Moc černá, moc bílá

Mohli jste ji vidět tančit na pódiu v klubu Radost FX nebo v show Dana Nekonečného. Exotická kráska s panterem na břiše Lejla Abbasová (23) se živí tancem. Člověk by si ji uměl představit i jako princeznu z Tisíce a jedné noci. Princezna ale nesedí doma v pohodlíčku. Je členkou Ligy etnických menšin České republiky a strávila půl roku v Keni jako delegátka Humanistického hnutí. "Nakonec jsem musela vystačit s kilem rýže na týden", vypráví a živě při tom gestikuluje. Panter svou majitelku dokonale vystihuje.

Tvá matka je Češka a otec Súdánec. Jak se seznámili?

Na vysoké škole. Táta dostal stipendium a přijel studovat práva do Prahy. Máma zvažovala, zda žít v Súdánu, ale pak se rozhodla pro Čechy. A táta se po jedné cestě do vlasti prostě nevrátil...

Přijali čeští rodiče matky Tvého otce?

Byl to dost problém, jsou to vesničtí lidé a člověka tmavé pleti viděli poprvé v životě. Podle jejich představ byl černoch něco, co skáče v Africe ze stromu na strom a občas to spadne dolů. Trvalo jim docela dlouho, než se s tím smířili, ale člověk jim to ani nemůže vyčítat. Zato tátova rodina byla k mámě moc vstřícná, přijali ji skvěle.

Jak se žilo a žije Afričanovi v Čechách?

Pro afrického studenta znamená obvykle příjezd do Čech ledovou sprchu. Lidé by si měli uvědomit, že ti, kdo k nám přijedou studovat většinou doma patří k místní smetánce. Který průměrný Afričan by si mohl dovolit studovat, navíc v cizí zemi? Tady se ale s nimi často zachází jako s někým podřadným, takže jsou našimi xenofobními reakcemi dost šokovaní. Oni totiž k Západu až nekriticky vzhlíží. I můj otec pochází ze Súdánské společenské elity. Jeho sestra jako první vystudovala vysokou školu a dostala se do diplomatických služeb.

Jako delegátka Ligy etnických menšin jsi odjela na půl roku do Keni. Co bylo náplní tvé práce?

Původně jsem měla jet jen na měsíc, ale potom se pobyt nějak protáhl. Cílem bylo zmapovat veškeré naše projekty v zemi, to znamená školy, adopci afrických dětí, zemědělské projekty a zdravotnická zařízení, pomoc dětem na ulici... Což obnášelo různé administrativní záležitosti, taky jsem pořizovala videozáznamy. Potom mi došly pásky i peníze, a tak jsem už jenom objížděla ty lidi a říkala jim: "Momentálně vám sice nemůžeme pomoct, ale víme o vás. Svět na vás myslí." Taky jsem učila děti v Nairobi zeměpis a masajské děti v národním parku Masai Mara angličtinu.

Pro většinu afrických obyvatel je určitě těžké získat přístup ke vzdělání.

Skoro nepředstavitelně těžké. Získat vyšší vzdělání znamená zaplatit na tamější poměry strašlivou sumu peněz. Například v Keni je průměrný měsíční plat 8000 Keňských šilinků, tedy asi 4000 Kč. Pokud chce někdo studovat dejme tomu informatiku, přijde ho školné na půl druhého milionu šilinků za tři roky. Kolik lidí si může něco takového dovolit?

Když jsem viděla, jak moc touží místní děti po vzdělání, styděla jsem se přiznat, že jsem chodila za školu. Dost často si může rodina dovolit poslat na studia jenom jednoho potomka. Zbytek rodiny se potom musí hodně uskromnit. Někdy se třeba na jedno talentované dítě složí i celá vesnice, v tomhle tam panuje veliká solidarita. Dítě vystuduje, vrátí se a snaží se pomoci ostatním, je to takový dominový efekt. Už jeden vzdělaný člověk dokáže ve své rodné vsi divy.

Projekt Adopce afrických dětí tedy má výraznější efekt?

Rozhodně. My máme tenhle projekt rozjetý ve dvou státech, v Keni a v Guineji. Adopce v Guineji vyjde na 460 Kč měsíčně, v Keni na 600 Kč. Pro nás je to jedno kafe denně, v podstatě směšná částka, ale pro místní znamená vysvobození z bídy. Tím, že zaplatíš studium jedinému dítěti, změníš tím od základu život celé jeho komunity, a to za to stojí.

V čem podle tebe tkví největší problém země?

Hlevně ta beznaděj. Neustálé situace, kdy se člověk o něco snaží, a ono to nejde, třeba kvůli naprosté svévoli úřadů. V zemi vládne ohromná korupce, pár jedinců se má dobře na úkor ostatních a udržuje ty ostatní nešťastníky v chudobě a nevědomosti. Pohádala jsem se tam s asistenty ministrů, došlo mi, že oni v podstatě nechtějí svým spoluobčanům pomoct. Stát, kde ministr zemědělství vlastní všechny mlékárny a ministr dopravy má leteckou společnost, nemůže fungovat.

Další věc je, že celá Keňa se orientuje výrazně proamericky, USA tam má ohromný vliv a pochopitelně ho zneužívá. Když byl v Keni vynalezen lék pro zpomalení AIDS, Spojené státy požadovaly vydání onoho patentu, jinak daný projekt přestanou finančně podporovat.

V Keni je tuším 52 kmenů, to znamená 52 jazyků a kultur. Kromě toho žijí na jejím území další etnické a rasové menšiny. Jak se to odráží v politice a životě vůbec?

Jestli něco vystihuje zdejší politickou a ekonomickou situaci, tak slovo tribalismus. Každý kmen se snaží získat ve státě co největší vliv a takhle funguje i celá politika a společenský život. Pokud se dostane k moci jedna strana (donedávna to byli Kikuiové), členové jiného kmene obtížněji shánějí práci, nezřídka jsou vyměňováni za příslušníky kmene, ze kterého pochází jejich nadřízený. I můj kamarád takhle přišel o práci. Nejdřív jsem mu nevěřila, ale je to tak, mezi kmeny panuje v tomhle veliká nevraživost. Příslušník stejného kmene zůstává pořád "bratrem", což se potom pochopitelně odráží ve všech oblastech života.

Když bys měla zhodnotit postavení ženy, liší se hodně od našich poměrů?

Tam je výrazný rozdíl mezi městem a vesnicí, v podstatě stoletá propast. Na vesnici bude žena stále tou roditelkou dětí a udržitelkou krbu, muž potom hlavou rodiny, kterou musí všichni absolutně poslouchat. Ovšem i ve městě platí, že žena, pokud se vdá, zůstává doma s dětmi. Vzdělaná být může, ale nejlépe o něco méně než muž. Existují i restrikce ohledně chování a oblékání. Není přijatelné, aby žena kouřila, pila a nosila vyzývavé oblečení, jinak se na ni každý dívá jako na osobu lehkých mravů. Já jsem například silná kuřačka, takže to byl dost problém. Jenže když někam jedu jako delegát, nereprezenzuju jenom sama sebe, a tak mi nezbývalo než se přizpůsobit. Zašlo to tak daleko, že když za mnou přijela máma, odmítla jsem s ní vyjít na ulici, pokud bude mít na sobě šortky.

Praktikuje se je ještě v Keni ženská obřízka?

Ano, v současnosti existují čtyři kmeny, které ji praktikují, například Masajové nebo Kisi. Původně se má provádět u dívek ve věku 15 až 18 let, tedy v době pohlavní dospělosti, aby byly věrné a snížilo se jejich libido. Postupem času se to zvrhlo a obřízka se dělá u šestiletých dětí. Ke mně do školy chodila malá holčička z kmene Kisi, stejná jako ostatní děti z jiných kmenů, jenže obřezaná. Byla na tom psychicky o hodně hůř, labilní, nesebevědomá, styděla se před ostatními svléknout. Stalo se jí něco, čemu nerozuměla. Můj kamarád se pohádal s celou svou rodinou, když odmítl dát svou třináctiletou dceru obřezat. Ta tradice je hodně zakořeněná, natolik, že neobřezaná žena muže nepřitahuje, považují ji za dítě. Přitom jde o tak drsný zákrok, že úmrtnost dívek je na venkově někdy až šedesátiprocentní. Dost často se taky na celou vesnici použije jedna rezavá břitva. Chceme teď rozjet novou osvětovou kampaň proti ženské obřízce. Jedna už proběhla a byla relativně úspěšná, počet obřezaných dětí klesl o pětadvacet procent. Zatím sháníme peníze.

Existuje pořád mnohoženství a je možný rozvod?

Z křesťanského hlediska už mnohoženství povolené není. Ale protože křesťanství je tam relativně nové, někteří otcové nynějších třicátníků ještě byli polygamisté. Například otec mého kamaráda měl deset žen a sedmdesát osm dětí. Polygamie má relativně silné kulturní podhoubí, takže i když se všude plamenně hlásá monogamie a věrnost, funguje to přesně opačně. Téměř neexistuje, že by muž byl své ženě věrný a stejné je to i u žen, kterým ale hrozí za stejnou věc přísný postih. Jinak polygamie oficiálně existuje jen mezi muslimskou komunitou. Rozvod možný není, rozkoly v rodině se řeší rozlukou, která zpravidla vypadá tak, že děti připadnou otci. Jedno na čí straně je vina, i když je muž třeba alkoholik nebo ji bije, odchází žena. Ta často skončí ve městě jako prostitutka a domů se už nevrací, obvykle ji komunita zavrhne.

Jistě ses v Čechách setkávala s různými reakcemi okolí na svou odlišnost. Jakým způsobem ses s nimi vyrovnala, hlavně v dospívání?

Jako malá jsem bydlela na tehdy novém sídlišti v Praze na Dědině. Rasismus byl denní realitou a místní základní škola nemá zrovna dobrou pověst. Když jsem šla do školy, uměla jsem už číst a psát, což představovalo problém - i bez toho jsem byla výrazná až moc. Neměla jsem problémy s učením a u ostatních dětí jsem si vybudovala takový zvláštní respekt, takže mě alespoň nechávaly na pokoji. Měla jsem jednu dvě kamarádky a nějak to vydržela, než mě přijali na osmileté gymnázium do Kladna, kde je početná romská komunita. Někdy si mysleli, že jsem jedna z nich a začali na mě mluvit romsky. Tak jako tak mě všichni přijali skvěle, i ve škole. Potom přišlo dospívání a ve mně se najednou vzbouřily hormony. Potřebovala jsem se vymezit vůči okolí, najít se. Takže jsem začala blbnout, pracovat v černošských barech, chodit za školu. Nakonec se mi ale povedlo zdárně odmaturovat. Na druhou stranu, odlišnost mi přinesla i dobré věci, po revoluci byla každá zvláštnost "in", takže o mě začal být zájem. Dřív přese mě kluci posílali psaníčka holkám, ale nikoho nenapadlo poslat psaníčko taky mně. A najednou si mě začali všímat starší kluci, všechno bylo jinak... Nejdřív jsem to nechápala, nedocházelo mi, co se tak zásadního se na mně změnilo.

Kdy ses dostala k tancování?

Trochu oklikou. Odmalička mě tanec bavil, chodila jsem do kroužku. Po revoluci jsem potom dělala v modelingové agentuře Mýrnyx Týrnyx, která tvořila takovou protiváhu těm klasickým peroxidovým blondýnkám. My byli všichni barevní - černí, žlutí, dredatí, potetovaní - prostě takoví "týpci"... Všimli si mě v Radosti FX a nabídli mi práci. Tehdy vlastně existovaly jen Radost FX a Roxy, tanečníků bylo taky jen pár. Postupem času jsem se našla v rytmu afra a latiny a pořád mě to baví. Potom si mě vybral Dan Nekonečný do Šum svistu.

Změnila se hodně klubová scéna od dob tvých začátků? Co si myslíš o průvodních jevech jako taneční drogy atd.?

Určitě se změnila, taneční hudba se stává mainstreamem, říkám tomu diskotéka nové doby. Já už na párty nechodím, taky proto, že osazenstvo klubů je pořád mladší a mladší. Co se týká tanečních drog, které se k tomu vážou, tak už jsem si svým obdobím prošla a nemám potřebu v tom dál pokračovat. Když někomu vyhovuje, že celý jeho život se zredukuje na to, jak si pěkně o víkendu vymastí hlavu, nic nenamítám. Ale lidi by si měli uvědomit, že až se ohlédnou, uvidí za sebou třeba několik ztracených let.

Jak se baví keňská mládež?

Tam se největší oblibě těší soul a taky rap, takže hlavně americká hudba. Ale ve městech je spousta diskoték, kde hrají dost specifický pop, takovou směsici tradiční hudby s tanečními prvky, je to super. Taneční ani tvrdé drogy Keňané skoro neznají, tam se hlavně kouří tráva a pije alkohol. Ale vzhledem k tomu, že na konzumaci látek tohohle druhu nejsou místní lidé zvyklí, dost spolehlivě je to ničí. Hlavně alkohol představuje obrovský problém.

Žiješ teď na pomezí dvou rozdílných kultur. Která z nich je ti bližší?

Asi takhle: Pro černé jsem moc bílá, pro bílé moc černá. To znamená míšenka aklimatizovaná do českých podmínek. Africká kultura je mi vnitřně bližší, líbí se mi ta soudržnost a důraz na rodinu, ale teď už vím, že bych tam nejspíš nebyla schopna žít celý život, protože mezi ně taky nepatřím. Když ale přemýšlím například o smrti, tak tam z ní má člověk mnohem menší strach, protože je přirozenou součástí jejich života. Každou chvíli někdo z nich umírá, ať už na AIDS nebo na něco jiného. Když mi poprvé místní řekli, že jim někdo umřel, byla jsem z toho dost hotová a oni se na mě koukali trochu divně. Potom mi došlo, že tam se zkrátka každý víkend chodí na pohřby nebo na svatby, je to tradice. My se tady v Evropě stresujeme nesmysly, u nich čas zkrátka plyne.

Možná to souvisí i s náboženstvím. Převažuje v Keni víc křesťanství nebo původní animismus?

Převažuje katolická víra v té nejbigotnější formě, jakou si dokážeš představit. Křesťanství je tam mladé, tak dvě stě, tři sta let a podle toho i vypadá. Animismus (šamanismus, woodoo), se teď bere jako něco naprosto špatného, ale přesto má hluboké kořeny. To se odráží v jejich velké pověrčivosti. I ti nejvzdělanější stále podvědomě věří na čarodějnice a na uhranutí. Jejich filmová produkce vlastně není skoro o ničem jiném, jeden film větší horor než druhý. Proto je v Keni nemyslitelné říct, že jsi ateista, oni to nepochopí. V lepším případě se za tebe budou modlit, v horším případě jsi čarodějnice. Myslím, že importované křesťanství taky dost zničilo jejich původní tradici, hrozně moc narušilo celou kulturu. Oni si to ale neuvědomují, pro ně je teď katolická víra jediná správná a zbytek světa přijde do pekla. Jediní Masajové se nenechali od misionářů naočkovat, zachovali si svou vlastní víru. Občas se taky objeví nějaký rastafarián, ale ti jsou považování za naprosté vyvrhele.

V co věříš ty?

Myslím si, že náboženství je jakási eliminace zla a nejistoty stereotypem. Já jsem bez vyznání, život mě naučil věřit hlavně sama v sebe. Nemám zapotřebí za každou cenu někam patřit, takže nehledám únik ani v drogách ani v náboženství. Člověk by si měl zkrátka uvědomit, že za svůj život nese odpovědnost jedině on sám, i když je to někdy sakra těžké.

Lucie Tomanová