ROZUM A CIT

Zdeněk Sklenář má galerii, která nese jeho jméno. Nachází se na Smetanově nábřeží, mezi Hollarem a kavárnou Slavia. Výstavní síň byla otevřena před rokem a stala se vyhledávaným místem mezi sběrateli i lidmi, kteří se chtějí jenom uměním těšit. Z galerie je výhled na Petřín a panoráma Pražského hradu a pod jejími vysokými stropy lze narazit na pečlivě instalovaná díla Josefa Šímy, Jana Zrzavého, Stanislava Podhrázského nebo Vladimíra Boudníka.

Jak jste se dostal k umění, byl jste někdy sběratelem?

Já jsem nikdy umění nesbíral, byl jsem milovníkem umění z podstaty, protože jsem se narodil do prostředí, kde umění bylo každodenní potřebou. Maminka a tatínek byli vroucími milovníky poezie, hudby a obrazů. Myslím, že podstata úcty k umělecké tvorbě jako k vrcholnému způsobu lidského vyjadřování se ke mně dostávala už v prenatálním stadiu a pak s mateřským mlékem. V deseti letech mi zemřel tatínek a jakýsi opatrovnický dohled nade mnou přejal jeho bratr, malíř a grafik Zdeněk Sklenář, který mě seznámil s Kamilem Lhotákem, Jiřím Trnkou, Jaroslavem Seifertem, a já jsem zjistil, že jsou to lidé vroucí, ale zároveň přirození.

Co vás kromě tohoto prostředí ovlivnilo?

Sotva jsem se naučil číst, objevil jsem knihu Francoise Gillotové Život s Picassem a osudově mě zasáhl vztah sběratele Kahnweilera a Picassa. Malíř přitahoval sběratele a naopak, ta jejich souvztažnost, vzájemná potřeba mě na jejich přátelství přitahovaly. Vždycky jim o něco šlo, vždycky to bylo něco výjimečného a mně se zdá, že se mi tato výjimečnost stala osudnou, protože i prostředí, v němž jsem vyrostl, bylo výjimečné, tatínek hrál na housle, maminka zpívala operu. Všichni mistři řeší harmonii, ať jsou tak rozdílní jako Francis Bacon a Leonardo da Vinci. Věřím v univerzálnost umělecké výpovědi, ty nejryzejší projevy jsou srozumitelné napříč všemi kulturami.

Chtěl jste se stát českým Kahnweilerem?

Přímo ne, já jsem se chtěl stát účastníkem dění, v němž jde o extrémní odevzdávání. Dneska se hovoří o obchodnících, ale je nutné si uvědomit, že když se začalo s uměním tady opět otevřeně obchodovat, v roce 1990, byli jsme v extrémní situaci, protože normální vztahy na poli obchodu s uměním neexistovaly. Obchodník s uměním skrze svoji schopnost zprostředkovává určité hodnoty. Ve slušném obchodě jde vždycky o totéž: dobrý obchod je takový, kde vydělají všichni, což je moje zásada, kterou se řídím.

Připadáte mi jako idealista a romantik.

To jsou kategorie, v nichž já vůbec nepřemýšlím. Samozřejmě, romantika a idealismus patří k určité čistotě a moudrosti, ale podstatou je spojení protikladů, a pokud je člověk dokáže spojovat, tak cit korigovaný rozumem nepřerůstá v sentimentálnost, která může být nebezpečnou vlastností. Když rozum není korigován citem, tak osobnost přerůstá v agresivitu. Dnes dochází k extrémům, kdy převládá rozumové chování vedoucí ke konvenčnosti, jejíž podstatou je citová vyprahlost.

Vede pak citová vyprahlost k nezájmu o umění?

Já si myslím, že o nezájmu o umění nemůžeme ani mluvit. Umění je zvláštní disciplína lidského vnímání -- je s to s ním jako v hudební skladbě, kterou někdo dokáže vnímat, ale už ji nedokáže docenit. Jsem přesvědčen, že každý má zájem o krásu.

Vy představujete klasické umění, kde lze o kráse a harmonii určitě hovořit. Současné umělecké trendy v tomhle smyslu tak čitelné nejsou ...

Výtvarné umění má nejrůznější formy výpovědi a jsem přesvědčen, že každý člověk si může najít takovou, která mu je blízká a odpovídá jeho představě krásy. Každý si může vybrat od pozitivního projevu až po destruktivní -- co je pro koho důležité. Já mám rád umění, které podporuje pocit sounáležitosti jednoho k druhému, aby se probouzelo vyšší vědomí. Hodně jsem si to uvědomil během přátelství s Václavem Boštíkem.

S jeho obrazy obchodujete.

Obchodní vztah se vyvinul ze vztahu lidského, byl založen na vzájemné důvěře. Podstatou byla víra jednoho v druhého. Pro mě jde především o to, abych se těšil z každého okamžiku, který tady jsem, takže nemrhám energií na vztahy, jež mi nic nedávají.

Máte s umělci nějaká stanovená pravidla?

Spíš to závisí na schopnosti být tím, koho umělci potřebují víc, ve správnou dobu.

Tak jinak: Václav Boštík vám přednostně nechává svoje obrazy?

Vytvářím prostor pro klid, v němž velcí umělci potřebují tvořit. Když narůstá nárok o určité Mistrovo dílo, tak může až znemožnit tvorbu. Galerista nebo obchodník -- je jedno, jak se ta profese nazývá -- by měl mít schopnost domluvit se s autorem a pomáhat mu. Domnívám se, že exkluzívní smlouvy ve smyslu vaší otázky jsou už přežitkem.

Ale ve fungujících západních galeriích je exkluzivita spolupráce mezi umělcem a galeristou běžnou zásadou už roky.

Záleží jen na autorovi, pro co se rozhodne. Může mít exkluzívní smlouvu nebo volnou spolupráci, kdy platí právo prvního náhledu, to znamená, že když vytvoří kolekci obrazů, tak existuje příslib, že galerista dostane šanci si vybrat to, o co má zájem. Obě varianty jsou platné a využívané. Jestliže dojde potom k tomu, že galerie na výstavách prezentuje autorovo dílo, jde už o širokou společenskou práci a je dobré, aby autor shromáždil vše podstatné, informace o jednotlivých dílech, galeristovi, jenž potom vede veškerou agendu, která je značně rozsáhlá a finančně náročná. Já se snažím katalogizovat umělecká díla celé české klasiky. Kdybych vytvářel exkluzívní smlouvy, cítil bych se nesvobodný.

Důležité je tedy vědět, kde se ta či která díla nacházejí a dá-li se s nimi případně obchodovat.

To je základ. Stejně jako shromažďovat díla, jež ještě nemají takový význam, jaký by si zasloužila, ale dá se předpokládat, že v budoucnu budou oceňována. Možná mluvím příliš obecně, ale v mém případě nejde o čirý obchod, já to tak neberu, ale z mého pohledu jde o jakési vytváření kulturní instituce. Je to dlouhodobý proces -- kupříkladu výstavu Bohuslava Reynka jsem připravoval osm let, kdy jsem vyhledával po celé zemi jeho grafické listy, abych je pak mohl ukázat přátelům, o nichž jsem předpokládal, že z toho budou mít radost. Nejde mi o okamžitý obchodní efekt, snažím se, aby výstava byla kulturním počinem.

Proč jste tak dlouho otálel, než jste si otevřel galerii? Otevřel jste ji loni, když jiné galerie končily ...

Nebyla v tom schválnost, byl v tom přirozený vývoj. Když jsem začínal, byl jsem bez prostředků a první vydělaný milión jsem investoval do vystavění této galerie na Smetanově nábřeží. Chtěl jsem širší veřejnosti ukázat, čím se zabývám, a dát jí možnost těšit se z umění, které mám rád.

Vydělával jste si někdy jinak než uměním?

Ne. A myslím, že takových lidí v téhle zemi není mnoho. Ale já se o činnost svých kolegů příliš nezajímám, jistě, zhodnotím, jakým způsobem vystavují díla a jakou tvorbu se jim podařilo shromáždit. Nezávidím, jsem přejícný a nesleduji jiné tak, abych se tím svazoval nebo nechal ovlivňovat. Řídím se svými ideály. Ty jsou pro mě podstatné.

Způsob, kterým instalujete umělecká díla, je velmi klasický, až salónní.

Je to opravdu vlastně salónní instalace, protože chci ukázat těm, kteří se o umění nezajímají a jdou okolo, že získat třeba díla Jana Zrzavého není nemožné, jak si myslí, může to být otázka dvanácti tisíc korun, a ne miliónu. Snažím se vytvářet přívětivé prostředí, v němž se lidé mají cítit dobře. Trvá mi řadu měsíců přemýšlení, všechno musí být přesně tak, jak jsem zamýšlel. Až potom jsem spokojen.

 

Zpět