Během prvních dní rozkolu uvnitř televize Nova, kde končil na postu programového ředitele, se PETR SLÁDEČEK (37) jako jediný Čech a bývalý podřízený nepostavil na stranu Vladimíra Železného. Nedávno se vrátil po třech letech z Londýna, kde pracoval pro CME a studoval. S upřímností pro někdejšího člena vrcholového managementu TV Nova až překvapivou byl ochoten poodhrnout příkrov tmy, kterým Vladimír Železný zákulisí své stanice halí. Jakmile jsem se ho zpříma zeptal, kým je doopravdy kontroverzní muž, jenž mu bezmála pět let šéfoval, jenom se usmál: "Je to jeden z nás."
Když byl loni odvolán Jakub Puchalský, byl jste vyzván k účasti v konkursu na ředitele České televize, kde jste před nástupem do Novy dva roky pracoval. Ačkoli se odborníci shodovali, že jste velmi dobře prakticky vybaven, neuspěl jste. Je k něčemu takový prohraný konkurs?
Všechno je k něčemu dobré a jakákoli prohra je zkušenost nadevše. Vlastně jsem si až tehdy, v lednu loňského roku, uvědomil, že bych se já, člověk z komerční televize, od kolotoče, zrádce svatého dějinného poslání Veřejnoprávna, mohl vrátit do České televize. Navíc jsem bral nominaci jako svého druhu společenské očištění, protože Vladimír Železný o mně po svém odvolání z funkce jednatele ČNTS v dubnu roku 1999 napsal i napovídal spoustu pomluv. Možnost budoucí práce pro Českou televizi mě motivovala při manažerských studiích na The Open University Business School v Londýně.
Myslíte, že je možné stát se v Čechách ředitelem veřejnoprávní televize s minulostí "třetího muže" Novy?
Trumf to asi není, ale na druhou stranu, proč ne. Ve světě je dnes docela běžné, že manažeři mezi veřejným a komerčním televizním sektorem přecházejí. Rád bych však zdůraznil, že nemám touhu být nutně něčeho generálním ředitelem. Užil jsem si tzv. kariéry věru dostatek, a to na úkor rodiny a dalších věcí, které jsou teď pro mě mnohem důležitější. Kariéra, jak ji vidím dnes, je do značné míry toliko pastí ega, léčkou, jež v životě číhá na mnohé muže činu.
Vzpomínáte si ještě na okolnosti vašeho příchodu na Novu?
Přišel jsem do Novy na jaře 1993 jako třetí zaměstnanec, s legitimací číslo OO3. První byl Vladimír Železný, druhý tehdejší programový ředitel Jan Vít. Byl tam i Jan Vávra. Seděli jsme v jedné kanceláři, s asistentkou a s jedním obrovským kufříkovým mobilem, první model za devadesát tisíc korun. Měli jsme jen frekvence, mnoho smělých plánů a americké partnery v podnikání, a tudíž i problémy v komunikaci a dorozumění. Měl jsem na starost české a zahraniční převzaté pořady, výběr, nákup a spolupráci na tvorbě vysílacího schématu. Všem přípravám velel ředitel Vladimír Železný, tvořivý v každém okamžiku, osvojující si nové znalosti a dovednosti s neuvěřitelnou rychlostí. Pak přišli profíci z České televize, Kateřina Fričová, Pavel Koukol, Jarka Vokurková. Bez nich by Nova nikdy nebyla. Byla to doba pionýrská, doba narkotického opojení z budování něčeho z ničeho. Málokdo věřil, že budeme kdy vůbec vysílat, novináři se nám posmívali.
Váhal jste nad nabídkou Novy, která tehdy ještě nevysílala?
Ano, váhal, bylo to veliké riziko. Byl jsem však otevřený novému dobrodružství a pak -- Vladimír Železný mi nabídl takřka dvojnásobný plat, než jsem měl v České televizi, a služební vůz zahraniční výroby. Jen si vzpomeňte, co to pro nás muže embéčkáře po revoluci bylo, přesednout do vysněného, "opravdového" západního vozu. Začínající podnikatelé ve fialových sakách ještě neměli ani kanceláře, ale už si pořizovali na leasing Seat Toledo. Česká televize mi obratem také poskytla služební vůz. Můj tehdejší šéf v redakci převzatých pořadů Jan Rubeš, prý na popud Iva Mathé, se pokusil proti Železného nabídce kontrovat, ale nabídnout mohl jen starou vypráskanou škodovku z autoparku na Kavčích horách. Bylo to vlastně strašně dojemné. Jenže mě už čekal velký svět, svět bohatých a úspěšných, jak jsem doufal. Předtím jsem jednal ve svetru s Ferem Feničem o Genu, teď jsem si musel poprvé v Londýně ve výprodeji za tři libry koupit nejlevnější modrou manažerskou košili a vydat se jednat s obchodníky z hollywoodských filmových studií.
