ZÁPAS O OBRAZ JE ĎÁBELSKÁ VĚC, autor: PETR VOLF

 

Rubrika: ROZHOVOR

 

O grafiku a malíři JIŘÍM ANDERLEM (60) napsal před časem Bohumil Hrabal: "Přinesl svými cykly grafickou a malířskou epopej moderního života, kmitajícího mezi Dantovou Božskou komedií a Rimbaudovým Pobytem v pekle. Jeho grafické listy a obrazy se propojují s Altamirou a Goyou, Ensorem a Pablem Picassem." Hrabal výtvarnému umění rozuměl. Anderle zaujímá v české moderní tvorbě post skutečně významný. Jeho grafika má své pevné místo i ve světovém kontextu.

 

Když jsme se sešli v jeho domě, jenž sousedí se starým hřbitovem, abychom pořídili následující rozhovor, v těle mu chyběl dobrý půllitr krve. Nechal si ho "odčerpat" pro brzkou operaci žlučníku. Náladu mu to nezkazilo. Naopak. Zatímco jsem kladl otázky, pouštěl mi jazzové nahrávky a muzika konejšivě podmalovávala interview. Anderleho ateliér funguje i jako slušně vybavené studio, v němž nahrává pořady pro rozhlas.

 

Do své monografie jste si sám napsal text, teď promlouváte k lidem z rádia. Co vás vede k tomu, abyste se jako malíř vyjadřoval slovy?

 

Mám rád příběhy, literaturu. I proto jsem se kamarádil s Hrabalem, ilustroval Danta, Kafku. A při natáčení pro rozhlas se bavím, protože si tak dělám pořádek v hlavě. Vracím se do vzpomínek. Svět začíná být čím dál více nostalgičtější. Všiml jste si toho? V podstatě malovat a kreslit pořád nemůžu. Na pivo nechodím, šachy taky nehraju. Něčím se musím bavit. Tak jsem si našel svého koníčka a žiju v naději, že udělám posluchačům radost. Lidi potřebují nějaké pohlazení. Ocitli jsme se v době popřevratové, očekávali jsme, že se jako kouzelným proutkem švihne a budou tady výsledky. My jsme země s těžce nemocnou minulostí a to nás stále strhává zpátky. Země, které se vyvíjely normálně, jsou někde jinde. Čtyřicet let nesvobody nás poznamenalo.

 

Vás to taky poznamenalo?

 

Jistě. To jsem si ale uvědomil, až když padla železná opona, jaký balast, jaké závaží na nohou máme a jak osamoceni jsme se svým osudem. Nikdo nezažil takovou frustraci z nepřirozeného běhu života jako lidé v této zemi. Já tu frustraci prožíval postupně od šedesátých let. Mohl jsem cestovat s Černým divadlem po světě a viděl jsem prohlubující se propast dvou vzdalujících se světů.

 

Proč jste se dal k divadlu, když jste měl vystudovanou Akademii výtvarných umění?

 

Bylo to zřetězení šťastných náhod. Už z grafické školy jsem se znal s Jirkou Srncem. Nějak jsme si padli do oka. Jirka je člověk hudebně i výtvarně nadaný. Jednou mi řekl, že bude zakládat novou skupinu Černého divadla a že by do hereckého souboru vzal Miladu, moji budoucí manželku. Mně nabídl práci v technickém souboru. Začal jsem jako kulisák s platem 415 korun hrubýho měsíčně. Na první štaci jsme odjeli v srpnu šedesát jedna do Berlína na festival zrovna ve dnech, kdy se tam začínala stavět zeď.

 

Je zvláštní, že jste se dal k Černému divadlu, které je založeno na tmě. A vy jste jako malíř pracoval s úplně jinými prostředky -- hlavně se světlem. Nebylo to podivné?

 

Něco na tom je. Ale v Srncově pojetí byla černodivadelní scéna pohyblivým obrazem. Chtěl lidi s výtvarným cítěním. Samozřejmě jsem z toho těžil. Po osmi letech jsem totiž skončil jako herec a mim a mohl jsem si na vlastní kůži ověřit sílu sebemenšího gesta, výrazu tváře, pohybu. Všechny tyto nabyté zkušenosti jsem začal uplatňovat v prvních cyklech, které vznikaly v divadelních šatnách a hotelových pokojích. Rodily se na základě toho, co jsem prožíval v uzavřené skupině patnácti lidí. To bylo hodně inspirativní. Začnete vidět lidem pod kůži, vnímáte mezilidské vztahy ostřeji, do toho aplausy na nejprestižnějších scénách světa.

 

Dělal vám ten potlesk dobře?

 

Ten, kdo zažije úspěch, jako jsem ho zažíval já, na otevřené scéně v pařížské Olympii a pak zůstane sám v prázdném divadle, které opustil poslední divák, pochopí, jak je všechen úspěch pomíjivý. Od té doby mám k úspěchu hluboce zakořeněnou nedůvěru. Myslím, že tohle byl vůbec nejdůležitější poznatek, který jsem si z těch let odnesl.

 

V divadle jste měl přímý kontakt s publikem. Mohl jste vidět, jak reaguje. Kdežto ve výtvarném umění jste o to ochuzen. Už nevíte, jak diváci vaše díla přijímají.

 

Utvrdil jsem se v tom, že nemá cenu usilovat o přízeň publika. Protože ta může být taková i onaká. Může být naprosto optimálně příznivá a může být naprosto odmítavá. Já jsem se nikdy nesnažil nikomu zavděčit. Vždycky jsem především šel za svým vnitřním prožitkem. Abych to, co prožívám, maximálně dostal na grafickou desku nebo malířské plátno. Protože vím, že nemůžu nijak reakci diváka ovlivnit. Můžu mít jedině dobrý pocit, že jsem obraz udělal s maximální možnou investicí toho, co jsem cítil.

 

Chodíte na své vlastní výstavy a sledujete, jak se lidé chovají tváří v tvář vašim obrazům?

 

Někdy jimi musím provést přátele. Abych se ukájel pohledem na lidi sledující mé dílo, to bych se cítil trapně. Výstava je nesmírně důležitá pro autora v tom, že -- třeba při veliké retrospektivě -- najednou může své věci vidět novýma očima. Vidíte se z odstupu. Jsem toto opravdu já? ptáte se, bilancujete. A to vás může i nasměrovat. Jsem vůči sobě kritický. Strašně. Doma nevisí jediný můj obraz. Já se s obrazem peru a nikdy ho nepovažuju za dokončený.

 

Musí to být hrozný pocit -- ta nedokončenost.

 

Protože ten zápas je ďábelská věc. Buď obraz uděláte napoprvé, anebo na dvatisíckrát, jak řekl Georges Braque. Člověk se mění, mění se jeho názor na život, a tím pádem by mohl třeba od svých deseti let až do smrti dělat na jediném obraze. Geniálně to vyřešil génius století Picasso. Ten dokázal vrhnout na obraz jediný okamžik, který během pobytu u plátna prožíval. Ta koncentrovaná energie z jeho obrazů na nás přímo skáče. Ten to dokázal: Picasso nehledal, ale nalézal.

 

Vy hledáte?

 

Já hledám. Pořád pociťuji, že kroužím kolem jednoho motivu, který se v mém nitru postupně proměňuje, ale zůstává jako téma: člověk, figura. Proces tvorby je pro mě dráždivě tajemný. Na druhou stranu si uvědomuju, že by se vlastně už vůbec nemělo malovat. V dnešní době vizuální pakultury je obrazů tolik, že přidávat k miliónům obrazů ještě další by také nemuselo dávat smysl. Plakáty, časopisy, videa, televize -- všude samé obrazy.

 

Ale přesto ty své dál malujete.

 

Nemyslete si, já tím nechci obtěžovat lidi. Dělám to proto, že bez malby nemůžu být. Bez malování bych se zbláznil.

 

A neměly by se malovat opravdové obrazy právě proto, aby se nastavila hráz té obrazové devalvaci?

 

Obrat už možná nastal. Věřím, že doba, v níž se bohužel umění prolnulo s lunaparkem, jak říkám, se jednou bude brát jako zábavná rarita. Ale zaplaťpánbůh, že se takhle blbne. Alespoň se vyzkouší, kudy cesty nevedou. Určitě nevedou k sazím vysypaným ve výstavních síních a nevedou ani k dalším gagům. Ať se děje s technikou cokoliv, ať tady máme virtuální reality, jedna věc je strašně důležitá: lidský mozek ve spojení s rukou a okem -- na to žádný počítač nemá.

 

Kde se ve vás bere ten optimismus?

 

Vývoj kráčí vždy ve vlnách. S příchodem nového století se lidstvo zase omladí a bude to návrat k prapodstatě lidství, k uctívání lidského mozku, který je nepřekonaný. To je hezké, že lidi byli na Měsíci a létají ve vesmíru, ale touha projevit se uměleckým činem přetrvá. Jestliže teď je přetechnizováno, tak zanedlouho dojde k vystřízlivění. To je prostý princip akce a reakce. Ruka, která dá myšlenku na plátno -- nádhera!

 

Je pro vás malování také prostředkem, jak po sobě zanechat viditelné stopy na zemi?

 

To jsou těšínská jablíčka. Nikdo neví, jestli to někoho bude někdy zajímat. Musíme být naprosto realističtí. Jen čas rozhodne o platnosti toho, co děláme. Je potřeba sedmdesáti let, aby se prokázalo, jestli umělecké dílo směřuje do budoucnosti, nebo ne. Opadnou módní berličky, módní trendy, teorie. Proč jsou dnes hodnocena tak vysoko díla klasické moderny: Picassova, Kleeova, Kandinského? Protože už uplynula ta magická doba. Ani moloch show-businessu tohle nepřeválcuje, nezpochybní.

 

Není vám líto, že se s největší pravděpodobností nedozvíte, jak jste obstál? Nechtěl byste do té budoucnosti nahlédnout?

 

To je opravdu otázka, při které člověka až zamrazí. Pohled do neznámého nekonečna. Pohled do budoucnosti je jako pohled do vesmíru. No, já se toho spíš bojím. Budoucnosti se bojím. Vzpomínám si na Bohumila Hrabala, s nímž jsem se dlouho kamarádil. Ten říkal: "Minulost je nám známa, přítomnost už v této chvíli uplynula a budoucnost ... ta je v každém případě tristní. Lidský život nemá happy end."

 

Ale stejně si říkám: Je to dobře, nebo špatně, že jsem dostal tolik cen na mezinárodních bienále? Je dobře, nebo špatně, že jsem zastoupen v předních muzeích po celém světě? Stále to zpochybňuji. A dřu jako blázen. Chci zkusit co nejvíc cest, abych něco nepropásnul. Proto jsem posedlý prací. Dřív jsem dělal na jediné desce třeba i dva a půl roku. Člověk si musí dávat maximální úkoly. Házet si klacky pod nohy. Pořád ještě hledám. Kdybych to našel, přestalo by mě to bavit.

 

Už skoro neděláte grafiku. Našel jste "to"?

 

Vždyť to tajemné "to" najít nikdy nemůžete! Já jsem především šťastný, že jsem objevil sílu barvy. Ta mi v grafice chyběla.

 

Takže s grafikou je konec?

 

Grafika by vždycky měla být sekundární. Měla by vznikat vedle něčeho: jako u Rembrandta nebo Goyi. U mě to dřív bylo prvotní, protože když jsem jezdil s Černým divadlem, nemohl jsem na štacích soustředěně malovat. Až nyní malba převládla úplně.

 

Grafika vás proslavila. Nejste nevděčný?

 

To není nevděčnost, to je vývoj. Když se podívám na nějaké starší desky, které jsem dělal před dvaceti lety, tak si kolikrát říkám, jak jsem to mohl zvládnout. Takové práce ... U mezinárodních porot to ovšem mělo rezonanci. Čech nedostal nikdy nic zadarmo. Neměli jsme možnost kompenzovat. Lépe se dávaly ceny Francouzovi nebo Italovi, protože si to mohli navzájem oplácet.

 

Nechtěli tím podporovat z politických důvodů českou výtvarnou scénu?

 

Už jsem řekl, že na nás byla kladena ta nejpřísnější měřítka. Kritéria mezinárodních porot byla jasně daná. Z politických důvodů se možná pomáhalo české literatuře, ale ne výtvarnému umění. V šedesátých až osmdesátých letech byli porotci ještě nekompromisní a objektivní. Byly to autority, které ctily kontinuitu.

 

Co je pro vás důkazem toho, že jdete správnou cestou -- i přesto, že si mnozí myslí, že jste "mimo"?

 

Dělat si starosti s tím, jestli jsem moderní, nebo mimo, je nesmysl. Jak praví klasik Jan Zrzavý: "Dílo umělce vyrůstá ze samých hlubin jeho bytosti, a ježto nutně je dítětem své doby, nemůže být nemoderní." Kritériem takzvaně správné cesty je pro mě naplno prožívat dobu, do které jsme byli zrozeni. Mé generaci bylo souzeno prožít několik zlomů: pamatujeme děti císaře Pána, děti Masarykovy, Benešovy, Háchovy, Gottwaldovy, Husákovy a Havlovy. Když si to člověk uvědomí, tak má takový inspirační zdroj, který nám každý může závidět.

 

Zajímá vás názor kritiky?

 

Ne. Ztratila kredit. Konstruktivní výtvarná kritika přestala existovat. Odešly osobnosti: Miroslav Lamač, František Šmejkal, Jindřich Chalupecký, Jiří Mašín, Jiří Kotalík. Ti dobří, kteří zbyli, nemají v destruované situaci odvahu naplno říci, že král je vlastně nahý. A i když to říkají, je to volání zoufalce na poušti. Vše je zmatené, v krizi. To, co se píše v novinách, se odehrává v rovině hájení skupinových a tržních zájmů. Až mi to někdy připadá, že jsme se ocitli v době nedávno minulé. Zajímavé je, že normální lidi si to přeberou. Vytvořila se nedůvěra k novinovým kritikám a lidi si říkají: "Když tu výstavu tak chválí, tak se na ni ani nepůjdeme podívat." O kvalitních věcech si diváci sami řeknou. Jako kdysi. Už jsme tak vychováni.

 

Do jaké míry je pro vás důležitý talent?

 

Asi z deseti procent. Ostatní je věcí každodenní dřiny a pokorného soustředění. Talent znamená velmi málo. Představuje písmena "a", "b" a "c", ale potom je ještě celá abeceda, kterou se člověk musí prokousat cílevědomou prací. Talent se musí rozvíjet, zušlechťovat a oplodňovat novými vjemy. Každý člověk se rodí s určitým výtvarným talentem. Jen je potřeba ho z nitra vytlouct. Každý má šanci, ale ne každý podstoupí tu řeholi.

 

Kdy jste si uvědomil, že vám to jde s tužkou hladce?

 

Tak v osmi letech. Už tenkrát jsem náruživě kreslil. Ale nemyslil jsem na to, že bych snad byl malířem. Chodil jsem i na violoncello, housle. Vzpomínám si, že se rodiče později rozhodovali, jestli budu hudebníkem, nebo malířem.

 

Už víme, jak to odpadlo. Co rozhodlo?

 

Rozhodly noty. Měl jsem problémy s basovým klíčem. To mě naštvalo. V životě hraje roli náhoda. Můj třídní učitel, jinak strašlivý cholerik, mi vysvětlil, že nejlepší bude, když se přihlásím na grafickou školu. On rozhodl o mém osudu. A dodnes jsem mu vděčný.

 

Osud -- myslíte, že jste si ho sám nevybral?

 

Asi ne. Kreslil jsem dobře, to ano, ale nebýt basového klíče, bylo by všechno jinak. To jsou fatální náhody, které člověka posunou určitým směrem. Pak to chce být na tu osudovou náhodu připravený. A hlavně být posedlý touhou něco vytvářet.

 

Je pro vás umělecká tvorba také terapií?

 

To je nezbytně nutné. Když maluju obraz, jsem najednou strašně šťastný, jako dítě, které si může hrát, a uvědomuju si to obrovské privilegium, že se můžu vyjadřovat se štětcem v ruce. Dostal jsem stokrát po držce, vícekrát, než se může zdát. Ale dneska můžu po pravdě říci, že žiju život šťastný. Cítím se obdarován tím, že můžu malovat a některé lidi to ještě zajímá. Samozřejmě že bez zázemí, které mi dává má žena, bych nebyl tam, kde jsem. Díky ní si můžu dávat ty největší úkoly. Jen mě bolí, že se mně tak obětovala. Na Akademii byla jednou z nejtalentovanějších. Proto mi dnes tak dobře radí.

 

Dlouho jste žil a pracoval na Novém světě. Nyní máte ze svého domu a ateliéru na dosah přírodu Šáreckého údolí. Mohla ta změna prostředí zapůsobit na váš projev?

 

Nový ateliér mi umožnil věnovat se obrazům velkých formátů, na které by mi dříve ani nenapadlo pomyslit. Začal jsem tady bydlet v době, kdy přišel Listopad. Vzápětí jsem poprvé uviděl polární zář, po které jsem toužil celý život. Byla vidět 17. listopadu 1989. Vesmír nám asi něco oznamoval. Úplně mě z toho poselství mrazilo.

 

Když jste měnil prostředí, neměl jste přece jen obavy, že vás to v tvorbě rozhodí? Že o něco můžete přijít?

 

Já jsem si původně myslel, že dál budu mít ateliér v Loretánské ulici. Jenomže jsem se přepočítal. Nový majitel domu mi dal výpověd. To, co jsem čekal za totality, stalo se po právu o něco později. Proto ztráty té krásné kovárny na Hradě nelituji. Ani jsem se změny nebál. Konečně mám okna ateliéru -- poprvé v životě -- obrácena k severu, a tím pádem nádherné stabilní světlo.

 

V čem je podle vás rozdíl mezi umělcem a řemeslníkem?

 

Řemeslník dělá věci, které můžete popsat slovy: to je krásně vypracovaný kus dřeva nebo kovu. Ale popsat takto Monu Lisu -- to nelze. Vyzařování uměleckého díla nepopíšete, ani když budete vládnout sebenádhernějším a sebebohatším jazykem. Každý obraz vyzařuje jen tolik, co do něj autor vložil: své lásky, prožitky, tužby, sny. To je ta pověstná, slovy nepopsatelná aura.

 

Jsou okamžiky, kdy si uvědomíte, že nejste schopen ztvárnit své představy?

 

Můj program se zakládá na zobrazování věcné reality v kontrastu s metaforizující imaginací, která může vzbuzovat v divákovi různé pocity. Vždycky se nabízejí tisíce možností řešení, jak zachytit to, co zamýšlím. A vždycky mám určitou nejistotu, je-li to ta správná vize, kterou ztvárňuju. Ale přesvědčil jsem se, že je velmi důležitý pocit, když si při práci na obrazu užívám, když mě to baví, že vidím, jak letí kupředu. To mi dává jistotu, že neskončí krachem.

 

Stalo se vám, že jste něco vzdal?

 

Samozřejmě. Tamhle u stěny leží plno rozmalovaných obrazů, což mne nermoutí, naopak, protože takový starý rozmalovaný obraz je ideální k tomu, aby se použil jako základ pro novou vizi. Najít v regálu zkažený obraz je dar.

 

Ve svých dílech se často vyjadřujete k dobovým problémům. Považujete se za angažovaného umělce?

 

Já se domnívám, že bez toho to nejde. Protože prožíváte-li naplno dobu, musíte k ní zaujímat stanovisko. Aniž by to byl můj program, doba se vtiskuje do toho, co dělám. Kdybych byl krajinář, tak se tomu vyhnu, ale jako figurativní malíř současnost neobejdu.

 

Operace žlučníku dopadla dobře. Navštívil jsem Jiřího Anderleho opět v jeho ateliéru, kde dokončoval triptych obřích pláten. Byl zdráv, ale přesto nešťastný: "Netušil jsem, že vynikající profesor Josef Dvořák, který mě v motolské nemocnici operoval, bude čtvrt hodiny po operaci odvolán. Je to jako scéna ze špatného filmu: intriky a osobní záště vítězí nad dobrem a zdravým rozumem. Jestli k tomu dojde, ztrácím poslední víru ve spravedlnost." S malířem už toho dne nebylo kloudného slova.

 

Malíř a grafik Jiří Anderle se narodil 14. září 1936 v Pavlíkově u Rakovníka. Od roku 1951 do roku 1955 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, potom na Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval roku 1961. Do roku 1969 procestoval s Černým divadlem Jiřího Srnce téměř celý svět. Od roku 1966 zaznamenal více než sto dvacet samostatných výstav -- většinu v zahraničí. Je zastoupen v předních muzeích a galeriích (např. v Stedelijk Museum Amsterdam, Centre Georges Pompidou v Paříži, v newyorských Metropolitan Museum of Art a Museum of Modern Art, v londýnském Victoria and Albert Museum, v Národní galerii v Praze). Za grafickou tvorbu mu bylo uděleno od roku 1968 na třicet významných cen.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz