Bydlet v soše

Baba je jednou z nejkrásnějších vilových čtvrtí Prahy, ve světě ceněná díky funkcionalistickému stylu, v jehož duchu se na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století stavěla. Všechny domy jsou dílem českých architektů - až na jediný, který navrhoval holandský mistr Mart Stam pro stavitele Paličku. Nyní v něm bydlí JUDr. RUDOLF BŘÍNEK (50), který jej uvedl ojedinělým způsobem - za peníze, jež by mu přinesly úplně novou, luxusní vilu - do původního stavu. Vždycky mě zajímalo, jak se v takové aureolou světoznámého autora opředené stavbě vlastně žije. Co to všechno obnáší.

Proč jste se rozhodl koupit právě tento dům?
On byl na prodej už poměrně hodně dlouho. Někdy v roce 2000 jsem se na něj jel podívat a moc se mi tady líbilo. Shodou okolností ve stejném roce vyšla kniha o Babě od Švýcara Stephana Templa a viděl jsem plány a modely celé kolonie od Vladimíra Šlapety. Zjistil jsem, že dům má úžasnou historii. Sice byl navržen Martem Stamem, ale stavitel Palička jej "zásadně" podle tehdejšího názoru předělal, jenže to mi vůbec nevadilo, protože dům vypadal jako socha.

Krásný jako socha, říkáte. Jenže ho nikdo nechtěl. Není v tom paradox?
On totiž má malou užitnou plochu a není dispozičně atraktivní: nachází se na jižním svahu a během roku tu dochází až k padesátistupňovým teplotním rozdílům. Ve dvaatřicátém roce byla v Československu nejtěžší hospodářská krize, a proto byly první dvě desítky domů na Babě velice špatně postavené, nebyly peníze -domy si budovala většinou levicová inteligence a umělci, kteří nebyli bohatí. Ten můj dům měl třeba železobetonovou konstrukci, ale jen devatenáct centimetrů silné zdi, uvnitř potlučené heraklitem. Úniky tepla musely být obrovské.

Jakou má obytnou plochu?
Ne víc než sto dvacet čtverečních metrů. Architekt Losenický psal ve dvaatřicátém roce v časopise SIA, že dům č. 25 "musel vymyslet hlupák", protože jeho vršek je až na jednu ze všech stran otevřený ven, což je ve zdejších klimatických podmínkách šílenství.

Také jsem byl zvědav, kdo ho koupí ...
Zamiloval jsem se do něj. Kupoval jsem si vlastně plastiku, objekt, umělecký solitér. A jakmile jsem se do něj vžil, zjistil jsem, že to nebylo šílené, ale geniální. Když ho architekt pro stavitele Paličku navrhoval, tak měl na mysli možnosti jeho rozšíření, protože čím je člověk starší, rodina se postupně mění, nejprve se rozrůstá, pak se zase zužuje - jak děti odcházejí... To mají na zřeteli v arabském světě, kde na horním patře nechají výztuže, aby mohli přistavět další poschodí.

Je to kulturní památka?
Baba je chráněná jako celek, jednotlivé domy ale nejsou. Bývalí majitelé mého domu měli problém se střechou, tak si udělali střechu falešnou, zvýšili atiku o šedesát centimetrů a obložili to plechem. Ale já jsem ho uvedl s pomocí architekta Ladislava Lábuse do původního stavu.

Jak jste k té podobě dospěli?
Profesor Šlapeta objevil v Montrealu, kde je uložen architektův archív, tři návrhy tohoto domu. Všude v literatuře je otištěn první návrh pokládaný za nejlepší, i když mně se takový nezdá, protože měl technické nedostatky: do garáže se zajíždělo souběžně s ulicí, což by znamenalo, že by se do ní zajelo jenom jednou. Druhý návrh mi přišel z hlediska účelnosti domu jako nejvydařenější - s garáží na západní straně. Nakonec byl ale hodně osekaný, asi kvůli financím, a tento návrh se jako třetí prováděl. Jinak je zajímavé, že plány určené ke stavebnímu povolení se lišily od konečné podoby domu. Do terasy, kde se mohl rozšířit, bylo jenom okno s dveřmi, kdežto na plánech je skleněná stěna s malou zimní zahradou. Když jsem byl v Montrealu ...

Vy jste jel kvůli tomu domu až do Montrealu?
Ano. Chtěl jsem vidět Stamův archív. Já si myslím, že člověk musí vědět o tom, s čím hodlá spojit svou budoucí existenci, všechno. Historie mnohých uměleckých děl mi přijde kolikrát zajímavější než samotný obraz, socha - nebo dům. Ale o tomto domě to neplatí. Když jsme ho odstrojovali, bylo vidět, že Palička sice postupoval podle Stamových plánů, ale pak zničehonic udělal roh, který měl být prosklený, z heraklitu a okna podepřel násadami od košťat. To laciné, až jaksi alternativní provedení prostě odpovídalo době. Baba měla vždycky kouzlo, ale nebyla ideální, vyvíjela se. V polovině třicátých let, když si lidé nakoupili auta, vyrostla spousta přístaveb garáží. Předtím auta neměli -s garážemi sice počítali, ale postavili je tak, že se do nich nedalo zajet.

Kolik dům stál? Slyšel jsem, že patnáct miliónů.
To ne, cena byla mnohem nižší, protože pořád klesala. Hodně zájemců bylo nejprve nadšených, ale pak - po zjištění, že to bydlení nebude jednoduché - ucuklo. Jenže já jsem tomu domu podlehl, jsem jeho fanda, dalo by se říct; i když jsem teď, když mám malé děti, pochopil, že budeme muset ledasco překousnout. Díky nim prožívám poněkud složité období, ale jsem přesvědčen, že si zvykneme. Děti jsou na rozdíl ode mě antifunkcionalisté, mají problémy s vysokými schody, se zábradlím, ale věřím, že to s jejich růstem překonáme.

Znamená to, že na pověstech o tom, že funkcionalistické architekty funkčnost jejich domů -proti jejich prohlášením - až tak netrápila, cosi reálného bylo?
Já si myslím, že to jde prostě s dobou a lidi mají vyšší nároky. To, co bylo před padesáti lety luxusní, v současnosti neobstojí, koukáte na to a říkáte si: Jak v něčem takovém mohli žít? Faktem je, že místnosti v tomto domě jsou velmi malé. Architekt Lábus proto jedinkrát výrazněji zasáhl a propojil přízemní prostory do jediné větší haly. Rodinný dům se od bytu liší tím, že jsou v něm nebytové prostory, ale tady to neplatí, kupříkladu sklep mám malinký ...

Bydlíte tu rok. Když jste se po dokončení rekonstrukce do domu nastěhoval, pozval jste sem desítky odborníků na architekturu, nebylo tu pomalu k hnutí... Někdo považuje svůj dům za nejprivátnější věc a zdráhá se do něj jen tak někoho pustit, natož jeho fotografie publikovat v časopisech - i ze strachu před možným vloupáním. Jak tyhle okolnosti vnímáte?
Mám ho dobře zabezpečený, ale to není to nejdůležitější. Ten dům je tak úžasný, že si nedovedu představit, že bych ho zamkl a nikomu neukázal. To by byl trochu hřích.

Jak jste vycházel s architektem Lábusem, známým perfekcionistou?
Na architektu Lábusovi se mi líbila jeho úcta k předkům, k je jich práci, to setkání s ním pro mě bylo důležité nejenom kvůli tomuto domu, ale inspirovalo mě i pro život jako takový. Snažil se všechno pokud možno zachovat, jsou zde původní okna, kliky, a když sem přijdou cizinci, hned se ptají, co je tu originální, protože repliky se dají udělat čehokoliv, ale tady je prakticky všechno takové, jaké bylo před sedmdesáti lety, a z toho jsou návštěvy mile překvapeny.