Jak to tam tehdy v Londýně a na televizních trzích vypadalo?
Z dnešního pohledu to byla bizarní záležitost. Nikdo nás neznal, hollywoodští pořád někam volali a něco si ověřovali, chtěli vidět doklad o licenci, výpis z účtu, že máme vůbec nějaké peníze. Nakupovali jsme pro televizi, která ještě neexistovala. Vladimír Železný byl ve velké formě, všechny očaroval, hodně samozřejmě pomohlo i jméno Ronalda Laudera jako investora. Nakonec jsme obchodníky z několika velkých hollywoodských studií přesvědčili, aby na nás vsadili a filmy a seriály nám prodali.
Můžete teď, s odstupem času a s velkou dávkou televizní zkušenosti, říci, proč byla Nova tak extrémně úspěšná?
Volný, nekonkurenční tržní prostor, celoplošná vysílací frekvence, poskytnutá zdarma. Velký hlad publika po televizní zábavě, stovky volných filmů, které se předtím u nás z ideologických důvodů nehrály. Tvrdá práce. Charismatický vůdce a jeho úspěšný lobbing. Také souhra náhod hrajících nám do karet. Zůstali jsme například v mnoha televizorech naladěni na prvním kanále, po "ef jedničce", a stejně tak jsme obsadili první knoflík na dálkovém ovládání. Nova byla nejen nejsledovanější, ale i ekonomicky nejúspěšnější televizí v Evropě. Návratnost vloženého kapitálu se v televizním byznysu normálně počítá na dlouhá léta a většina komerčních televizí podle celosvětových statistik významné návratnosti ani nikdy nedosáhne, nebo je dokonce v prodělku. Nejúspěšnější evropské televize mají zisky kolem patnácti dvaceti procent. Nova podle tehdejšího způsobu měření dosahovala sedmdesátiprocentního podílu na divácké sledovanosti a už na podzim prvního roku vysílání byla v profitu. V dalších letech byly zisky i čtyřiceti- padesátiprocentní.
Čím to bylo?
Naším hlavním diváckým i ekonomickým trumfem byly zprvu české a americké filmy pro hlavní vysílací časy. Hlavně filmy americké, protože my je tehdy kupovali i za cenu pouhé jedné třetiny jednoho reklamního spotu v příslušném čase, zatímco v konkurenčním prostředí, v takovém Německu, Francii, Belgii, koupíte americký trhák za ekvivalent ceny dvou až pěti reklamních spotů. Kupovali jsme filmy na kila, třeba na prvním trhu v Cannes na podzim 1993 jsem přes noc nastudoval nabídkový katalog jednoho hollywoodského studia a ráno koupil sto sedmdesát dva filmy. Protože programová akvizice tvořila tehdy skoro sedmdesát procent vysílací plochy, pořizovali jsme program, srovnáno s reklamními tržbami, velice levně.
Jakou roli tehdy sehrála pasivita České televize?
Myslím si, že se nechala zaskočit, i když my to měli mnohem snazší, protože ČT měla ze zákona na starost i jiné věci než vysokou sledovanost a my jsme se pro diváky stali jakýmisi reprezentanty společenské změny, byli jsme posly nového, spotřebního ráje. Myslím si, že Česká televize nedokázala dobře využít hlavních trumfů veřejnoprávních televizí, silné produkční základny i tradice zpravodajství a původní hrané tvorby v hlavních vysílacích časech. Přitom vynětí z trhu a relativně zajištěný příjem dávaly České televizi možnost dlouhodobě plánovat svůj programový rozvoj na několik let dopředu. Bulvární Televizní noviny na Nově převálcovaly Události na ČT drtivým způsobem a to byl, myslím si, v Evropě ojedinělý jev, třeba v Německu zpravodajství Tagesschau na ARD se po nástupu komerčních televizí RTL a SAT 1 z hlediska sledovanosti skoro nehnulo, i když, pravda, zpravodajské relace nešly proti sobě. Nova ve zpravodajství nepřinesla jen mrtvoly a nervní dikci reportérů, ale i mnohem větší zaměření na lokální a praktické problémy, které lidi zajímaly. Reportéři se teprve učili, ale měli drajv. Televize je nakonec o jediné věci, je o energii. Nova ji měla ve Vladimíru Železném, který dokázal zblbnout všechny lidi kolem sebe.
