Jsou pryč. Koupili si lístek na vlak, případně letenku, a zmizeli za hranicemi. Stejně jako hokejisté za mořem či fotbalisté v západní Evropě šíří dobré jméno naší země a doma chybějí. Ale nejsou to sportovci. Jsou to umělečtí gastarbeitři – čeští tanečníci rozptýlení v divadelním Babylónu.
Velice příznačný je příběh osmadvacetileté Evy Zamazalové, působící od roku 1992 v baletu Německé opery na Rýně v Düsseldorfu. Když v roce 1991 získala na baletní soutěži ve švýcarském Lausanne cenu, která jí umožnila roční stipendium v Monte Carlu, v zahraničí už zůstala. Rozhodla se pro angažmá v Düsseldorfu, zlákal ji moderní repertoár tamního divadla. V roce 1996 zastihla Evu výměna šéfa zdejšího baletu. Podobné akce s sebou často přinášejí personální vichřice, při nichž se mnohdy vymění celý soubor. Češka však vichřici přestála, a dokonce na tom vydělala. Teď je sólistkou se sborovou smlouvou. Tento termín se v Německu sice nepoužívá, nicméně jde o statut velice častý. „Není tady přísná hierarchie,“ vysvětluje mi Eva, „když přijede choreograf, může si vybrat třeba toho nejposlednějšího sboristu a obsadit ho do hlavní role. Stává se to.“ Když přišel první sezónu William Forsythe, obsadil Evu do inscenace, kde kromě ní byli pouze sólisté. Od té doby dostává pravidelně sólové role.
Ačkoli se Eva stále více věnuje choreografii, zatím se necítí být choreografkou. Na rozdíl od většiny tanečníků však ráda improvizuje a to je u choreografů velká výhoda. A jak to často bývá, náhoda přeje připraveným. Novému šéfovi, který přišel do Düsseldorfu ze švýcarské Basileje, se Eviny pokusy zamlouvaly, a když byl sám požádán, aby stvořil nový balet, dal příležitost mladé choreografce. Dopadlo to dobře a představení na hudbu Antonia Vivaldiho se zabydlelo v repertoáru divadla. Na ulici ji pak oslovil nějaký Čech a byl smutný z toho, že si nevybrala muziku od českého skladatele. „Ale to byla náhoda,“ vysvětluje Eva, „protože já nerozlišuji hudbu na českou a jinou. Důležité je, co mne inspiruje.“
S Evou jsem se setkal v Essenu. V tanečním večeru Aalto baletu tu uváděla svou v pořadí již čtvrtou choreografii – Otčenáš od Janáčka. Mimochodem, v essenském baletu pracují tanečníci devatenácti národností, což ovšem českou choreografku nepřekvapuje. Vždyť v jejím domácím, düsseldorfském působišti jsou tanečníci dokonce z dvaadvaceti různých států světa. Při zkoušce jsem sledoval její plynulé přechody z němčiny do angličtiny, potom zase z ruštiny do francouzštiny. Také čeština zněla, ale jen z reproduktorů, protože Otčenáš se uváděl v českém originále. V Essenu zatím Češi nejsou, ale to se má prý příští sezónu změnit. „Někdy jsme měli problém s tím, udržet pozornost,“ svěřují se mi tanečníci, kteří s Evou na Otčenáši pracovali. Narážejí přitom na její milé a klidné vystupování, prosté jakýchkoli úletů a extravagancí, se kterými se lze setkat u extrovertnějších choreografů. Všichni tanečníci ale oceňují její preciznost a schopnost sledovat svůj záměr od začátku až do konce. Výsledkem toho bylo opravdu důstojné a sourodé dílko.
Eva se v Německu před dvěma lety provdala a dnes má ročního syna Antonína. Její muž je Němec a pracuje také v divadle. „To, co dělá domov domovem, je rodina a přátelé,“ uvažuje Eva nad otázkou, jestli neplánuje návrat do Česka. „Po devíti letech mám všechno převážně tady. Nedokážu si představit, že bych se vrátila do Prahy. To by mne tam musela přitáhnout nějaká hodně silná osobnost. Tady, v Německu, jsem měla možnost pracovat s výbornými choreografy a na to si člověk časem zvykne. To je potom návrat tam, odkud jsem vyšla, velice těžký. Ale hlásím se k tomu, že jsem Češka, moje kořeny jsou v Čechách. A ty se nedají vyrvat. Jenom jsou teď trochu delší.“
Bavorské národní divadlo je impozantní budova, nad kterou se vznáší imperiální duch. Postrádá detaily a ozdoby známé z divadel v Praze nebo ve Vídni, zato její vnější velikost má nadlidské rozměry. V kontrastu s touto a podobnými obřími stavbami hlavního města Bavorska žijí obyvatelé Mnichova svůj téměř maloměstský život a zdraví se na promenádě svým typickým Grüß Gott. Toho večera, kdy jsem na představení Bavorského státního baletu přijel, strašně pršelo a hloučky lidí, které se jinak před vchodem do divadla tvoří a po sousedsku vybavují, zahnalo do foyeru jarní počasí. Hlediště o kapacitě 2100 diváků se začalo plnit a do začátku představení už nebylo v sále jediné volné místo.
Večer se skládal ze tří částí. Ve druhé části, v baletu od Lucindy Childsové s názvem Händel/Corelli, vystoupili čeští tanečníci, za kterými jsem do Mnichova přijel. Představení má dynamiku a našim krajanům neoklasický styl paní Childsové velice sluší. Zůstal jsem i na třetí část večera, kterou vytvořil švédský choreograf Mats Ek. Ten proslul zejména revolučním pojetím klasických předloh, jako Giselle, Labutí jezero a Šípková Růženka. Převrátil naruby estetiku pohybu a jinak pohádkové děje zasadil například do psychiatrické léčebny. Získal si světovou proslulost a mnoho příznivců i odpůrců. I tady, v Mnichově, lze dobře rozpoznat jeho rukopis. Zatímco v klasickém baletu je pád na zem noční můrou každého interpreta, v podání Eka je důležitým a častým výrazovým prostředkem. Ek představuje nikoli pohádkové, ale silně naturální lidské bytosti, často z jejich horší stránky. Nechybějí samozřejmě kostýmy z popelnic, nafukovací balónky a košťata. Ek je brilantní režisér a divákům nabízí zábavu, ze které naskakuje husí kůže.
Dvacetiletý Lukáš Slavický s Ekem na představení pracoval jako náhradník a je nadšený. Jeho precizní klasická technika mu bude ale málo platná, až se v inscenaci uvolní místo a on do ní konečně vstoupí. „Je to jiný druh pohybu, něco naprosto odlišného,“ vysvětluje Lukáš. „Znám únavu z baletu, ale tohle bylo asi takové, jako kdybych hrál celý den fotbal.“
Lukáš a Zuzana Zahradníková (21 let) se vypravili do Mnichova spolu. Ona pochází z Olomouce a on z Prahy, oba vystudovali pražskou taneční konzervatoř. Alena Vašková (28 let) je původem Brňačka a do Mnichova přišla z Vídeňské státní opery. To padesátiletý Ivan Liška patří kvůli svému věku a postavení do trochu jiné kategorie než předchozí tanečníci. Aktivně, v roli interpreta, už vystupuje Ivan Liška jen málo, a když, tak v charakterních rolích. Víc by v inscenacích Bavorského státního baletu ani nestihl. Je totiž jeho ředitelem. Z tehdejšího Československa odešel s rodiči už ve svých osmnácti letech a dvacet let trvalo, než se mohl do republiky podívat. V té době měl postavení prvního sólisty v Neumeierově Hamburském baletu, rodinu a německé občanství. Zjistil, že doma je v divadle. „Svět baletu je bez hranic,“ tvrdí Liška, a i když to zní jako reklamní heslo na taneční festival, u Lišky to není prázdná fráze. Během své taneční kariéry procestoval téměř celý svět. Vystupoval ve všech metropolích západní Evropy, během své emigrace se na zvláštní povolení dostal dokonce i do východní části Německa a do Ruska. Byl v Americe, Japonsku, Jižní Africe a Indii. Jeho žena pochází z Jižní Afriky a v jeho souboru v Mnichově jsou tanečníci ze dvaceti tří států. Za nej-exotičtější přitom považuje umělce z Filipín, ze Slovenska a samozřejmě z Česka. Je vidět, že ho moje otázka po exotice dobře pobavila.
Po představení jdeme s Lukášem, Alenou a Zuzanou na pivo. Pro mnohé bude zřejmě překvapení, že si baletky někdy po představení dopřejí zlatistý mok. Stejně jako by se divili, že potem postříkané jeviště a četné modřiny a škrábance na jejich těle způsobil ten lehký a elegantní pohyb, který sledovali z hlediště. Balet je zkrátka tvrdá dřina, která nesmí být za žádných okolností vidět. V místní hospůdce, kam jsme se odebrali, nás italský číšník ujišťuje, že jsme přišli pozdě. Snad z toho důvodu si musíme nechat líbit jeho drzé chování. Nicméně povídání o baletním životě nám to nezkazí.
Když Zuzana uvažovala, do jakého souboru po škole nastoupí, rozhodovala se mezi Brnem a Prahou. Pokud to někdo myslí s baletem vážně, víc možností ani v České republice nemá. Nakonec se rozhodla pro Prahu, ale když se Lukášovi podařilo získat angažmá v Mnichově, pokusila se o to také. Od roku 1999 jsou v Mnichově spolu. To, že se jim nakonec povedlo být v jednom souboru, a ještě tak prestižním, je takřka zázrak. Šéfové baletů mají při konkursech možnost výběru z několika stovek uchazečů, přitom často záleží více na určitých sympatiích a štěstí než na pouhých schopnostech. Ty musí být samozřejmostí. Množství manželských tanečních párů v Německu pracuje v rozličných divadlech, vzdálených od sebe stovky kilometrů.
Pro Alenu Vaškovou je Mnichov už čtvrtým angažmá. Po této divadelní sezóně se ale vrací do Vídně. Má pro to pouze osobní důvody, protože profesně je v Mnichově velice spokojena. Do Vídeňské státní opery se dostala oklikou přes Zemské divadlo v hornorakouském Linci. To bylo její první zahraniční angažmá, které začalo v roce 1991. „Pro balet to byly bohužel ztracené roky,“ vzpomíná Alena na linecké období. „Myslela jsem si, že to jen zkusím a půjdu dál nebo se vrátím do Brna. Nakonec jsem byla v Linci čtyři sezóny.“ Když do Lince odcházela, mnoho lidí jí vyčítalo, že vyměnila umění za peníze. „Tenkrát to tak možná i bylo,“ připouští Alena, „ale chtěla jsem se postavit na vlastní nohy. A v divadle jsem tehdy měla něco kolem dvou tisíc měsíčně. Žila jsem ve městě, kde jsem se narodila a chodila do školy. Byla jsem dost závislá na rodině, vždyť já si ne-uměla ani normálně nakoupit. V Rakousku jsem se najednou musela starat sama. Problém byl, že jsem úplně zapomněla na svou taneční kariéru. Trvalo to nakonec čtyři roky, než jsem se vzpamatovala, ale asi jsem tolik času potřebovala.“
Při prvním konkursu do Vídeňské státní opery Alena neuspěla. Přijelo tam přes tři sta tanečníků a volných míst bylo jen několik. Tuhle zkušenost oplakala, ale další sezónu to zkusila znovu a tentokrát se jí to povedlo. Konečně mohla tančit v divadle s kvalitním repertoárem a velkým souborem. Na Linec ale nikdy nezanevřela. „Linec je moc krásné město a mám tam mnoho přátel,“ přiznává Alena, „dodnes za nimi jezdím.“ Po pěti letech ve Vídni se pokusila o další změnu. Opět úspěšně. Bavorský státní balet v Mnichově patří rozhodně ke světové špičce. „Jsem tady moc spokojena,“ říká Alena, ale přesto se chce do Vídně vrátit. Její místo jí šéf Renato Zanella na rok podržel, což není samozřejmé. Tanečníci mají pouze roční smlouvy, a pokud se někdo rozhodne odejít, čekají na jeho pozici stovky uchazečů. Alena má velkou radost, že se může vrátit. Ve Vídni na ni čeká její přítel, který je zpěvákem ve Volksoper (Lidové opeře) a je původem Maďar. Alena Vašková bude moci opět podnikat cesty po zemích bývalé monarchie – k rodině svého přítele a k rodičům v Brně.
Poznají okolní svět, naučí se jazyky a finančně si dost pomohou, ale odchod z domova v sobě skýtá i řadu nevýhod. Budou jim pravděpodobně komolit jméno, při některých úředních úkonech se budou cítit trapně a také se občas setkají s německou nafoukaností. Když si Lukáš Slavický měnil svůj český řidičák za německý, což je při dlouhodobém vízu nezbytné, musel se nejdříve přihlásit do místní autoškoly a potom složit normální zkoušky. Stejně mu pak při vydávání německého dokladu ten český odebrali a přestřihli nůžkami. Zkouším si představit zvolna rudnoucího Němce, kterému český policista stříhá jeho německý doklad. Všeobecně platí, že v divadle jsou umělci z Prahy nebo třeba z Petrohradu lákadlem pro diváka, ale za souseda si cizince přeje málokdo. Tedy vlastně záleží na tom, odkud přišel. Před několika měsíci pronesl předseda frakce CDU/CSU Friedrich Merz zajímavý výrok. Při jednání o integraci přistěhovalců do společnosti požadoval jejich přizpůsobení německé kultuře. Řekl doslova Leitkultur (leiten = vést), a přes-tože nikdo nevěděl, co by to vlastně mělo být, rozpoutala se v médiích vzrušená diskuse. V ní se často vyjadřovali „přistěhovalci“ ze západní Evropy nebo USA, které samozřejmě osvícený politik na mysli neměl. Ale nikdo se neodvažuje rozlišit cizince na žádoucí a nežádoucí.
Ředitel Bavorského státního baletu k tomu má co říci: „To je naprostý nesmysl,“ komentuje téma Leitkultur s odstupem času Ivan Liška. „Já si myslím, že především pan Merz nevěděl, o čem mluví, a líbilo se mu, že to nevěděl nikdo. Když uvážíme, že všeobecně v divadlech, a nejenom v baletu, ale i v orchestrech a operních souborech jsou lidé z celého světa. A pro balet je sice německá taneční kultura jakýsi pojem, ale rozhodně to není nic, co by nás mohlo vést. Pro mne je to odepsané téma.“
Nutno dodat, že se tanečníci, se kterými jsem mluvil, příliš nezajímají o politické fráze a až na výjimky nemají při soužití s Němci žádné problémy. Lukáš Slavický si dokonce pochvaluje příjemné vystupování úředníků, což je zkušenost, již by mu mohl závidět leckterý Čech, který nevytáhl paty z domu. Co se týče peněz, nemohou si tanečníci v Německu při srovnání s českými platy nijak stěžovat, i když růžové to také nemají. Jejich plat seřízne pojištění a daně téměř o polovinu a miniaturní byt v Mnichově přijde skoro na tisíc marek. Lukáš ještě popisuje, jak se musel bývalý nájemce jeho současného bytu zaručit, že bude platit nájem, pokud on, zaměstnanec Bavorského národního divadla, nezaplatí. Přestože mají státní divadla v Německu vysokou prestiž a při sdělení zaměstnavatele je často slyšet obdivné mručení, někdy nepomůže vůbec nic. Někteří lidé si zkrátka budou myslet do konce života, že se tanečníci po představení sbalí a odjedou bydlet do maringotky za město.
V době této reportáže přijeli do Mnichova na představení také Lukášovi rodiče. Lukášův otec, Jaroslav Slavický, je ředitelem pražské taneční konzervatoře. Ze svého syna a Zuzky má velkou radost stejně jako z ostatních absolventů, kteří ve světě uspěli. Jmenuje bratry Bubeníčkovy a Adélu Pollertovou v Hamburku, Báru Kohoutkovou v Helsinkách anebo Darju Klimentovou v Londýně. Jenom ho mrzí, že jsou ztraceni pro českého diváka.
Ani šéf brněnského baletu Zdeněk Prokeš nemá nic proti tomu, když si tanečník vybere kvalitní soubor, jakým je třeba zrovna ten mnichovský. Není ale rád, odvádějí-li tanečníky pouze ekonomické důvody – penězi nemůže divadlům na Západě konkurovat. I v Brně se od revoluce objevilo už přes třicet tanečníků-cizinců, ale často si museli na svůj pobyt doplácet a dlouho to nevydrželi. Pouze pro umělce z bývalého sovětského impéria je angažmá u nás částečně atraktivní, ale Zdeněk Prokeš s nimi neudělal nejlepší zkušenost a tak nyní bere jen ty opravdu dobré. „Dnes je obrovská fluktuace tanečníků. Jejich kariéra je krátká a oni toho chtějí hodně stihnout.“
Šéf baletu Národního divadla v Praze Vlastimil Harapes také není šťasten, když mu odcházejí tanečníci. Naštěstí má v souboru i takové, kteří zůstanou a rádi pracují v Národním divadle. „Nikdo nemůže odcházet kvůli nezajímavému repertoáru,“ myslí si Harapes, „uvádíme jak klasický, který se dělá na celém světě v podobném typu divadla, tak i současný.“ Upozorňuje přitom na choreografii Jiřího Kiliána, Čecha žijícího v Nizozemsku a světového choreografa číslo 1. Jestliže se někdo přesto rozhodne odejít do světa, přeje mu to. A má radost, když se prosadí tak, jako třeba Darja Klimentová v Anglickém národním baletu. Vlastimil Harapes si nakonec pomůže hokejem: „Balet má také svoje Jágry a Hašky. A je to dobře, alespoň se někde dozvědí, že existujeme. Dnes nemusí nikdo emigrovat jako za mých časů, ale prostě si vybere angažmá, kde chce působit. Český balet na to snad nezajde.“
RUDOLF KUBIČKO
Foto PETR JEDINÁK