SOCHA ZE SNĚHU
Divadelní režisér LADISLAV SMOČEK (69), jehož tvorba je spjata především s pražským Činoherním klubem, dnes však také s činohrou tvůrcovy domovské Plzně, pomýšlel v šedesátých letech víc na kariéru dramatika. Některé jeho hry jsou světoznámé -- Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho bylo přeloženo do třinácti jazyků, ve Skandinávii prakticky zdomácnělo. Normalizace učinila dramatikovu rozletu přítrž a umělec se v roli režiséra dal do pokorné služby autorům jiným.
Jaké dispozice přivedou člověka k divadelní režii?
Já jsem si žádné umělecké vlohy nepřipouštěl, škola nás připravovala na něco jiného, a to velice vážně, a rozum diktoval, že bych měl dělat třeba biologii, kterou jsem měl taky rád. Divadlo jsem v době gymnaziálních let ani nemiloval, ani nenavštěvoval, ba nevěděl jsem nějaký čas, že se zase v Plzni po válce hraje, měl jsem tehdy jiné zájmy. Až když došlo na lámání chleba kolem maturity, bylo rozhodnuto. Pak se to všecko ve mně zmobilizovalo k zásadnímu uvědomění a byly z toho přijímačky na AMU. Byl jsem ovšem divadelní tabula rasa. Neudělal jsem zkoušky na herectví, byl jsem strašně svázán zodpovědností, ale na režii ano -- po doporučení komise, která si všimla, že mám na to vlohy. Přitom jsem o režii nic nevěděl. Znal jsem slovo režie z titulků filmů a pojem tabáková režie z plechové krabice od doutníků, co měla doma babička v Týně nad Vltavou. Nedokázal jsem přijít na to, jaký je vztah tabákové a filmové režie. A ta divadelní byla zvlášť velkou neznámou. Naštěstí se mě na to režijní přijímací komise neptala. Asi předpokládali, že to vím.
Vzpomenete si na vlivy, které vás posunovaly vpřed?
Pamatuju si, jak jsme četli Nerudovu prózu v kvartě v hodinách češtiny na gymnáziu v Plzni na Mikulášském náměstí. Tehdy se vyučovalo i odpoledne. Začínal šedý podzim, ve třídě se už topilo. A někde v tom čtení Neruda vystihl sychravou chvíli listopadového dušičkového dne, kdy bylo cítit ve vzduchu vlhké tlející spadané listí jako právě to odpoledne venku za oknem. Tímhle banálním detailem tehdy do mě okamžitě vstoupil Neruda celý. Výstižnost zkratky mě dostala z jeho minulosti do mé přítomnosti. To bylo důležité. Tehdy pro mě minulost v literatuře byla nezáživná a mrtvá. Někdo umí přítomný moment dát na papír tak, že zruší navždy jeho minulost. Pak čtete bezmála dva tisíce let starou Petroniovu Trimalchionovu hostinu, návštěvu rautu u zbohatlíka jako něco, co nepřestalo, ale pořád je a bude.
V letech, kdy jsem se blížil dvacítce, byl mým nejuctívanějším favoritem Karel Čapek. Byl jsem uchvácen doslova vším, co napsal. I oslnivými nepřekonatelnými hrami, jak se mi tehdy zdálo. Čechovovy hry byly pro mne šedé, nestravitelné, bez dynamiky, nechápal jsem vůbec, o co šlo. Ta těžkopádnost a nesmyslnost! Proč se tam mluví o věcech, které asi nikomu nic neříkají? Okamžik prozření nastal až v mé skutečné dospělosti a všechno je dnes přesně naopak. V mládí se sice snažíte věcem přijít na kloub, ale je to marné, váš rozum a neopotřebované smysly přijímají jen to, co s vámi souzní a co jste schopen chápat. Dnes se mi zdá, že Karel Čapek byl puzen ke značnému idealizování skutečnosti, nikdy nechtěl jít na dřeň, je sice hřejivě útulný, ale v něčem pro mě až moc hygienický. Po tom, myslím, velká většina z nás silně touží a přijímá ten nádherný obraz lidí, byť chybujících, jako úlevné pohlazení, jako velkou očistnou naději. Ale takové Povídky z jedné a druhé kapsy jsou opravdovou perlou. Zato Hašek, to je jiná, nemilosrdná káva. Znal jsem některé pasáže málem zpaměti, už když mně bylo čtrnáct, hlavně pro tehdejší rouhavost některých výrazů. Ale jeho omezenci a blbové, a nemyslím tím samotného Švejka, mě fascinovali. Dnes obdivuji navíc analytické výstižné postřehy, které v knize podává se samozřejmostí skutečného génia. Viděl do věcí, byl to jeden z nejchytřejších lidí, a taky z nejvzdělanějších.
Nyní už jste zralým a značně vytíženým tvůrcem. Jak po letech strávených v divadle chápete pojem experiment?
Prvky novátorství v sobě může nést v jisté míře každý nadaný člověk jakousi svou původností. Většinou ten pojem redukujeme na formální výboje, já ho však vidím také ve vyjevování nových poloh v chápání našeho žití. Ta vaše otázka ale vyzývá k zamyšlení nad tím, jakou v tom hraje úlohu přirozená touha vyniknout. Divadelní inscenace je dočasná záležitost. Skončí večer, herci se převléknou, odejdou, kulisy se odnesou do skladu, inscenace tak vlastně zanikne. Když skončí její čas provozování, zanikne definitivně. Její videozáznam bývá zhusta jen platónský stín toho, co bylo. Režisérovo dílo, divadelní inscenace, je jen, jak já s oblibou říkám, socha ze sněhu. Film, text divadelní hry, kniha, obrazy a jejich možné reprodukce definitivně zůstávají, a ještě jsou přenosné, když na to přijde, do celého světa. Ale v divadle, ač pohled režiséra je většinou určující, vzniká jistá nespravedlnost, že bude přehlédnut, neviděn, že nebude vnímán, pokud na sebe nějak velmi důrazně neupozorní. Neboť i divadelní režisér většinou chce po sobě právem něco zanechat, zachovat, byť to byla alespoň pověst.
Je to ono nebezpečné úskalí, které může tvůrce vychýlit na cestu nesprávným směrem?
Má to háček v tom, že když moc urputně usiluje o to, aby byl vnímán jako strhující obrazivý originál, může pod vlivem té urputnosti opustit podstatu hry, kterou inscenuje a již by inscenovat nemohl, kdyby ji nestvořil dramatický autor. Pak je víc vidět ta agrese, boj za to, aby byl nezapomenutelně vnímán. Když se stane, že podstata hry zanikne pro něco jiného, někteří posuzovatelé tomu z principu tleskají, protože původního ducha hry buď nevnímají, nebo už jsou tím znuděni, tudíž jim nechybí. A přivítají takový úder jako novátorství.
To zní velmi konzervativně.
Možná ano, ale zdůrazňuji, že to není absolutní odmítnutí radikálního přístupu. Neexistuje žádný zákon, jak nakládat s hrou. Hry jsou slabé i dokonalé a vyžadují různá zacházení. I velmi radikální. Neopakovatelné osobní založení tvůrce dává v divadle možnost všemu. Já mluvím o motivu režiséra k takovému druhu novátorství, které nepovažuji za dobré. Z inscenace to zpravidla čiší, ten parazitní exhibicionismus, a to nemám rád. Považuji za důležité, aby se nepovyšoval módně jeden přístup k divadlu jako jediný správný. Myslím, že rozdílné hry mají rozdílné nároky v rozdílných dobách. Je to věc citu i inteligence a schopnosti chápat předlohu. Aby bylo jasno: byl bych hrozně nerad, kdyby se divadlo realizovalo jen dle jednoho až obrazoboreckého mustru, ale také kdyby se na jevišti odehrávala jen bezmocná pasívní reprodukce textu. Experiment prostě nemá žádné stanovené hranice. Může mít spoustu poloh i podob, ale ten skutečný je vždy podložen zevnitř a je to, myslím, znát. To je základ věci. Hra je základ, kde je autorem uložen její život. Dobře se to říká, ale kdo z nás z oboru se proti tomu neprohřešuje?
Režíroval jste nejen doma, ale také v zahraničí. Můžete tyto zkušenosti nějak zobecnit?
V roce 1967 jsem byl vůbec poprvé pozván režírovat do Curychu, kde jsem později byl nejčastěji a vlastně i nejraději. Tam na mě vanulo něco z dětství za první republiky, večerní výlohy, bydlení, společenské zvyky, jistá útulnost. Byl jsem rád i v Itálii, Finsku, režíroval jsem v Rakousku i Belgii. Taky v Manile daleko na Filipínách, a to ve službách UNESCO. A skoro všude byli báječní lidé, měl jsem asi taky štěstí. Mezinárodnost divadla se vám tak dostane do duše a do krve. Pro sebe z toho můžete vyvodit, že to, co děláte, je zajímavé i pro určité lidi za hranicemi téhle země, a když vás opakovaně zvou, opodstatňuje vás to zmírnit vlastní pochyby o sobě samém.
Lze nějak pojmenovat odlišnosti při přípravě inscenací v různých koutech světa?
Lidé od divadla všude na světě mají celkově podobné sklony a nezřídka podobný pohled na svět vůbec. Ale to určitě platí pro všecky možné druhy lidské činnosti. Nerozumějí si třeba mezi sebou nějak po svém myslivci? Svým způsobem nejkrásnější poznatek je ten, že ty největší rozdíly u divadla představují rozdílné jazyky, kterými herci mluví. Trochu rozdílná bývá i mentalita různých národů, a tím i odstíněný názor na pojetí divadla. I pracovní návyky se trochu liší: třeba stoprocentní nasazení Finů od první do poslední vteřiny zkoušky, jistá ležérnost Italů. Ale všemu dominuje společný jmenovatel, platný pro celý divadelní svět, zobrazení člověka "na prknech" ve vztazích a situacích, jež jsou v jádru identické. Svět má zkrátka stejnou podstatu a diváci na celém světě tomu rozumějí.
Jak vidíte vývoj české společnosti v posledním desetiletí?
Kdysi jsem ze střešní terasy někdejší banky Slavie pozoroval jakousi letní slavnost na rozlehlém plzeňském náměstí. Z té ptačí perspektivy všechno bylo jako na dlani. Zvědavý dav, hlava na hlavě, se mačkal v jedné části náměstí. Dav omezovaly po celé délce provazce. Před ním byla prázdná šedá široká plocha asfaltu. Mělo to svůj účel. Blížilo se malé letadlo. Cukrář Klepsa ve svém piperu, asi po Američanech, přelétl jako reklama pro svou firmu náměstí a do prázdného pruhu před davem vyhodil mraky bonbónů. Ty dopadly podle plánu na liduprázdný asfalt. V tu ránu z hustého davu za provazy začaly vybíhat postavičky. Desítky, ba stovky těch nejmladších. Nastala destilace dětí. Dospělé jednotlivé bonbóny nezajímaly, to by musel cukrář shazovat aspoň bonboniéry. Vybíhaly tedy pouze děti. Vydestilovaly se jako lovci svých hodnot. Po válce z našeho vnitrozemí do násilně vyprázdněných měst a vesnic Sudet se vydali jako první takzvaní zlatokopové, lidé, kteří se taky vydestilovali. Těm šlo zase o jiné hodnoty. Chci říci, že si pospíší vždy jistí, co se vydestilují z davu někam. Neztrácejí čas. Nikdy. Vydestilují se jisté frakce lidí někam, aby podle svých zájmů u toho byli první. I po Listopadu. Zatímco gró společnosti, ovládnuto krásnými představami, slzí a tiskne si ruce a věří, jiní jsou jinak pilní. Když si ti první utřou šťastné slzy a rozhlédnou se, už je nad nimi sešikovaná vydestilovaná enkláva, někdy dost široká.
Dospěl jsem k poznání, kterému se člověk ovšem vzpírá, že vše se v dějinách děje znovu a znovu. Máme většinou sklon idealizovat a zmravňovat minulost, která ve své přítomnosti mravná nebyla. Obávám se, že život člověka je věčný boj menšiny s agresívním sobectvím. Ale znovu a znovu věřit, že člověk může být lepší, je krásné a je to naprosto nutný ideál, prospěšnější než věcný pragmatismus těch, co mají fantazii jen na důmyslné krádeže nebo manipulování s mocí. Ti v člověku zabíjejí naději, slušnost a víru v lepší budoucnost.
Můžeme s tím něco dělat?
Osobně nevím, co s tím. Společnost se podle mého soudu proměňuje tak trochu sem a tam. Kdyby tak platila, jak já tomu říkám, aktivní naivita, to by byla naděje. Ale aktivní naivita je utopie. Ta slitost činnosti i nečinnosti nás všech do pojmu společnost je pohodlný pojem, který ovšem potřebujeme. Potřebujeme zjednodušení. Pojem společnost je takový zvláštní a zamlžuje fakt, že je to činnost či poločinnost nás, miliónů jedinců, a ani jeden není identický -- jako otisky prstů, které jsou na první pohled u všech stejné. Bez toho pojmu se neobejdeme. Klasifikace a zevšeobecnění jsou nutné, abychom vůbec mohli jevy zařazovat, taky lidi do různých skupin, které tvoří. Lidé v době kamenné se bez toho pojmu asi obešli. Neuvědomovali si zřejmě pojem společnost a také žili. Ale sotva mohli tušit, že další pokolení stvoří postupně fantastické pomůcky, báječné i zhoubné. Řekněte mi, kdy v dějinách idealisté nebyli zklamáni ve svých nadějích? Agresívní sobectví je možné jen držet na uzdě. Jde o to, co převládne, to je to "sem a tam". V tom se společnost neustále proměňuje.
Máte obavy z globalizace? Bojíte se možné ztráty kulturní svébytnosti?
Já nějak ne. Ale devalvace toho slova ve mně vzbuzuje obavy, abychom ten pojem vůbec nepřestali vnímat. Postupná globalizace tu byla podle mě odedávna. Kulturní svébytnost asi neztratí ten, kdo ji silně cítí, a hlavně ji v sobě má. Globalizace ji nezničí. Ale když přistáli Američané na Měsíci, my všichni jsme je na televizní obrazovce tam na Měsíci v přímém přenosu viděli. Pak se do toho vsunul záběr amerického prezidenta s telefonem v ruce ve Washingtonu a on a postava ve skafandru na Měsíci hovořili spolu zřetelně jako z kanceláře do kanceláře, viděli a slyšeli jsme my všichni ty na Měsíci a prezidenta na Zemi a současně taky kulatý vzdálený Měsíc byl leckde vidět z okna.
Tehdy jsem -- naivně zaslepen -- uvěřil, že ten úžas ovládne natrvalo všechny a posune je někam dál. Pošetilá představa! Co hýbe drtivou většinou lidí, je něco zcela jiného než ten nepraktický romantický idealismus. Jsme většinou vybaveni jinak a problém kulturní svébytnosti má tolik aspektů! Naše svébytnost nebyla nikdy stoprocentní. Ani naše, ani žádného jiného národa, aspoň evropského. Ani v dávných dobách neexistovala kultura bez ovlivnění. Všechno bylo ovlivněno, buď se něco šířilo odněkud někam nebo se ovlivňovalo navzájem. Nebylo to ovšem ihned jako dnes.
TEXT JAN KERBR
FOTO PETR JEDINÁK