PORODNÍ ASISTENT

Současnému výtvarnému umělci se povede zažít jenom výjimečně pocit z podívané, kterou skýtá fronta nedočkavých lidí vinoucí se na jeho výstavu. Je to zázrak svého druhu. V případě FRANTIŠKA SKÁLY (48) a jeho přehlídky v Rudolfinu ovšem realita. Za prvních pět týdnů konání -- tedy zhruba v „poločase" -- ji vidělo šestnáct tisíc lidí. Novorenesanční galerii zaplnil objekty, v nichž se snoubí tajemství, hravost a fantazie. Skládá je z nalezených předmětů, přičemž intenzívně čerpá z přírody: většinu jich „ušil" na míru Rudolfina. Po čem on sám jako umělec touží? „Chtěl bych umět vytvářet věci, před nimiž by člověk stál v němém úžasu a nic by nechápal, zato by byl naplněný nějakým úžasným pocitem." Stalo se.

 

Jak jste si osvojil neobyčejně úzký vztah k přírodě, který prostupuje celým vaším dílem?

Patrně je mi dán, jak se říká, od přirození. A lety ho kultivuju. Už od střední školy jsme po dobu šesti let jezdívali na léto k moři do Bulharska, jinam se nedalo. Hledali jsme místa mimo civilizaci, skrývali se před policií a žili tři týdny nazí jako domorodci. Stavěl jsem chatrče z vyplavených dřev a celé dny se zabýval estetikou moře. Vlastně i moje diplomní práce -- pětiminutový animovaný film -- byla o téhle věčné touze. Asi mě to dost formovalo. Pamatuju si, jak jsme jednou stáli s kamarádem u nás na verandě, kde jsou na poličkách různě dotvořené prázdniny, a on povídá: „Ty by ses měl tímhle živit." Tak to zkouším.

Máte předem stanovený plán, než se pustíte do díla?

Je to různé. Na výstavě je k vidění mnoho poloh a každá vzniká jiným způsobem. Aranžovaná makrofotografie vzniká jinak než dřevěná socha, na které dělám tři roky. Někdy je to hotové tím, že „to" uvidím, a jiná věc projde nekonečnou řadou metamorfóz. Někdy jsem jenom takový porodní asistent, jenž napomáhá, aby se zhmotnily artefakty, které se zhmotnit mají. Nebo by se to dalo nazvat, že dávám věci na pravé místo. Většinou dělám z nalezených předmětů a materiálů, a to z několika důvodů. Za prvé: nerad plýtvám, protože ve skutečnosti toho člověk potřebuje velmi málo. Za druhé: pokud neinvestuju, svobodněji se rozhoduju. Za třetí: preferuju starý materiál obohacený o čas v něm obsažený. Za čtvrté: hlavně mě ty věci oslovují a najdou si mě. Často se tomu musím bránit.

Jak se tomu lze ubránit?

Prostě se do míst, o nichž vím, že tam něco je, nekoukám. Záměrně se vyhnu kontejneru, protože cítím, že bych v něm našel nějakou kvalitu a musel bych s ní pak pracovat. Co oči nevidí, srdce nebolí. Proto jsem spokojen v novém prostředí, když se ocitnu na nějaké stáži, pracovním pobytu, a jsem nucen vařit z vody přímo na místě. Vycházím buď z daného prostředí, nebo jenom ze sebe. Věci mě strašně zaměstnávají … Když vstoupím do ateliéru, okamžitě se na mě všechny napojí a nutí mě, abych se jim věnoval. Mám vlastně seznamovací kancelář na předměty. Výsledný produkt, který většinou prohlásím za umění tím, že ho vystavím, je nalezením ideální konstelace pro věci, které se hledaly třeba i víc než sto let. Pocházejí ze všech koutů světa a jejich příběhy jsou dost zajímavé. Ale nic není finální, mohou zase zmizet a upadnout do zapomnění.

Najdete smysl věcí okamžitě?

Je to normální řemeslo. Prvotní je výběr. Existují milióny předmětů, z nichž mě jen zlomek potká nebo jsem naveden na cestu, abych se s nimi mohl setkat já. Nicméně musí dojít k jiskření a vzniku nové kvality. V minulém roce jsem byl nucen poprvé v životě kvůli výstavě v Rudolfinu zaměstnat lidi, aby mi pomohli. Jakmile se totiž zvětší měřítko, tři čtvrtiny takzvané tvorby jsou normální dřina. Všechen čas, který s dílem strávíte, je ale nesmírně důležitý -- abyste si všechno promyslel. Jestliže to někdo dělá za vás a jste nucen rozhodnout se rychle, dělá se daleko víc zbytečné práce, kterou vidíte, až je to hotové. A v zájmu dobrého výsledku vám té práce nesmí být nikdy líto.

Skicujete si?

Mám spoustu kreseb a motivů, které se vynořují a zase mizí. Teprve při práci na mé monografii jsem si uvědomil, jak je ta zdánlivě nesourodá změť navzájem provázaná. Posunuju se po nějaké cestě a po stranách se mi pootevírají dveře, za kterými vidím netušené možnosti. Většinou už mě to strhává někam jinak, ale za čas se třeba vrátím a nahlédnu dál. Tím chci říct, že bych v dalším životě mohl jen malovat nebo modelovat figury. Strašně by mě to bavilo. Nechápu, jak může někdo vážně tvrdit, že obraz je mrtvý. Když pozoruju lidi v metru, mám sto chutí dělat sochařské portréty. Ta fascinující různorodost konstrukčních variant. A proč zrovna tohle nebo tohle nazýváme krásou, které je podřízen celý svět. Je v podstatě jedno, co člověk dělá, důležité je, jak to dělá. Když má v sobě potřebu se vyjádřit, tak je toho schopen v jakémkoliv médiu.

Kdy jste se začal vlastně považovat za umělce?

To je zajímavá otázka. V určitém věku -- někdy na střední škole -- si člověk na umělce hraje a někomu to zůstane. Pokoušel jsem se tenkrát přiblížit tomu, co se mi líbilo. Maloval jsem staromistrovsky, surrealisticky, zkoušel efekty informelu, sem tam nějakou abstrakci i trochu toho minimalismu. Bavilo mě to. Myslím, že tohle období hledání je hodně důležité, a pokud to člověk má v sobě, originalita se projeví i v tom, jak dokáže kopírovat. Zrzavý chtěl malovat jako Leonardo, a tak maloval jako Zrzavý. Všechno chce svůj čas a není možné chtít po studentech v prvním ročníku na Akademii, aby verbalizovali svoje snažení. Mrzačí se tím jejich přirozený přístup k tvorbě. Jedině že by si v tom libovali. Dříve nebo později by mělo dojít k nějakému zlomu, kdy si člověk začne uvědomovat sám sebe a dělat něco, co se stává uměním.

Jak jste dospěl k práci se dřevem?

Já jsem měl štěstí, že jsem studoval spíš řemeslo a po vysoké škole jsem se začal živit ilustrováním. Celé dny jsem seděl na zadku, „vyšíval" vědecké kresby, a tak jsem tu nastřádanou energii potřeboval někde vybít. Nějak jsem pozapomněl, že jsem umělec, a začal jsem dělat něco, co mi způsobovalo nezřízenou radost. Pamatuji si na ten očistný pocit, když jsem se v záchvatech radostného šílenství vrhal na dřevo se sekyrou, kladivem a šroubovákem. Třísky lítaly a já jsem se jako vystudovaný řezbář vyloženě opájel tou fušeřinou. Měl jsem však na mysli umění outsidrů, ve kterém chybí kalkulace. Čistý zápas s materiálem o „vroucí neumělecký" výraz. Později jsem to docenil v kresbách Aléna Diviše a Bohuslava Reynka. To jakoby neumělé tvarosloví. Doteky tvůrčího nástroje jako seizmograf duše. No a to byl asi ten moment, kdy jsem se k tomu, co dělám, hrdě přihlásil jako ke svému umění.

Šlo o podstatný zlom: jak jste ho prožíval?

Nejvíc mě překvapilo, že to, co si pro sebe „kňobu", má vazby na umělecké dění za železnou oponou. Zvedlo mi to sebevědomí přidušené sedmdesátými totalitními lety, ve kterých emigrovala spousta kamarádů. Do té doby byla situace v umění velmi nezdravá. Oficiální umění za nic nestálo a k tomu zakázanému se vzhlíželo s úctou zcela nekriticky. A najednou jako by někdo strhl roušku těm intošským depresím a řekl nahlas, že umění může být taky radostné a barevné. Chápal jsem vždycky to, čemu se říkalo postmoderna, trochu po svém jako návrat k přirozenému způsobu tvorby. Jako návrat do dětství, kde je vše povoleno.

Existuje několik verzí o založení skupiny Tvrdohlaví, která byla vyústěním postmoderních tendencí osmdesátých let a jejímž zakládajícím členem jste byl. Jak se to odehrálo podle vás?

Prostě jsem zavolal pár klukům, že bysme mohli jako založit uměleckou skupinu. Napadlo mě Tvrdohlaví a všichni souhlasili. Někdo upozornil na malíře, co bydlí na hřbitově, to se mi líbilo … Róna se, myslím, jmenoval … tak jsem ho taky vzal.

Kořeny toho, co v dospělosti děláme, se často nacházejí v dětství. Jaké nejstarší zážitky si vybavíte?

Interiér našeho bytu v Karlíně. Jsou to pocity spojené s rodiči, s různými předměty. Teplé světlo lampičky a košíček na šití. Vidím se, jak sedím v síni a mučím se s kličkou na botách. Vzpomínám na oblíbené hry. Gauč se zábradlím vzadu, za které jsem si přivázal provaz a z hladké desky jsem se jako potápěč spouštěl do moře, na hlavě jsem měl igelitový pytlík, takže jsem se mohl udusit, nicméně nestalo se a silně jsem prožíval pocit zkoumání mořského dna pod stolem mezi židlemi.

Čím jste chtěl tehdy být?

Prý bubeníkem. Ale když jsem později po otci chtěl, aby mi koupil v bazaru nějaké bubny, řekl, že mě v tom nebude podporovat. Chtěl, abych se věnoval výtvarnému umění. No, asi měl pravdu. Díky tomu jsem si je za nějaký čas musel vyrobit z klacků a teď jsou jako „výtvarné umění" na výstavě v Rudolfinu.

Jak jste se dostal k alternativní hudební scéně sedmdesátých let?

Zcela náhodně. Eva, moje budoucí žena, byla na praxi v grafické dílně, kde tiskl Petr Křečan, který měl skupinu Kilhets. Zmínila se, že mám různé podomácku vyrobené nástroje, buben z umělohmotné popelnice a podobné věci. Přišel jsem a prozkoušeli mě. Pozorovali s Mikolášem Chadimou, jak bubnuju, jestli neexhibuju, ale to nebyl můj problém -- já jsem se jen snažil držet rytmus. V té době vládl jazzrock se svými rafinovanostmi, ale já jsem hrál jednoduše: BUM -- ČVACHT. Pak jsem se pár let promítal v různých sestavách, až mě ta věčná konspirace unavila.

Nyní fungujete hned v několika kapelách, na vystoupení Malého tanečního orchestru přišlo do Dvořákovy síně Rudolfina jedenáct set lidí. Dá se říci, že jste si svůj dětský sen nakonec splnil?

Nelákalo mě stát se rockovou hvězdou a ani se za ni nemůžu v žádném případě považovat. Když jsem se učil na kytaru, sloužilo mi to k tomu, abych ohromil dívky u táboráku. Já jsem byl navíc strašně stydlivý a platí to o mně i nyní, protože nejsem vůbec extrovertní povaha.

Ani se mi nechce věřit, že s tím můžete mít problémy, protože na své veřejné prezentaci hodně stavíte, objevil jste se dokonce na plakátech zvoucích na vaši výstavu …

To je něco jiného. Doba vyžaduje sebepropagaci. A když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl -- na plakátě. Ne … Když už člověk věnuje tolik energie tomu, co dělá, tak by tu propagaci neměl podcenit. Řekl jsem si, že chci, aby výstavu vidělo co nejvíc lidí. Použil jsem fotografii Václava Jiráska dělanou původně pro časopis Živel. Je na ní nějakej strašnej chlap na hřbitově, divnej Elvis s černým zubem, a vůbec nevíš, co si máš o tom myslet. Shodou okolností jsem to já, ale chovám se ke své osobě dost bezohledně, jako k materiálu, se kterým pracuju. Přesněji řečeno: s úctou, ale svobodně. Kdo je přemýšlivější, najde tam mnoho významových rovin. Pokouším se překlenout propast, která se otevírá mezi současným uměním a laickou veřejností. Jinak bych byl radši známý podle toho, co dělám, a ne podle ksichtu. O stavu naší kultury svědčí fakt, že po dvacetileté činnosti v oboru, ověnčené všemi dostupnými oceněními, jsem vstoupil do povědomí veřejnosti poté, co jsem se v televizi objevil jako šašek -- TrosSketos na karlovarském festivalu.

Po čem v umění toužíte?

Nejcennější věci jsou pro mě ty, které se stanou jakoby mimochodem. Chtěl bych umět dělat zázraky. Pro mě není důležité, aby tomu, co dělám, divák racionálně porozuměl, protože to, co se snažím rozvíjet, je druhá stránka osobnosti -- jsem přesvědčen, že racionality je kolem nás až příliš, že je na ní založena celá západní civilizace. Vyžaduje racionální přístup i od umění, a tím zabíjí právě to, co je na umění nejzajímavější a co ho odlišuje od ostatních produktů současnosti: tajemství. Tajemný výrobek s nejasným účelem by se dost těžko prodával, a proto galerista potřebuje kupci umění vysvětlit, co si vlastně kupuje a co to s ním provede. Už samotný název díla někdy věc zabíjí. Vytrhává ho z podhoubí křehkých vztahů. A navíc je vnímání umění subjektivní proces. Nejcennější věci jsou těžce pojmenovatelné, protože existují jiné dimenze, které nejsou z tohoto světa a kolem nichž se musí chodit po špičkách, aby je člověk nepoplašil. Tím nemyslím žádnou duchařinu! Ale dobrodružství tvorby je taky řešit jen formy a přitom je to možná ze všeho nejtěžší. Klasická socha s vyváženými proporcemi naplňuje duši krásou.

Krásou, říkáte. Chcete, aby umění povznášelo?

Jo. To teda chci. Hledám umění, v němž je vášeň a které je děláno s láskou. To jsou silná slova, jichž se mnozí bojí. Nemyslím sentiment. Může to být klidně třeba láska ke zbraním. Ale aby to bylo cele -- ne jen napůl. Většina toho, co vidím v galeriích, je nuda. To si pak člověk uvědomí, proč by se měl namáhat hledat v tom něco, když dobře naaranžovaná výloha s oblečením působí daleko zajímavěji. Hledám pozitivní umění.

A co tzv. umění angažované?

Angažovaná politická práce s dobrými úmysly je prospěšná, ale neslučoval bych ji s uměním. Často končívá, když rebelové začnou své rebelství prodávat.

Jaký druh umělecké tvorby vás oslovuje jako obyčejného diváka?

Nejsem obyčejný divák, i když se snažím ke každému umění přistupovat, jako bych právě přiletěl z Marsu. Dávám přednost autentickému lidskému projevu před tím, který vypadá, že ho dělal stroj. Třeba v současné architektuře je absence lidského projevu nejmarkantnější. Ruční práce je minimalizována. Nikdo by ji nezaplatil, souvisí to se životním tempem. Žádný architekt si nedovolí postavit běžnou bytovku, kde by se pamatovalo na nějakou krásu, jako se to dělalo v devatenáctém století, kdy byla fasáda skoro každého domu přirozeně vyzdobena různými prvky, uvnitř krásné kachličky, barevná okna. Naši architekti se pořád zaklínají konstruktivismem a funkcionalismem, ale v podstatě je to z nouze ctnost. Za vrchol architektury považuju domy, které jsou stavěny ručně, vznikaly samovolně, s citem a jsou utvářeny životem. Proto zbožňuju benátskou architekturu. U nás probíhala ještě gotika, ale v Benátkách se rodila architektura renesanční, určená pro vychutnávání života. Co je však na ní podstatné a co ji dělí od mrtvé pseudorenesance: nikdo z architektů devatenáctého století nepochopil, že drobné nepřesnosti a asymetrie dělali schválně. Když si uvědomím, kolik peněz se kdysi věnovalo v architektuře kráse, životu … ono se to pak vrací, protože jestliže se žije v hezkém prostředí, pozitivně to formuje osobnost, upevňuje vztah lidí k estetice. Bohužel LeCorbusier a ostatní to pokazili. I když to mysleli dobře, tak se to zvrhlo -- všechno se snažili nalinkovat a nadiktovat, jako by ani nepočítali s člověkem.

Kdybyste si mohl vybrat, v jaké době byste žil?

Teď. Nejsem staromilec obrácený do minulosti, jsem rád, že žiju v současnosti, i když to není někdy příliš povznášející. Je to úžasné, že naše generace nemusela prožít žádnou válku …

Uvědomil jste si výstavou v Rudolfinu něco o sobě a své tvorbě, když jste ji viděl takhle pohromadě?

Jsem rád, že na ni lidé pozitivně reagují. Potřebuju mít potvrzeno, že to, co dělám, není zbytečné. Všechny vystavené objekty už v Rudolfinu ale žijí vlastním životem, malinko se mi odcizily …Teď mě nejvíc zajímají ilustrace, které mám odevzdat, a zároveň výstavě „sloužím": dělám rozhovory, doprovodné programy. Už se docela zase těším na klidnou práci.

 

František Skála se narodil 7. února 1956 v Praze. Vystudoval řezbářství na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze (1971 až 1975), v roce 1982 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor filmová a televizní grafika. V roce 1987 se stal zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví. V roce 1991 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého, v roce 1993 reprezentoval Českou republiku na 45. benátském bienále. Věnuje se volné i užité tvorbě (design interiéru paláce Akropolis, 1993--1997). Za svou ilustrátorskou práci získal řadu cen: například Výroční cenu nakladatelství Albatros (1988, 1994, 2000), Cenu ministerstva kultury ČR za nejkrásnější knihu (1989), Čestnou cenu IBBY (Basilej, 1989, 2002). Je zastoupen ve sbírkách (výběr): Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Národní galerie v Praze, Středočeská galerie v Praze, Muzeum výtvarných umění v Olomouci, Museum of Contemporary Art, Sydney, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Oblastní galerie v Liberci, Galerie Klatovy-Klenová, Moravská galerie v Brně. Skálova výstava v Rudolfinu trvá do 2. ledna 2005.

PETR VOLF
FOTO PETR JEDINÁK

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz