PORTMONEUM - GENIUS LOCI

 

"To Portmoneum je něco podobného jako pražský Faustův dům, křížený s Rudolfinem. Obývá jej hrabě Portomon s podivuhodným psíkem Čiperou. Je to vzácný druh chrta, tak tenký, že i skrze klíčovou dírku skorem proleze. Ten hrabě je dosud svobodný, protože ženitba mu je úředně zakázána z důvodů bezpečnostních a mravních. V tom domě totiž, jejž hrabě obývá, v každém koutě a na každé zdi namalováno jest nějaké strašidlo, příšera neb ďábel, takže už lidí mnoho zbláznilo se z toho." Josef Váchal, Krvavý román, 1924.

Fotografie z téhož roku, v němž vznikl Krvavý román, zachycuje v litomyšlské hospodě Ve sklípku stolní společnost při bujném obřadu křtění tupláku. Všechny protagonisty básník a malíř v jedné osobě ve svém vlastnoručně vyzdobeném a vytisknutém díle zachytil. A právě muž, který je tu představen pod průhledným pseudonymem hrabě Portmon, se urazil, a přestože byl vášnivým sběratelem Váchalova díla, Krvavý román, jenž byl vydán v pouhých sedmnácti výtiscích, si nekoupil, čímž zase urazil Mistra.

Těžko říci, kvůli čemu se původně učitel a později důchodní Josef Portman (1893--1968) naštval -- zda to bylo kvůli psíku Čiperovi, "vzácnému druhu chrta", který na Váchalově ilustraci k románu vypadá spíše jako přežraný buldok, nebo proto, že záměna samohlásky v jeho příjmení upozorňovala na to, že sice je malířovým mecenášem, ale jeho poloprázdná peněženka se otvírá jen neochotně. Josef Portman, jehož nesmrtelnou zásluhou je, že shromáždil a zanechal budoucnosti velkou váchalovskou sbírku, byl vznětlivým Mistrem definitivně zavržen až v roce 1927, ale jako sběratel mu zůstal dál věrný. Společné a největší dílo dokončili ovšem už v onom památném roce, kdy mezi nimi došlo k rozepřím.

VÁLKA V LOŽNICI

Ten domek, ve kterém Josef Portman shromažďoval své váchalovské poklady, byl víc než obyčejný. Portman z něj chtěl ovšem udělat jakýsi svatostánek obdivovaného umělce a už roku 1915, jak uvádí publikace vydaná letos k 10. výročí znovuotevření Portmonea, tedy dva roky poté, co se s Váchalem seznámil, takto v dopise snil: "Jedinou mou radostí by bylo míti Vaše všechny práce -- míti pro ně místnosti --, to by byl ovšem ráj, který se nikdy neuskuteční."

Zpočátku tomu opravdu nic nenasvědčovalo. "Světová válka," napsal později Josef Váchal ve svém Novém kalendáři tolerancý, "pozorována úhlem Kosmickým, vypukla a řádila jedině kvůli tomu, by dva mravenci, procházející se jednoho dne kterousi ze silnic na Soči, nebyli zašlápnuti bosou nohou tamější venkovanky, leč mezi cvočkami bot tisíců procházejících tam vojínů dosti místa našli k zachránění svého života, by jsouce živi mizivě delší čas co mravenci, nepředběhli vývoj událostí rychlejším znovuvtělením ve vyššího tvora a tak předčasně nestali se Kristy a Buddhy příštími miasmům dnešním, také v lidská těla se vyvíjejícím. Když jsem tohleto řekl jednomu knězi, zamyslil se a řekl: Jsou dvě možnosti. Buď, Mistře, stojíte vysoko nade mnou, nebo budete po smrti ležet hluboko pode mnou v hlubinách pekla ..."

Místo v Litomyšli, kterou do té doby nikdy nenavštívil a kam ho Portman zval, ocitl se tenkrát Josef Váchal v jednom z nejhlubších vírů první světové války, na tzv. sočské frontě v Julských Alpách, kde proti sobě stála rakouská a italská vojska, usilující dobýt Terst. Jiří Kaše, učitel na litomyšlské Vysoké restaurátorské škole a na slovo vzatý znalec Váchalova díla, podnikl později spolu s litomyšlskými kolegy cestu do Slovinska, aby, jda po stopách Váchalovy knihy Malířem na frontě, zjistil, že "Váchalovy Musy mezi zbraněmi skutečně nemlčely". Výsledky je teď možné vidět na výstavě v Portmoneu.

A jak tahle válečná epizoda souvisí s Portmoneem samotným? Hned při vchodu do větší ze dvou místností, jež Váchal pokryl nástěnnými malbami, je zobrazena krajina, která se na první pohled zdá být parodií na romantické krajiny s hradem, jimiž byly tenkrát hojně vyzdobovány pohádkové příběhy. Při podrobné analýze ovšem Kaše zjistil, že hrad, který Váchal umístil do středu své zdánlivě fantaskní malby, jen zakrývá místa, kudy procházela fronta, jejíž rozpad po rakouském útoku v říjnu 1917 vedl ke "slavné" bitvě u Caporetta (dnešní slovinský Kobarid), kde zahynulo 10 tisíc vojáků, 30 tisíc jich bylo raněno a téměř 300 tisíc zajato.

Romantismus je tak na Váchalově malbě parodován stejně tak jako na jiných výjevech Čapkův kubismus nebo Kupkův abstrakcionismus. Ale ještě jednou věcí se válka do výzdoby maloměstského domečku zapsala -- česká výprava do Slovinska totiž na místě chtěla zjistit, co tu po nosiči menáže artileristům zbylo. Kromě dvou krajinomaleb, které Váchal ve své knize jmenuje a jež byly skutečně v obci Soča nalezeny, zjistila, že nástěnné malby v sočském kostele svatého Josefa, jejž dostal Váchal za úkol namalovat poté, co mu těžký zánět v noze znemožnil dál putovat válečnou krajinou, dodnes -- alespoň fragmentárně -- existují, když byly ve čtyřícátých letech minulého století přemalovány Tonem Kraljem, ceněným slovinským malířem.

Právě proto, že Kraljova práce je považována za umělecky významnou, není dnes odkrytí Váchalových maleb možné. Co je ovšem nejen možné, ale i jisté, je fakt, že právě tam se Váchal umění nástěnných maleb naučil, aby je pak bohatě při výzdobě Portmonea využil.

PROČ NENÍ DOSUD ČERTA VE VEJKLENKU VIDĚT?

Samotný počátek Portmonea (nebo Vachalea, jak ho chtěl nazvat Portman) je třeba hledat v roce 1920, kdy při pražské návštěvě Portman vyslovuje svou prosbu o freskovou výzdobu malého pokojíčku a omalování dveří šatníku tak, jak to u Váchala viděl. V létě toho roku Váchal jeho prosbu plní a následující léto pokračuje. K práci se dostává znovu až v září 1923, neboť vypukají spory o peníze, jichž se oběma nedostává.

Portman je ovšem lačný po dokončení díla a k tomu zásobuje Váchala stále novými podněty, takže ho vytrhuje od jiné práce. Objednává si například "řezanou" sochu ďábla, ale Mistr na objednávku odpovídá hádankou: "Proč není dosud ve vejklenku čerta vidět? Protože je tam čerta starého vidět."

Váchal předkládá Portmanovi finanční rozpočet, aby bylo v těchto jejich vztazích jasno, v červenci 1924 do Litomyšle přijíždí a během deseti dnů dílo dokončuje. Světnice a kuchyň domu Na záhradí se tak definitivně stávají zřejmě nejvýznamnějším dokladem jedinečného (a světového) talentu, jemuž lidé začínají rozumět až na samém sklonku života, kdy doslova živoří v bídě podobně jako jiný velký umělec zcela odlišného naturelu--Bohuslav Reynek. Jiří Kaše ovšem upozorňuje na to, abychom to se snahou o výklad a porozumění Váchalovu dílu příliš nepřeháněli. Jedinečná symbióza různých vlivů, citací a nespoutané fantazie mohla by nás vést až tam, kde by nás zastihl jen Mistrův smích.

Přestože se mi tedy menší z místností, kde byla kuchyň, v níž Portman vařil i po dokončení fresek, jeví jako svého druhu kaple, které vévodí obraz Panny Marie s Ježíškem i mystická malba Ukřižování, těžko ji lze vydávat za obraz malířovy katolické víry, když v ní nalezneme i citáty z posvátné hinduistické básně Bhagavadgíty, jeden motiv zřejmě ukazuje ke svobodnému zednářství a stěny vedle zaujímá množství "oblud" z malířovy ďáblovy zahrádky. V každém případě je výzdoba obou místností meditací nad kosmem, člověkem i přírodou, meditací, která se každému jednoznačnému výkladu vzpírá. Spatřovat v ní hlavně perzifláž by bylo zavádějící už úplně. Váchal byl silně ovlivňován různými mystickými a dušezpytnými myšlenkovými proudy, které ovzduší jeho mládí a zrání prosycovaly. Jestliže byl antimodernistou, tak to bylo proto, že neměl porozumění pro nastupující materialismus s jeho abdikací před technikou a hmotnými statky.

DRUHÝ ŽIVOT

Možná právě proto měl být nadlouho zapomenut nebo živořit na okraji stejně jako zmiňovaný Reynek, Deml, Florian nebo Ladislav Klíma. Váchal zemřel v roce 1969, právě v době, kdy zájem o jeho dílo začíná ožívat, aby se přitlumován normalizačními strategiemi přelil až do let devadesátých. Ty lze teprve označit za pravou dobu jeho návratu do kontextu české tvorby výtvarné, ale i literární. Návrat by se ovšem nevydařil, kdyby druhé vydání Váchalova Krvavého románu z roku 1970 nevzbudilo zájem mezi tehdejší literární mládeží. Nakladatel Ladislav Horáček, který k ní patřil, o tom při letošní slavnostní příležitosti napsal: "Teprve na sklonku roku 1990, rok poté, co jsme s přáteli založili nakladatelství Paseka, jehož název pochází od jedné ze tří autobiografických postav v Krvavém románu, jsem obdržel dopis Martina Machovce, který zásadně změnil můj život a dal nový směr existence nakladatelství Paseka. Dopis nás vyzýval k záchraně Váchalových maleb v Litomyšli. S Krvavým románem -- ostatně námi nově vydaný -- v ruce jsme s kolegou Ivanem Beránkem vyrazili do Litomyšle. Dva pokoje předměstského přízemního domu nás doslova šokovaly. Neméně na nás zapůsobil tehdejší dezolátní stav maleb i stavby."

Malíř Bohdan Kopecký způsobil, že už roku 1987 vzala Národní galerie Portmoneum pod svá ochranná křídla. Na opravu ale neměla peníze. Když si Horáček se starostou Miroslavem Brýdlem padli do oka, podařilo se dům odkoupit a Paseka začala se stavebními a restaurátorskými pracemi. Portmoneum bylo otevřeno v roce 1993. Restaurátorům se při jejich jedinečné a složité práci natolik zalíbilo, že v Litomyšli vznikla restaurátorská škola, která má dnes status školy vysoké.

* * *

Při letošních oslavách se jinak obyčejným předměstím Litomyšle ozýval Váchalův hlas, natočený čtrnáct dní před jeho smrtí, na chodníku před domkem lidé pili pivo a víno. Pak se ve dveřích objevil v bílém obleku a slaměném klobouku sám nakladatel a v davu tu obdivně zašumělo. "Jako z Čechova!" vzdychla vedle mne jakási vzdělaná herečka. Nakladatel sňal klobouk a uklonil se.

JIŘÍ RULF

FOTO PETR JEDINÁK

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz

Zpět