WITKIN A JÁ

Facebook mi 14.5.2016 nadělil k mému portrétu Strigy tento komentář:

„Krasna prace… ihned mi naskocilo jmeno Joel Peter Witkin, ale nenarkavam z kopirovani. Zajimalo by me, jestli ho pan fotograf zna a muze byt pod jeho vlivem… :))“

Má odpověď, vedená lehkou rukou, pak zněla:

„Jasně, že znám. A baví mě moc. Až tak, že jsem mu v rámci semestru na svých přednáškách na VŠ věnoval celé dvě hodiny. Jestli jsem se však u někoho „učil“, tak to byl Sudek a Araki… Ale stejně mi z těch všech nakoukaných obrazů žádný skutečný idol nevzešel. Pořád ze mě padá jen Jedinák.“

Měl jsem to za vyřešené, ale někde na pozadí mé mysli se začal formovat následující text.

 

Peter Witkin (* 13. září 1939) –

Petr Jedinák (* 3.září 1963):

SROVNÁVACÍ ŽIVOTOPIS

Witkin se narodil a vyrůstal v Brooklynu.

Jedinák vyrůstal v Praze.

Jeho otec byl žid, matka katolička. Náboženské rozdíly vedly oba rodiče k rozvodu.

Mého otce v roce 1969 vyloučili z KSČ, matka byla v témže roce prohlášena za zdravé jádro strany.  I tato událost měla za následek rodinné rozpory, které vyústily v rozvod.

Jako malý sbíral obrázky uměleckých děl, zájem o fotografii v něm vzbudil jeho otec.

Jako malý jsem s rodiči často navštěvoval galerie, zájem o fotografii ve mě vzbudila má matka.

Vliv na jeho pozdější tvorbu měla tragická automobilová nehoda, které byl svědkem při nedělní cestě s matkou a bratrem do kostela: „Z místa kde jsem stál jsem uviděl něco se koulet od jednoho z převrácených aut. Zastavilo se to na obrubníku, na kterém jsem stál. Byla to hlava malé dívky. Sehnul jsem se abych se dotkl tváře a promluvil k ní. Než jsem tak mohl udělat, někdo mě odvedl pryč.“

Jako dítě jsem byl svědkem autonehody, kdy motorka srazila na přechodu ženu. Ta spadla k mým nohám a roztříštila si lebku o obrubník. – Od té doby se bojím motorek.

Ve svých šestnácti začal poprvé fotografovat, ještě téhož roku Edward Steichen vybral jednu z jeho fotografií pro Muzeum moderního umění v New Yorku.

Fotografovat jsem začal v pěti letech a do sbírek fotografií Muzea moderního umění v New Yorku  se teprve chystám.

Po vojně získal titul BcA. na newyorské Cooper Union, kde studoval sochařství.

Před vojnou jsem vystudoval polymery na VŠCHT v Praze. Chtěl jsem zvládnout technologii umělých hmot, abych z nich mohl tvořit sochy.

V období 1976–1977 studoval fotografii na University of New Mexico.

V letech 1978 – 1982   jsem studoval na večerní Škole výtvarné fotografie Václava Vláška v Praze.

Fotografoval černobíle a negativy i tisky poškozoval typickými škrábanci.

Fotografuji mokrým kolodiovým procesem a do výsledných obrazů nikterak nezasahuji – typické chyby a nedokonalosti jsou dílem chemie a nevyzpytatelné náhody. 

Jako modely svých fotografií hledal trpaslíky, hrbáče, transsexuály, vousaté ženy nebo lidi s velkými genitáliemi.

Modely svých fotografií nacházím především v subkultuře tělesných modifikací a v okolí tetovacího a piercingového studia Hell.cz.

Witkin sám sebe označoval za „křesťanského umělce“ a od počátku hrála v jeho díle významnou roli spiritualita a náboženská symbolika.

Nevyznávám žádnou víru, ale ortodoxní ateista rovněž nejsem. V mém díle hraje významnou roli lidská sexualita a motiv kundy.

Inspirací mu byli klasičtí malíři jako Hieronymus Bosch, Francisco Goya, Diego Velázquez, Sandro Botticelli i Pablo Picasso nebo Joan Miró.

Inspirací mi jsou ženská těla a mé sexuální fantazie.

Zatímco ho umělecký časopis Artforum přirovnával ke svatému Františkovi, který se nezdráhal ústy líbat malomocné a pít hlen z jejich ran, jiní viděli Witkinovo umění jako perverzní, amorální nebo rouhačské.

Zatímco mé kolodiové kompozice žen v provazech a při orgasmu časopis FotoVideo otiskl bez uzardění, pražská soukromá umělecká vysoká škola je neoficiálně označila jako perverzní a amorální,  neprodloužila mi smlouvu a mé pedagogické působení v jejím ateliéru fotografie ukončila.

V roce 1978 se oženil.

V roce 1995 jsem se oženil a o třináct let později rozvedl.  

Díky dohodám s mexickými márnicemi mohl Witkin snímat těla zemřelých, která aranžoval do nejrůznějších poloh.

Díky dohodám s mými živými modely, mohu je aranžovat do nejrůznějších poloh a vytvářet tak své kompozice. Činím tak však vždy pouze v jednom jediném ambrotypickém originále.

 

Tolik stručný srovnávací životopis Petera a Petra.

Takže, ano – jsme si blízcí a myslím, že by jsme si spolu nad svými fotografiemi moc dobře a dlouho popovídali.

A jistě by neměl u mých ambrotypií pocit, že se dívá na variace své práce.

Na to jsou totiž jiní experti.

Ale poučen životem a tím, že umělecká nepůvodnost není smrtelný hřích i když často hraničí s „nepokradeš“,

by se nejspíš jen usmál a připomenul spíš zdařilé a přiznané citace svých fotografií v jiných uměleckých žánrech.

Třeba v klipu Nine Inch Nails – Closer z roku 1989.