OTTO PLACHT (39) je z rodu malířů, kteří jsou už na vymření. Malba se stává v jeho podání pořád živým médiem a dává zapomenout na řeči o smrti obrazu. Možná je to dáno tím, že neustále hledá způsob, jak co nejpřesvědčivěji dostat z hlavy své vize. Podstoupil opakovaně cestu z Prahy do Amazonie, ale ne jako turista: žil tam, oženil se, účastnil se šamanských rituálů. A maloval.
Co jste si jako kluk kreslil?
Ve čtrnácti jsem kreslil například vymyšlená města. Měl jsem silnou představivost, projevovala se hlavně ve snech. Pohyboval jsem se v neskutečných labyrintech secesních parků, uvnitř kterých se zpravidla nacházela nějaká strašlivá bytost a kde byly kašny vytvořené z kostní dřeně a chrčely z nich krvavé pramínky. Byly to hororové sny, já byl vždycky strašpytel, a když jsem se probudil, nevěděl jsem, co je realita a co byl sen.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodl být malířem?
Asi tak v šestnácti, to jsem ještě chodil na gympl a myslel si, že nejspíš půjdu na architekturu, ale najednou mi došlo, že malířství je mnohem více svobodné, veselejší, dynamičtější. Začal jsem systematicky kreslit portréty, už jsem se tomu věnoval vážněji. Měl jsem před sebou cíl.
Pocházíte z malířské rodiny?
Nepocházím. Ale měl jsem pratetu, která chodila s malířem Janem Slavíčkem, synem slavného Antonína, a ta jezdila s ním a s jeho známými po světě na plenéry. Vyprávěla mi, jak byli na Korsice, Srí Lance, v Indii. Byla zubařka a starala se jim o zuby a vůbec o zdraví. Byla nesmírně živá, bystrá, schopná řešit praktické situace, což malířům moc nešlo.
Malovala?
Když mistři stáli u štaflí, ona si kreslila pastelkama takové naivní obrázky. Naivní, ale hezké, měly něco do sebe. Byla taky kamarádkou dalších malířů, Jana Smetany, Vojtěcha Tittelbacha, všichni to byli salónní komunisté, ale původem z dobrých poměrů, takže si udržovali takovou tu vznešenost první republiky. Prateta byla antisnob, moderní žena a prostředí, v němž se pohybovala, mě silně ovlivnilo. U ní jsem se seznámil právě s Janem Smetanou, na Akademii výtvarných umění jsem pak studoval u Arnošta Paderlíka.
Bylo vám sedmadvacet, když jste začal dělat na Akademii asistenta Jiřímu Načeradskému v ateliéru monumentální malby. Nešlo o náhodu, byl jste považován za jeden z největších malířských talentů ve své generaci.
Talent ... říkalo se to o mně, stejně jako to, že díky svému talentu se nedostanu k jednoduchosti, v níž je síla, a jenom budu bloudit okolo. Ale mně nikdy nepřipadalo, že musím dělat umění takového druhu, aby vypadalo jako umění, které se vyžaduje. Vždycky jsem kreslil nebo maloval tak, že jsem si zkoušel, co udělám potom. Jeden obraz byl začátkem druhého obrazu, a tím pádem jsem nikdy neudělal nic definitivního.
K Načeradskému jsem se dostal hned po vojně, on se pak ale pohádal s Knížákem a musel odejít, já zůstal na Akademii jako externí asistent u Aleše Veselého. Odjeli jsme se studenty na Mostecko, na workshop Betlém z jílu. To bylo pro mě důležité. Měl jsem tam pocit, že neděláme umění jako projev nějaké své jedinečnosti, ale proto aby zůstalo anonymní. Byl v tom asi spasitelský komplex -- naše tvorba vlastně neměla smysl, a tím pádem byla důležitá. Všechny staré továrny, elektrárny, vyřazené zařízení vypadaly jako nějaké surrealistické objekty. Myslel jsem si, že by se v prázdných dolech mohly vybudovat jakési kláštery, kde bychom mohli žít v jílových kaskádách podobných tibetským chrámům, daleko od civilizace. Byl to idealismus, ale uvědomil jsem si, že mě to táhne do světa.
Proč jste nezvolil za cíl své duchovní cesty k tomuto účelu právě tolik vyhledávaný Tibet, ale zamířil jste do Amazonie?
Měl jsem výstavu v Miami a všichni Američané kolem mířili do Tibetu. Nechtěl jsem se nechat ovlivňovat. Vlastně na protest jsem si zvolil úplně jinou cestu. A navíc v Miami po mně vystavoval Pablo Amaringo svoje malé obrázky šamanských vizí: uvědomil jsem si, že tenhle šaman maloval výjevy podobné počítačové grafice, ale na základě úplně jiné zkušenosti. Chtěl jsem se o šamanských rituálech dozvědět víc. Myslel jsem si, že pojedu Amazonií a budu mapovat jednotlivé kmeny, deníkově zaznamenávat jejich rituály. Jenže jsem brzy narazil na první kmen, na Šipiby, a zůstal u nich na jednom místě.
Peru byla bašta násilného katolicismu šířeného conquistadory. Jak se jim povedlo z vašeho pohledu vnutit evropskou kulturu domorodcům?
Povedlo. Ale špatně. Je to vidět na každém kroku. Cokoliv bylo do Peru naší civilizací přeneseno, bylo jenom horší než to, co tam bylo předtím. Každý krok kolonizátorů byl retardační. Když jedete po Nazca a vidíte zdejší prastaré slavné linie, vnímáte jakousi neuvěřitelnou lehkost a dokonalost. Je to jako ozdravovna, kde se dá nahmatat kosmický prach, doteky s informacemi z vesmíru. Tenhle stupeň cilizace propojené přirozeně s něčím nadzemským, najednou koloniální baroko úplně vyvrátilo. Prastaré svatyně rozbořili a postavili na jejich místě barokní katedrály. Jsou krásné, ale zbytečné, protože vyrůstají z inckých zdí, které vypadají nadčasově, jakoby z hluboké minulosti nebo z daleké budoucnosti ...
A prales?
Táhlo mě to do něj, protože jsem měl pocit, že tam je něco, co ještě není zničené. Nejprve jsem se vypravil ale do Pucallpy, kde jsem měsíc žil u Pabla Amaringa. Ten šaman si otevřel malířskou školu a vyučoval v džungli, šlo o ekologický projekt živý po všech stránkách, protože malé děti malovaly zvířata, stromy, které perfektně znaly, odváděly fantastické výkony, protože z těch podrobných obrázků se dal vyčíst okolní ekosystém. Dřevaři si je kupovali a měli je ve svých kancelářích, když kolem ty lesy káceli.
Co jste tam hledal kromě toho, že jste si v kmeni Šipibo našel svoji budoucí ženu a matku svých tří dětí?
Inspiraci. A chtěl jsem se učit, jak se žije v džungli, porozumět rostlinám, přírodním medicínám. Tahle touha pořád trvá, i když jsem pochopil, že se nikdy Indiánem nestanu. Nemůžu. Nejsem na to geneticky vybavený žít pořád v džungli, představa je vždycky jiná než skutečnost. Každodenní realita shánění obživy je mnohem méně romantická, než se zdá. Zbytek dne se leží a odhánějí se moskyti. Kdybych žil jako domorodci, připadal bych jim divný. Sice tvrdí, že jsem skromný Čech, protože nevyžaduju bydlení v hotelu a postavil jsem si dům, ale život v džungli je askeze nutně podepřená spirituálním směřováním, k čemuž jsou nejlepšími partnery právě šamani, kteří se díky rozšířeným stavům vědomí mohou s vámi spojit a vy zase s nimi někde na hranicích mozku. V reálném životě k úplnému spojení nedojde, protože všechno stejně posuzujete zvnějšku, podle své evropské zkušenosti.
Neměl jste obavy zúčastnit se šamanských rituálů spojených s ayahuaskou, magickou drogou získávanou z lián a keříku čakrunu?
Ne. Já jsem byl strašlivě zvědavej, byl jsem tabula rasa, doma jsem zkoušel nějaký psychedelika, ale nikdy jsem nedosáhl opravdu silného spirituálního zážitku. Kdežto ayahuaska -- ta byla intenzívní, což určitě podpořilo ještě to, že jsem prožil stav rozšířeného vědomí v prostředí, které i bez drogy vědomí rozšiřovalo. V džungli všechno kolem zvyšuje citlivost a šamanský rituál tím byl znásobený a vstoupil do mě částečně indiánský svět. Bylo fascinující vidět lidi kolem sebe na podlaze v chýši a být s nimi ve spojení díky šamanům, komunikovat v neznámé řeči beze slov. Telepaticky.
Musel jste se něčeho vyvarovat?
Ayahuasca vyžaduje velmi silnou sebekázeň, askezi, dietu, kdy se nejí nic pálivého, sladkého ani tučného, jenom suchá rýže, maximálně kousek ryby. Ayahuaska člověka otvírá, a když někdo pozře něco nezdravého, může se v kombinaci s ní otrávit. Špatné tripy jsou dost běžné.
Zažil jste ho?
Bohužel. Pak byl problém vrátit se na zem. Ayahuasca je nevyzpytatelná, je divoká, těžce zvládnutelná. Jako džungle.
Proč jste to tedy opakoval?
Chtěl jsem jít dál. Vyučovala mě. Dostal jsem se na cestu zasvěcení. Zkoušel jsem pít ayahuascu i sám, ale to k ničemu není, protože jenom uvidíte díru do vesmíru, kdežto když se užívá ve skupině vedené šamanem, má to úplně jiný průběh, svoji choreografii, zpívají se ikary, ozdravné písně beze slov.
Užívají Indiáni ayahuasku běžně?
Ne, bojí se jí. Nebo z ní mají spíše respekt. Zkoušejí ji někteří mladí, aby zjistili, jestli by se nemohli vydat na šamanskou dráhu. Ale většina si ji nedá za celý život.
Jak jste se vy vyrovnal s džunglí?
Zamiloval jsem se do ní. Připadala mi okouzlující svou neuvěřitelnou čistotou a panenskostí, je to svého druhu božství, krásné i krvelačné zároveň. V džungli je všechno postaveno na antagonismech a vše se navzájem požírá. I šamani to mají v sobě a často se navzájem nesnášejí, takže se mezi nimi vyskytují pro našince nepochopitelné konflikty pramenící však z velice jednoduchých důvodů: jeden chce vyléčit člověka a myslí si, že ho očaroval druhý šaman, tak jde proti němu. Je to boj o moc, kouzelnictví jako v pohádce až na to, že žiju tu pohádku v bezprostřední blízkosti.
Byla to náhoda, že jste tam našel svoji ženu?
Naplánoval jsem si to a stalo se. Nechtěl jsem běhat za holkama -- to nikdy nikam nevede, k žádnému soustředění ani poznání, jenom se plýtvá energií. Byla to zásadní věc k pochopení tamního světa. Skrze ženu jsem se spojoval s jinou civilizací. Našel jsem tam rodinu a domov, protože tady jsem ho neměl. V Praze jsem si připadal jako naivní dítě žijící si v pofidérním uměleckém světě. Když jsem potkal skutečný život, "umělectví" se jakoby vypařilo, protože všichni kolem byli vlastně umělci. Od chvíle, kdy se mi narodily děti, tak došlo k naplnění mé existence. Vědomí, že jsem tatínkem dětí s Indiánkou v džungli, mě uspokojovalo a nic jiného jsem nepotřeboval. Maloval jsem na přírodní látky, vařil si barvy z kůry.
Z čeho jste žil?
Občas jsem prodal nějaký obraz.
Nezkoušel jste tradiční způsob obživy?
Měl jsem snahu, zkoušel jsem obdělávat políčko, chytat ryby, ale byl jsem směšný, když jsem se viděl ve srovnání s Indiány přirostlými ke kánoi, která mě ani neunesla, takže jsem se raději věnoval tomu, co jsem uměl, a bavil jsem se tudíž víc se ženskými o barvách a malování, než s chlapy o lovu.
Jak se na vás dívali?
Byl jsem pro ně v dobrém slova smyslu podivín. Oni jsou veselí, rádi se smějí ... pořád dělají něco, aby se pak mohli smát. Z mého pohledu až nesmyslně, protože když jsem chtěl něco dělat, splnit stanovený úkol, tak to bylo nemožné. Budoucnost je nezajímá, čas nehraje žádnou roli, což někdy člověka vyvádí z míry. Indiáni jsou šikovní, ale nezodpovědní. Neustále se kvůli tomu vyskytují nejrůznější problémy.
Zažíval jste díky tomuhle rozporu pocit nadřazenosti?
Je těžké se mu vyhnout. K bělochovi se chovají tak, že jeho nadřazenost vyžadují. Jste pro ně hned Don Otto a musíte šéfovat. Čeká se, že to vezmete do svých rukou, že budete organizovat, zavádět řád. Nemůžete být námezdní síla a vykonávat práci jako oni: jste pro ně směšný, když nosíte pytle s pískem na hráz, aby neprotékala voda. Máte stát opodál a radit, co kam dát.
Došlo pod vlivem pobytu v Amazonii ve vašem malování k nějakému zlomu?
Zlom v tvorbě to byl, jak energie drogy, tak zkušenost z džungle se v mých obrazech projevila. Pochopil jsem spoustu věcí o barvě, které bych jinak neznal, jak vytvářet spektrum, jak paprskem modelovat prostor. Předtím jsem malbu chápal jako hmotu, neměla pro mě zdaleka takový emotivní náboj. Začal jsem ji cítit organicky.
Když jste teď v Praze, neobáváte se, že o podněty, které jste ayahuaskou v džungli získal, postupně přijdete?
Vydrží to ve mně až do smrti a v tom je rozhodování, jestli si ayahuasku vzít, nebo ne, velice závažné. Každého, kdo ji chce zkusit, před tím varuju. Už cesta z Prahy do džungle je celoživotní zkušenost -- i bez ayahuasky.
Lze jí využít v naší civilizaci?
Jak se to vezme. Naplno funguje především v džungli, tady jenom ukazuje, jak je všechno, po čem se pídíte, zbytečné a v důsledku směšné.
Jak se s tím tedy vyrovnáváte?
Tak, že si stavím vor, který má být mimo jiné i chrámem Ayahuasky. Vymýšlím obytný prostor, který by měl jednou plout na amazonském jezeře a stát se ateliérem i divadlem zároveň. Stavím si jakoby nějaký most zpátky. Je to zvláštní. Když je člověk tam, tak je plný pochybností, jestli se dá něco takového uskutečnit. Tady s tím problémy nemívám, a to přesto, že navrhuji všechno velmi reálně, stavbu z trojúhelníkových čtyřstěnů, takový rozvíjející se dóm s ceremoniálním prostorem uprostřed, vedle toho zázemí, počítám i s restaurací. To je způsob, jak se s tím vyrovnávám, ducha ayahuasky uzavírám do geometrického modelu řídícího se zákony statiky.
Uvažujete, že byste svoje děti vrátil tam, kde jsou jejich kořeny?
To ne. Mluví česky, už mají jinou zkušenost. Jenom bych chtěl, aby svoje kořeny znaly, aby zastihly džungli ještě nevykácenou. Ale byl jsem tam před vánocemi a zdálo se mi, že se prales vzmáhá a jen si ho přestanou lidi všímat, bude zase při síle a bude mít nad lidmi navrch.
Máte nějakou vizi, kterou byste chtěl zachytit na obraze?
Napadlo mě, že bych Šipibům namaloval oltář, který by vyprávěl jejich indiánský mýtus. Je tam jeden prázdný kostelík, tak v tom by to asi šlo. Jenom si to musím srovnat v hlavě. Ve většině oltářů je v centru Madona nebo Ježíš nebo nějaký svatý, tak jsem se snažil zjistit, jaký příběh o stvoření světa vyznávají, ale nepovedlo se mi to, i když jsem po tom hodně pátral.
Jak vnímáte obraz ve vztahu ke skutečnosti?
Nejlepší je, když se povede namalovat obraz, v němž se objeví něco, co člověk vůbec netušil, že by se v něm mohlo objevit. To je na tom to nejzábavnější, když se rodí se nové prostory, nové světy. Člověk se tím přesytí. Když jsem byl naposledy v Peru, vyloženě jsem odpočíval tím, že jsem kreslil portréty skutečných dětí, a tak přemýšlím o tom, že bych si zase vzal stojan, zapíchl ho do země a vyčistil si hlavu odrážením prosté skutečnosti, která existuje kolem mne, a ne jenom v mé hlavě.
Co vám dělá největší problémy při malování?
Skončit včas obraz. Najednou ho zaplním až moc, je to totiž pro mě obsesívní činnost, takže když se dostanu do ráže, mám pak na jednom obrazu taky ještě dvacet jiných, které se překrývají.
Prošel jste zkušeností, o níž drtivá většina lidí jenom sní nebo čte. Co vás po takové duchovní cestě vede vůbec ještě k tomu, abyste maloval?
Potřebuju to. Uvolňuju tím svoje psychické stavy, kterých se nezbavím jinak než malováním. Je to pořád naplňování představ. Jakmile je začnu vidět, jdu malovat. A hlavně: malovat je příjemný pocit. O to taky jde. Vím, že to umím, kdežto při jiných činnostech narážím na omezení svými schopnostmi. Získávám sebevědomí, že aspoň tohle zvládám.
rámeček:
OTTO PLACHT se narodil 31. října 1962 v Praze. V letech 1982 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění, potom zde působil jako asistent v ateliéru monumentální tvorby (1990 až 1993). Od roku 1993 střídavě pobývá v Peru, kde byl hostujícím profesorem na Escuela de Pintura Amazonica v Pucallpě. Přednášel na Florida International University a v Espaęola Way Arts Center v Miami. Samostatně vystavuje od roku 1984.
PETR VOLF
zdroj: časopis Reflex