DOBRÝ DEN, PANE VOKOLKU, autor: JIŘÍ RULF

 

Rubrika: OSOBNOST

 

Za tenhle článek dostanu od jeho protagonisty asi pěkně vynadáno. O grafikovi, malíři a sochaři VOJMÍRU VOKOLKOVI (86) je známo, že nesnáší kolem svého jména publicitu. Před lety, den před vernisáží své první samostatné výstavy, si všechny objekty odvezl domů. Rozmyslel se. Když už dnes musí někde vystupovat, používá pseudonymu Jiří Miller. Jenže to jméno Vokolek je úzce svázáno s příběhem, a hlavně dílem, které by zapadnout neměly. Takže, přese všechno ... Dobrý den!

 

"Když jsem někdy začátkem sedmdesátých let dělal ty fresky v kostele ve Stráži pod Ralskem, nejevil o ně z místního obyvatelstva zájem nikdo. Akorát vojáci z ruské posádky, když dostali volno na VŘSR, tak nakoukli dovnitř. Až jednou před kostelem zastavila taková fajnová limuzína, vylezl z ní chlap a rovnou do kostela a rovnou k hraběcí hrobce. Její deska byla vyvrácená, víka na rakvích posunutá, protože si tam často hrály děti. Chlap nakoukl dovnitř a začal brečet. On to byl hrabě a ty kostry uvnitř, kostry jeho předků, měly pod hlavami nádherné polštáře z plesniviny. Já si jen užasle říkal, život je nezmar, ono to i v hrobě žije dál. I když v jiné formě."

 

Poslouchat výklad Vojmíra Vokolka je něco, na co nezapomenete, protože je v něm neuvěřitelná síla. A radost a pokora před tajemstvími světa. Tady se ještě neztratila touha pojmenovávat. Ukáže vám rozpracovanou plastiku Všudypřítomnost hladu -- jednou z figur je Všudypřítomnost, druhou Hlad fyzický. Ale hlad má podvojnou podobu, řekne vám Vojmír Vokolek, jak zpodobit Hlad duchovní? Když se tak díváte na toho šestaosmdesátiletého starce, který opracovává dvoumetrové tabule plechu, řeže motorovou pilou silné kmeny modřínů a topolů, sbírá z českých řek zajímavě utvářené valouny, a to všechno jen z potřeby pojmenovávat, pak byste možná věděli, jak Hlad duchovní zpodobit. Ale Vojmír Vokolek své autoportréty nedělá.

 

KRÁTKÝ OHEŇ

 

Pochází ze slavné rodiny katolických tiskařů z Pardubic, kde také dodnes žije se sestrou Květou, jeptiškou, jež mu vede domácnost a kromě toho se stará o lidi, kteří jsou mnohdy mladší než ona. Kdysi dělal grafické listy pro svého bratra tiskaře Vlastimila, ilustroval básně bratra Vladimíra. O celé téhle pozoruhodné rodině jsem už do Reflexu napsal Causu Vokolkovi (č.10 /94), ale přání poznat posledního žijícího z bratří se mi splnilo až teď.

 

Nuže -- Vojmír Vokolek studoval na Akademii výtvarných umění i na UMPRUM, řada jeho spolužáků se proslavila i "proslavila" tituly zasloužilých a národních umělců, on však o podobnou kariéru nestál, neboť si nepřisvojuje ani jméno "umělec" bez přívlastků. Jeden z posledních svědků i aktérů výbojů modernismu říká: "Teď se rozmělňují umělecké směry z první poloviny století, jenže to byl tenkrát krátký umělecký oheň, který dohořel. Dnes jsme svědky obrovské výtvarné inflace, stačí se podívat do novin na seznam galerií a výstav a zeptat se, k čemu to všechno je? Nikdo to nekupuje, galerie jsou přeplněné, stejně se toho bude muset většina spálit. Jsme ve věku šarlatánství. Uvidíte, jaký bude mít úspěch rudolfínská výstava v Praze -- prostě proto, že se v těch rudolfínských šarlatánech poznáváme. A já se přece nemůžu ze své doby vyjmout a dívám se na svoje věci tak -- když to za to nestojí, tak ať to zajde červotočem."

 

To je jeden z důvodů Vokolkova naprostého nezájmu o osud vlastního díla. Díla, jehož budoucnost se dnes ovšem jeví mnohem hůř než povážlivě. V naší uvážlivé a kulturní době značné jeho části totiž hrozí úplná fyzická likvidace.

 

KRISTUS V MODRÁKÁCH

 

Druhým a důležitějším důvodem ovšem je, že na ohlížení prostě nemá Vojmír Vokolek čas. Začínal jako krajinář a dospěl k cézannovské oproštěnosti. Zanechal krajin a dal se na grafiku. Když i tady dosáhl nesporného vrcholu zejména svým cyklem ze života světců, vydal se malovat po zapadlých českých kostelících fresky. Věru vhodnou dobu si vybral -- padesátá, šedesátá a začátek sedmdesátých let. Odmítá dávat téhle své pouti nějaký symbolický význam. Když mu sebrali ateliér, který měl v rodinné tiskárně, prostě šel a maloval tam, kde mu to dovolili. Ani si nepamatuje, kolik kostelů vyzdobil -- říká, že k deseti. Často do nich dělal také vnitřní vybavení. Prakticky zdarma.

 

Pozoruju ho dnes v kostele svatého Petra a Pavla v Rozhovicích u Heřmanova Městce, jak s věcným klidem zaznamenává další škody, které neodvratně poznamenaly jeho životní dílo. Tady počátkem sedmdesátých let provedl kompletní výzdobu kláštera včetně mobiliáře, oltáře a křížové cesty. Vrcholem jeho výzdoby se stala monumentální freska Hlad, vycházející motivicky z Ježíšova rozdělování chleba a ryb zástupům. Na fresce zachytil Vokolek obyvatelstvo čtyř světadílů -- Asie, Evropy, Afriky a Ameriky. Jeho pojetí bylo ve své době (a je i dnes) neobyčejně aktuální: v horní části fresky jsou vždycky bohatí, přejedení, dole chudáci a jejich děti. Najdeme tu generály, byznysmeny, děvky, partyzány, ale také Gagarin se sem vloudil. A dítě pojídající z hladu saranče. Uprostřed stojí Kristus v modrákách a snaží se lidi nasytit. To muselo farníky šokovat.

 

BABKY A HLAD

 

"Stávalo se mi na různých místech pořád totéž," říká dnes Vokolek. "Lidi přišli, koukali, a když si mysleli, že je neslyším, říkali si, že půjdou za farářem, aby to zabílil. A když mě viděli, tak pravili: Jé, to jste nám to pěkně vymaloval. Farář jim někdy vyhověl, protože je vlastně rukojmím farníků -- když mu nebudou chodit do kostela, tak je ztracený. A kromě toho -- naprostá většina farářů, se kterými jsem se setkal, byla ve věcech moderního umění dokonale nevzdělaná, takže ani neuměli a nechtěli svým ovečkám vysvětlit, o co se jedná. Církev, která po staletí určovala vývoj umění a byla obklopena nejlepšími umělci a uměleckými řemeslníky, s nimi najednou dokonale ztratila kontakt."

 

Někde tedy fresky zabílili, jinde třeba jejich část zašalovali a opět jinde přes ně něco pověsili. V Rozhovicích to dopadlo nejhůř. V kompletně vybaveném kostele někdo "náhodou" zapomněl zavřít okno, takže na fresku začala téct voda, později "odešla" střecha, takže strop hrozí zřícením. Brodíme se troskami výbavy, muž, který nám kostel otevřel, evidentně nemá malíře rád -- po vsi se totiž povídá, že malíř zašantročil z kostela sochy.

 

BLIKAJÍCÍ SVĚTLO

 

Po své sedmdesátce se rozhodl s freskami Vojmír Vokolek skončit. Nedaleko Pardubic si v Dvakačovicích najal chalupu se sadem a tam se věnuje monumentální plastice. Hlavním materiálem je dřevo, plech a kámen. Nástroji motorová pila, kladivo, motyka, sekyra, klíny. Hlavní techniky jsou následující: řezání, štípání, lámání, ohýbání, pukání, pálení. O žádné z těch plastik, které tady vznikají, se nedá nikdy říct, že je dokončená: jsou znovu přeskupovány, přetvářeny, měněny -- tak jako je život neustálá změna. Autorův synovec, básník a malíř Václav Vokolek při pohledu na tyto plastiky napsal: "Definitivní dohotovenost je příznakem choroby nejstrašlivější -- zániku. Každý tvůrčí čin, stejně jako dílo Stvořitelovo, musí navázat na základní principy a jejich neustále se proměňující přítomnost."

 

Pocity dotyku s těmito principy tady člověk rozhodně má. Stojíme ve stodole a sochař nám ukazuje skupinu Ptáků -- jsou tu Holubice, Den, Noc, Půlnoční pták a Sluneční pták. Nad nimi visí zeměkoule vyrobená z ostnatého drátu. "Každý výtvarník musí koukat, co je vevnitř a za -- co je na povrchu, není zajímavé," říká sochař. Ukazuje na obrovskou plastiku z plechu -- je to Strom. Plech je perforovaný. "Když jdete pod stromy, vidíte nahoře probleskovat světlo." Dobrý den, lidé!

 

-

 

Jsme smrtelní. Stále nutněji vyvstává potřeba zachránit z Vokolkovy tvorby co nejvíc. Hrozí, že v Dvakačovicích dojde ke zničení plastik, které není kam umístit. O fresky po kostelích se nikdo nezajímá. Kde jsou galerie a odborníci v nich? Dnes je alespoň malá část Vokolkových objektů provizorně umístěna v expozici na hradu Pecka u Nové Paky. "Už jsem pod nimi viděl pěkné hromádky od červotočů," směje se Vokolek hlubokým smíchem. A opakuje: "Život je nezmar."

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz


Zpět