BOJOVNÍK
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ
Rozhovor s LUCIÍ BÍLOU (32) jsme domlouvali už dlouho, ale vždycky do toho něco přišlo. Až jednou vyšla v Reflexu její fotografie a pod ní uštěpačný vtípek na její adresu. Lucie zavolala hned druhý den, slíbila autorovi blasfémie Milanu Tesařovi rázný zásah do jeho fyziognomie a mně řekla, že ten rozhovor musíme udělat ještě dnes, "dokud jsem dost naštvaná". Ten vtip totiž mířil do dvou oblastí, na které je velice citlivá -- koncerty s dětmi a ODS Václava Klause.
Byl bych řekl, že už budete zvyklá.
A že nad tím mávnu rukou a řeknu si To nic, to je jenom vtip. Já nejsem baba, která nemá nadhled. Ale když takhle mávnu rukou nade vším, novináři si řeknou: Napíšeme o ní cokoliv, protože nám to projde. Vždyť ona má smysl pro humor. Jenže já vím, že se svět vůči mně rozdělil na dvě části -- jedna mě baští a druhá neskutečně nenávidí. A já těm druhým nechci dělat radost. Co je vtipného na tom, když otisknete mou fotku z videoklipu, kde hraju holku ze squatu, a pod ni napíšete: "Víme vše o soukromí populárních osobností, které by měly jít příkladem našim dětem? Tak např. Lucie Bílá, když nejezdí načančaná na mítinky ODS, učí kouřit krysy." Promiňte, ale to je přece zavádějící. Jsem patronka Linky bezpečí, co si pak ty děti a rodiče pomyslí?
Ale tohle byl opravdu neškodný vtip.
... který ale moje maminka nepochopí. Před časem se nějaká paní rozhodla, že je moje matka. Poslala mi rodný list, který měl dokázat, že jsem adoptivní. Prý ať se moji rodiče mezi ni a mě nepletou. Nedovedete si představit, co to udělalo s mojí maminkou. Omlouvala se mi! Říkala: Haničko, prosím tě, promiň, já jsem tě první dva roky vůbec nefotila, protože jsi byla přikšírovaná na strojku a já jsem se styděla a nechtěla jsem tě takhle vidět. Vyfotila jsem si tě, až když tě z toho strojku sundali. V té mé samozvané matce ale tuhle myšlenku muselo něco probudit. A byl to třeba taky jenom takový malý brouček, neškodné štípnutíčko, na které jsem nezareagovala a nepraštila do stolu, aby bylo vidět, že nejsem žádné levné zboží. A pak byla moje maminka smutná.
Proč si myslíte, že vás někteří lidi nenávidí?
Protože jsem řekla nahlas svůj názor, což v téhle zemi není u zpěvandy zvykem. Nikdo mě neviděl vedle Klause v době, kdy byl premiér. Až když měl jedenáct procent, přátelé mu podrazili nohy a všichni ti, kteří s ním hrávali tenis a potřásali rukama, byli pryč. Dívala jsem se tenkrát na Jednadvacítku, byl tam pan Klaus a nějaká paní novinářka na něj hrozně útočila. A on jí řekl: Vidíte, vy jste přesně obrázek našeho národa. Tamhle v zákulisí jste mě přesvědčovala o tom, jak mě máte ráda, a tady před celou naší zemí říkáte pravý opak. V tu chvíli jsem si řekla -- taková přece nebudeš. Jestli teď něco neuděláš, bude to i na tobě. Byla jsem vždycky bojovník. Už je jedno, jestli jsem se zastávala Cikánů na základní škole, nebo jsem na Draculovi vyhádávala velké honoráře a dělala stávky, když měl na představení přijít Zeman. A byla bych špatný bojovník, kdybych nepřišla na pomoc člověku, který toho pro nás všechny tolik udělal.
Vzpomínám si na vaše první vystoupení na jeho podporu. Stála jste před budovou Úřadu vlády a vypadala jako Johanka z Arku.
Šla jsem tenkrát za ním mu říci, že za ním stojím, a kdyby potřeboval nějak pomoci, tak že pro něj udělám, co bude možné. Vyšla jsem ven a tam stála spousta novinářů -- ne kvůli mně, kvůli něčemu jinému. Všimli si mě a když jsem odcházela k autu, cítila jsem je za zády. Před sebou jsem viděla svého Péťu a svého roadmanagera -- už startovali auto a chystali se se mnou rychle odjet. Ale já jsem si najednou vzpomněla, co píšou v hospodách na jídelním lístku: Když jste nespokojení, řekněte to jenom nám, ale jestli spokojení jste, řekněte to všem okolo. Musela jsem se otočit a říct, že jsem tu nebyla náhodou, nevymyslela jsem si žádnou tetičku, která za rohem pracuje v zelenině, protože nemám ráda kličkující zajíce. I když jsem tím ztratila hrozně lidí, stálo to za to. A svědomí mám čisté.
Spousta lidí, kteří Klause podporovali, byli pak zklamáni koaliční smlouvou. Jak jste to cítila vy?
Jsem taky pro běh na dlouhou trať. To poznáte sám -- jinak bych přece chodila do všech těch superzábavných pořadů a nazpívala cokoliv, třeba Pes jitrničku sežral. Klaus to říká hrozně dobře -- já jsem si hlídal své nepřátele, nepohlídal jsem si své přátele. To jsem zažila taky.
Ztratila jste během své kariéry hodně přátel?
A jak málo k tomu stačilo! Stačí mít jiný názor než většina. Třeba jenom změna agentury -- moje původní agentura nefungovala tak, jak jsem si přála, a tak jsem udělala úplně logický tah: přešla jsem k jiné. A opustila mě spousta lidí. Odešla jsem předčasně z Draculy, to taky nikdo nemohl pochopit. Jak můžu odejít z takového obrovského projektu? Nejen že můžu, já jsem musela. A doteď mě mrzí, že jsem neodešla o rok dřív. Měla jsem před sebou spoustu krásných věcí, kterým jsem se musela věnovat. Čím je člověk konkrétnější -- jak ve své práci, tak v názorech --, tím více kolem sebe ztrácí lidí.
Ta "obrovská spousta věcí" budou určitě i charitativní a benefiční koncerty. Občas mám pocit, že jich máte víc než regulérních představení. A i jinak se objevujete hlavně v souvislosti s charitou.
A co byste dělal, kdyby vám zavolala třeba maminka Nicolky Drgové? Uspořádat koncert je to první, co vás napadne, i kdybyste se z toho měl zbláznit a věnovat na to jediný volný termín z celého roku. Za čtyři dny jsem dala dohromady koncert, povedl se, přišlo hrozně moc lidí. Vím, že charita je dvousečná věc. O tom, co děláte vy sám, by se mluvit nemělo. Nikdo neví, že jsem dala vlastní peníze na zařízení školy pro handicapované děti, protože tam potřebovali počítače, že jsem na charitu věnovala spoustu honorářů, to je moje věc. Jiná věc je ale takzvané fundraising, shánění peněz. Používání svého jména a obličeje k sehnání mnohem větší spousty peněz, než byste mohli sehnat sami. A u Nicolky jsem se strašně bála, že to nestihnu. Už jsem dostala dvě parte od lidiček, u nichž má pomoc přišla moc pozdě. Dala jsem jedné paní padesát tisíc na transplantaci kostní dřeně, ale pak mi její maminka poslala parte a poděkování. Takové věci vás skolí. A zase novináři: v Mladém světě vyšel článek Romana Lipčíka o Nikolce Drgové, jmenoval se Miliónová prostitutka. Co se stane, když umře prezident a když umře Nicolka. Smrt prezidenta stojí nervy pár politiků, kteří budou muset najít někoho místo něj. A když umře Nicolka, napraví to možná dva volné večery jejích rodičů. A jestli neumře, třeba se z ní stane prostitutka a to bych nechtěl platit její taxu. Jak se má bránit ta maminka? Jak se mají bránit ti, kteří zažívají takovou tragédii?
Ale proč byste je měla bránit vy?
A proč ne? Na začátku roku jsem zažila něco podobného s Filípkem. Poprvé jsem si doopravdy uvědomila, co je to mít dítě a bát se, že ho ztratím. Ten problém je už vyřešený, ale žila jsem tři týdny v pekle. Prošla jsem všechny nemocnice a -- protože jsem Lucie Bílá -- všichni měli radost. Filípek měl deset doktorů a dvacet sestřiček. Brečela jsem, měla jsem plnou pusu oparů, nebyla jsem schopná komunikovat -- a oni se se mnou fotili. Proto se musím prát za maminku Nicolky. Ona není tak silná a nemá takové možnosti, jako teď já. A proto musím říci: nomenklaturní Lipčíku, nemáte vůbec úroveň. Musím říkat věci nahlas. A doufám, že nás časem bude víc.
Nicolčini rodiče použili veřejnost k tomu, aby získali peníze na uzdravení svého dítěte. Je to ten nejlepší způsob, k čemu může člověk veřejnost využít. Ale stejně jako ve Formanově Larrym Flyntovi je ta uštěpačná pozornost cynických médií daní za život jejich Nicolky.
Těch daní je nějak příliš. Víte, kdy vyhrajou ti druzí? Když podlehnu pasivitě, sednu si a řeknu: Tak co, ať o mně píšou, co chtějí. Já se tady tak strašně peru, snažím se, dělám jedno benefiční představení za druhým, pomohla jsem opravit čtyři kostely, dvě školy, s divadlem Ta Fantastika jsme pomohli postavit dětský domov v Otrokovicích, jsem patronkou Linky bezpečí, patronkou hluchých dětiček ... A jediné, co slyším, je, že jsem se prodala ODS. Co se týče ODS, mám strašně čisté svědomí. A proto mě štve, když se věci záměrně zkreslují a říkají se lži a polopravdy. Obrana je těžká, novináři ovládají skvěle řeč. Když jsem odmítla za devět koncertů dvacet sedm miliónů od Vladimíra Mečiara, dočetla jsem se v českých novinách, že jsem "měla jiné povinnosti". To se ani nedá žalovat. A naši sousedi na chalupě nebo přátelé mé maminky to pochopí úplně jinak -- že bych pro něj zpívala ráda, ale že jsem nějak nemohla.
Všechno, co rocková hvězda udělá, bývá považováno za více méně vychytralý tah ke zvýšení prodejnosti jejích desek. Nebojíte se, že vás budou podezřívat i z toho, že Nicolka a dětský domov v Otrokovicích je jenom image?
To je možné bohužel jen u nás. Nikdy jsem nebyla tak náročná, jako jsem posledních pár let. Nemyslete si, že bych kvůli prodejnosti byla ochotna nazpívat třeba Titanic. A to mě moje firma do toho hrozně nutila, tvrdili, že se tím přiblížím lidem. Houby, vím, že bych tím tu většinu získala, ale taky vím, že bych ty své ztratila. Možná jsem udělala spoustu chyb -- v soukromém životě, na jevišti, zpívala jsem nesmysly, vystupovala v nesmyslných pořadech. Ale od jisté doby chci být náročná a budu náročná. Nechci být součástí továrny na výrobu hitů a nechci, aby mi tleskali všichni.
A co říká vaše firma na tohle?
Jsou nadšení prodejností takových desek, jako jsou Šmoulové. A chtěli by, abych -- když už jsem jejich "star" -- prodávala taky takovou spoustu. Vyčítají mi, že se odvracím od lidí, vyčítají mi mou podporu Klausovi, protože to v jejich očích snižuje prodejnost. Ale já nemůžu jít cestou, která se jim líbí. Jako nemůžu jít do některých televizních pořadů, jako už nemůžu psát do Rudého práva a jako už nemůžu dávat rozhovor kdekomu. Jste jeden z mála, s kým mluvím.
Na vaší poslední desce bylo jenom jedenáct písniček a všechno jsou to coververze, ale zato jste natočila už svůj druhý film. Nepřestává vás muzika trochu bavit?
Pro desku Hvězdy jsou hvězdy firma na poslední chvíli nedostala svolení k použití tří písniček, které jsme už natočili. Ale nedávno jsme ji vydali znovu v reedici a tři písničky jsme přidali navíc jako dárek k vánocům. A natočit coververze jsme chtěli. Po několika letech spolupráce s lidmi se můžete dostat na slepou kolej. Seděli jsme s Ondřejem Soukupem a Gábinou Osvaldovou, věděli jsme, že chceme udělat desku a že na ni máme smlouvu. Ale nevěděli jsme, co udělat, aby to udělalo radost i nám. Byli jsme unavení a měli jsme hroznou chuť si zazpívat šedesátá léta. Staré aranže, nové texty Gábiny Osvaldové. Tak jsme to udělali a já ji zpívala s naprostou radostí.
A filmy jsem točila, protože si myslím, že člověk má být všestranný. Když mám ve skříni dvanáct kabátů, proč bych měla nosit jenom jeden? Život je krátký a ten hudební je vlastně úplně jepičí. Mám potřebu zkusit si všechno. Hraní ve filmu byla pro mě krásná příležitost, byl to nádherný měsíc. Zkusila jsem si, co je to postelová scéna, zjistila jsem, že to není doopravdy, poprala jsem se před kamerou s Ivankou Chýlkovou, nabourala jsem tam svoje auto ...
Vidím, že jste si to doopravdy užila ...
Hrozně mě to osvěžilo. Byla to nová práce, něco, co mě posunulo dál. A knížka, kterou jsem teď vydala s Jefimem Fištejnem, je pro mě mnohem víc. Víc než celá deska.
Proč?
Věci veřejné mi nejsou vůbec lhostejné, musím se vyjadřovat a odpovídat na spoustu otázek. Necítím se jenom jako zpěvačka, chci produkovat divadlo, napsala jsem si scénář k vlastnímu televiznímu pořadu, který půjde na vánoce. Mám spoustu nápadů a chci je všechny realizovat.
Ale nebojíte se, že se rozmělníte?
Ten televizní program jsem si sama napsala, vybrala jsem si hosty a vymyslela, co budeme dělat. Budu s cikánskou cimbálovkou zpívat Fantoma opery, s violoncellistou Jiřím Bártou budu zpívat Vivaldiho ... Zpívat je málo, pochopte to, chlape, to mi nestačí! Furt se ženu dopředu. Rozmělňování je pro mě ježdění po plesech a estrádách. Proč bych to měla dál dělat? Když mám krásný koncert s dětským sborem Boni Pueri a zpívám Korunovační mši od Mozarta. Křičím i hladím. Je to, jako když jdete na večírek: musíte se smát, musí vám být chvíli smutno, možná by vám mělo být chvíli z toho všeho pití špatně. Měl byste se dobře najíst a po očku zamilovat do dámy od vedlejšího stolu, pak se pohádat s manželkou. Hlavně se nesmíte nudit. A já se taky nechci nudit.
Máme připravenou další krásnou věc v divadle Ta Fantastica. Představení s handicapovanými dětmi, budu zpívat a vzadu za mnou se budou objevovat krásné obrázky, které budou nosit děti v černých kostýmech. A když bude děkovačka, děti si sundají ty kápě a až v té chvíli bude jejich handicap vidět. V první řadě budou sedět hvězdy -- herci, zpěváci. A budou jim tleskat.
Rozmělníte se, když děláte spoustu hloupých věcí. Já si ale sbírám z té spousty dortů jenom třešničky.
To musí být příjemné.
Ale patra těch dortů se na vás vždycky hrozně naštvou. Jak to úplně dole, tak to těsně pod tou třešničkou, protože já mu ji sezobnu. Jedna třešnička na dortu je Pražské jaro. Byla jsem první popový zpěvák, který zpíval na Pražském jaru, a vůbec první ze zpěváků a zpěvaček, kteří tam měli koncerty dva. Moje firma se nepřišla podívat, ani to nenatočila, nikdo o tom nenapsal, v televizi se to taky neobjevilo. Zpívala jsem krásnou věc od Jana Jiráska a s Liborem Peškem a Hudbou Hradní stráže Gershwinův koncert. Ano, byl se tam na mě podívat pan Klaus. Pan kardinál Vlk netleskal, ale byl tam taky. A pak že mě hudba nezajímá.
Necítíte se někdy sama?
Ano, cítím. Malíř Josef Jíra mi tuhle řekl do telefonu: Orel lítá nad mraky, dolů už nemůže, ostatní by ho buď uklovali, anebo by před ním uletěli, protože se ho bojí. Já si nechci hrát na orla. Ale je pravda, že mým sítem tolik lidí propadlo, že jich v tom sítě moc nezbývá. Ale to, co zbylo, je miliónkrát kvalitnější. A stejné je to s prací, kterou si vybírám. Ani v tom se nerozmělňuju. Podívejte se třeba na Barbru Streisandovou, zpívá, hraje, režíruje filmy ... a máte pocit, že se rozmělňuje?
Jako filmový recenzent musím poznamenat, že bych byl radši, kdyby jenom zpívala.
Já mám ale hrozně ráda donkichoty. Protože nebýt lidí, jako je Franta Brabec nebo Irenka Pavlásková, kteří natočili filmy a sklidili za ně příšerné kritiky, vůbec nic tady nevznikne. Všichni jenom sedí u panáků a vůbec nic nedělají. Jen kritizují.
Mám vůbec pocit, že se v téhle zemi toho málo dělá.
A lidi neuznávají práci druhých. Ale to je tím, že si neváží sami sebe.
Kde se ve vás narodil takový pravičák?
To je jednoduché. Moje maminka říkávala: Když budeš, Haničko, hodná na všechny, oni budou hodní na tebe. Ale svět takový není. Mám jednu takovou hloupou vlastnost -- místo toho, abych ty lidi, kteří se přede mnou třesou, jenom narovnávala, dovolím jim, aby mi pak ještě ublížili. Ale má to výhodu -- naučíte se pořádně prát. Naučíte se říkat Dost a Ne. Kdysi jsem řekla Dost Petru Hannigovi. Přitom jsem zpívala mnohem líp než teď, měla jsem větší rozsah, byla jsem pěknější, baculatější a měla jsem větší prsa. Ale skončila jsem. Věděla jsem, že už si možná nezazpívám, neměla jsem kde bydlet, zažila jsem spoustu sviňáren. Prokousala jsem se tím vším -- a nikdy na to nezapomenu. Někdy v té době jsem si v hlavě vypěstovala žebříček hodnot, ze kterého plyne, že každý člověk musí mít z té naší levice a z toho našeho socialismu strach. Lidi, kteří je volí, rychle zapomněli na všechno -- že jsme tu všichni byli zavření jako v králíkárně a že námi venku pohrdali. Ten socialismus je v nás pořád, třeba peníze mají u nás dodnes hrozně špatnou pověst. Začíná to už v pohádkách -- ten chudák je vždycky chytrý a dobrý, a ten boháč je hajzlík. Ale když je ten chudák tak chytrej, proč si ty peníze nevydělal? Je tu mnoho závisti a pokrytectví.
Existuje něco, co se vám na Václavu Klausovi nelíbí?
Je moc těžké si s ním povídat. Já jsem takovej nepřešlechtěnej živel a on je hrozně vzdělaný člověk. Ale spousta věcí, které se mu vyčítají, jsou mi k smíchu. Třeba arogance! Jestli je tady někdo arogantní, tak je to nemalá část tohoto národa. Byla tady olympiáda postižených dětí. Závodníci ze třiceti zemí, lidičky možná silnější než my a určitě čistší, ty si nekoupíte, ty vás nevezmou jenom proto, že jste zpěvák nebo politik. Zajímá je jenom, jestli je máte rád a jestli jste upřímný. Všude na světě jsou plné stadióny. Hrála tam Hudba Hradní stráže, běžel tam Harapes s ohněm. Byli tam jenom rodiče těch dětí. Jinak vůbec nikdo. Styděla jsem se.
zdroj: časopis Reflex