ČISTÁ ŠPÍNA
Nabírám tvou vůni na své prsty a opájím se jí.
Skvrny lásky na prostěradle jsou jak mandaly vzpomínek.
Naplňují mě klidem.
Někde z éteru se bere tklivý jazz a já v něm slyším ozvěny tvé rozkoše.
A usvědčuji sám sebe z toho, že nejsem až zas takový cynik.
Dojímá mě to.
Jako naše státní hymna, když vyhrajeme mistrovství v hokeji.
…
Zábavné, jak snadno bych dokázal propadnout sladkobolnému stavu a jitřit své emoce vlastní pokleslou poezií.
Jen tak z rozmaru této chvíle jsem to zkusil.
Bylo to snadné – i za střízliva.
Stačila vzpomínka na čas gymnaziální opravdovosti, vyvolaná náhodnou fotografií.
Stříbrný vítr Fráni Šrámka bez varování přivál kdysi neotřesitelnou pravdu.
NELZE PSÁT BÁSNĚ SE ŠPÍNOU ZA NEHTY.
A už to jelo.
A přitom je to taková adolescentní, romantická, sterilní blbost.
Jsem vážně rád, že jsem z toho vyrostl.