ČISTÁ ŠPÍNA

 

Nabírám tvou vůni na své prsty a opájím se jí.

Skvrny lásky na prostěradle jsou jak mandaly vzpomínek.

Naplňují mě klidem.

Někde z éteru se bere tklivý jazz a já v něm slyším ozvěny tvé rozkoše.

A usvědčuji sám sebe z toho, že nejsem až zas takový cynik.

Dojímá mě to.

Jako naše státní hymna, když vyhrajeme mistrovství v hokeji.

Zábavné, jak snadno bych dokázal propadnout sladkobolnému stavu a jitřit své emoce vlastní pokleslou poezií.

Jen tak z rozmaru této chvíle jsem to zkusil.

Bylo to snadné – i za střízliva.

Stačila vzpomínka na čas gymnaziální opravdovosti, vyvolaná náhodnou fotografií.

Stříbrný vítr Fráni Šrámka bez varování přivál kdysi neotřesitelnou pravdu.

NELZE PSÁT BÁSNĚ SE ŠPÍNOU ZA NEHTY.

A už to jelo.

A přitom je to taková adolescentní, romantická, sterilní blbost.

Jsem vážně rád, že jsem z toho vyrostl.