PETR VOLF
FOTO PETR JEDINÁK
Vsadím se, že jste to už určitě někdy zažili: ten velmi silný, takřka hmatatelný pocit, že se na vás někdo dívá, propaluje vás skrytý pár očí, jenž vnímáte na zádech, za krkem, v týlu, ale jakmile se otočíte, v okruhu několika desítek metrů nezahlédnete nikoho, kdo by mohl být příčinou vašeho tak intenzivního vnímání čehosi, pro co nemáte žádného vysvětlení...krom vlastní paranoyi, ale k ní se jen málokdo dobrovolně hlásí.
Budete-li se do 5. listopadu pohybovat po setmění (přesněji mezi devatenáctou večerní a jednou hodinou ranní) po obou březích Vltavy na dohled od Národního divadla, ale třeba i na Petříně nebo na hraně Pražského hradu, možná budete mít právě takový pocit, o němž byla řeč, jenže ubezpečuji vás, že v tomhle případě nepůjde o žádnou stíhu, nýbrž o důsledek tvorby Milana Caise, šestadvacetiletého výtvarníka a muzikanta, který se ještě nedávno dobře učil na Akademii a jenž pořád ještě dobře bubnuje za Tata Bojs. Cais je totiž autorem podle všeho největších očí, jaké se kdy v metropoli objevily. Mrkají ze střechy Goetheho Institutu a jsou vysoké tři metry. Občas mrknou, ale hlavně se dívají. Pozorně. S klidem až hrozivým sledují vaše kroky. Tedy pokud zrovna nejsou oslepeny nedostatkem elektrické energie. Pak se do tmy třeští jen prázdné bulvy. A to z onoho prostého důvodu, že jde o dílo z rodu zapojených - fungující právě jen při zapojení vhodných drátů do správné zásuvky. Ale pokud dostane tenhle Noční hlídač, jak svůj projekt autor nazval, šťávu, vede si profesionálně - nefláká se a nelelkuje.
"Původně jsem chtěl Nočního hlídače umístit na Muzeum, aby mohl hlídat Václavské náměstí," vysvětluje mi cestu svého projektu Milan vypadající jako chlapec, který se sice umí pobavit, ale jinak bere svět vážně. "Václavák je v noci nebezpečné místo. Lidi se tam bojí chodit. Já se tam taky necítím příjemně." Přiznávám, že tenhle skoro přesný evropský střed taktéž dvakrát rád nenavštěvuji po půlnoci. "Tak mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby tam pořád někdo dával na lidi pozor. Nějaký hodný Noční hlídač. člově má vrozenou tendenci, když páchá něco nekalého, se rozhlídnout, jestli se na něj někdo nedívá. Tady by pohledu Nočního hlídače nikdo neunikl." Jenže z toho sešlo z technických důvodů. Velké konstrukce na oči - umělohmotné vaky - nebylo kam umístit. Milan hledal dál. Zkoušel Týnský chrám na Staroměstském náměstí. Tam je také co hlídat. Narazil na nepochopení. Dny a týdny běžely. Vypadalo to bledě. Když si myslel, že nápad zůstane nápadem, ozvali se z Goetheho Institutu na Masarykově nábřeží. Na střechu byla postavena konstrukce, na ni přišly bulvy-pytle o průměru několika metrů, které spíchla Milanova kamarádka, a před ně, ve správné, předem vyzkoušené ohniskové vzdálenosti se na další konstrukci umístily výkonné videoprojektory, z nichž se na bulvy promítá počítačem řízený obraz páru očí. "Je to důležité místo. Hlídač z téhle budovy může s přehledem střežit Pražský hrad. Pana prezidenta," pochvaluje si umělec. "Chtěl bych natočit oči Václava Havla a pak je promítnout. Mohl by si tak hlídat své sídlo a kruh by se uzavřel."
Jako nějaký Velký Bratr? "Ne. Tohle jsem neměl na mysli. Nešlo mi o nějaké varování před novou technologickou totalitou. Můj Noční hlídač ničeho nezneužije. Jen chrání."
To, co Milan Cais vymyslel a provedl, je považováno současnou uměnovědou za umění ve veřejném prostoru. Jasně, souhlasím s vámi - je to odporné...veřejný prostor...skoro jako veřejná bezpečnost...nebo veřejný dům. To už je lepší umění ulice. Ale vlastně: musí mít všechno nějakou nálepku? Stačí Noční hlídač.
zdroj: časopis Reflex