Zlo a dobro: Serrano a Butcher
Těžko posoudit, kde je lépe začít. Jestli okukovat nejprve Zlo a potom se nechat ukonejšit Dobrem, nebo jestli to vzít naopak. Ale možná bude přece jen první varianta lepší, protože v pohádkách má vždycky nakonec přijít Dobro a uvést vše na „pravou míru“, aby děti neztratily záhy chuť do života. Nicméně předesílám, že tohle žádná pohádka není. Jde totiž o dvě epizody z příběhu moderního umění a ten, kdo se o ně trošku zajímá, tak moc dobře ví, že jeho pohádkové časy vzaly za své po apokalypse druhé světové války.
Jak Zlo, tak Dobro můžete v jejich fotografických podobách spatřit v Praze těchto dnů.
Výstava Podoby zla se odehrává v domě U zlatého prstenu v Týnské ulici, kousíček od Staroměstského náměstí. Výstava nazvaná Vize nového tisíciletí probíhá symbolicky na druhém – levém – vltavském břehu ve Veletržním paláci a Clyde Butcher navzdory svému příjmení (česky znamená butcher „řezník“) přináší dílo vysílající veskrze dobré vibrace.
Autorem přehlídky Podoby zla je jedenapadesátiletý americký fotograf Andres Serrano a všechny dokonale nazvětšované barevné fotografie pořídil od roku 1985 do roku 1998, třináct let se jim věnoval a nakonec vznikl tenhle výběr, jenž dostal název Podoby zla. Serrana provází pověst člověka kašlajícího na tabu. To je v současném umění hodně důležitá věc. Ačkoliv se jeho maminka narodila na Kubě a tatínek v Hondurasu, tedy v zemích, kde jsou lidé jaksi zvyklí přijímat katolickou víru (na Kubě i přesto, že se to Castrovi vůbec nezamlouvá), fotograf Serrano na sebe poprvé výrazněji v mezinárodním měříku upozornil tím, že šel přímo proti nejsvětějšímu symbolu. Provedl to asi nějak takhle: Nejprve močil do nádobky z čirého, možná laboratorního skla, aby do ní bylo bez problémů vidět. Do nádobky pak spustil maličký krucifix z umělé hmoty, jaký u sebe nosí chudí lidé, a vše vyfotografoval. Zrodila se fotografie Kristus v moči.
Určitě i takhle pojatý Kristus měl za následek, že se senátor Alphonse d’Amato v americkém Kongresu okázale naštval a roztrhal Serranův katalog. A jako by už tohle pozdvižení samo o sobě nestačilo, přidal se další výtečník, tentokrát senátor Jesse Helms, jenž neváhal podat pozměňovací návrh na zákaz financování obscénních uměleckých děl ze státních prostředků. Andres Serrano přiznává, že se mu to svým způsobem hodilo, protože si byl moc dobře vědom, že dnes umělci nic nezajistí větší proslulost, než když proti sobě poštve nějaké konzervativní politiky nebo náboženské fanatiky. Fotograf Andres Serrano k tomu řekl: „Oba jsme si svým způsobem pomohli: on byl znovu zvolen a já jsem se stal tím, čím jsem.“ A čím vlastně? Kontroverzním umělcem přece.
Výstava je rozdělena do pěti částí, je to taková symfonie, v níž každá část způsobem, jakým se třeba fotografují v reklamě potraviny nebo užitkové výrobky, zachycuje různé podoby odvrácené strany lidského bytí. První se jmenuje Abstrakce z tělesných tekutin (snímky krve, umělcova spermatu, moči), druhá Tělo a duše (do ní patří právě Kristus v moči), třetí dostala název Portréty ze zákulisí (bezdomovci, Indiáni, portréty členů Kukluxklanu), čtvrtá Smrt a zkáza (mrtvoly v márnici, dále detaily střelných zbraní) a závěr obstarává Fyzické a sexuální tělo (fotografie nadopovaných kulturistek, sexuální rarity).
Andres Serrano předkládá přesně vykalkulované dílo. Jako by to, co vyfotografuje, odvažoval na lékárnických vahách. Jako by si nechal udělat marketingový rozklad témat vyvolávajících zvýšenou pozornost v galerijním či mediálním světě a podle něj pak pracoval. Tahle vypočítavost z celé přehlídky leze jako jehla z feťákovy paže. Výstava je samou esencí věcí, které spolehlivě zabírají a zneklidňují. A Serrano – vzhledem k tomu, jak reagoval na senátora Helmse – si je toho vědom. Jednou vytvoří kompozici z lidských mozků naskládaných do sterilní krychle, jindy vyfotografuje svoje semeno nebo srdce, potom portrétuje mrtvoly v márnici, bizarní akty. Střídá celky s velkými detaily, aby soubor snímků neztrácel rytmus, barvy míchá dokonalé, kompozice vyvážené a čisté, to jistě, to ano, ale strašlivě z téhle morbidní estetiky vyčnívá fotografova touha být právě tím, kdo ukáže „úplně všechno“. A tohle všechno, rozličné podoby zla, podá s chladným odstupem, aby zase doložil, že on sám s tím vším nemá mnoho společného. Což je ona dnes tak nutná věcnost, věcnost tolik žádaná v umění, architektuře i designu, věcnost, jež z předváděného zla činí cosi působivého a patologicky přitažlivého. Přitom jde jenom o sestavu nablýskaných klišé, sdělující toto: Zlo může být fotogenické.
A pak překonáte řeku, přijdete do Veletržního paláce, kde visí čtyři desítky černobílých fotografií Clyda Butchera, jemuž bude příští rok šedesát. Není to původním školením fotograf, v Kalifornii vystudoval architekturu. Clyde vypadá jako dobrácký medvěd, není to žádná lehká váha, již odfoukne průvan. Připomíná staršího hipíka a hipíkem taky svého času byl.
Procházíte výstavou, koukáte se na fotografie větší než okna v horských chalupách, prohlížíte si je, čtete popisky ... a nejprve se vám zdají nějaké divné. Zkoumáte je tedy dál, protože za zkoumání opravdu stojí. Není to tím, že na nich nejsou lidé, a nemůže za to skutečnost, že jsou prosty barev. Protože chodíte do moderních galerií, už víte, jak má vypadat moderní umění: hlavně kontroverzně, mělo by v něm být obsaženo něco, co diváka vyvede z míry, naštve, pořádně rozhodí. Navíc jste ve Veletržním paláci a ten bývá vyhrazen především modernímu umění, takže nejistota při pohledu na fotografie je ještě podtržená. Ale za chvilku vám spolehlivě dojde, proč vám připadají jaksi divné; hned se vám zaručeně uleví. Ty Butcherovy fotografie panenské přírody jsou prostě krásné. Nic víc na nich vlastně není, ale když se k tomuhle poznání doberete, nesmírně se vám uleví, protože si možná vzpomenete, že umění může nejenom zneklidňovat, ale také povznášet. A že čistá krása pořád ještě může být hodnota, o niž stojí za to usilovat. Fotograf Clyde Butcher přírodu nejenom miluje, ale také zná, protože v ní na Floridě žije, a proto je jeho krása opravdová, a ne umělá jako na reklamních letácích. Je schopen dlouhé dny čekat na jedinou vteřinu, na okamžik, v němž se události probíhající v přírodě – mraky, vítr, slunce– dostanou do jedinečné souhry.
Butcherovy obrazy horských scenérií, divokých pobřeží, jezer, močálů, pralesů, jeho milovaných cypřišových hájů vznikaly ve stejné době jako cyklus Andrese Serrana. Přitom se zprvu nerodily z idylického rozpoložení: „Když byl můj syn zabit opilým řidičem, byla to právě divočina, ke které jsem prchl, abych znovu nalezl svůj vniřní klid a rovnováhu. Tajuplná duchovní zkušenost sblížení s přírodou mi pomohla vyléčit zraněnou duši.“ Bolestná ztráta Butchera nezlomila. A co pomohlo najít nový smysl bytí samotnému fotografovi, může zprostředkovaně pomáhat také ostatním lidem, přinejmenším k lepší náladě.
Není bez zajímavosti, že Clyde Butcher je velikým obdivovatelem nejslavnějšího českého fotografa Josefa Sudka, zvláště si považuje Sudkových fotografií Prahy, ale určitě zná jeho obrázky z beskydských pralesů – je v nich obsažena podobná čistota, již vyznává Butcher. Obdobně jako Sudek trpělivě čeká, než vše začne „spolu hrát“. Možná si povzdechnete – tomu se ta čistá krása hledá; když ho přestane bavit nádhera národního parku Everglades, kde žije, stačí, aby se sebral a vyrazil z Floridy do Skalistých hor nebo do Grand Canyonu. Ovšem on je schopen si to „svoje“ najít třeba i v Čechách. Mezi „americkou krásu“ totiž zařadil také „krásu českou“, kterou fotografoval při loňském pobytu u nás na Šumavě nebo Českomoravské vysočině. Clyde Butcher se prostě umí dívat, umí nacházet. Však říká: „Existuje jednota mezi všemi místy v přírodě, ať se již jedná o vrcholky známého horského hřebenu, nebo koryto městské odvodní strouhy.“ Kdo hledá, ten najde. Butcher nachází krásu a současně možná i jakýsi vyšší mravní princip. I takové přece může být současné umění.
text PETR VOLF
zdroj: časopis Reflex