Genius loci - Siřem
Před osmdesáti lety zemřel Franz Kafka. Je pozoruhodné, že existuje místo s Kafkou spojené, a přesto dodnes kafkovským mýtem nedotčené. Malá vesnice Siřem u Blšan, poblíž Žatce.
Kdo je Franz Kafka? Muž, který je pro současnou Evropu nejznámějším Čechem (ač Čechem ve smyslu etnickém nikdy nebyl); v příznačné společnosti exprezidenta-spisovatele, jenž se do Siřemi poprvé vypravil společně s Milošem Formanem v šedesátých letech a v roce 1997 se sem vrátil, aby byl uprostřed výkladu o Kafkovi odvolán povinnostmi protokolu do siřemského kravína.
Kdo je ten muž, který se stal synonymem pro realitu, s níž se západní svět ve dvacátém století znovu a znovu potýkal? Ale i synonymem pro sebezraňující postoj mnoha mladých mužů (bloudících zatím více v sobě než v okolním světě jako Kafkovi hrdinové)?
Siřemští tuší jenom vzdáleně a doktor Roedl se chystá na svou přednášku. Šestého června (Osmdesát let a tři dny poté, co se ve vídeňském sanatoriu Kierling odehrál poslední rozhovor mezi doktorem Klopstockem a jeho pacientem: „Nechoďte pryč," požádal doktora pacient. „Vždyť nejdu," ujistil ho Klopstock. „Ale já jdu," uzavřel pacient.) se postaví před zchátralý kostel Panny Marie a bude napřaženou rukou ukazovat kolem sebe. Na stavení na horním okraji návsi, které patřilo Kafkovu švagrovi Karlu Hermannovi (či přesněji jeho otci Leopoldu), na skalnatý vrch Kohoutek, kam chodil Kafka odpočívat, na protilehlý statek sedláka Riedla, z jehož skrytu rušil spisovatele břinkot klavíru, a nakonec -- protože magií tohoto místa je, že se reálné stopy Kafkova pobytu mísí se světem jeho příběhů -- k bílé sýpce nad vesnicí.
Posluchači budou otáčet hlavy naznačeným směrem a tak jako kdysi Václav Havel s Milošem Formanem porovnávat topografii vesnice s řádky Kafkova románu Zámek.
Ano, silnici přivádí do Siřemi malý most -- snad podobný tomu, na němž K. dlouho stál, když pozdě večer dorazil na místo, a někdejší škola je „podlouhlé a nízké stavení" jako ta, v níž musel K. zastávat ponižující místo školníka.
Ale dva hostince? A to jméno -- Panský hostinec!
V Siřemi je jeden obyčejný výčep a otevřeno má pouze o víkendu, zkonstatují muži s patrnou trpkostí.
A zámek hraběte Westwesta, úředníka Klamma a pečlivého Itala Sordiniho?
„Nebyl to ani starobylý rytířský hrad, ani nová honosná budova, nýbrž protáhlá stavba, skládající se z několika málo dvoupatrových a spousty nízkých, na sebe natlačených stavení, kdyby člověk nevěděl, že je to zámek, mohlo by mu to připadat jako městečko."
To má být sýpka paní Nekudové?! Snad jen její poloha, stranou vesnice a zároveň nad ní, připomíná nedosažitelný cíl zeměměřičův.
Dům číslo 35
Nepředcházejme však úvahy, které v Siřemi poplynou 6. června. S Bohumírem Roedlem, ředitelem Okresního archívu v Lounech, stojíme před sýpkou. Je otevřená a přede dveřmi kdosi ponechal kolečko s čerstvě namíchanou maltou.
„Dobrý den," na pozdrav nikdo nereaguje.
Vstupujeme a po schodech stoupáme do prvního, druhého i třetího patra. Zdivo tereziánské kontribuční sýpky z bílého vápence vyztužují trámy z dosud zdravého dřeva. Zamřížovanými okénky se díváme na Siřem. Některé domy se hroutí. Střecha kostelní věže je jako vetchý papír, který nepřízeň počasí během staletí potrhala a každý sebemenší závan větru přičiní další drobnou jizvu. Vesnice působí mrtvě. Dokonce ani slepice a psi o sobě nedávají příliš vědět.
Jen vrcholící jaro brání triumfu bezútěšnosti.
Franz Kafka tu prožil osm měsíců svého života. Zdá se, že šťastnějších osm měsíců. Krátce poté, co se u něj objevilo první chrlení krve (každá nemoc se ozývá v jediný, později zpytovaný okamžik -- u Kafky to bylo v noci ze 12. na 13. srpna 1917), ho do Siřemi pozvala Ottla, nejmladší a zároveň nejbližší z trojice sester.
Dvanáctého září Kafka přijíždí pražským rychlíkem do sousedních Měcholup. „Siřem měla tehdy 350 až na výjimky německy mluvících obyvatel. Byla to zapadlá vesnice bez elektřiny, bohoslužba se tu konala jednou za tři týdny a nejbližší pošta byla v pět kilometrů vzdálených Blšanech. Ale pěstovalo se tu obilí, samozřejmě chmel, bylo tu několik řemeslníků, obchodů, šest hrnčířských dílen, a dokonce tři hospody." Tak charakterizuje Kafkovo útočiště Bohumír Roedl.
Ale ve kterém domě Kafka bydlel? Víme to vůbec?
Skuteční pamětníci neexistují. Všichni byli po válce odsunuti a Siřem byla jako celé Podbořansko osídlena volyňskými Čechy. Nedochovaly se obecní písemnosti, tehdy běžně vedená kniha cizinců -- přechodných obyvatel obce. Vycházet lze pouze z údajů katastrálního úřadu, Kafkových dopisů a deníkových záznamů.
„Hermannům patřily v Siřemi čtyři domy. Původně -- protože dva z nich v roce 1914 prodali," shrnuje výsledky svého pátrání Bohumír Roedl. „Jisté je, že Kafka nebydlel v domě 76, který na základě vyprávění místních určil v roce 1963 archivář Bořivoj Lůžek. Postaven byl až v roce 1928. Navíc Kafka prokazatelně žil na návsi. Dům číslo 6, který byl hlavní hospodářskou základnou rodiny Hermannů, se zdá být nejlogičtějším řešením. Jenže nemá patro, a spisovatel rozhodně v patře bydlel. A tak mi po porovnání všech dostupných údajů vychází, že Franz Kafka dlel během svého siřemského pobytu v rohovém pokoji domu číslo 35 -- přesto, že ho Hermannovi o tři roky dříve prodali sedláku Makuschovi -- a do domu číslo 6 docházel na jídlo."
Bohužel, noví usedlíci dům číslo 35 po válce zbourali. Dnes stojí na jeho místě vysoká májka.
Cizinec
Kafka byl ve vzdálené Siřemi spokojen. Brod v něm viděl „muže, jemuž je dobře ve velmi prostém venkovském prostředí a nerad by se už vracel do města".
Ve skutečnosti jen obtížně hledal společnou řeč s místními sedláky -- Feiglem, Kunzem, Luchtnerem --, služkami a pacholky. Byli mu cizí, nerozuměl jim (i díky zdejšímu německému nářečí). Do svého deníku si poznamenal: „Vlastně se v jejich přítomnosti cítím stísněný jako mezi zvířaty ve stáji, když je k něčemu vyzvu a ona kupodivu poslechnou."
Při vědomí zjednodušení, které podobné interpretace přinášejí, lze právě tady vidět velký díl inspirace k Zámku -- pocit, jenž stojí za ústřední, mnohokrát citovanou pasáží celého díla: „Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec …"
Jako vegetarián, který nesnášel už jen pohled na syrové maso ve výlohách řeznictví, tu byl nejednou konfrontován s obnaženým zvířecím masem, které v něm vzbuzovalo odpor. „Chyběl mu zřejmě diferencovaný pocit pro rozdíl živého a mrtvého těla, porcované, neživé maso v něm vyvolávalo stejné představy jako mučení živého organismu," uvažuje ve své kafkovské psychoanalytické studii František Kautmann.
Většinu času trávil v posteli, psal Aforismy, četl a učil se hebrejsky. Zároveň však ani v Siřemi neunikl před chronickou nespavostí. „Dosahoval maximálně stavu polospánku, polobdění, mrákot, přerušovaných tíživými sny a vidinami," dovozuje Kautmann.
Nenáviděl hluk, a psi pořád tolik štěkali.
Myší národ
Je těžké, ne-li nemožné spekulovat o tom, z jakých podnětů se skládal Kafkův mnohovrstevnatý vnitřní svět, v němž se rodila inspirace k jeho nejkrásnějšímu a nejtajemnějšímu románu.
Naopak s jistotou blížící se exaktnímu poznání lze nasahat pouto mezi Kafkovým siřemským pobytem a jedním z vrcholů jeho díla -- povídkou Zpěvačka Josefína aneb Myší národ.
FelixuWeltschovi Kafka píše: „… první velká vada Siřemi: myší noc, strašný zážitek … Jaký je to strašný, němý, rámusící národ … Ve dvě hodiny mě v noci vzbudilo jejich hlomození a od té chvíle neustávalo až do rána. Na uhlák nahoru, z uhláku dolů, křížem krážem obíhání pokojem, kroužení, hlodání dřeva, tiché pištění a přitom stále pocit ticha, domácí práce utištěného proletářského národa, jemuž patří noc."
Kafkův děs z nočních tanců siřemských myší nebere konce. Brod mu posílá pastičky, ale ty jsou k ničemu. Ottla mu pouští na noc do pokoje kocoura. Ráno z přejedení zvrací a Kafkovi vadí svou dotěrnou vtíravostí stejně jako hlodavci.
„Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky?" stěžuje si v jednom z dopisů.
Vysoké myší pištění se mu hluboce vryje do paměti a později dá vzniknout poslední Kafkově próze. Korektury k ní bude dokončovat ještě na smrtelné posteli -- den před svou smrtí.
Návrat do Siřemi
Skončeme začátkem -- jednou z řady geniálních Kafkových expozic. Už kvůli té atmosféře. „Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek."
Bylo by snad naivní spatřovat v kontribuční sýpce předobraz zámku hraběte Westwesta, hledat v Siřemi domy a ulice tajuplné vesnice, jíž K. bloudí na své marné cestě. (Jediná konkrétní topografie se v Kafkově díle objevuje v jeho prvotině Popis jednoho zápasu, jejíž děj se odehrává v centru Prahy.)
Nebylo to tak, ale na druhou stranu mohlo být.
A tak se díky Kafkově neuchopitelnosti lze znovu vracet do Siřemi, netknuté turistickým ruchem i Kafkovou památkou, a s vášní bloudícího K. objevovat statek Karla Hermanna, přízemní školu, most, stavení sedláka Riedla, a hlavně bílou sýpku nad vesnicí. Siřemský zámek.
Text Dan Hrubý
Foto Petr Jedinák