Odpor českých intelektuálů vůči Nově byl obrovský. Vy, který jste předtím v České televizi na obrazovku znovuuváděl snímky české nové vlny, jste ho v sobě neřešil?
Pozor, byl jsem milovníkem nejen filmové nové vlny, ale i dobré žánrové tvorby -- komedie, detektivky, thrilleru -- a odpůrcem namyšleného kulturního elitářství a fundamentalismu. Jistě, řešil jsem problém, v němž jsem se průběžně pohyboval mezi přesvědčením, že to vlastně děláme dobře, až k pochybnosti, že se podílím na něčem, co Tereza Brdečková tehdy v Respektu nazvala zradou vzdělanců. Myslela tím, že si pár lidí, kterým se dostalo intelektu a vzdělání, pohrává s diváky. Intelektuální distributoři drogy. V její zdrcující reportáži, v níž vykreslila Novu v orwellovských barvách, se ovšem i pravé květiny v atriu Měšťanské besedy staly umělými, aby byl dojem z říše zla věrný a úplný.
Zrada vzdělance ... ošklivé dilema.
Já vzdělanec nejsem a nikdy jsem nebyl, nicméně dilema jsem pociťoval. Asi čím dál víc, jak se Nova vyvíjela. Vývoj k větší bulvárnosti a doslovnosti lze bohužel dnes pozorovat snad u všech komerčních masových médií. Ovšem jedna věc byly mé pochybnosti a druhá výnosné místo, které zabezpečuje rodinu, které vám umožní zajet si do Alp nebo k moři. Uháněl jsem v silném voze rychle po silnici, slastně a úkojně předjížděl tatíky v zalátaných žigulících a škodovkách, ty zdánlivě neúspěšné, pomalé, neschopné se adaptovat v nových, tržních podmínkách. Byl jsem pan ředitel ve značkovém obleku a černých lakovaných botách, sličné asistentky produkce zbožně vzhlížely ... My jsme v Nově zažili něco, co je velmi nebezpečné ... my zažili velký, náhlý úspěch, triumf. Jenom člověk moudrý se dokáže s triumfem vyrovnat. Já jsem to tehdy nedokázal. Rebelský stín v mé duši mě však uchránil alespoň od nejhoršího, od úplného workoholismu a nekritického ztotožnění se s komerční televizí a s jejími dogmaty. Vladimír Železný, který se skutečně kontrolně díval i na páteční půlnoční horory a na sobotní půlnoční erotické filmy, se nás stále i na tyhle filmy přeptával, byla to jakási zkouška z víry.
Miloval své dítě, to je pochopitelné ...
Ano, myslím si, že Vladimír Železný Novu miloval hluboce a nadevše jako organizaci i jako společenskou instituci. Nejsem si ale jist, nakolik miloval obyčejné lidi, televizní diváky, jimž byla Nova určena. Myslím, že ředitel televize musí mít rád své diváky, musí se maximálně snažit dávat jim službu, která jim něco přináší, nejenom se snažit vypěstovat návyk na sledování. Vždyť my v televizi jsme novodobí mágové a vypravěči, dědicové vynálezců camery obscury, laterny magiky a kinematografu, lidé, kteří konstruují novou skutečnost, kteří dávají lidem informace a vyprávějí příběhy přetavené z jiných dat a informací a z jiných, vymyšlených příběhů. Za virtuální svět, jejž vytváříme, musíme nést absolutní odpovědnost. Za každou jednu minutu a vteřinu vysílání. Četl a slyšel jsem mnoho výroků Vladimíra Železného, v nichž společenskou odpovědnost za jím vyprávěné příběhy odmítá.
Jako zaměstnanec CME jste později z Londýna hodně navštěvoval komerční televize v dalších postkomunistických zemích. Mají ředitelé rumunské, slovinské či třeba polské "Novy" s Vladimírem Železným něco společného?
Každý je jiný, všichni jsou to však otcové zakladatelé. Německý sociolog Max Weber říkal, že organizace v kapitalistickém způsobu výroby zpočátku bývá založena autoritativním vůdcem, že v první generaci často potřebuje charismatickou osobnost. Teprve ve druhé a třetí generaci na její místo nastupují dědicové a najatí úředníci -- manažeři -- a s nimi jasná pravidla. V Čechách i v ostatní střední a východní Evropě jsme kapitalismus znovu zakládali, takže pokud toužíme po vyšším výskytu neosobních a profesionálních manažerů, budeme muset ještě asi chvíli počkat. Věci mají svůj řád a vývoj, který nelze přeskočit.
Jaký jste měl se svým ředitelem vztah?
Nikdy jsem nepatřil k vnitřnímu okruhu nejbližších spolupracovníků a přátel, ale respektovali jsme se, alespoň si to myslím. Železný byl hlavně na začátku velmi dobrý šéf, uměl lidi vést. Vztah jsem tedy měl dobrý a korektní. Alespoň do té doby, než jsem odešel do Londýna a pak se po vypuknutí krize postavil ve sporu na stranu CME. Považoval mě pravděpodobně za zrádce, který byl na Nově od začátku, a když o něco šlo, postavil se proti němu. Jenže já to takhle osobně brát nemohl, protože jsem vždy byl, stejně jako všichni ostatní, zaměstnancem ČNTS, která v celém procesu budování a rozvoje Novy nesla veškerá podnikatelská rizika. CET 21, z tohoto úhlu pohledu viděno, byla jedna kancelář s asistentkou.
Proto jste hlasoval na valné hromadě ČNTS za Železného odvolání?
Ano, a velmi nerad. Bylo mi strašně líto, že to muselo takhle dopadnout. Tím byla nastartována série soudních sporů, která se táhne už déle než dva roky a jejíž konec je v nedohlednu. Jistě, spor jinak vidí Vladimír Železný, jinak televizní rada, případně česká vláda, jinak CME. Můj pohled je vlastně jednoduchý. Když si odmyslím všechen ten virtuální právnický dým a píárové kejkle, vidím v zásadě jednoduché schéma: skupině intelektuálů z CET 21 byla udělena licence na nějaký slíbený program, ale rovněž na základě finančního krytí Američanů. Celoplošnou televizní licenci bez finančního krytí vám nikdo na světě nedá. Američané byli od počátku partnery v televizním podnikání a nesli veškeré podnikatelské riziko, lhostejno, zda za peníze vlastní, či půjčené. Pak přišly změny licenčních podmínek, rozehrání hry na licencovaný subjekt a servisní organizaci, Železného spory s novými prezidenty CME, připravovaná fúze CME s SBS. Byl jsem u těch věcí jen zpovzdálí ale myslím si třeba, že CME v úspěchu Novy přeceňovala svoje a podceňovala Železného zásluhy, protože to byl on, kdo podnik dokázal postavit, jenže ... Železný si dílo za mecenášovy peníze rozhodl přivlastnit, také tak posléze učinil a odnesl s sebou pryč. Porušil základní pravidlo platné v každém podnikání, totiž že nikdy nesmíš oklamat svého partnera. Proto jsem se ve sporu postavil na stranu CME.
Vladimír Železný vždycky popíral, že Nova spolupracuje s Primou. Jak je to s Novou a Primou a jejich spoluprací?
Televize určitě spolupracují programově, je to dnes vidět na obrazovce Primy, která reprízuje seriály z Novy. Navíc já tu spolupráci sám připravoval v rámci své pracovní náplně programového ředitele Novy od podzimu 1997 do léta 1998. Obě televize od loňského podzimu nakupují zahraniční filmy exkluzívně prostřednictvím společnosti AQS, kterou jsem já v lednu 1998 na žádost nadřízených zakládal. Kdo společně nakupuje, musí nějak i programově spolupracovat a koordinovat, jinak to celé nemá smysl. Představa, že by si AQS na sebe nakoupila televizní pořady za milióny dolarů, jen tak, bez zajištěného odbytu, je absurdní. Nevěřím ovšem na nějaké tajemné programově marketingové centrum, kde odborníci v bílých pláštích dokonale rozdělují pořady podle přesně vymezených diváckých segmentů. Nevěřím ani, že při spolupráci dvou televizí je možná úplná podřízenost jedné z nich, úplné vazalství. Nějaká rivalita vždy zůstává. Neříkám tedy, že je špatné, když dvě komerční televize programově spolupracují. Já říkám, že je špatné, když se veřejně lže, že nespolupracují. Pro lidi, kteří o spolupráci vědí, a těch musí být mnoho, se pak lež nadřízených stává běžným vzorcem, normou chování.
V Britských listech a v Lidových novinách jste z falešnosti napadl rovněž pořad Volejte řediteli. Není to trochu pozdě, tolik let už jste z Novy ...
Nic jsem nenapadl, popsal jsem jednu konkrétní manipulativní praktiku, jíž jsem byl sám několikrát svědkem. Vlastně jsem ten trik s telefonistkami, díky nimž se přímo Vladimírovi Železnému do studia při přenosu nikdo dovolat nemůže, pochopil až nedávno, po vypuknutí sporu, kdy jsem si začal víc všímat detailů. Jako třeba viněty láhve s Korunní kyselkou na stole, šikovně polonatočené do záběru kamery. Co se Volejte řediteli jako pořadu týče, býval jsem v Nově jedním z hrstky lidí, kteří se odvážili na poradách pořad kritizovat, a dokonce navrhovat jeho zrušení.
Co vám vadilo?
Prvotní entuziasmus, který vcelku sympaticky ospravedlnil Vladimírovu touhu přímo promlouvat k národu, nahradilo prosazování určitých zájmů, které nikdo nemohl korigovat, protože nikdo kromě něj nemluvil sobotu co sobotu k miliónu diváků či posluchačů. Takže nespravedlnost, nedemokratičnost toho pořadu, řekl bych. A také fakt, že jde o monolog. Monolog v publicistickém pořadu na obrazovce mi vadí skoro vždy. Pořad navíc ohrožoval licenci Novy, bylo kvůli němu vedeno správní řízení.
Už několikrát jste upozornil na různá skrytá nebezpečí digitalizace televize. Je to tak vážné?
Digitalizace televize je pro mě určitým synonymem globalizace, které se asi vyhnout nelze. Sama digitalizace je ovšem ze dvou půlek, jako všechno na světě, jak říkával Jan Werich. Zkusme si tedy vzít to dobré a co možná nejvíce omezit to zlé. Za zlé já osobně považuji například trend inzerentů prorůstat se svými reklamními sděleními skrytě přímo do obsahu filmů či seriálů, takzvaný product placement. Na reklamu mezi pořady se možná lidé čím dál tím méně dívají, technická zařízení jako TiVo ji dokonce dokáží úplně odříznout, tak šup s ní přímo do děje! Proč si myslíte, že například v seriálu Přátelé se stále pije výhradně cola, proč jezdí James Bond bavorákem, proč se ve filmu Charlieho andílci stále tak usilovně telefonuje z mobilu Nokia? Jde pochopitelně o reklamu, za kterou výrobci televizním a filmovým společnostem platí. Ideální divák digitální televize dohledné budoucnosti je podle vytoužených představ marketingových oddělení už jen jakýmsi prvokem či láčkovcem lačně zírajícím na neoddělitelný tok a rej obrazů, příběhů, a zejména produktů, které si kupuje přímo ze sofa jediným kliknutím dálkového ovladače. Dodávka pochopitelně až do domu. Druhé nebezpečí vidím v dalším postupu atomizace společnosti, dalším dělení, další tvorbě uzavřených ghett. Televize dosud vysílá jeden program pro širší společenské spektrum, takže například běloch se stále dozvídá o problémech černochů, bohatý o chudých a obráceně. Digitální televize v komerční podobě bude asi mít tendenci se přibližovat řekněme časopisu. Jeden pro černé, druhý pro bílé, pro bohaté, pro chudé. Ti dva se pak už ani v té televizi nepotkají. Dokonce i rodina může být rozštěpena -- každý člen ve svém pokoji, sám, ve svém televizoru, sleduje právě jemu určený pořad. Nebýt pak silných veřejných televizí, tak by možná navždy zaniklo to, o čem na sklonku dvacátých let snil zakladatel BBC Sir John Reith -- že televize semkne lidi dohromady.
výkřiky
Byl jsem však otevřený novému dobrodružství a pak -- Vladimír Železný mi nabídl takřka dvojnásobný plat, než jsem měl v České televizi, a služební vůz zahraniční výroby.
Vladimír Železný Novu miloval hluboce a nadevše jako organizaci i jako společenskou instituci. Nejsem si ale jist, nakolik
miloval obyčejné lidi, televizní diváky, kterým byla Nova určena.
MILAN TESAŘ
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex