www.jedinak.cz

Zrychlený život ženy
Milan Tesař | (Tištěný Reflex, 10. 12. 2009 - Reflex 50/2009)

Věděla, že večer si jako Gretchen v moderní verzi Fausta poprvé dotančí pro smrt, ale moc se těšila. A v lednu má ještě lepší vyhlídky: bude tančit Černou i Bílou labuť v Labutím jezeře, což je v branži absolutní vrchol. ADÉLA POLLERTOVÁ (33) si to zaslouží. Momentálně je nejviditelnější tváří českého baletu.

Fotograf Tono Stano je známý tím, že si objekty pečlivě vybírá. Když jsem se ho ptal, koho by chtěl fotit, řekl jenom dvě jména: performerky Vladivojny La Chii z Ostravy a vaše. Ptala jste se ho proč?

Původně měl v hlavě projekt, pro který musel mít model dostatečný rozsah nohou. Navíc mám hodně bílou kůži, což by před tmavým sametem působilo dostatečně kontrastně. Pak dostal jiný nápad. Najednou vytáhl tenhle strakatý župánek. Bože můj, napadlo mě.

Odmlouvala jste?
Ne, musela jsem mu věřit.

Co jste do nápadu vnesla vy, tedy kromě těla?
Přinesla jsem si lodičky. Na nich dost ulítávám: mám doma sedmdesát tři párů.

Četl jsem, že si tanečnice dávají nárt do takové formy, aby byl správně klenutý. Vy taky?
Nejsem cvok. Já mám nárt akorát. (Adéla vzorně vypne nohu až nad kavárenský stolek - pozn. aut.) Podívejte, jak je rovný, jenom s tím malým kopečkem na konci. Tak to má být.

Mě by chytla křeč.
To si nemůžu dovolit.

Na fotbale, když útočníka chytne křeč, válí se a masíruje ho týmový lékař.
Tělo se naprogramovat nedá. Když nejsem v den představení ve formě, musím si hořce přiznat: dneska netočím! Večer prostě tu piruetu fakt nedám!!

Existuje hudba, na niž se tančí samo?
Tak například Prokofjev je úžasný. Ovšem, spíš než o hudbu jde o to, jak je zahraná. Jsem totálně odkázaná na orchestr. Kdyby spustil jen v nepatrně rychlejším tempu, než jsem zvyklá, budu v háji. Nestíhám. A opačně, při pomalejším tempu vadnu, ztrácím tempo.

Vaší asi nejpopulárnější rolí v Národním divadle je Zlatovláska. Prý je za ní příběh jako vystřižený z červené knihovny.
Vladimíra Franze jsem znala od čtyř let. Máma pracovala v učilišti spojů jako vychovatelka pro mimoškolní činnost. Vláďa tam učil malování, pro mě to byl mámin kolega z práce. Když mě hlídal, vždycky řekl: "Maluj si," a já mu sebrala ty jeho drahé tempery. Jednou jsem namastila Zlatovlásku. Vláďa už tehdy komponoval, a tak ho máma poprosila o minutu hudby k nějaké mé gymnastické sestavě s obručí či s čím. "Nebudu tady mrhat talentem na minutu hudby," zabručel tehdy Vláďa, "já tý vaší holce jednou napíšu velký balet. Třeba o Zlatovlásce, když mi ji tak hezky namalovala." Když o pětadvacet let později Vláďa skutečně zkomponoval balet Zlatovláska pro Národní divadlo, přečetl si obsazení a zavolal mi: "Tak jsem dodržel slib." "Jaký?" nechápala jsem. "Přece jsem ti ten balet slíbil, když jsi byla malá." Má neuvěřitelnou paměť.

To snad není pravda.
A to není všechno! Nedávno jsme se potkali a řekl, že má ještě doma ten můj obraz.

Měla jste radost?
Úplně jsem se zastyděla. "Co blázníš," povídá Vláďa, "víš, co by za to takový Knížák dal?"

Všiml jsem si, že na balet chodí lidi jedinečné fyziognomie: hezké ženské, které umějí stárnout a jsou rovné jako svíce. A pak, všichni chodí se špičkami od sebe, jako Chaplini.
Tak chodí někteří z frajeřiny.

Opravdu nejde o nevratné fyziognomické vychýlení zaviněné drilem chodidel a prstů u nohou?
Ne, já tak nechodím. Podle toho se dobrá baletka nepozná.

Jak se pozná?
Podívejte se na jevišti na Maju Pliseckou. To je rozkoš.

Řekněte mi, kdy mě balet začne opravdu bavit?
Musíte znát kód. Když se podíváte na takový ten indický tanec charakteristický prolamováním rukou a posouváním hlavy do stran, řeknete si akorát, hezká podívaná. Zato Indové se kolikrát třískají do kolen, jaká je to legrace. Oni těmi gesty vyprávějí různé příběhy. S baletem je to stejné. Čím víc o něm víte, tím vám přijde zábavnější.