Když jsem tu byl poprvé, až mě zaskočil pocit, že snad nejsem v nově ošetřeném prostředí - jako kdyby to tak tady bylo vždycky, i s jistou patinou. A překvapily mě barvy v interiéru!
Než jsme s architektem Lábusem začali pracovat, objeli jsme všechny lokality podobné Babě -navštívili jsme stuttgartský Weissenhof, byli jsme se podívat v Jablonci, kde jsou nádherné Lauterbachovy vily, viděli jsme Schinkeho vilu od Scharouna, ale nejlepší to bylo v Desavě, kde pro mistry z Bauhausu postavil Gropius dvojdomy. Měl jsem vždycky představu, že funkcionalisté byli chladní, strozí, ale v Desavě jejich stavby zářily barvami, dokonce jedny dveře měly "zlatou" barvu. Hodně nás to oslovilo, a proto je v tomto domě řada barevných prvků. Myslím si, že je lepší jet se někam inspirovat než být chtít takzvaně kongeniální. To je kratší cesta.

Jenže se pěkně prodraží.
Ve výsledku se to promítne ale pozitivně. Stamův dům si to zasloužil.

Mimochodem, většina mužské populace si při vyslovení jména Stam vybaví nikoliv architekta, nýbrž fotbalistu křestního jména Jaap, tvrdého a vysokého nizozemského obránce.
Mart Stam byl také hodně velký! Ale jestli jsou nějak spřízněni ... pochybuji. Jinak profesor Šlapeta, který objevil původní plány, pak po dokončení rekonstrukce domu napsal, že je to vlastně taková "víkendová chata" a že je zvědav, jak v ní vydržíme dlouho bydlet. To mě doslova dostalo! Víte, Baba má svoje kouzlo. Některé domy chátrají, protože nejsou peníze na opravu, ale chápu, že je lidé neradi opouštějí, i když by za své domy dostali hodně peněz. Jeden soused - Rakušan - začal dokonce kvůli Babě studovat dějiny umění a píše diplomní práci na toto téma. Je mu kolem padesáti let.

Rozhodl jste se vybudovat na Babě jakési informační centrum či muzeum Baby. Co vás k tomu vede?
Takové informační centrum tady palčivě chybí, chodí sem spousta cizinců, studentů a jsou bezradní, protože by se chtěli dozvědět více, ale nemají žádnou možnost, takže bloudí, tápají, občas někde zazvoní, nemůžou se nikde ani občerstvit. Před muzeum bych chtěl umístit dobovou ikonu, "motorku" od Otakara Švece, kterou vytvořil při příležitosti Světové výstavy v Paříži roku 1925, je to symbol moderního ducha. A chtěl bych tam vysekat všechna jména stavitelů a stavebníků jako poctu zakladatelům kolonie.

To chcete postavit za svoje peníze?
Budu do toho muset investovat ze svého, ale zkusím se obrátit i na sponzory. V muzeu budou vystaveny modely domů na Babě, chtěl bych tu rovněž pořádat výstavy architektů s Babou spojených - Janáka, Sutnara, Gočára.

Místním se to ale nelíbí.
Asi se bojí, že přijdou o svůj klid, že chci na ně udělat past a mít tam hospodu. Já nechci přijít s ničím, co by sem nepatřilo! Stavitel František Kavalír tady udělal původně domeček, jakousi vzorovou dřevěnou chatu a v té chatě byla umístěna expozice o výstavbě Baby. Později zanikla. Její variantu navrhl opět Ladislav Lábus. Bude tam symbióza výstavy o Babě a kavárničky, návštěvníci si budou moci koupit bedekr, mapu, něčeho se napijí. Chtěl bych společně s architektem Lukešem založit nadaci Baby, zaštítěnou špičkovými českými i zahraničními architekty, jež by pomáhala kolonii udržovat, sháněla by peníze na chodníky a podobně. Baba chátrá nebo se nedobře přestavuje. Ale jsem si vědom, že opravovat dům podle požadavků památkářů je tak finančně náročné, že ne každý si to může dovolit.

Slyšel jsem, že do vašeho domu zavítal i Američan Richard Meier, jeden z nejslavnějších současných architektů. Jak se mu u vás líbilo?
Byl spokojen. Asi proto, že je to srdcem konstruktivista. Divil se, že jsem třeba terasu nezastavil a nechal ji otevřenou - jak to bylo kdysi.

Možná pro příští inspiraci... V domě U černé Matky boží jste na konci března otevřel kavárnu Orient, kterou jste nechal obnovit do někdejší podoby - známé jen z fotografií - po osmdesáti letech v kubistickém slohu. Kubismus a funkcionalismus jsou ovšem vzdálené ...
To je pravda, ale oba tyto slohy měly v české kotlině nebývalý rozkvět! A kubismus, ten je v architektuře světovým unikátem. Kolem domu jsem dlouho chodíval v době, kdy jsem bydlel na Starém Městě. Lákala mě myšlenka vrátit do něj kavárnu. Po letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na její zřízení - nakonec jsem byl jediným účastníkem, ostatní odpadli, pravděpodobně nevěřili ve finanční návratnost projektu. Je to podle mě nejlepší kubistický dům v Praze, má i kubistický půdorys, i část interiéru, kde se kubistická fasáda dostala dovnitř, a to právě v prvním poschodí, kde bylo Grand Café Orient s originálním barem, lustry, lucernami. Někdejší kavárna je v zahraničí slavnější než u nás, protože byla často na fotografiích představována v rámci výstav českého kubismu, ale neměla dlouhého trvání, snad deset let. Kubismus se rychle přežil - byl to zářící meteorit - a kavárna zanikla.

Neměl jste problémy s památkáři?
Původní je pouze fasáda, členění prostoru, zábradlí, jinak nic víc po rekonstrukci v devadesátých letech nezůstalo. Byly při ní zničeny nejen kubistické fragmenty, ale i "plíce domu", světlík, důležitý pro ventilaci, s čímž jsme se museli vyrovnat, protože technologické zázemí kavárny bylo v suterénu a kavárna se zásobovala výtahy. Odbor památkové péče HLMP naše pojetí přijal.

Kavárna byla známá jen z letitých černobílých fotografií -s kým jste konzultoval barevnost interiéru?
Pomáhala mi historička užitého umění Dr. Jana Horneková a prof. Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie, která má v domě muzeum kubismu. Dohodli jsme se na zeleném tónování. Myslím, že se podařilo vyvolat ducha doby, veškeré vybavení se vyrábělo pouze podle dochovaných fotografií. Sehnal jsem klavír ve stylu art deco z dvacátých let a umístil kousek od busty Josefa Gočára jako poctu architektu domu. Kavárna je pro mě jakési divadlo, jehož herci jsou návštěvníci, kteří se pozorují, zaujímají určité role. Už po prvních dnech provozu mi přišlo, že nic nemusejí předstírat, protože se cítí dobře.

Vystudoval jste práva - kde se ve vás vzala taková úcta k umění?
Odmalička mě umění zajímalo. Maloval jsem, dělal jsem muziku a za socialismu se mi líbilo, že umělci nemuseli chodit do práce, mohli být na volné noze. Bohužel jsem v sobě k něčemu takovému nenašel dost talentu.

Považujete se za sběratele?
Jsem především milovník architektury. Rád si koupím obrazy nebo sochy, které se mi líbí, ale těžko bych o sobě mohl říci, že jsem sběratel. Umění pořád posuzuji podle toho, jestli se mi líbí, nebo ne a jestli na mě bude doma působit pozitivně. Jak jsem starší, tak se mi nechce dívat na sice dobré, ale depresívní obrazy. Jinak mě hodně přitahují technické věci: kdysi jsem si koupil starý papírenský stroj, kolem něhož jsem chtěl postavit hospodu, no, nepovedlo se, ale v jedné restauraci jsou jeho fragmenty. Také jsem si koupil tramvaj, kterou jsem umístil na Václavském náměstí, je v ní kavárna. To ale není ledasjaká tramvaj - má svou historii, na žižkovské Ohradě byla při Pražském povstání součástí v barikádě. Když jsem ji vezl, myslel jsem na to, kdo v ní asi jezdíval, kteří umělci se z ní dívali na Prahu.

Není intenzívní kontakt se starými, hojně používanými věcmi tak trochu duchařina?
Věci určitě cosi ze svých uživatelů přinejmenším zrcadlí. O domech to platí snad nejvíce. Mně to dělá potěšení.

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz