HANA ZEJDOVÁ

Dvaapadesátkrát překonala světový rekord, jako jediný našinec získala Lilienthalovu medaili, což je v plachtařském sportu něco jako u filmařů Oscar. Ale zároveň ... HANA ZEJDOVÁ (38) z Brna je přímo učebnicový enfant terrible, člověk, jenž uvádí okolí do rozpaků svou přímostí. Proto ji Aeroklub ČR považuje za sólistku a navzdory všem jejím úspěchům ji nepodporuje. Takže pilotka, jež je několik let nezaměstnaná, vytváří světové rekordy v Austrálii na vypůjčených strojích. Teď se chystá na světový šampionát žen v bezmotorovém létání do Litvy, starostí má nad hlavu, ale věří, že se svým otcem a současně manažerem vše zvládnou.

Problémů před tímhle mistrovstvím je hodně, ale tím největším je pochopitelně letadlo. Buď si je pronajmu, nebo vypůjčím. Pronájem však stojí týdně tisíc dolarů. Mistrovství na přelomu července a srpna trvá dva týdny, týden před ním je oficiální trénink, ale já chci v Litvě trénovat ještě o něco dříve. Protože od února, kdy jsme se vrátili z Austrálie, jsem v éru neseděla. Takže musíme sehnat čtyři tisíce dolarů, proto šla maminka honem vsadit sportku ... Tomu se samozřejmě smějeme i nesmějeme. Je tu ale ještě jedna možnost, skoro spadlá z nebe. Ozvala se známá Angličanka, že by mi letadlo půjčila. A známí ho možná přivezou v přívěsu ze Světových leteckých her ve Španělsku.

Mistrovství Evropy jsem vyhrála ve třiadevadesátém roce u nás v Českých Budějovicích, a když jsem chtěla totéž dokázat před dvěma roky na mistrovství světa, potkala mě smůla. Štěstí a smůla, to zkrátka k lítání patří. Vyrazila jsem trochu rychleji než ostatní, kteří po startu vytočili a klesali a zase vytočili a klesali a tak dál. Já jsem však jela přímo, krásně proti větru, letěla ve vzestupných proudech pod kumuly, kterou se seskupí do řady. Byla jsem natolik blízko jejich základně, že jsem ani nevnímala jednotlivé mraky, neviděla jsem moc dopředu, až najednou bylo černo. Vletěla jsem do bouřky a ta mě spláchla. To je jako když se spláchne záchod, vodu mrak už neunese a najednou padá. S ní klesá studený vzduch a taky letadlo. Byl to jen takový větší mrak, neočekávaná bouřka, ne moc silná. Nepředvídal ji ani meteorolog, který mi fandil a skoro se pak omlouval ... Ale neměl za co. Mě to ovšem, bohužel, stálo osm set padesát bodů. Propadla jsem se až na celkové osmé místo.

V našem sportu hodně záleží na počasí. Takže když jsou náhle vhodné povětrnostní podmínky, rychle se jde na start, všechno se dělá honem honem. Tak se mi na závodech stalo, že jsem se ocitla v první řadě startujících. Na vše jsem měla míň času, ale s tím se nedá nic dělat. Sotva jsem doběhla z briefingu závodníků k éru, už zapínali tažné lano, ale jak jsem dosedla, náhle mi blesklo hlavou: jdi si ještě letadlo zkontrolovat. No a zjistila jsem, že není čepem zajištěné výškové kormidlo. V tom fofru se na to zapomnělo. Hrůza. Výškovka by chvíli držela, ale pak, při vyšší rychlosti, ve výšce už několika desítek metrů by ulítla a éro a já bychom se poroučely k zemi! Klukovi, co letadlo chystal, jsem řekla dost sprostě, co si myslím.

Zatím mi přeje štěstí a žádná nehoda mě nepotkala. Pokud jde o drobné problémy, tak jednou v Austrálii při přistání rekordního letu jsem nemohla otevřít podvozek. Takže jsem přistála na "břicho". Letadlu ani mně se nic nestalo a rekord platil. Na příčinu jsme přišli brzy: kolo bylo jen o málo víc nahuštěné, zadrhlo se, a proto podvozek uvěznilo. Mimochodem, v našem sportu rekord platí, i když pilot havaruje a stroj zničí, ale on sám přežije osmačtyřicet hodin ...

K vážným nehodám dochází nejčastěji při závodech, kde je spolu moc letadel a při nepozornosti pilotů může snadno dojít k tomu, že o sebe zachytí křídly. Pak je letadlo neřiditelné. To však ještě nemusí znamenat tragédii, protože piloti mají padák. Nejdříve je třeba odhodit kabinu a pak odepnout popruh poutající pilota k éru. Ten si nesmí popruhy poplést, neodepnout si padák. To už se totiž také stalo, když pilot zazmatkoval ...

Občas se mě někdo ptá, co v kabině po tu dlouhou dobu letu dělám. Uletět tisíc kilometrů trvá totiž asi deset hodin. Odpovídám, že je to jako v autě, kdy se řidič taky musí pořád rozhlížet. Jenomže éro nemá motor, a tak se musím postarat o to, abych se co nejrychleji dostala nahoru, tedy co nejlépe kroužením vytočila výšku ve stoupavém proudu, ale zároveň musím koukat, kam poletím hledat příští stoupavý proud. Neustále pozoruji, jak se chovají mraky, jestli se rozpadají, nebo naopak vyvíjejí. Je to vlastně četba mraků, ale i terénu. Když je nebe modré, zabývám se pozorováním terénu a hledám místa, která jsou pro vznik termity příhodná.

Jinak nahoře většinou nejím. Nepotřebuju, aby pracoval žaludek, ale aby ze všech sil pracoval mozek. Nanejvýš jím müsli tyčinky. Musím však pít, vezu s sebou i čtyři litry vody, byť s odskočením jsou komplikace. Páni na to mají jakýsi instrument, dámy to řeší po svém. Buď s pomocí pleny, nebo večer perou.

Občas se nelze vyhnout nouzovému přistání. Když je čas rozmyslet si, kam letadlo posadit, je to v pořádku. Všechna přistání mimo letiště jsou nazývána nouzová, ale v Austrálii jsou vesměs příjemná. Pokud se neocitnete v pustině, desítky kilometrů od lidí. Jednou jsem přistála navečer, a než jsem došla k nejbližší farmě, byla tma. Všude byly otevřené dveře, hrála televize, svítilo se, ale nikde lidi. Lehla jsem na lavici před domem, půjčila si v domě deku a spala až do rána. Farmáři přijeli v noci z návštěvy a ani skoro nevěděli, že tam jsem.

Bezmotorové létání je hodně o penězích. Letadlo, s nímž lze dělat rekordy, stojí osm miliónů korun. Ty bych potřebovala mít včera nebo dneska, nejpozději ale za měsíc. Když je neseženu, tak to éro, původně vyrobené pro mě, německá továrna prodá někomu jinému. Když budou peníze, bude letadlo, v tom případě chci ještě letos přeletět australskou Gibsonovu poušť, třináct set až šestnáct set kilometrů. Takový let ještě nikdo neabsolvoval. Za světové rekordy jsem neviděla ani halíř, a proto jsem se musela smát, když mi nedávno ruské pilotky říkaly, že budu určitě pěkně bohatá. V Rusku se totiž za jeden světový rekord platí odměna tři tisíce dolarů. Já si však už zvykla na to, že světový rekord oslavuji jen slabým australským pivem, když si sedneme s tátou a pár přáteli. Docela nám to tak už vyhovuje.

Připravil PAVEL KOVÁŘ

Foto PETR JEDINÁK

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz