Poslední rána
Rudé právo v roce 1972 vůbec nenapsalo, že autor textu k písni Slunečný hrob úspěšně emigroval. Ale byla to pravda. Ve velmi krátké době se JIŘÍ SMETANA (60) zorientoval ve Francii. V sedmdesátých a osmdesátých letech pomáhal zažehnout kontinentální slávu mnoha pozdějším hvězdám, a to z titulu dramaturga respektovaného pařížského rockového klubu Gibus. Zlatá trefa, která nejvíc ovlivnila jeho život, se mu ale podařila až mnohem později.
Proč jste Gibus v roce 1996 vlastně opustil?
Ještě v letech 1993-95 jsem vozil z Anglie spoustu kytarových popových kapel, ale kromě Oasis a Blur na ně moc lidí nechodilo. Já se všem snažil do poslední chvíle dokázat, že lidi budou chodit na koncerty, jenže začali přicházet do módy DJs a hip hop. Když jsem se v létě 1996 vrátil z prázdnin, majitelé rozbili scénu, zvětšili kabinu pro DJs a já se měl stát jejich ředitelem. A to jsem nechtěl, protože sám jsem byl kdysi diskžokej a už tehdy jsem trpěl pocitem viny. Před třiceti lety hráli k tanci živí muzikanti a DJs jim vzali práci -i když tehdy na těch deskách aspoň hráli živí muzikanti a já si to ospravedlňoval, že upozorním na něco, co se mi líbí. Ale teď jsem se měl stát ředitelem DJs, kteří pouštějí desky s nahrávkami strojů. To se mi nechtělo a bouchl jsem uraženě dveřmi. Od té doby jsem do Gibusu nevkročil.
Co jste dělal?
Tehdy se hrálo pouze techno a boys bandy, jako Spice Girls a Back Street Boys, a já si kladl otázku, jestli opravdu musíš být mladý a krásný, s pěstovaným tělem ve stylu body building, abys byl úspěšný. Udělal jsem něco opačného a našel si kapelu, která opravdu neprovozovala body building - byli to Romové z Rokycan. Taky jsem chtěl dokázat, že to má cenu, i když člověk začne pozdě.
Věděl jste něco o etnické muzice?
Ne, maximálně z rocku. V sedmdesátých letech jsem viděl hodně reggae koncertů a sledoval severoafrickou hudbu, například Khaleda.
Bylo možné boom world music nějak předvídat?
To odhadnete asi tak těžko, jako že padne komunismus. Etnická muzika byla vlastně vždycky všudypřítomná, i v britském rocku byly vždycky vlivy Indie a dalších bývalých kolonií.
Byl objev Kale s Věrou Bílou vaše první rána?
Byla to poslední rána. Já měl vlastní label, kde vyšla spousta talentovaných muzikantů, a jako dramaturg Gibusu jsem v sedmdesátých letech přivezl na kontinent Police, Siouxsie And The Banshees, Pretenders. Tehdy je neznali ani u nich doma. Pamatuju se, že když byl Sting s Police v Paříži, obcházel jsem novináře, nikdo o nich nechtěl napsat. Jenže oni se za půl roku dostali na výsluní. Začali mi věřit. Když jsem podruhé řekl, že u mě zítra bude hrát fantastická kapela, přišlo pět hlavních novinářů. A později mě pravidelně konzultovali, jestli jsem někde neslyšel něco zajímavého. Vlastně díky tomu jsem Kale dostal na první stránku Libération, aniž by je kdokoli viděl. Stačilo říct, že za to stojí.
Mýlil jste se někdy ve svém úsudku?
Měl jsem kamaráda, jenž hrál v kapele Taxi Girl. Strašně skromný Afghánec, který stál tak trochu v pozadí za třemi hvězdami, na nichž kapela stála. Byl to Mirwais. Pouštěli jsme si navzájem demo nahrávky a dneska je Mirwais producent a skladatel Madonny, dělal jí poslední dvě desky. Strašně mu to přeju a zároveň jsem překvapený, protože bych nikdy nevěřil, že se z takhle neprůraznýho a stydlivýho kluka stane taková hvězda.
Jak jste padl na Kale?
Šel jsem s tehdejším šéfem BMG Jankem Jarosem po chodbě a spatřil na zdi fotku Kale. Ta žena se mi zdála naprosto impozantní. Janek Jaros mi říkal: není to špatné, vydali jsme to před rokem, ale vůbec se to neprodává. Vydal jsem se na ně do tehdejšího Corona baru.
Proč zrovna oni?
Překvapilo mě jejich mimořádné nadání. Pamatoval jsem si, jak anglické kapely ve zkušebnách dřely vícehlasy, tady to fungovalo automaticky, bez zkoušení, zapadalo to okamžitě do sebe. To je instinktivní vloha. Oni v sobě mají něco rockového a punkového, nekalkulují a nerozebírají, nemají potřebu něco hledat rozumem.
Zapálilo vám to hned?
Jedna písnička se mi opravdu hodně líbila. Okamžitě jsem jim našel ve Francii label, a hlavně jsem udělal do Libération fingované interview s Věrou. Dali k tomu její velkou fotku. Na základě toho se ozvala Itálie, Španělsko, Kanada, otevřel se svět.
Vylétli rychle do celého světa. Byl to pro ně šok?
Upřímně řečeno, já byl permanentně zklamaný, protože oni se z úspěchu téměř nikdy neradovali. Tvářili se, že přesně takhle to má být. Ani stopa po intelektuální ješitnosti, bylo jim jedno, jestli jsou v novinách, na plakátech. Na jedné straně bylo dobře, že nejsou vyjevení, jenže jsem se neměl s kým dělit o radost z úspěchu a cestování.
Kolik zemí jste projeli?
Projeli jsme 26 zemí, ještě jich 175 zbývá. Ale nikdy jsem nevěřil, že budeme hrát v Hollywood Bowl, na místě, kde Beatles natočili jedinou oficiální živou desku, v newyorském Central parku, na festivalu v Readingu.
Cítil jste satisfakci?
Ne, projekt Kale zůstal nedotažený. Nedostali jsme se tam.
Kam?
Do první ligy, tam, kde je Khaled, Mano Negra, Cesaria Evora, kteří mají v každé větší zemi statisíce prodaných desek.
Co tomu chybělo?
Profesionalita. Mně se při třetí desce, Rovava, podařilo přesvědčit šéfy BMG v Londýně, Paříži a Americe, aby udělali globální, propojenou promotion a dodali na pulty dostatečné množství desek. Číslo jedna v pařížské centrále BMG poslalo do Prahy číslo dvě odpovědné ve firmě za etnickou hudbu na koncert do Akropole. Věra Bílá, když chce, si získá kohokoli, chová se jako panenka, stane se něčím nehmotným. Jenže ten den nechtěla, byla protivná, zamračená, a tak číslo dvě nikdy nespatřilo charismatickou bytost, o jaké jsem mu tolik vyprávěl. Vidělo protivnou žebračku, domovnici. Po návratu do Paříže celý projekt číslu jedna rozmluvilo.
Proto odešla Věra Bílá ze skupiny?
Ne, tohle bylo dřív, v roce 2001. Dál jsme jeli setrvačností, ale já cítil, že jsme prošvihli tu největší šanci, která se už nebude opakovat. Vlak stál na kolejích a trať byla připravena. Bohužel zbytečně. Vrátili jsme se k malým labelům, které vám vydají desku, nezaplatí zálohu, a pak už nikdy žádné peníze neuvidíte, protože se nevyplatí se s nimi soudit. Hrálo se, ale v podstatě kapela živořila.
Kdo byl jejím faktickým vůdcem?
Dělali jsme společná rozhodnutí, snad mi věřili, co se týče kariéry. Ovšem peníze, to byla jiná kapitola.
Neuměli hospodařit?
Jak kdo, jeden z nich dokázal ušetřit na dům. Věra to nebyla. Ta když vydělala dvacet tisíc, koupila za devatenáct tisíc nábytek a tisíc vrazila do automatu. Nábytek pak dala do zastavárny za tři tisíce, které naházela za tím tisícem. Pak si půjčila a tak to šlo pořád dokola.
Jak vás pořadatelé vypláceli?
Vypláceli nás v hotovosti, ovšem nejprve vám v každé zemi strhli daně z příjmu. Cenu dohadovali agenti.
Proč Věra nakonec skončila?
Je za tím, obyčejná lidská hrabivost a hloupost, je to ženská s malou rozlišovací schopností. Nechápe rozdíl mezi tím, hrát v Hollywood Bowl a někde na pohřbu. Rozdíl vidí jenom v honoráři. Z každé dohody chce vytěžit maximum pro sebe. Zajímají ji jenom peníze, umělecká kritéria jdou stranou. Navíc je jako malé tříleté dítě, které má pocit, že všechno, co zná, ty musíš znát taky. Bez schopnosti sebemenší empatie vyprávěla komukoliv kdekoliv na světě třeba o Jarušce od nich z domu, aniž by si uvědomila, že ta osoba Jarušku vůbec nezná.
Co bylo spouštěcím momentem jejího odchodu?
Zhoršoval se jí hlas. Měla výpady a rytmické problémy. Naštěstí Dezider Lúčka má vyšší hlas než ona, tak za ni na koncertech zaskakoval a vypomáhal, když nemohla. Všichni jsme věděli, že v kapele zpívá nejhůř, ale jelikož byla logem kapely, držel jsem nad ní navzdory muzikantům ochrannou ruku. Věra si přesto pořád myslela, že je obrovská hvězda. Nezdálo se jí, že se dělí s kapelou rovným dílem, chtěla víc. A tak raději, než by dostala deset tisíc za koncert s Kale, najala si chlapa s casiem a vystupují za dvacet tisíc, z nichž ona si nechá osmnáct a myslí si, jak na něj vyzrála. Je to šmíra v barech, ale ona nepozná ten rozdíl. Když předstírala nemoc a já kvůli tomu musel zrušit nejkrásnější sál v Madridu a Carnegie Hall, rozhodli jsme se s ní rozejít.
Ublížilo to Kale?
Před týdnem jsme měli koncert ve Vídni, přišlo tři sta lidí a všichni nadávali, že tam není Věra. Sto z nich si nechalo proplatit lístek, ale ti, co zbyli, byli nadšeni a zapomněli, že tam měla být nějaká zpěvačka. Cena kapely samozřejmě klesla, začínáme znova.
Lze „akci Kale“ zopakovat s někým jiným?
Nejsem manažer, uvažuju srdcem, nemusím to dělat. Faktem ale zůstává, že dostávám spoustu nahrávek. Moje jediná výhoda je, že klukům, co v mládí chodili ve Francii na koncerty, které jsem pořádal, je dneska padesát, jsou vlivnými šéfy vydavatelství a novin a já za nimi mohu přijít a něco jim pustit. Větší moc nemám. To je mé bohatství. Mohu se pokusit někoho nakazit svým nadšením. Neslyšel jsem tu ale momentálně nic, co bych někomu pouštěl s potěšením.
Vůbec?
Například Čechomor jsou kamarádi, ale mají handicap v českém textu, navíc poetika, kterou tu lidi tak obdivují, je trvale nepřenosná z Čech. Francouz má jiné emoce, nezná kontext. Česká folková muzika není tak agresívní, je spíš melancholická, valčíková, není tam taková vášeň. Bretonci jsou dojemní a Balkánci, to jsou šílenci, je to mimo normu. Český folklór tě nepřekvapí něčím nekontrolovatelným. Možná se ale pletu.
Je něco příznačného pro českou scénu?
Je podobná ostatním evropským scénám, když se podíváte jenom na Indies, mají v katalogu řadu zajímavých lidí, počínaje Trabandem a sestrami Steinovými konče. Nicméně tu nevidím nic, co by vyletělo a rozbilo všechno napadrť. Kale tohle měli.
Dokáže ještě dnes nastartovat kariéru jeden článek v novinách s velkou fotkou?
Pro každou kapelu je dobré, když má v zádech člověka s vizí, byť je to zloděj a vykradač, jako byl Malcolm McLaren. Jinak žádný návod neplatí. Dnes rozhoduje komerční televize a rozhlas. Noviny neprodávají masově hudbu, jsou však klíčové pro nekomerční umělce, kteří se nedostanou do rádií. Bohužel i seriózní tisk čím dál víc kopíruje televizní vkus a na nekomerční umělce nezbývá místo. Je směšné, jak noviny z téměř každého českého umělce dělají hvězdu. Fakt ale je, že já taky přeháněl, když jsem říkal, že anglická královna zvala Věru na narozeniny.
Jsou tu velké hvězdy?
Z Lucie jsem dřív cítil chemii velké kapely, měla respekt. Ale fungovalo to jenom v Čechách. Dokázal bych z nich udělat světové hvězdy, ale potřeboval bych k tomu dvě miliardy dolarů.
To je dost. Kam byste je investoval?
Do publicity a vysílání.
Nemuseli by změnit sound?
Ne, za ty peníze by posluchač v celé Evropě Lucii slyšel každý den aspoň pět minut, zvykl by si na ni a pocítil by potřebu její zvuk slyšet ještě víc. Klidně by mohli zpívat česky. Rammstein taky zpívají německy.
Kam dál půjde muzika?
Když přišli Beatles aWho, byla to rána, protože to bylo nové, nikdo neodhadl, co bude, jelikož rockové hnutí nemělo žádnou minulost. Dneska se všechno dokola opakuje, za hvězdy jsou už imitátoři imitátorů. Ale mají něco, co my nemáme. Mají mládí. Až jim bude jako nám, budou taky vzpomínat na Coldplay, protože důležitý je věk. Písnička je emoce a připomíná nám, jak jsme strávili ten který den svýho života.
Reflex 04/2006