BRALI MĚ JAKO ŽIVÉ RÁDIO

SKUPINA -123 min. patří k největším českým koncertním a festivalovým atrakcím posledních let. Jejich nikoli mainstreamovou hudbu je schopna s nadšením přijmout stará konzervativní mánička i teenagerský trendař. Určitě je to energií, jaká z pódia při jejich hře tryská. A také všemi póry vnímatelnou radostí, kterou je schopen frontman ZDENĚK BÍNA (30) rozhazovat do auditoria plnými hrstmi.

Jak ses k hudbě, jakou hraješ, dostal?
Moje máma byla blázen do muziky. My jsme s ní se ségrou vyrůstali sami a ona místo toho, aby koupila třeba sedací soupravu, přinesla gramec, zesilovač a pořádné bedny. Muzika u nás jela naplno od rána do večera. Všechny styly. Nebyla zaměřena na jediný styl, míchala vážnou hudbu se soulem, blues a do toho třeba Beatles. Od té doby mám i já rád veškerou hudbu. Bylo mi vždycky jedno, jestli si pohvizduju MoÁDIO zarta, nebo Billie Holidayovou...

Většina dětí i teenagerů se ale stylově vymezuje. Necítil ses se svým rozhledem mezi spolužáky výlučný?
Nikdy mi to nepřišlo. Akorát jsem cítil, že u nás doma je to jiné než jinde, protože když jsem někam přišel na návštěvu, frčel tam Michal David. K nám ho sice ségra přinesla taky, ale mezi ostatní - dobrou - muzikou se ztratil. Nicméně si vzpomínám, že když jsem byl na prázdninách u babičky, která bydlela na sídlišti, kde se jezdily závody na skejtech, posadili mě na rampu a já jim zpíval. Jakoby v angličtině, různé černošské písničky. Oni mě brali jako takové živé rádio. Takže jsem byl asi trochu jiný než ostatní...

Kdy přišla kytara?
Když mi bylo patnáct, nějakým lidem od mámy z práce se sešly o vánocích pod stromečkem dvě kytary a jednu z nouze chtěli za tři kila prodat. Máma ji vzala. Já z toho vůbec neměl radost, úplně naštvaný jsem si ji vzal k babičce, ale zlomilo se to už první noc. Zkusil jsem zmáčknout první strunu, druhou strunu a ta noc skončila šílenými puchýři až do krve. Od té doby jsem vlastně kytaru neodložil.

Jak ses učil? Hrál sis s oblíbenými deskami, jak to tak začátečníci dělávají?
To ne. Ale neměl jsem ani nikoho, kdo by mi radil, jak se na kytaru hraje. Jen jeden pán mi po ségře poslal takový sešitek, kde bylo asi pětadvacet základních akordů. Ty jsem se naučil, i když si dodnes nepamatuji, jak se vlastně jmenují. Tím, jak jsem na hraní neuměl teoreticky přijít, začal jsem si vytvářet v hlavě vlastní svět a zjistil, že mi v ní vlastně permanentně běží hudba. Nebyla svázaná tím, co prsty umějí a co ne, takže jsem si vždycky to, co jsem v hlavě slyšel, musel strašně pracně na kytaře najít a naučit se to zahrát.

Tradiční hraní ses nikdy nedoučil?
Ne, vůbec! Neumím noty ani akordy. Když mi někdo chce kvůli OSA zapsat písničky do akordů, má s tím hroznou práci, protože používám "akordové hrůzy". Naštěstí jsem vždycky měl trio, které hrálo, co mě napadlo, a noty jsem nepotřeboval, protože mi všechno pořád zní v té hlavě. Písnička, která má i hodně akordů, ze mě vypadne spontánně během minuty a půl a já už do ní nepotřebuji zasahovat. Proto mám problém, když za mnou chodí lidé a plácají mě po zádech, jak dělám hrozně dobrou hudbu. Cítím, že to není moje zásluha, výsledek mé práce. Všechno to vzniká v takovém transu, že o tom ani nevím. A je mi hloupé za to přijímat obdiv a vděk. Nejsem fanatik, ale jsem přesvědčen, že když dal Bůh lidem hudbu, dal jim ji proto, aby jim bylo hezky. Ne kvůli něčí pýše.

Neztěžuje tvůj spontánní přístup k hudbě komunikaci s jinými muzikanty?
Vůbec. Já jsem hrozně dlouho hledal šťastnou konstelaci kapely a v současné sestavě ji mám. Hudba nám plyne naprosto spontánně. Když máme novou písničku, byť harmonicky ne zrovna jednoduchou, jen si ji "švihneme" na zvukovce a za chvíli na koncertě už ji rovnou hrajeme naostro. A když slyším, jak kluci krásně hrají, jsem najednou svobodný a cítím se hezky.

Nakolik při koncertech improvizujete?
To je právě ta radost: tím, jak hrajeme hrozně často, občas nám "rupne v kouli", uprostřed písničky začneme hrát něco úplně jiného a lidi jsou v šoku. Díky tomu nás koncertování nenudí a nemáme žádné velké "ponorky". Ale vím od jiných muzikantů, že takhle svobodný přístup není úplně běžný.

Taková intuitivní a improvizovaná hudba bývá často spojována s drogami a jinými "povzbuzovadly" ...
Víš, co je zvláštní? Našeho zvukaře se už pár lidí ptalo, na čem jedu. Mně je z toho trošku smutno, protože když v dnešní době na pódiu vidíš, že se někdo "urval" a je v transu, napadne tě zákonitě ne to, že je šťastný a hudba ho baví, ale že na něčem musí frčet. Já nemám žádný návyk na nic, moc nepiju a nekouřím vůbec, ale lehké drogy jsem jako experiment párkrát v minulosti vyzkoušel. Můžu říct, že mě akorát vnitřně zmátly. Přerušily mi ten krásný kontakt s vlastním nitrem, který si léta buduji, neměl jsem ho pod kontrolou, vstoupilo tam něco cizího. Spontánní radost z hudby, jež u mě vzniká sama od sebe, je stokrát nádhernější a pravdivější. Takže jsem rád, že se s drogami takhle míjím. Kdyby tomu tak nebylo, určitě by to byla přítěž, protože když muzikant hraje tak často jako my, je k tomu dost blízko.

Kromě trií, o kterých jsi mluvil, máš za sebou jedenapůlleté členství v kdysi populárních Walk Choc Ice. Myslím, že jsi tehdy tu kapelu dost ovlivnil. Vzali tě proto, že chtěli změnit styl, nebo jsi je ty přizpůsobil svému vkusu?
Já jsem tehdy hrával a jamoval ve zkušebně s výborným basákem z Pardubic Petrem Bártkem -je mi líto, že dneska nikde nehraje, protože by určitě hodně rozčeřil vody. Jenomže jsme nemohli najít žádného bubeníka a dlouho se nám nedařilo kapelu "rozpumpovat". A já si v té situaci řekl, že nemůžu donekonečna sedět doma v obýváku, že musím s tou hudbou, která ve mně je, vyrazit do světa. Walk Choc Ice potřebovali kytaristu, zajamovali jsme si a šlo nám to. Já jsem dodal část písniček, které zněly podobně, jako znějí dnes "Minuty", jenomže postupně jsme si v kapele přestávali rozumět. Myslím, že klukům trochu vadilo, že na hudbu, kterou nosím, publikum tolik neskáče, ale "jen" poslouchá. Takže jsme se rozešli. Dodnes jsem však ale přesvědčen, že hudba, co jsme hráli, byla dobrá. Líbila se ostatně hodně lidem, jejichž názoru si vážím.

V čem to období bylo pro tebe přínosné?
Udělal jsem si jasno, kudy chci a kudy nechci jít. Vybral jsem si trnitější cestu a vymyslel "Minuty". Od té doby to začalo jít. Nikdo mi nevymluví, že když člověk dělá něco naplno a ani jednou nesejde stranou, ani krůček, i když mu to ze začátku nemusí přinášet ovoce, nakonec se mu to vrátí v dobrém. A já jsem dneska normálně šťastnej: jezdím po koncertech, hraju hudbu, kterou miluju, setkávám se s neuvěřitelně milými lidmi, a ještě si tím vydělám na nájem. A věřím tomu, že to je všechno díky tomu, že jsem na žádné komerční tlaky nikdy nekývl. On je ten náš show-business totiž úplně k ničemu. Je tady spousta talentovaných lidí, kteří nemají šanci, a vedle toho spousta trosek, jež nazpívaly pár převzatých hitů za komoušů a dneska vydávají jednu desku za druhou - to mi přijde hodně smutný.

Zajímavé je, že první okamžik, kdy se o -123 min. začalo mluvit a psát, bylo vaše vítězství v soutěži Malá alternativa, tedy na festivalu, který přece jen prezentuje dost jinou hudbu, než jakou hrajete. Co vás tehdy vedlo k tomu, se přihlásit?
Přiznám se, že už si nepamatuju, jak jsme se tam dostali. Asi tam někdo poslal náš demáč. Ono nám to připadalo trošku úchylný, že hrajeme na Alternativě, jenomže ona i ta naše hudba svým způsobem alternativa k tomu, co se tady normálně hraje, je. Ale ještě zajímavější bylo, že nás přijalo jak publikum, připravené na něco úplně jiného, tak porota.

Vy jste možná jediná česká kapela, která objíždí rockové, jazzové i bluesové festivaly, aniž by to bylo někomu divné.
Z toho mám radost, že můžeme střídat pódia. Když jsme třeba hráli v Šumperku na Blues Alive, strhlo se tam úplný šílenství, což jsme vůbec nečekali a byl to pro nás šok. Asi to je tím, že ta naše hudba je poskládána z různých prvků - jazzu, blues, soulu, latiny, etna -, a když si nás člověk přiřadí k jednomu z nich, nakonec si oblíbí i ty další.

Na jaké vašemu stylu "nejodtažitější" akci jste hráli?
Jednou nás pozvali na akci Svět nerezové oceli. Hustě metalovej festival! Plakát vypadal tak, že nahoře byl název nějaké zahraniční kapely, napsaný takovými těmi metalovými klikyháky, které jakoby propichovaly náš název, jež byl pod ním. Ale i tam nás lidi úplně úžasně vzali. Nasadili jsme takový hendrixovský feeling, nakřápnuté věci, a byl to docela mazec.

Když už narážíš na Hendrixe - měl tys vůbec někdy nějaký kytarový nebo obecně muzikantský vzor?
Asi ne. Nikdy jsem neuměl ani žádné cizí skladby, nestahoval jsem si žádná sóla... Ale je v historii pár lidí, ze kterých cítím, že ruku v ruce s hudbou jde jejich duch - a těch si hodně vážím. To je třeba Ella Fitzgeraldová, Billie Holidayová, B. B. King, Stevie Wonder ze 70. let. Lidi, kteří září. A v poslední době, kdy se snažím zpívat v takových táhlých, mírně orientálních plochách,kdy sekundu předem vůbec nevím, kam mi hlas sklouzne, mě hodně ovlivňuje Nusrat Fateh Ali Khan.

Jak tě poslouchám, mezi tvými oblíbenci moc kytaristů není. Znamená to, že se cítíš být víc zpěvákem?
To je úplně propojené, půl na půl.

Dovedeš si představit, že bys stál na pódiu bez kytary a jen zpíval?
Docela jo. V některých pasážích na ni už teď třeba dvě minuty vůbec nehraju. Na druhou stranu jsem s kytarou strávil už tolik času, že k sobě patříme.

Zdá se mi, že se v poslední době i prostřednictvím různých hostování posouváš čím dál blíž k jazzu
. Já jsem nejradši, když mohu fungovat neomezeně. Proto je například na naší nové desce sedmiminutové reggae, vůbec první v historii kapely - a přišlo úplně spontánně. Tahle svoboda je pro mě prvotní. Já sice jazz totálně miluju a chci ho využívat, abych po něm mohl kdykoliv sáhnout v našich písničkách, ale nechci, aby mě kterýkoli styl svazoval. Proto taky občas hrávám sám na akustickou kytaru, to jsou zase úplně jiné koncerty, taková cikánskoetno-jazzová muzika, kdy kytaru přelaďuju do různých akordů a občas ji používám spíš jako sitár.

Nezraje ti v hlavě nějaký sólový projekt?
Mám pocit, že by taková věc mohla někdy vzejít právě z toho hraní na akustiku. Vyžádala by si úplně jiné zaranžování, než je klasický buben a basa, takže by to určitě Minuty vůbec nepřipomínalo. A samozřejmě ani neohrozilo.

Nové album Minut Mom je vaše první, které vyšlo u tzv. velké firmy. Původně ale mělo jako to předchozí taky vyjít u Indies, ne?
Mělo. Indies je úžasné vydavatelství, kterého si strašně vážím pro to, co pro českou scénu udělalo a jak i nám pomohlo, ale na téhle desce jsme se prostě nedohodli. Nicméně se stala na můj vkus docela výjimečná věc, že totiž s námi začal jednat někdo z velké firmy, jmenovitě Martin Červinka z Universalu. Já cítil, že mu jde čistě o tu hudbu, že si nás váží a chce naší hudbě pomoct. Nejzásadnější bylo, že jsme si při přestupu mohli zachovat veškerou svobodu. To znamená, že nás nikde nebudou tlačit do žádných playbacků, do vystupování na nějakejch trapnejch šarádách na Nově, že nebudeme muset tímhle shnilým mediálním byznysem svou hudbu devalvovat.

Máš pocit, že je to výjimka, nebo že si velké firmy konečně uvědomily, že není jenom "Helena, Leona a Ilona", a snaží se stavět na nové generaci a přizpůsobovat tomu i svou práci?
Já myslím, že hlavně hraje roli to, že společnost je trochu bohatší, než byla ještě před pár lety -to se ostatně týká třeba i ekologie nebo sociální oblasti. Až když jsou lidi trochu bohatší, mohou si dopřát luxus věcí, které nevydělávají peníze a přitom mají hodnotu. To je případ našich sponzorů. Nebudu je jmenovat, ale jsou to lidi, co se díky dnešní společnosti dostali po letech tvrdé práce k prostředkům, ale přitom jim zůstala čistá hlava a vědí, že jestli má mít jejich život smysl, nemůžou jen "hmotu strkat do hmoty", která rozpadem zanikne za deset let, ale že mohou taky pomoct něčemu, co tady po nich zůstane. A možná že se totéž projevuje i u těch velkých hudebních vydavatelství.

Vaše nové album se jmenuje Mom. Je ta paní na obrázku na obalu opravdu tvoje máma?
Ne, není. My jsme potřebovali ještě o trošku starší paní. Nicméně, i když jsme znali její věk, když přijela na focení, vypadala o patnáct let mladší, což byl pro nás docela šok. A k tomu názvu: když jsme nad ním přemýšleli, líbilo se nám, že všechny předchozí desky měly jednoslovné pojmenování, u kterého každému bylo jasné, co znamená. A s touhle deskou jsme ve Zlíně, kde jsme točili, měli tolik práce, že jsme k ní získali tak silný vztah, až jsme ji chtěli pojmenovat podle něčeho, co má každý rád a je to přitom jedno slovo. Takže ta Máma docela sedí, ne?
Reflex 05/2006 Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz