VĚCI MAJÍ DUŠI

 

PETR VOLF

 

Ateliér výtvarníka FRANTIŠKA SKÁLY (40) působí jako originální galerie či muzeum. Je zaplněný roztodivnými objekty sálajícími tajemství a zvláštní, nepojmenovatelné kouzlo. Okamžitě tady intenzívně vnímáte ducha místa. Ve Skálově tvorbě ožívají předměty, které by jinak zašly na smetišti, a nabývají nového smyslu. Tenhle tvůrce je prostě svůj. Mám pocit, že o to by mělo v kumštu jít v první řadě.

 

Ve vaší tvorbě hojně vycházíte z použitých věcí. Má to hlubší význam?

 

Baví mě zachránit věci těsně před tím, než se propadnou do zapomnění, pozvednout je do jakési vyšší formy bytí. Vrátit je do života jako umění. A pak mě taky baví sledovat to křížení osudů. Vždycky přemýšlím o tom, jestli je to předem dáno, že si třeba zapomenu pas a nedostanu se s ostatními na Gibraltar. Místo toho budu sbírat na pláži dřeva, ta pak pár let počkají, aby se spojila s něčím, co má třeba úplně jiný původ a celý život to sloužilo nějakému člověku. Dost často tak myslím na lidi, které jsem nikdy neviděl a nic o nich nevím. Čím víc tajemství, tím jsem spokojenější.

 

Ještě se věnujete zapáleně brakýřství? Ještě neodoláte a sáhnete i do popelnice, když zjistíte, že jste zahlédl věc, jež by se dala využít?

 

Zlatý věk brakýřství je nenávratně pryč. Atmosféra "železných nedělí" patří pro mě k nejhezčím zážitkům městského dítěte. A teď, když mám plný ateliér a myslím na to, že se musím vystěhovat z důvodu výpovědi, tak sním o čistém bílém prostoru. Ale jasně, že mi to občas nedá. Včera v noci jsem dovlekl dřevěné lampové rádio, na které jsem narazil na Letné. Nešlo ho tam prostě nechat.

 

Co vás vede k tomu, že si tak komplikujete život?

 

To rádio je vrcholně estetické a já s ním mám nějaké záměry. Kdyby se jednalo jen o jeho finanční hodnotu, tak mě nikdo nedonutí se s ním vláčet. Kvůli umění jsem schopen dost velkých obětí. Ale nejsem na to sám. Moje žena se synem přivlekli kryt na střešní sirénu.

 

Je to posedlost?

 

Je to prostě součást mé práce. Ale teď si uvědomuju, že nejoblíbenější kousky mého šatníku jsem našel. Občas mi někdo říká: "Jé, ty máš krásný kabát!" a přitom se celý den dře, aby vydělal peníze a mohl si koupit podobný v luxusním butiku s uměle odřenými rukávy.

 

Myslíte si, že věci mají duši?

 

Já si to nemyslím, já to vím.

 

Které třeba?

 

Všechny. Ale je to jako s lidmi. Různé věci mají různou duši. Mám dřevěné stojací zrcátko na holení, které vyráběl a používal můj pradědeček. Strašně rád se u něj holím. No, a je jasné, že takové věci vyrobené ručně s láskou a dlouho používané nemůže nikdy konkurovat sériový výrobek.

 

Jaký máte vztah k technice?

 

V těchhle věcech jsem konzervativní. Jsem zarytým odpůrcem televize. Už jenom proto, že dávám přednost zkušenosti před informací. To, co odborná výtvarná kritika nazývá v mé práci "výjimečnou citlivostí" nebo snad i "šamanstvím", přisuzuji prostě tomu, že jsem jako kluk nikdy nečuměl do bedny a radši někde pozoroval skutečného brouka v trávě. Jasně, některé nové technologie použité v umění jsou fascinující, třeba když jdete po ulici a najednou koukáte na něco neuvěřitelně zvláštního promítaného na stěnu domu a nevíte, jak je to udělaný. Ale není nic trapnějšího, než když při zahájení výstavy je na díle, které je založeno na technice, cedulka "dočasně mimo provoz".

 

A co počítačové umění?

 

Zatím jsem viděl hodně málo, co by mě oslovilo. Většinou se jedná o různé hříčky nebo projekty za mnoho miliónů, kde se toho ale málo děje. A když děje, tak je to spíš depresívní. Ta technika ovládá lidi ne opačně.

 

Jsou ale obory, kde se bez počítače jenom stěží obejdete: třeba knižní grafika.

 

Netvrdím, že taková chladně dokonalá reklama nemůže být krásná. Mnohdy se mi to líbí. Ale co se týče knih, tak stejně vrcholem zůstává gotická ručně psaná iluminovaná kniha. Pak už to šlo jenom z kopce. Kdo měl jednou takovou věc v ruce, pochopí, že dneska mnohé knížky vypadají spíš jako reklamní brožury. To, jak vy říkáte, že se bez "počítačů stěží obejdeme", mi právě vadí. Musíte to prostě donést na disketě, poněvadž jinak se to už nedělá. Všechno je to kvůli urychlení a zvyšování produkce. Kvůli kšeftu. Když pak vidíte ty tuny křídového papíru potištěného hovadinama, kvůli nimž se musí kácet lesy ... A pokud se člověk nechce stát kolečkem tohoto zrychlujícího se stroje, stále být "in" a "držet krok", je vyřazován na okraj společnosti. Bojím se, že si nakonec budu muset koupit auto, protože jinak se s rodinou na venkovský dům nedostanu. Jezdili jsme autobusem, ale je jich čím dál míň.

 

Proč se bráníte autu?

 

Zatím jsem se bez něj obešel. Je to určitý typ luxusu, který si nemůže každý dovolit. Cítím se svobodněji. Zčásti je to i programové odmítnutí. Když mi vadí, že auta smrděj, tak ho prostě nechci. Kouknu se kolem a vidím, že ve většině aut se veze jen jeden člověk. Už je na čase, abysme se trochu začali omezovat. Mám pocit, že polovina lidí by je nemusela denně nastartovat. Ten americký způsob, jet padesát metrů autem pro cigára a pak jít do fitcentra šlapat na chodících strojích, které spotřebovávají elektrickou energii, a ještě za to platit, mi připadá jako vrchol stupidity.

 

Ztvárňoval jste žižkovské Divadlo Akropolis, působiště někdejší Pražské pětky: dal jste podobu kavárně, divadelnímu sálu, baru. Co pro vás tahle několikaletá práce znamenala?

 

Je to stále otevřená rána, kterou se třeba podaří zahojit nebo zbude ošklivá jizva. Každopádně jsem si to představoval jinak, a nebýt toho, že jsem měl před sebou vizi výsledku, asi bych to nevydržel. Je strašně nepopulární si stěžovat a platí jen, co je uděláno.

 

Je to blažený pocit, sednout si třeba do hospody, jež se stala zhmotněním vašich nápadů?

 

Není to vůbec blažený pocit. Pořád jsem na tu věc citově navázaný, takže do ní chodím nerad: neubráním se takovým malichernostem, jako že pozoruju, jak se zařízení postupně demoluje, jak tamhle něco odpadá a tamhle se něco šmudlá. Něco bych také rád předělal.

 

Hosté se -- podle bujaré konzumace -- cítí skvěle!

 

To jsem i zaregistroval, můj vnitřní stav to však nijak nevyladí. Restaurace měla mít spíš atmosféru divadelní kavárny a tomu byl taky interiér podřízen. Protože z divadla je spíš rockový klub, z hospody se stala zaplivaná putyka.

 

Chránil jste si nějak svůj návrh interiéru? Hodně podařených jich totiž se změnou majitele vzalo za své ...

 

Majitelé jsou si vědomi toho, že lidi, kteří do Akropole chodí, tam netáhne vyhlášená kuchyně nebo skvělá poloha, ba dokonce nízké ceny, ale interiér. Teď se zrovna změnil nájemce a má snahu udělat změny k lepšímu.

 

Změnila vás nějak stáž v americkém Headlands v Kalifornii, kam za odměnu jezdí laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého?

 

Moc se mi tam líbilo. Nikdy jsem nic takového nezažil. Měl jsem poprvé v životě absolutní klid a možnost stoprocentní koncentrace jen na sebe a na svoji práci, i když se mnou byla rodina. Doma je člověk roztříštěný na tisíc starostí. Vzhledem k jazykové bariéře jsem nesklouzával do rozvleklých debat, sdělovali jsme si s kolegy jen věci podstatné. Už jenom to prostředí bylo inspirující. Moře, skály, divočina. Prostředí strašně ovlivňuje, víc než si většinou jsme schopni připustit.

 

Připadá mi zvláštní, že si to tak pochvalujete: vždyť Headlands byly dlouho vojenským prostorem. A vojenský duch jen tak přece nevyvane!

 

Ale duch americké armády je trošku jiný než československé nebo sovětské. Baráky v koloniálním slohu, velmi zdobné, hezké detaily z litiny. Bydleli jsme v důstojnických domech s dřevěnými verandami. Na dohled ještě bunkry proti Japoncům. A mezi tím zvířata, která zapomněla, že člověk není neškodný tvor. Silnice tam neustále zarůstají plevelem, stromky a keře je zavřou a mezi nimi zůstane jen pěšinka.

 

Co vás inspirovalo nejvíce?

 

Mořské řasy-kelpy. Osudové zalíbení na první pohled. Jsou magické, něco mezi rostlinou a živočichem, vypadají jak hadi z hlubin. Rostou v jakýchsi lesích v oceánu, v nichž když uvízne potápěč, tak může mít smůlu. Jsou to přesně ty věci, z nichž jde neodolatelně krásná hrůza. Tři měsíce jsem z nich dělal lidské hlavy, s nimi tři měsíce. A pak je vystavil. Teď je mám uložené v truhlici na půdě na chalupě a bojím se do ní podívat. Nemají totiž rády vlhkost.

 

Představit se na Bienále v Benátkách je snem každého současného umělce. Vy jste na ně šel pěšky a z cesty pak vystavil poutní deník. Zamýšlel jste to jako hozenou rukavici tzv. konceptualistům, kteří nyní tak frčí a podle nichž je důležitá myšlenka, ne však už její ztvárnění?

 

Žádnou rukavici nikomu neházím. V Benátkách jsem vystavil kresby z cesty a objekty z věcí, které jsem nasbíral. Váha často rozhodovala. Cestovní deníky mi za rok vydali ve Vídni. Uskutečnil jsem svůj dávný sen. V momentě, kdy jsme s kolegou výtvarníkem Čestmírem Suškou vtipkovali na tohle téma, jsem byl rozhodnut. Byl to jeden z mých nejlepších životních okamžiků.

 

Kolik to bylo kilometrů?

 

Osm set padesát. Ale nebylo to žádné sebemrskačství, žádný body art. Trochu mě dráždila představa těch umolousaných kresniček kostelů v alpských údolích na kolbišti současných trendů světového umění. Bavilo mě tak trochu zklamat.

 

Zajímá mě spíš, jak jste tam trefil?

 

To zase není takový problém. Stanovil jsem si směr a pak si kupoval mapy. Ani jsem nebloudil. Mám pocit, že je to otázka osudu. Po roce jsem našel horoskop pro Vodnáře na květen: udělejte hodně dlouhý pěší výlet. Taky jsem ho udělal.

 

Jaké jste měl boty?

 

Obyčejné sportovní tenisky ze Zlína. Byly nové, nerozšlápnuté a neměl jsem žádné problémy, ačkoliv jsem šel i ve sněhu. Vzali si je pak do muzea a dostal jsem nové.

 

Číhá na pěšího poutníka mezi Prahou a Benátkami nějaké nebezpečí?

 

S ničím nebezpečným jsem se nesetkal. Jen s černými motýly, kteří na mě zaútočili v Alpách. To jsem měl jedinkrát opravdu strach. Ale to už je stará historie. Přežil jsem, tak co.

 

Nezdálo se vám to?

 

Ne. Někdo si myslí, že mystifikuju, ale to přece nemám zapotřebí.

 

Říká vám vůbec něco současné umění?

 

Spektrum současného umění je tak široké, že se v něm najde mnoho kvalitního. Většinou to ale nebývá komerčně nejúspěšnější. Vždycky mě potěší, když skrze práci poznám dalšího člověka, který pomáhá dělat svět lepší. Když se dozvím o někom, kdo žije na druhé straně zeměkoule, a mám pocit, že je to důvěrný přítel. Je to síť hodnot, které potřebuju, abych neztratil víru ve smysl umění. Z poslední doby bych jmenoval amerického sochaře Martina Puryeara, výstavu anglického kreslíře Chrise Hipkisse v galerii Pecka nebo třeba film Noc na zemi Jima Jarmusche s hudbou Toma Waitse.

 

Jaký je to pocit, být vystaven ve stálé expozici Národní galerie? Znám výtvarníky, kteří v ní vystaveni nejsou, a jsou frustrovaní Pocit je to dobrý a nevím, zda bych byl frustrován, kdybych tam nebyl. Ostatně už na střední škole jsem říkal, jak jsem děsně správnej, a mám na to svůj recept: máčím si denně prdel v heřmánku. A funguje to. Jenže teď se budu stěhovat z ateliéru a k tomu, abych získal nový, mi umístění v Národní galerii nepomůže.

 

Býváte vidět jako hráč či zpěvák Malého tanečního orchestru Universal Praha (MTO). Jak jste se dostal k hudbě?

 

Hrával jsem v sedmdesátých letech s alternativní scénou. S Mikolášem Chadimou, Kilhets a Švehlíkem. MTO je velká radost a už to bude deset let, co takhle hrajeme. Mám rád zábavu, a když mi většina zábav současnosti nevyhovuje, tak se holt musím snažit sám. Jediný, kdo tím trpí, je moje žena Eva, která se mnou nemůže tančit, když zpívám.

 

Doslova se bahníte ve stupidních šlágrech sedmdesátých let. Čím vás tak tehdejší střední proud fascinuje?

 

Je to podobné jako s věcma. Baví nás objevovat zasuté hodnoty ve všelijakých podivnostech. Dneska to už hodně frčí, je toho plné rádio, ale my říkáme: "Ty hezký písničky přenecháme jiným, bez fantazie. My hrajeme ty dobrý." No ... jak si známý hudební kritik Rejžek na naší taneční zábavě na festivalu ve Varech pod pódiem pomlaskával. Jak si tu stupu vyčvachtával.

 

Vy se ještě ukazujete v sebezničujících oblecích či převlecích Kde na ně chodíte?

 

Já mám takový místo ... a tam rostou.

 

K vašim skvostným kouskům patří výstup v molitanovém obleku. Jak jste k němu přišel?

 

To je součást tvorby. Dlouho jsem si na něj myslel. Ušil mi ho na míru můj kamarád Láďa Vyskočil, který takové věci umí. Oblek je jediný svého druhu na světě. Jenom po sérii pěti kousků mi v něm bývá trochu teplo. Ale pořídím si ještě jeden, abych se při zpěvu mohl trochu odvázat a jít k zemi. Molitan se snadno špiní a žloutne.

 

Písně, které hrajete, nejsou kolikrát ani příliš známé. Kde je objevujete?

 

Zčásti náhodně. Hrozné je, že mnoho skvostů se jen tak ztratí a nikdo je už nikdy neuslyší. Nedávno jsem sháněl písně, které se zpívaly hned po Listopadu, o Občanském fóru třeba, kdy i zpěváci české pop-scény chtěli rychle, rychle ukázat, že taky zvoní klíči na uvítání novému režimu. Nejsou k nalezení, někdo je musel zašantročit.

 

Nevadí vám, když se v seriózním tisku o sobě dočtete, že vypadáte "jako cikán, který dobře prodal koně"?

 

Vadilo by mi, kdyby o mně někdo napsal, že vypadám jako vekslák nebo jako tzv. podnikatel. Lepší je, navozuju-li takové romantické představy.

 

Mnoho lidí někdy vás samotného občas považuje za součást výstavy, tak na ně působíte malebně. Třeba váš knírek, jenž v Praze nemá obdoby.

 

 Hm ... to je jistě zajímavý názor ... ale nepřipadá mi to tak zlé. Jinak by to bylo signálem zase se na čas ztratit v lese. Můj typ knírku nevzbuzuje důvěru. Je to typ knírku sňatkového podvodníka. Nedávno jeden kamarád trefně poznamenal, že si dovedu ohlídat, abych nevypadal moc dobře. To souvisí i s převleky, kdy jsem spíš jako humusák.

 

Nechtěl jste být někdy hercem?

 

Já jsem herec, ale nepopulární. Dostal jsem dvakrát honorář za účast ve sklepovské Besídce. Jinak jsem ale plachý.

 

Několikrát byly knihy, které jste ilustroval, vyhodnoceny jako nejkrásnější knihy roku. Podle čeho si je vybíráte?

 

Začal jsem se živit vědeckými ilustracemi. Potom to byly pohádky, které dělám nejraději, ale teď se k ilustrování dostanu jen zřídka. Vždycky záleží na tom, aby se mně literární příloha líbila, jinak by obrázky nestály za nic.

 

Uživíte se svou volnou tvorbou?

 

Málokdo se uživí volnou tvorbou. A komu se to daří, je zas frustrován z něčeho jiného ... Živím se kombinací různých výtvarných činností. Občas někdo něco koupí, ale spíše galerie než soukromníci. Lidé, kteří mají peníze, dávají přednost olejomalbě a bronzu, protože to chápou jako dobře uložené peníze. Málokdo si něco kupuje ze skutečné lásky k umění. Takových opravdových mecenášů, kteří podporují umění, protože to mají rádi, je jenom pár. Nebavilo by mě chodit na obchodní večeře a přesvědčovat někoho, aby si koupil mé věci. Raději bych kydal hnůj. Při sebemenším pocitu, že bych se měl nějak prostituovat, jdu pryč.

 

Něco se prostě musí překousnout!

 

Jistě, ale ne za každou cenu. Kdybych měl mít galeristu, který moje věci bude prodávat a já bych ani nevěděl, k jakým lidem přijdou, tak mi to bude vadit. Musím vědět, že jsou v dobrých rukou. To je jako se zvířaty. Psa taky jen tak někomu nepřenecháte. Nejraději bych to rozdával, ale nějak musím živit rodinu.

 

Jste nositelem řady cen. Vážíte si jich?

 

Ceny potěší, ale na úřadech dveře neotvírají. Tam jsem stejně za neschopného výtvarníka, co se nevyzná ve formuláři. A formulář ve mně vzbuzuje agresivitu.

 

 

FRANTIŠEK SKÁLA jr. (nar. 7. 2. 1956 v Praze) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1976--82). Zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, člen společnosti BKS. Nositel několika cen za nejkrásnější knihu roku a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého (1991). Ztvárnil prostory pražského divadla Akropolis. Absolvoval řadu skupinových a samostatných výstav. Na podzim vystavoval v Nové síni v Praze, nyní je jeho dílo k vidění na přehlídce Jitro kouzelníků? ve Veletržním paláci.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz


Zpět