BOLEST DÁVÁ ŽIVOTU SMYSL
Bolest je silný prožitek, který můžeme chápat různě, dát mu znaménko plus nebo minus. Ti, kdo dali bolesti těch plusů hned několik, si ji záměrně působí sami třeba tetováním, jizvením nebo věšením na háky. Jiní ji podstupují jako zkoušku dospělosti. Jakou úlohu hraje bolest v postmoderní společnosti?
Je vlahý sobotní večer a hlavní sál pražského klubu Abaton je plný napjatého očekávání. Na pódiu klečí dredovatý chlapík svlečený do půl těla. Na zádech má fixem nakreslené značky. Nad pódiem visí dřevěný štít nesoucí nápis Hell.cz s několika lany a karabinami. Jsme na 4. výroční Hell Party, "nejhrubší party ve městě". Oči všech přihlížejících se upínají na ocelový hák, který drží v ruce smějící se Misha. Chytne chlapíka za kůži a raz, dva tři ... Špička háku projede kůží a vynoří se přesně v místě naznačeném fixou. Za okamžik zaujme své místo za lopatkou i druhý hák. Misha, piercerka ze salónu Hell, připevní na háky karabiny s lanem a tahá. Chlapík za bouřlivého potlesku publika stoupá ke stropu. Vítejte v pekle. Hák prochází kůží, špička ve tvaru jehlanu kůži probodne, kulatá část roztáhne. Při závěsu se potom oddělí kůže od podkoží. Bolest graduje ... Nikdo neomdlívá, Misha se směje, viselec rovněž. V euforii rozkýve své levitující tělo ve snaze trochu se zhoupnout, spokojeně mává přátelům dole.
Signály z jeho nervových vláken dorazily do mozku a řvaly na celé kolo, ale endorfiny vyplavené mozkem je přebily. Bolí to jako čert a zároveň je v pohodě. Slunce v duši, jak by řekl moderátor Počasí Jan Zákopčaník.
ZAVŘETE VRÁTKA!
Bolest funguje jako poplašný systém. Pokud je příliš silná nebo se v tu chvíli zrovna nehodí do programu, dokáže ji tělo vlastními prostředky ztlumit stejně, jako když majitel auta vypne otravný alarm ve chvíli, kdy už autorádio stejně emigrovalo rozbitým oknem do bazaru. K tomu slouží takzvané vnitřní opiáty, které se v mozku vlivem náhlého stresu vylijí. Proto dokáže matka po dopravní nehodě i se zlomenou stehenní kostí vynést z auta své děti, než upadne v bolestech na zem. Podle takzvané vrátkové teorie bolesti existují v zadních rozích míchy, kde se převádějí signály z nervových vláken do mozku "vrátka", jež určují, kolik bolestivých signálů se dostane dál. Ta dokáže mozek do jisté míry otevírat a zavírat. Masáž, pohlazení nebo tišicí lék je uzavřou, stejně tak silná motivace a pozitivní naladění. "Když jsem optimistický a na něco se těším, tak věci bolí málo. Tytéž věci, které, když jsem v depresi, bolí jako prase," konstatuje psychiatr Ján Praško z pražské léčebny v Bohnicích.
NA PRAHU, ZA PRAHEM
I práh bolesti je individuální a mění se v různých situacích. "To, co jeden subjektivně vnímá jako bolestivé, třeba bodnutí špendlíkem, druhý nemusí skoro cítit," říká doktor Jiří Kozák z Centra pro léčbu bolesti v pražské Fakultní nemocnici v Motole, kde se zabývají léčbou pacientů, kteří trpí dlouhodobými, chronickými bolestmi.
Na měření prahu bolesti existují přístroje zvané pain-testery. Mají například teplený zdroj, jenž se přibližuje k ruce a testovaný člověk má v ruce stopky, které zmáčkne ve chvíli, kdy už horko vnímá jako bolest. Nebo se vezme manžeta od tlakoměru a přifukuje se, zase dokud dotyčný nezmáčkne stopky. "Někdo to pochopitelně zmáčkne hned, jen co uvidí doktora, a jiný si nechá zmodrat ruku," říká Kozák.
Prahy bolesti se liší i mezi pohlavími. "Muži ho obvykle mívají vyšší, takže krátkodobě snesou silnější bolest. V dlouhodobém průběhu ale bolest lépe tolerují ženy. Nejspíš proto, že muži jsou lépe vybaveni k boji, kde je potřeba rvát se s plným nasazením nebo rychle utéct, kdežto ženy musí během života snášet bolest, která je fyziologická, při menstruaci nebo při porodu," vysvětluje doktor Kozák.
Ženské pohlavní hormony - estrogeny - mají také schopnost bolest tlumit, přímo působí na vyplavování tělu vlastních opiátů. Podobné je to i při sportu.
"W" JAKO WEST SIDE KLAN
"Dáme si sraz v Biskupcový, jo? Nás poznáš. My jsme gang," praví hrdě do telefonu patnáctiletý Pepa z bandičky, jež si říká West Side Klan. V sobotu v pravé poledne na nás čeká před činžákem, kde se svou rodinou žije. "Hele, přijdete na oběd?" volá sestra na Pepu a jeho staršího bratra Dudyho. "Jo, ale napřed jdeme fotit, more ne?" Ležérním krokem "hustých gangstas" si to k nám šine skupinka hiphopově oháklých pouličních frajerů a jejich "roštěnek", silně nalíčených lolitek v sexy tílečkách, co kouří jedno cigáro za druhým a zapíjejí to colou po hektolitrech. "Musíme ale počkat na Káju, to je náš tatér. On moc nemůže chodit, má přetrhaný šlachy na noze," vysvětluje Pepa. Kája se přibelhá o berlích i s novým tetovacím strojkem vlastní výroby. Pracuje jako člen ochranky v obchodním domě a tohle je jeho koníček. "Jo, všechny jsem je potetoval já. Akorát tohle dělal Omar a pěkně to zkurvil," ukazuje na hřbet ruky nešťastníka, který má místo W mezi palcem a ukazovákem cosi jako rozpitého motýlka. Ti šťastnější ukazují své W, jež taky značí M jako West Side Mafia, příslušnost ke klanu.
Každá sociální skupina mívá určitý více či méně výrazný iniciační rituál, jehož absolvování znamená přijetí člena do party, smečky, klanu. Někdy bývá spojen s bolestí, hlavně tam, kde je potřeba dát najevo "nebojím se, nepodělám se strachy a jen tak něco mě nerozhází". Podle psychiatra Jána Praška tohle funguje jak u drsných mafiánských organizací, jako je jakuza, nebo u mladistvých gangů z Los Angeles, tak i mezi partičkami vyjemnělých a dekadentních Emo dětí.
ĎÁBEL Z LÍZÁTKA
Na gauči v místnosti, která slouží jako obývák i ložnice zároveň, sedí Kája se zasádrovanou nohou a hbitými prsty omotává úplně obyčejnou jehlu na šití stejně obyčejnou nití. Špičku nechá volnou, zadní část zasadí do strojku vyrobeného z propisky a motorku z autíčka na ovládání. Pak strojek zapojí do prodlužovačky, již mu drží drobná a kyprá Nikola.
Za chvíli už jehla rytmicky rozrývá kůži na Dudyho lýtku a stékající černá tuš kreslí obrysy hlavy ďábla, kterou Nikola obkreslila z obalu od lízátka. "Jestli to bolí? Mě ne, já už to ani necejtim," tvrdí chlapácky Dudy. I ostatní přikyvují, že je to vůbec nebolí. Gangstas necítí bolest, ne asi? Jediná Nikola přiznává, že ji to teda bolelo dost. Mezitím se v místnosti vystřídá tak deset až dvacet zvědavých diváků od malých Pepových synovců po sousedy a kamarády.
Lízátkový ďábel je hotov, přichází na řadu Peluš, který potřebuje opravit znak mexického gangu na předloktí. Strojek bzučí a krasavice Betty hledí soucitně na svého milého. Bolest, již nesmí dát najevo on, prožívá za něj. "Z tebe chčije krve jak z vola, to je hrozný!" rozčiluje se tatér a otírá z kůže krev smísenou s tuší mokrým hadrem. "Nemáš chlastat." Peluš už má skelné oči. "Chtěla bych taky kérku, ale když to vidím, asi půjdu radši do salónu," konstatuje Betty a jde obejmout svého hrdinu, který pyšně ukazuje krví zaplacený obrazec. Kluci z West Side Klanu jsou pokrevní bratři - jeden strojek, jedna jehla. Něco jako Vinnetou a Old Shatterhand.
OČISTA UKŘIŽOVÁNÍM
Schopenhauer řekl, že život bez bolesti nemá smysl. Ač nepatří zrovna mezi mé oblíbené filosofy, v tomto případě má pravdu. Bolest, stejně jako jiné silné pocity, víří emoce. Vzhledem k tomu, že je naše paměť stavěná hlavně na vnímání emocí a příběhů, může prožitá bolest stejně jako chuť nebo vůně pomoci uchovávat vzpomínky. Silná emoce vyvolaná utrpením může pomoci vymezit životní období jednotlivce nebo celé společnosti, může symbolizovat zánik a znovuzrození. Tradiční kultury v Africe, Asii i Americe, které vnímají čas a roční období spíš cyklicky, mívají často spojeny svátky jara se zrozením nového života i v oné symbolické rovině, kdy je třeba "očistit a obnovit čas", jak píše filosof Mircea Eliade v knize Mýtus o věčném návratu.
Jestliže nám bičující se flagelanti na Filipínách připadají jako šílenci a při pohledu na ukřižovaného dobrovolníka, jenž se na vlastní kůži vžívá do utrpení Ježíše Krista, se dělá nevolno i bigotnímu polskému katolíkovi, je to jen otázka tradice. Při pohledu na Evropana přivázaného za nohy na lano a vrhajícího se po hlavě z mostu by si ťukali na čelo pro změnu Filipínci. Ze srovnání přitom vychází velikonoční ukřižování jako přece jen racionálnější počin. Přináší dotyčnému očištění od hříchů a slibuje nový začátek do dalšího roku. Křesťanská středověká tradice flagelantství se tu slévá v jeden proud s neméně drsnými tradičními rituály filipínských kmenů.
DOSPÍVÁNÍ BOLÍ
S mýtem znovuzrození člověka, tentokrát při přechodu mezi dětstvím a dospělostí, pracují i takzvané přechodové rituály. Zkouška dospělosti obvykle zahrnuje duchovní obřady, často splnění nějakého úkolu, změnu jména, bolestivé ozdobení těla jizvou nebo tetováním. (Zde je nutno poznamenat, že tradiční tetuáž vzniká spíš jako pigmentovaná jizva a je nepoměrně bolestivější než dnešní, jemnější práce se strojkem.) Obřad je důležitý hlavně u mladých mužů, kteří na rozdíl od žen nemají ony "biologické přechody", jako je první menstruace, porod prvního dítěte a hormonální přechod. Domorodý muž ze Společenských ostrovů byl považován za malého kluka, o kterého žádná žena okem nezavadila, dokud nepodstoupil bolestivý tetovací obřad. Otázkou je, zda nám v dnešní euroamerické společnosti přechodové rituály spojené třeba i s bolestí nechybějí. Kdy je člověk dospělý? Když dostane občanku? Když udělá řidičák? Nikdy?
"Určitě schází nějaké osvědčení o dospělosti. Dřív tuhle funkci shodou okolností suplovala vojna i se všemi svými, někdy skutečně hnusnými rituály. Kdo byl na vojně, byl chlap, dnes za tuhle zkoušku dospělosti žádnou náhradu nemáme. Ale s tou bolestí bych byl opatrný," míní doktor Praško. "Kdybych byl malý siouxský hoch, tak musím sám nahý přežít týden v horách, překonat strach, bolest, zimu ... a vrátím se jako dospělý muž, jenž prokázal, že si poradí sám.
Samotná bolest, která nemá význam zkoušky, není spojena se skutečným přechodem a je samoúčelná. Teenager, jenž se řeže do ruky, ale přitom ho živí a šatí rodiče, není dospělý a nic tím nedokázal, jen si ulevil od stresu."
BOLEST JAKO DROGA?
Právě v tom okamžiku, kdy člověk poprvé okusí onu ohromnou úlevu, kterou poskytují mozkem vyplavované endogenní opiáty, ať už v souvislosti s rituálem, nebo jen proto, že se rozhodl sám sebe potrestat, vystavuje se podle doktora Praška i riziku vzniku určité formy závislosti. Úleva, říznutí je rychlejší, než když si dáte panáka. Může se pak stát návykovou a představovat snadný únik před problémy. Člověk se brzy řeže třeba kvůli tomu, že ho někdo nepozdravil na ulici.
Když člověk pláče, někdo ho konejší, nebo když má orgasmus, tělo vyplavuje vlastní "opiáty", dopamin a endorfin. "Droga nebo samoúčelná bolest to ale udělá jaksi rychle a nezaslouženě," vysvětluje Praško. Zároveň má ze své praxe zkušenost, že většina lidí u takových "rychlých a levných" zážitků vyvolaných drogou nebo sebepoškozováním nezůstane. "Zhruba v 25 až 30 letech člověk duševně dozraje a vyhledává jemnější a diferencovanější pocity, při kterých se zapojuje víc oblastí v mozku, takže ho víc uspokojí milování s partnerem, úspěch v práci, objetí vlastního potomka."
Ti, kdo si zvolili příslušnost k nějaké bolestivě se zdobící subkultuře jako životní styl, snad mohou být na bolesti určitým způsobem závislí a mít potřebu zvyšovat dávky, ale rozhodně v jiné formě. Nehledají vesměs rychlou úlevu a nenosí žiletky po kapsách.
MODERNÍ PRIMITIVOVÉ
Vraťme se na Hell Party. Visícího chlapíka i holky, jež ho sundávají, lze snad zařadit k subkultuře nazývané Modern Primitives, ačkoli ne všichni se k ní přímo hlásí. S tímto pojmenováním, značícím nekmenovou osobu, která má potřebu pracovat se svým tělem prostřednictvím individuálních bolestivých rituálů, přišel v 60. letech Fakir Musafar. Bývalý reklamní pracovník z Jižní Dakoty hledal inspiraci v původním kmenovém zdobení primitivních kultur a jako první měl tetování tohoto typu přes celá záda. "Neznám bolest, jen silné smyslové prožitky," říká ve filmu Modify. Stal se legendární osobností pro celou řadu lidí věnujících se tělesným modifikacím od tetování po podkožní implantáty. "Skupina Modern Primitives tvoří jednu z větví této subkultury. Je silně orientována ke spiritualitě a duchovní transformaci prostřednictvím osobního rituálu," vysvětluje Šimon, student filosofie a estetiky na filosofické fakultě UK, rovněž jeden z piercerů Hellu. "Mezi dnešním, konzumním tetovacím a piercingovým průmyslem a tou původní ideologií je veliký rozdíl."
Podle Šimona dnes lidem hlubší obřady spojené s nějakým duchovním posunem v životě chybějí, mimo jiné i proto, že postmoderní společnost je příliš roztříštěná. "Pro nás je takovou cestou pochopení a zpracování bolesti, vytváříme si každý své vlastní, osobní rituály. Neříkám, že je pro každého, ale my si ji zvolili."
BOLEST A SEXUALITA
V době, kdy Misha zalepí rány předchozímu viselci a vyndá nové háky pro dalšího zájemce, probíhá v podzemním malém sále Abatonu trochu odlišná show. "Sklípek" je zařízen jako mučírna a partička od chlapíka, který si říká pan Trautenberk, předvádí různé sadomasochistické kousky. Dívka oděná v černém korzetu je připoutána za ruce i nohy ke stojanu a mládenec v brejličkách s černými obroučkami a celý v černé kůži ji vyplácí rákoskou, až publikum heká. Na závěr pokape dívčiny odhalené prsy voskem ze svíčky. Je to show, ale i tak se člověk při té podívané nemůže zbavit pocitu šmíráka. Přece jen jde o erotické hrátky, mimochodem velmi harmonicky působící, partnerské dvojice, jež se podobně jako soulož na veřejnosti příliš neukazují. Nutno zmínit, že nikdo ze skupiny není vytuněn ani tetováním, ani jizvou nebo kovovým šperkem. "Oni se nezdobí, protože se nepotřebují ukázat, mají své soukromé věci, které je uspokojují," komentuje to doktor Praško při našem rozhovoru v Bohnicích. "Ta bolest má u sadomasochisty v prvé řadě zintenzívnit prožitek se sexu, z orgasmu. Souvisí hodně i s pocitem dominance a podřízenosti."
Dění ve sklepě a show v horním sále jsou dvě rozdílné záležitosti, v podstatě jde o různé subkultury, jež se tu a tam prolnou. Fousage z Hellu to charakterizuje slovy: "Když jsme měli první show na sadomaso srazu a strkali jsme si tam dráty do držky a háky do zad, sadomasochisti křičeli: Zbláznili jste se?! Vždyť to musí hrozně bolet! Přitom oni si dělali z našeho pohledu horší věci. Holka dostala pětadvacet ran rákoskou, ale brutálně, měla zadek zmalovaný do krve. To jsme šli do kolen zas my."
V hlavním sále se uklízí, bude následovat další show. "Omlouváme se všem dalším zájemcům, ale háky došly," volá Misha směrem k publiku. "A stejně se teď musíme připravit na módní přehlídku. Tak zase příště, jo?"