Je balet v Čechách populární?
Každopádně, balet je nejžádanější ze všech uměleckých žánrů v Národním, protože odpadá jazyková bariéra. Cizinci si představení kupují už se zájezdem. Romeo a Julie a Labutí jezero jsou vyprodané pokaždé. Tím víc mi vadí, že tahle představení odehrajeme jen šestkrát v sezóně. To je hrozně málo.

Proč?
Taky tomu nerozumím, ale musíme se v jednom baráku vystřídat s činohrou i operou. Cítím se strašně nevytížená.

Čeho se bojíte: že vypadnete z formy?
To ne, i když nemám představení, stejně musím denně trénovat. Ale jeviště je jeviště. Přitom jsem v nejlepším věku - mám zvládnutou techniku, mám zkušenosti, potřebuju hrát!

Nemůžete nahnat "jevištní praxi" hostováním jinde?
Tady v Čechách není moc souborů, kde bych mohla hostovat. Čas od času odjedu na gala do ciziny, tam poměřím síly, získám sebedůvěru, ale moc toho není. Nemám svého impresária, který by mě honil po světě. Navíc mám stálé angažmá a z něho vyplývající povinnosti.

Co je to gala?
Někdo zorganizuje představení, jakési The Best of, kde se sejdou baletní hvězdy z celého světa, každý má svých deset minut výstup. Buď sólo, anebo duet. Jezdím s Alexandrem Katsapovem, což je můj taneční partner. Rus, který i v češtině skvěle zvládá dvojsmyslné žerty. Opouští-li zkoušku dřív než já, vždycky mi potměšile šeptá: "Jak dlouho se ještě budeš mrdovat na sále?" Anebo když ve Zlatovlásce dojde k přípravě kouzelného plaza, říká tomu "píčení hada".

Takový partner je jen jeden?
Jdeme k sobě výškou i typologicky, často nás obsazují společně. Jsme sehraní, a hlavně - v životě by mě neupustil!

Viděl jsem vás v představení Extrém, konkrétně v choreografii Poslední dotyk proslulého Jiřího Kyliána. Byl jsem v šoku! Jde o absolutní zpomalení scény rodinné siesty - konkrétně vy například čtete knihu v houpacím křesle a trvá vám minutu, než si nasliníte prst, a druhou, než obrátíte stránku. Je to ještě balet?
Když jsem představení viděla na videu v nastudování jiného souboru, byla jsem na rozpacích: tam není technika, tam není z baletu nic, to může dělat kdokoli z ulice. Ale když jsme to začali studovat, uvědomila jsem si, co všechno musím na svém těle zklidnit a kontrolovat, když chci zpomalit svůj pohyb. A taky jsem si uvědomila zvláštní věc: na světě lze zpomalit úplně všechno kromě tlukotu srdce.

Jak reagují diváci?
Když po deseti minutách zjistí, že rychlejší už to nebude, že přišli na totálně bezdějový, zpomalený film, buď usnou, anebo je to začne bavit. Já hraju vzadu, dál od hlediště, ale holky vpředu slyší hlášky typu: "Ty vole, tak to asi nevydržím." Anebo: "Tak to je bomba."

Zažila jste někdy totální minutí se s publikem?
V Číně. Dodnes netuším, čím to bylo, jestli tím, že jsme byli západní soubor - byla jsem tam ještě s Hamburským baletem -, anebo jsou tak zvyklí. Hráli jsme Sen noci svatojánské, ale bylo to příšerné. Diváci se nedokázali koncentrovat: smrkali, povídali si, dokonce přijeli s kočárky, které zaparkovali v uličkách. Jako kdyby šli na trh. No a na konci jsme nastoupili před zavřenou oponu, že se budeme děkovat, ale když se rozevřela, v hledišti nikdo neseděl. Lidi prostě odešli.

Nikdo vám to nevysvětlil?
Ne, totéž se nám stalo i v Šanghaji. Zato v Hongkongu jsme měli obrovský aplaus, vliv západní kultury tam byl zřejmý. Příznačné bylo, že nás během celého čínského pobytu hlídali tajní, ale všimli jsme si toho jenom my, kteří pocházíme z Východu. Pořád jsme se paranoidně otáčeli a kolegové, Američani, kroutili hlavou: "Co blázníte?"

Bylo i baletce první scény líto, když zemřel Michael Jackson?
Byl to skvělý tanečník, který převrátil tanec naruby - jeho robotické pohyby - příkladně měsíční chůzi - všichni napodobovali; izolaci pohybu dovedl k dokonalosti. Jackson zbořil konvence, a to je jediná cesta, jak se dostat dál. Je to stejné jako Kylián a jeho Poslední dotyk.

Byla jste Michaelova fanynka?
Zbožňovala jsem ho. Začátkem osmdesátých let přišel Thriller a to byly pecky, tehdy tu nic takového nebylo. Všechny jsme si kupovaly tenisky s bílýma ponožkama.

Chodila jste tančit na diskotéku?
Upřímně, byla jsem na ní asi dvakrát v životě.

Stydlivá dívka?
Jsem exhibicionista na jevišti, ale jinak jsem stydlivá dost. Jít sama do restaurace a komunikovat s obsluhou byl pro mne ještě donedávna velký problém.

Balet a tanec jsou nesmírně tělesné disciplíny. Lze při tomhle povolání vůbec navázat normální vztah? Nerozplyne se při tak těsném fyzickém kontaktu jakékoli tajemství?
Už na škole jsme měli hodinu partneřiny, kdy se trénují zvedáčky a piruetky, prostě se učí, jak babu osahat. Kluci říkali, jak jim to kamarádi závidí, ale když nesete tu váhu a věčně hledáte rovnováhu, obyčejně nemyslíte na to, jaká má holka prsa nebo zadek. Já když vidím kluka v elasťákách, taky mě to nebere, fakt.

Co dělají vaši bývalí spolužáci z taneční konzervatoře?
Tak třetina pořád tančí, ostatní kvůli zranění nebo špatnému angažmá skončili. Jedna dívka nám dělala sekretářku, pár jich je tady v souboru, jeden kluk prodává lyže.

Kariéra baletky končí průměrně ve čtyřiceti letech. Připouštíte si to?
Nemám s tím problém, studuju taneční vědu. Co mě ale štve principiálně, je to, že nám zrušili penze. Letušky, horníci a baleťáci ji vždycky měli, a to skončilo. Nemám ráda argument, že fotbalisti taky nemají penzi. Ti na mé výkonnostní úrovni berou milión měsíčně. A já mám tabulkový plat. Peníze to nejsou dobré ani na to, abychom si mohli platit lepší úrazové připojištění.

Můžete mi prozradit, kolik bere sólistka baletu Národního divadla?
Není problém. Dvaadvacet tisíc měsíčně, plus tak tisíc za představení, kterých - jak už jsem říkala - odehraju tak šest do měsíce.

Žádná sláva.
A sboristi mají zhruba osmnáct tisíc hrubého a sto padesát korun za představení.

Jak se snášejí sólisté se sboristy? I
já začínala v Hamburku ve sboru a bavilo mě to. Pak si vážíte všeho. Víte, že sólo není samozřejmost. To poznáte, když musíte tančit v zákrytu za sólistou, který nikdy ve sboru nebyl. Většinou sobecky tančí jenom sám na sebe a sbor vůbec nevnímá.

Nezávidí vám sboristé?
Doufám, že táhneme za jeden provaz. V sedmdesátých a osmdesátých letech zasloužilé a jiné umělkyně chtěly mít neotřesitelnou pozici, nesnesly konkurenci mladších kolegyň a sem tam se objevila i žiletka v piškotu. Alespoň tak praví pověst.

Dokážete si přiznat, že po čtyřicítce bude následovat ještě jeden život?
Těším se na něj, ale jeviště mi bude chybět. Baví mě stát na něm a tančit.

Existuje trik, jak si prodloužit kariéru?
Plisecké je osmdesát čtyři let!

Jak to dělá?
Má tlustší punčocháče než normálně, aby nebyly vidět křečové žíly, a síťové rukávy přecházejí v make-up, zdálky to vypadá fantasticky. Dokáže udělat Labuť tak, jak jsem to ještě nikdy neviděla.

Čím to je?
Má neuvěřitelně elastické paže, má nejkrásnější ruce na světě - ona pluje, ačkoli jenom chodí po jevišti.

Vy taky plujete velice hezky.
Tuto sezónu jsem obsazena do Labutího jezera, poprvé v životě.

Je to výzva?
Je to něco jako Hamlet, Labutí je synonymum baletu.

Čím je role Labutě tak náročná?
Je tam strašně moc pas de deux, výstupů a variací. Kromě toho: Černá a Bílá labuť jsou v přímém protikladu, v každém jednání musím do lidí vyslat úplně jinou energii.

Jak poznáte, že nastal ten čas, kdy umře s Labutí i tanečnice?
Prostě někdo musí přijít a říct promiň, ale už ne.

Musela jste být svědkem mnoha konců?
Když někdo odejde na vrcholu jako můj kolega, který před sebou měl šéfování v jiném baletu, je to pohoda. Ale takových je málo. Baletky často končí s dětmi, ale jsou i vzácné případy jako jedna má kolegyně v Hamburku, která má tři děti, vrátila se z mateřské, je jí čtyřicet a je na vrcholu kariéry. Pozná se to na tancování, ten odstup i ta hluboká emoce. To se nenaučíte, to se musí nažít. Já osobně mám ráda, když mám stres a do toho tančím. Pak podávám nejlepší výkon.

Straší vás nějaký příběh?
Naštěstí nemusím držet diety. V Hamburku byla tanečnice, která skoro nejedla, ale pořád přibírala. Neměla pro balet šťastný metabolismus. Hrozně se trápila.

Nevešla se do kostýmu?
Prostě to nevypadalo hezky. Když na jeviště svítí světla, vypadáte opticky větší. A ona byla jako bumbrlíček. V baletu se toleruje jedině křehkost. To mi přišlo smutné, neboť jinak byla velice šikovná.

Nebojíte se zranění?
Bojím, ale zatím mám štěstí. Balet bolí, máme posunutý práh bolesti. Vymknuté kotníky jsou běžné, ale jsou i kolegyně, jež si prožily neskutečná martyria. Barbora Kohoutková byla ve své době považovaná za jakéhosi Jágra českého baletu. Neskutečný talent! A ta během deseti let prodělala sedm nebo osm operací, aby se nakonec stejně vrátila. To obdivuji, na to bych neměla.

Isadora Duncanová se uškrtila na šále, když si vyjela v otevřeném voze. Zajímají vás ty šťastnější osudy velkých tanečnic?
Hrozně ráda mám příběh Ďagilevova souboru, kde tančili Václav Nižinský, Anna Pavlovová a Matylda Kšešinská, která byla milenkou cara. Chodil se dívat na zkoušky a nechával jí posílat drahé šperky. Ráda si je brala na představení, platila pokuty, protože se na scéně leskly, ale ona říkala:"No a co, ať car vidí."

Jak skončila?
Když přišel v sedmnáctém roce převrat, tak palác, který dostala od cara, zabrala státní policie ČEKA. Než utekla, stihla si vzít jen malou truhličku klenotů. Prchla doslova na poslední chvíli a za ty šperky žila v Paříži do 98 let. Založila školu a byla nesmírně úspěšná. J

aký má sólistka baletu ND v Čechách status? Jste celebritou?
Bulvár se věnuje modelkám.

Zase se vám paparazzi nehrabou v popelnicích.
Je to trochu smutné. Tančím v Národním, sbírám ceny, ale společensky to prakticky nic neznamená. V takové Paříži jsou primabaleriny honorace a v Dánsku je dokonce královský balet, který funguje pod záštitou panovnice. Když se hraje, tanečník vchází na scénu a v loži je královna, musí se poklonit nejdřív jí a pak publiku. Všichni na to vždycky zapomenou a královna se u toho královsky baví. První sólisté dostávají v Dánsku šlechtické tituly, které jsou placené.

Jakože dostávají apanáž?
Naopak, musí si je platit. Jeden z mých kolegů se dostal v Dánsku až na pozici étoile a stěžoval si mi, že ho to zruinuje.

Vypadá to, jako kdyby tanečníci nikdy nebyli spokojeni.
Ze zkušenosti vím, že některé tanečnice se během kariéry nejvíc trápí tím, že chtějí tancovat princeznu, na kterou nemají vzhled. Vždycky skončí jako čarodějnice.

Vy jste ale Zlatovláska a Julie, nemůžete si stěžovat.
To je pravda, ale já zase nikdy nedostanu tu čarodějnici. Všichni říkají, že jsem sluníčko, které postrádá tragiku.

Počkejte! A co vaše nová role Faustovy Gretchen, židovské dívky, která otěhotní v koncentračním táboře, aby ve finále své dítě udusila šátkem? To nevypadá na romanci.
Máte pravdu. Takže teď bych asi měla být šťastná.

ADÉLA POLLERTOVÁ (1976) pochází z rodiny se sportovním i uměleckým zázemím. Její otec, Jaroslav Pollert, je předsedou Českého svazu kanoistiky a trojnásobným mistrem světa ve vodním slalomu. Olympijský vítěz, lékař Lukáš Pollert, je její bratranec. Sestřenice, Klára Pollertová Trojanová, je herečka ve Švandově divadle. Po absolvování taneční konzervatoře prošla úspěšně konkursy do baletního souboru v Drážďanech a v Hamburku, přednost dala druhému z nich, který byl prestižnější. V sezóně 2004-2005 nastoupila do baletu Národního divadla jako sólistka. K návratu do rodné Prahy po devítiletém angažmá v Hamburku jí přiměl nejen stesk po domově a rodině, ale i vysněné studium na vysoké škole. Nyní tančí v Národním divadle prakticky v každém baletu, který má tento soubor na repertoáru, hostuje na světových gala představeních a studuje taneční vědu na HAMU. www.jedinak.cz