mi přeložení slíbili. Ale pak řekli, že jim nikdo žádný podmínky klást nebude, a vyfasoval jsem za to šest měsíců natvrdo. Tvrdili, že jsem držel hladovku, protože se mi nechtělo chodit do práce. Vězně v socialismu přece nikdo neterorizuje ... Proti rozsudku jsem se odvolal a nakonec mi napařili dvakrát tolik.

Během osmdesátých let jste šel do vězení ještě několikrát. Za nedovolené šíření hudebních nahrávek, dokumentů Charty, zakázaných knih. Pak přišla změna režimu, ale pro vás jako by se toho zase tolik nezměnilo ...

Změnilo se samozřejmě hodně. Ale současně málo. Svobodu nám probojoval KGB a 17. listopad byl jen divadelním představením. Jeho autory byli Ronald Reagan a Michail Gorbačov, režie se ujaly tajné služby. A herci v popředí byli tak přesvědčiví, že lidi opravdu uvěřili v konec komunismu.

On neskončil?

Stačí se podívat do našich databází, kdo kontroluje tuhle zemi. Když to nejsou estébáci, tak to jsou komunisti. Současná politická pluralita a možnost výběru jsou jen zdáním samostatnosti v rámci globalistických her. Za celých deset let nedošlo k potrestání estébáckých a komunistických zločinců a žádná z politických stran nenabízí nic z toho, co by mohlo ohrozit jejich pozice. Ať jejich představitelé mluví o čemkoli, dvě věci jsou pro ně nedotknutelné. Beztrestnost pro komunistické a jiné zločince a nedotknutelnost jejich majetku. Tohle jsou přitom zásadní věci. Ostatní je balast.

Ve vašich Necenzurovaných novinách bijete na poplach a neberete si servítky. Obviňujete kdekoho, tisknete kompromitující materiály, tajné seznamy agentů. Připadáte si dnes užitečnější, aktivnější než před Listopadem?

Dřív jsem byl aktivnější. Nikdo v samizdatu nedokázal co já. Vytvořil jsem a distribuoval stovky nahrávek, cyklostyloval jsem informace o Chartě, nechal jsem opisovat spoustu knih. Stal jsem se vydavatelstvím. Jen v literatuře šlo bezmála o stovku titulů. Je ovšem smutný paradox, že jsem po Listopadu zažil dvacetkrát víc výslechů než za celý čas před ním.

Nejznámější z vašich sporů se týkal prezidenta Václava Havla a nadávek, jimiž jste ho v roce 1993 počastoval u soudu. Kdyby vám neudělil milost, čekal by vás zřejmě trest za urážku hlavy státu. Necítíte ani dnes, že jste tehdy přestřelil?

Rozhodně ne. Za prvé začal on, když řekl, že Necenzurované noviny jsou stokou lží a nenávisti a ostudou demokratického tisku. Za druhé o jeho milost nestojím. Tu může dávat zločincům, ne mně. Já se za zločince nepovažuji. Bohužel -- mé odmítnutí tuto milost neruší. Když jsem to ještě nevěděl, jasně jsem řekl, že se na soud těším, protože tam Havla obviním z mnoha zločinů.

Zločinů?

Zločinů. Kdo chrání zločince, je sám zločinec. Kdyby někdo zabránil potrestání nacistických zločinců, celý svět by ho považoval za zločince. To, že Havel zabránil potrestání komunistických zločinců ...

Opravdu tomu zabránil on?

Znáte jediné slovo, kdy by řekl, že trvá na jejich potrestání? U soudu proti mně naopak aktivně vystoupil na obranu estébáků.

Protestoval jen proti otištění vašich seznamů, u nichž není záruka, že jsou správné.

Sám ví, že jsou správné. Pochopili to už všichni, jenže Havel si to dodnes nepřiznal. Je tam totiž většina jeho kamarádů a on sám s StB spolupracoval. K tvrzení, že jsou seznamy nesprávné, má tedy dost osobních důvodů.

Říci o Václavu Havlovi, že spolupracoval s StB, to snad nemyslíte vážně ...

V roce 1992 jsme to v Necenzurovaných novinách napsali jasně. Přečtěte si článek v čísle třicet. Na první straně. Má titulek Snaživý práskač Havel a obsahuje hlášení StB z roku 1965. Tehdy někdo Havlovi hodil do schránky protikomunistický leták a on ho odnesl na krajský výbor KSČ. Pak se k němu zdvořile ohlásil na návštěvu vysoký důstojník StB a Václav Havel mu vyjmenoval přátele, u kterých byl předpoklad, že by takový leták mohli napsat.

O pravdivosti a přesvědčivosti podobných hlášení StB si myslím své. Loni na podzim jste na brněnském pracovišti Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu podal trestní oznámení na ministra vnitra Václava Grulicha. Obvinil jste ho z vlastizrady, ale trestní stíhání bylo odloženo. Jestli jste se přitom opíral o podobné podklady jako u Václava Havla, ani se tomu nedivím ...

Své podezření jsem zdůvodnil naprosto přesně. Počátkem padesátých let byli dva jeho bratři zatčeni a dostali každý přes deset let za protikomunistickou činnost. Zatímco on vstoupil do komunistické strany a udělal obrovskou kariéru. Navzdory nedostatečné kvalifikaci šel učit na základní školu v Brně, pak tam dělal ředitele a po dodatečném absolvování filozofické fakulty dělal školního inspektora pro celý Jihomoravský kraj!

A tohle je podle vás důkaz čeho?

Komunistická diktatura byla převodovou pákou sovětské moci. Zotročila tuto zemi v zájmu Moskvy. Kdo tomu napomáhal, například likvidoval protikomunistický odpor, dopouští se vlastizrady. Grulicha podezřívám, že se podílel na odhalení protikomunistické činnosti svých bratrů. Jinak jeho kariéra nedává smysl.

I kdyby šel režimu na ruku, z čeho vyvozujete, že se obrátil proti vlastní rodině?

Jinak by přece padl stín i na něj. Vy tu dobu nepamatujete, ale běžte třeba na Konfederaci politických vězňů. Zeptejte se, jestli tehdy člověk, jehož nejbližší příbuzní byli v komunistickém koncentráku v Jáchymově, dostal jakoukoli šanci. Grulichova kariéra bez výrazné spolupráce s StB je asi stejně pravděpodobná, jako kdyby se za nacismu stal šéf židovské obce velitelem Hitlerjugend.

Nezaráží vás, že brněnské pracoviště ÚDV vaše argumenty odmítá?

Tahle instituce je evidentně bolševická záležitost. Vždyť za celých deset let po Listopadu nedokázala přivést do vězení jediného komunistického zločince! Zajímavější je, co udělal, respektive neudělal Grulich. Byl ministrem vnitra, stačil by mu jeden telefonát a měl by svazky svých bratrů na stole. Kdyby byl nevinný, mohl z nich zjistit, kdo je pravý udavač, a obrátit se na soud. Místo toho předstíral, že problém vůbec neexistuje. A jeho mluvčí se vyjádřil, že Václav Grulich nemůže být stíhán za vlastizradu, protože udavačství u nás není trestným činem. To byla prosím oficiální reakce ministerstva vnitra! Je to podobná komedie, jako když v roce 1997 televize Nova odhalila kontakty Grulicha -- tehdy předsedy poslaneckého klubu ČSSD -- s důstojníkem KGB z ruského konzulátu v Brně. Výmluva tehdy zněla: netušil jsem, že jde o důstojníka KGB. Každý idiot ví, že všichni lidi na ruských ambasádách jsou buď v KGB, nebo GRU, ale Grulich byl překvapen ...

Během vydávání Necenzurovaných novin jste si vzal na mušku už kdekoho. Prohrál jste jako šéfredaktor nějaký soud? Musel jste někdy někomu zaplatit odškodné?

Nikdy jsem nic nezaplatil, ale jeden soud jsem prohrál. V roce 1994 u městského soudu v Praze. Zažaloval nás agent StB Zdeněk Mifek, o kterém jsme napsali, že před Listopadem řídil Václava Havla. Mifek nic nepopřel, ale obvinil nás, že jsme porušili jeho právo na soukromí, když jsme kromě jeho jména zveřejnili i fotografii, datum narození a bydliště. A soudkyně mu dala za pravdu. I agenti StB prý mají právo na soukromí. Zvláštní. Přesně tihle lidé se na soukromí ostatních nikdy neohlíželi ...

Připouštíte vůbec, že jste někdy o někom otiskl něco, co být otištěno nemělo?

Desítky lidí si stěžují a podávají na nás žaloby, že jsou neprávem uvedeni na našich seznamech. Ale to ať si vyřídí s estébáky, kteří je zaregistrovali. Jestli jsou tam skutečně neprávem, mohou si lehce najít, kdo je do seznamu uvedl. Ať se s ním soudí! Kupodivu -- k tomu se moc stěžovatelů neodhodlalo. A pokud jde o žaloby, které se týkají článků, pochybnosti mám ve dvou nebo třech případech. A jednou jsme prokazatelně udělali chybu, když redaktor Radek David neověřil informaci o spolupráci jednoho člověka s StB. Ten nás pak žaloval a určitě by vyhrál. Nakonec ale žalobu stáhl. Zřejmě soudil, že Necenzurované noviny jsou důležité, a nechtěl je poškodit.

Stojíte si za prací všech svých redaktorů?

Já si s bídou stojím sám za sebou. Každý si musí stát na tom svém. Ale přál bych všem novinám včetně Reflexu, aby měly tak málo žalob jako my.

Nedávno jste otiskl článek na téma, o které jsem se zajímal i já. Šlo o neoprávněné zatčení několika specialistů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a váš redaktor v něm spílá lidem, kteří naopak zaslouží obdiv a pochvalu. Svědčí o tom nesporná fakta. Co vy na to?

Myslím, že pravdu máte vy. Už jsem to slyšel z několika stran. Myslím, že autor je součástí nějaké policejní mafie. Z naší redakce odešel zhruba před pěti lety, ale teď se nabídl, že dokončí seriál, který jsme mu tiskli počátkem devadesátých let.

Tomu nerozumím. Berete články od autora, kterému nedůvěřujete?

Já nevěřím nikomu. Myšlenkově slabé materiály vyřazuju, ale jinak tisknu každého, kdo přináší informace, za kterými si stojí. A on si za tím stál. Říkal, že si to u soudu uhájí. Ať ho tedy ti očernění lidé žalují. Nejsem cenzor. Když s někým spolupracuju, věřím, že za své texty ponese odpovědnost.

Šéfredaktor ji nese také. Nebojíte se, že na chyby svých redaktorů jednou doplatíte i vy?

Na to já kašlu.

Ve vašich novinách je hodně gramatických chyb. V jednom z letošních čísel máte dokonce na první straně rozepsaný článek, který už pak na další stránce nepokračuje. V čem je problém?

Děláme všechno na koleně a někdy to prostě nezvládneme. Za vším je nedostatek peněz. Vždyť my jsme rádi, že přes všechny pokusy o naši ekonomickou likvidaci vůbec vycházíme. Příklad za všechny -- letošní první číslo s dodatkem k esébáckým seznamům všechny distributorské firmy odmítly. Nakonec jsem se ze zoufalství rozjel do Prahy a vysvětlil řediteli firmy Mediaprint Kapa, že seznamy komunistické rozvědky se vydávají jednou za život a není možné, aby to jeho rakouská firma bojkotovala. Naštěstí to uznal a vzali od nás většinu nákladu. Pak jsme vnutili pár tisíc i PNS a Transpresu.

Jak souvisí pokusy o likvidaci s nezájmem distribuce?

Posuďte sám. Snaží se mě dostat od samého začátku. Všelijak. Nejdřív chtěli dostat noviny pod kontrolu. Do redakce přišli lidé, kteří se mě chtěli zbavit. Když se jim to nepovedlo, odešli. Sedm z deseti redaktorů dalo naráz výpověď. Pak se to ještě dvakrát opakovalo. A potom zaútočili přes naši tiskárnu. Šéftiskař prostě jednou odpoledne oznámil, že příští den už nepřijde. Zakládá si vlastní tiskárnu. Za tři čtvrtě roku odešel stejným způsobem druhý. Když odlákali třetího, ještě za sebou nechal znehodnocenou zakázku za dvě stě tisíc. Byl od nás, z Jundrova. Skoro soused. Pak se najednou odstěhoval. Koupil si byt, auto ...

Kdo za těmi útoky podle vás stojí?

Represívní složky státní moci. Nikdo jiný nemá motivaci ani možnosti, aby dával našim tiskařům peníze na zakládání vlastních podniků.

A jak s tím souvisejí distributoři?

Nakonec nás dostali na lopatky právě oni. V roce 1996 nám naráz přestali platit. Vydali jsme ještě dvě čísla vlastním nákladem a museli přestat. Znovu jsme mohli začít až koncem loňského roku.

Vaše noviny nenabízejí nijak veselé čtení. Za vším vidíte nějaké spiknutí, politiku i hospodářství ovládají komunisti a agenti StB. Jestliže máte pravdu, co proti tomu mají vaši čtenáři dělat?

Přečtěte si letošní první číslo, tam jsme to zpracovali přímo do podoby politického programu. Stručně řečeno -- všechno závisí na osobní iniciativě. Lidi by se měli především snažit podnikat. Stát se ekonomicky nezávislými, protože tím budou násobit svoje možnosti i ve všech dalších oblastech včetně politiky. Měli by podporovat nebo zakládat politické strany, které víc vyhovují jejich názoru a pohledu na svět. Měli by si vydobýt co nejvíce svobody, moci a odpovědnosti. Měli by bojkotovat sdělovací prostředky, které lžou a manipulují, a podporovat ty, které se snaží informovat pravdivě.

Které to podle vás jsou?

Podle mě jediné, co tady píše pravdivě, jsou naše noviny.

Vyjadřují se ve stejném duchu i vaši čtenáři? Změnilo se něco v porovnání s dobou, kdy jste s Necenzurovanými novinami začínal?

Spíš v porovnání s naším prvním koncem. V roce 1996, kdy jsme museli vydávání přerušit, byl náklad zhruba dvanáct tisíc. Teď ho máme dvojnásobný. Jako by si lidé po té přestávce víc uvědomili, že naše noviny jsou nezastupitelné. A ještě něco. Když jsme před rokem a půl ze zoufalství začali publikovat na Internetu, naše čtenářská obec se omladila. Reakce jsou ale pořád stejné. Dostáváme spoustu dopisů a pisatelé nás stále hodnotí velmi vysoko.

A co druhá strana?

Nikoho z nás zatím nepodřezali. Snad to tak vydrží. Samozřejmě -- občas chodí i dopisy s výhrůžkami. My si tě najdeme, ty svině, a podobně. Ale doufám, že jsou to Češi. Ti jenom mluví.

DO RÁMEČKU

Petr Cibulka se narodil 27. října 1950 v Brně. Pro své politické názory nemohl dokončit vysokoškolské studium a po základní vojenské službě pracoval v různých dělnických profesích. Postupně se angažoval jako aktivista Polsko-československé solidarity, Společnosti přátel USA, signatář Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za šíření názorů a informací, které považoval za důležité, byl několikrát vězněn. Od roku 1991 organizuje a řídí vydávání Necenzurovaných novin (původně Ty rudá krávo). V roce 1995 se oženil s novinářkou Janou Hrbkovou. S bývalou družkou Hanou Marvanovou, současnou místopředsedkyní Unie svobody, má devítiletého syna Tomáše.

Jak se Petr Cibulka vyrovnává s tím, že v komunistické straně byla i jeho manželka? "Za to, co udělala, nese moje žena plnou odpovědnost. To ji ale -- stejně jako ostatní komunisty -- nezbavuje práva a podle mě i povinnosti snažit se po zbytek života všechny své zločiny, nebo alespoň maximum svých zločinů odčinit."

Petr Cibulka to prý nemá lehké, jeho Necenzurované (a neprodané) noviny také ne.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz