TELEVIZE JE ZÁZRAK
Muž, který o Václavu Havlovi mluví jako o nekompromisním, a tudíž báječném šéfovi, mi prozradil, že je na Pražském hradě i po čtyřech letech schopen zabloudit. Nevyrostl tu. Zato by se jakživ neztratil v mnohem větším areálu Kavčích hor. V televizi už v osmadvaceti letech řídil natáčení Nemocnice na kraji města, později se stal dokonce prvním generálním ředitelem České televize. K tomu, co se na Kavčích horách, jejichž chod tolik ovlivnil, dělo po jeho odchodu v roce 1998, se IVO MATHÉ (52) jako kancléř mohl vyjadřovat jen sporadicky. Když se ale letos na "Kavkách" tiše slavily kulatiny -- 10 let ČT --, snadno jsem ho přemluvil k dosti "hořkému blahopřání". Byl jsem překvapen. Musel vědět, že po jeho přečtení si s ním ne každý bude chtít připít.
Letos oslavila Česká televize deset let od svého vzniku. Slavil jste?
Narozeniny proběhly obecně bez povšimnutí a já se nedivím. Vypiplané miminko, odebrané rodičům v předškolním věku, se dostalo do situace, kdy působí dojmem nevychovaného spratka.
Jestli to dobře chápu, rodiče jste vy. Děti ale opouštějí své rodiče, tak to prostě chodí...
Nikdy jsem si nemyslel, že budu ředitelem České televize věčně. Tehdy, v roce 1998, jsem si říkal ještě dva tři roky a dost. Déle by to nebylo dobré ani pro tu instituci, ani pro mě. Od roku 1997 však bylo jasné, že mě Rada České televize jako ředitele už nechce, protože na otázky, které mi kladla, jsem neodpovídal tak, jak chtěli slyšet.
Třeba?
Dáte na naše doporučení při obsazování šéfredaktora zpravodajství? Při konkursu říkali ostatní kandidáti bezpochyby ano, protože rada byla od roku 1997 poměrně jasně vytvořena podle stranického klíče.
Možná jste si za to mohl sám. Ví se o vás, že jste radami pohrdal.
Já jim jenom chtěl dát najevo, kam až můžou, kde končí jejich nikdy nepopsaná zodpovědnost. Uvědomte si, že není snadné pracovat při vědomí, že Rada se může kdykoliv sejít a dvěma třetinami vás na minutu odvolat z funkce. Podotýkám, když navíc víte, kdo v té Radě sedí. Soužití nebylo snadné ani s první Radou, ale vše probíhalo kultivovaně, protože v ní seděly osobnosti jako Trefulka, Grygar, Zemina, Steigerwald a další inteligentní lidé, kteří si už nemuseli dělat jméno. Ti, co přišli v několika vlnách po nich, chtěli a chtějí rozhodovat z pozice síly, jako třeba Knížák, či za politiky, kteří je nominovali.
Proslýchá se, že máte s Milanem Knížákem velmi napjaté vztahy.
On to říká? To asi souvisí s mým kancléřstvím, protože Knížák je velmi kritický k prezidentovi. Náruživě blokoval prezentaci Kramářovy sbírky ve Francii, argumentoval populisticky a velmi neférově, a my jsme se proti tomu ozvali. Kromě toho jsou naše vztahy okořeněné tím, že je nájemcem v Jiřském klášteře a měl potíže s placením nájmu. Já vím, že není jednoduché řídit Národní galerii, ale on ji nevede ani ekonomicky dobře, a přesto se na Radě chová tak, jako by od minuty mohl šéfovat i televizi.
Během učinkování vašich následovníků Puchalského a Chmelíčka vzniklo i díky vám přesvědčení, že ředitele České televize nemohou dělat žvaniví laici, jak jste je sám nazýval, prostě nikdo, kdo na Kavčích horách předtím nepracoval. Souhlasíte s tím pořád?
My jsme položili základy dobré, nicméně křehké. Byl to křehký systém stvořený pro profesionály, nikoli pro diletanty. Ale pozor! Já si myslel, že Puchalský by mohl být tím, kdo naváže na to dobré, co bylo, a vnese svěží vítr třeba do zpravodajství, které bylo tehdy dost kritizováno. Jenomže si přivedl na post ředitele programu Gordona Lovitta, jenž vůbec nevěděl, kde se ocitl, nebo jako šéfa zpravodajství Ivana Kytku, což byl taky omyl. Vedl pěkné řeči, ale absolutně neměl žádný koncept, jak je převést do reálného dne a času. Nové vedení dokonale rozvrátilo v té době stabilizovanou ekonomiku České televize i její programové schéma, Puchalský se navíc s některými zkušenými kolegy rozcházel za dramatických okolností, třeba jim zamkl kancelář. Ačkoli nejsem přítel teorií spiknutí, začal jsem mít dojem, že v televizi působí tým, který má za úkol renomé televize co nejvíce poničit. Hodačova parta později tuto hypotézu potvrdila.
Jako ředitel jste jezdil výhradně ve vozech s emblémem České televize. Puchalský nechal emblémy strhnout.
To jsou znaky, podle kterých se pozná, že to jde do háje. Když pohrdáte vlastní firmou, ignorujete její logo, nemůžete loajalitu vyžadovat ani od zaměstnanců. Možná se i trochu styděli -- označená auta s sebou nesou kontrolní mechanismy, nemůžete s nimi jet před go-go bar anebo na koupaliště.
Kritici, a Knížák k nim patří, stále mluví o České televizi jako o přežívajícím socialistickém molochu s neprůhledným hospodařením a lidech, kteří pro svůj letitý vztah k televizi nejsou schopni progresívní změny.
Řeči o socialistickém molochu mě přivádějí do varu. Žádná banka, žádná fabrika v té době neprošla takovou přeměnou, nikdo nevyhodil třicet procent zaměstnanců, navíc leckde, i v soukromých podnicích, nadále panovala naprostá neodpovědnost. Nikdo nevydržel přežít pět let při klesajících příjmech, kdy narůstala meziroční inflace o 10 až 20%, aniž by se zvýšily koncesionářské poplatky, a kdy si výnosy z reklamy rozebraly privátní televize. Trvám na tom, že to byl hospodářský zázrak, který nám nikdo nepřizná, protože jsme ho provedli příliš brzy. Klausova vláda se chovala socialisticky, živila podniky, neprivatizovala banky, ačkoli my byli důkazem, že lze pracovat efektivně a odpovědně.
Začátkem devadesátých let jste velmi dramaticky snížili stavy pracovníků televize. Bylo to z hlediska mezilidských vztahů bolestivé?
Například jsme si spočítali, že nás najímání kameramanů nevyjde dráž, než když je máme v řádných pracovních poměrech, a propustili jsme je. A řeknu vám, není snadné předstoupit v promítacím sále před osmdesát kameramanů, z nichž s mnohými jste třeba deset let pracoval, když jim musíte říct: I vy věrní, co neděláte pro někoho jiného, vy všichni ztrácíte výhody stálého zaměstnání. Někteří mi to nikdy neodpustili, někteří opustili profesi úplně a třeba Jiří Lebeda, kterému je už hodně přes šedesát, mi blahořečí, protože jsme mu umožnili svobodný život, kdy si může vybírat. Je o něj pochopitelný zájem, protože patřil k nejlepším.
Prý jste vyhodil vlastní ženu.
Taky šla.
Se vznikem producentských center dostalo několik lidí možnost disponovat obrovskými finančními částkami. Vzniklo prostředí jak stvořené k tunelování a korupci. Je veřejným tajemstvím, že k takovým lapsům dochází.
Být nehospodárný se obracelo proti těm, kteří rozhodovali, tak jsme celý systém nastavili, a díky němu Česká televize přežila svých prvních pět let. Nepopírám však, že deficit odpovědnosti tu byl obrovský, sítem naší důvěry propadlo mnoho lidí, a i ti, co své posty dokázali zprvu obhájit, to kolikrát neunesli. Jinak by nemusel odejít Jiří Balvín. Hlavní zábranou plýtvání byl fakt, že jsem věděl, za jaké peníze lze dotyčný pořad pořídit. S přehledem jsme určili, kde je potence ke korupci. Za mne k tunelování dojít nemohlo.
Proč konkrétně dostal Balvín výpověď?
Byl odvolán z funkce šéfproducenta uměleckých pořadů a nabídl jsem mu post o stupeň nižší s desetinovým rozpočtem. On obrovsky překročil čtvrtletní i pololetní rozpočet, objednal kapacity, které potřebovaly k výrobě ostatní tvůrčí skupiny. Překročil interní i externí náklady o tolik, že to začalo být pro televizi nebezpečné. Podobný problém měl ale i Čestmír Kopecký, jehož producentská gloriola byla způsobená neustálým balancováním na kraji propasti. Stal se spíš tvůrcem s vyhnívající producentskou odpovědností. To se nesmí stávat často.
Hovoří se taky o provizích, které si berou dramaturgové od externích scenáristů jako úplatek, aby jim vzali látku do výroby.
Ta praxe byla do roku 1990 zřejmá, většina z nich proto dostala výpověď. Ono to ale bylo ještě pikantnější, protože dramaturgové externí autory většinou nepotřebovali. Když jsme se při restrukturalizaci dostali k těm přetékajícím šuplíkům nerealizovaných, ale zaplacených scénářů, zjistili jsme, že je z devadesáti procent psali zaměstnanci tehdejší Československé televize. Při tom nepochybuji o tom, že část z nich byla přímo pro šuplík psaná. I to byl jeden z důvodů k prosazení systému, nazývaného producentský, v němž byly zájem a možnost psát jen kvůli honoráři zcela potlačeny.
Udělal jste chyby?
Jistě. Tak například jsem uvěřil tomu, že není možné tak flagrantně změnit projekt, jak to udělal Vladimír Železný, který od svého prvního dne v oboru zahájil seriál nesplněných slibů, lží, porušení licenčních podmínek a zákonů. Možná jsem tím vinen i já. Někdy v roce 1993 jsme spolu byli na obědě a on se mě ptal na odhad sledovanosti jejich původního, náročnějšího projektu. Já hádal úroveň stejnou jako tehdejší ČT 1. Možná se tehdy chytil za hlavu a začal poprvé vážně uvažovat o tom, co později předložil televizním divákům.
Možná za to můžete i tím, že jste Železného v roce 1992 porazil o jediný hlas při volbě ředitele České televize, a uvolnil tak jeho energii pro soukromý sektor.
To bych toho měl na bedrech možná víc, než si zasloužím. Ostatně, tezi o jediném hlasu rozšiřuje on, že? Asi tomu bylo jinak ... Fakt je, že když mi dneska někdo vmete do tváře, že Nova zastihla ČT nepřipravenou, tak se přiznávám: na rotyku, kterou spustila ve vysílání i za obrazovkou, namouduši. Opravdu jsem netušil, že Nova okamžitě začne porušovat zákon a vkládat reklamy do filmů, čímž na sebe přetáhne celý reklamní trh, a že si lámání filmů reklamou nechají dokonce ex post posvětit zákonem pod nepravdivou argumentací, že jsou na tom hospodářsky špatně. Byla to lež jako věž. Jejich příjmy začaly být rychle o hodně vyšší než náklady České televize na ČT 1 či ČT 2 a vášnivý boj za zničení České televize všemi způsoby byl rozpoután Železným.
Zápas s Novou vás stál hodně sil. Bylo nutné takhle ostře se vůči ní vymezovat?
Jako liberál jsem byl nešťastný, protože oni zesměšnili trh, když ostatním účastníkům konkursu sdělili: kdybyste lhali jako my, tak jste měli větší šanci. Navíc mi při tom všem, co jsem věděl, bylo jasné, že dokud bude populace a politici brát Novu vážně, bude to vždycky na úkor České televize, která musí být významná nejen svojí důvěryhodností , ale i -- bohužel -- sledovaností. A jestliže dnes nemá podíl na trhu diváků ani třicet procent, kdo by ji bral vážně? Pak zákonitě nabývá význam stanice, na které není špatné, že je privátní -- mimochodem, já privátní vysílání od začátku prosazoval --, ale protože je od začátku falešná. Zábavu vydává za zpravodajství, to má předem stanovená témata v zájmu svých šéfů, cílené, shora organizované reportáže, jako o odchodu Romů do Kanady, vydává za publicistiku, stejně tak pouťová vyvolávačka Jílková samozřejmě nemoderuje talkshow, ale hospodský cirkus. Tragédie je v tom, Nova tu pro padesát procent lidí přejmenovala žánr, poznávacím znamením je zájem, aby si divák nevytvořil svobodný názor. Já si u takzvaných zpráv Novy mohu vypnout zvuk, a přesto vím, že během nich bude veden útok na Evropskou unii, na americké investory, na českou policii a prokuraturu a nakonec budou zvířátka. Stejně absurdní je zvyk mluvit o řediteli jakési Novy a jejich zaměstnancích. Proboha, nikdy nikdo nebyl zaměstnancem Novy, stejně jako nikdo není ředitelem Octavie nebo Fabie. Všichni musejí fungovat v nějakých firmách, které se jmenovaly ČNTS, Česká produkční, Beseda, Beseda Holding a kdoví jak ještě. Ono by to nebylo důležité, nebýt tak ověřeného jasného důkazu masové manipulace. Snaha o vytvoření kouřové clony je zjevná, vezměte si provázanost Novy a Primy ...
Když se o tom dá takto veřejně mluvit, jak je možné, že po tom nikdo neskočí? Je Rada skutečně tak slabá?
Všichni to vědí, ale když to namalujete, zjistíte, že všechny jejich firmy jsou provázané v takových generacích, až se stav vymyká kontrole i regulaci. Navíc, na základě upozornění, má pachatel tendenci věci napravovat. Věřte mi, je nevídané, aby měly dvě soukromé stanice, pakliže jsou v konkurenčním vztahu, na trhu dispečerský nákup programů. Jakmile se oprávněně začne mluvit o tom, že Nova s Primou mají ve společnosti AQS vzájemně koordinovanou akvizici programů, a to tak, že ze zahraničí monopolně, stačí to popřít a rozdělit AQS na dvě firmy. Triků, jak se dostat z postižitelnosti, je obrovské množství.
Váš spor s Vladimírem Železným musel být vysilující. Myslíte, že máte se Železným něco společného?
On je velmistr takzvané masové komunikace, já tento obor nazývám masovou manipulací, co se týče umu přesvědčovat, nikdo tady na něj nemáme. Je jako Jonáš z tingltanglu, který rozprodá náruč tajících rampouchů. Byl to on, kdo se snažil spor o poslání televizí personifikovat na nás dva, aby nad tím mohl divák mávnout rukou. Ale tam šlo přece o mnohem víc. Byl to spor zásadní: všechno kolem Novy bylo neprůhledné, špinavé, Železný používal metodu cukru a biče, politikům nejen sliboval, ale taky vyhrožoval. Chápal televizi jako výtah k moci. On chce být bohatý, respektovaný a mít moc. Byl to Železný, kdo české politiky nepřímo naučil vnímat média jako nástroj moci. Oni to tušili, ale i Klaus skutečnou sílu médií pochopil, až když na vlastní kůži poznal, jaké je to žít s nařčením o vile ve Švýcarsku.
Měly v devadesátých letech politické tlaky na ředitele České televize nějaký vývoj?
Čelil jsem standardním politickým tlakům. Měl jsme výhodu, že jsem díky funkci viceprezidenta EBU vstoupil do mezinárodních televizních kruhů, takže jsme věděl, že i v nejvyspělejších demokraciích chce premiér urvat nejvíc vysílacího času pro sebe. Taky proto mě Klausovy telefonáty nepřekvapily. Je pravdou, že tlaky postupem doby sílily. Souviselo to s obecnou bulvarizací médií a s těsnějším propojením průmyslu, médií a politiky. Politici budou vždycky trpět nemocí z nedostatku možností ovládat média, vidím to i teď, z Hradu. Jelikož si mnozí z nich stále pletou veřejnoprávní televizi se státní, panuje mezi nimi mínění, že zveřejňování názorů vládnoucí strany by měla Česká televize mít v popisu práce. A neustále se hledají cesty, jak se do ní přes PR agentury, slabé redaktory a ředitele dostat. Je tristní, jak neochotní jsou při tom vidět dopředu, jak neochotně se dívají dál než přes své mandáty, protože bohužel u televize je to nutné.
Co vás na televizi nepřestává fascinovat?
Televize je malý zázrak. Představte si, když se začíná vyrábět nějaký pořad, existují pouze intelektuální vstupy, myšlenky, jeden autor to má jen v hlavě, jiný trochu na papíře. Pak nastoupí obrovská složitá mašinérie, která začne ideje zpracovávat. Pro tvůrce je nepříjemná, protože je vždycky uniformující a systematizující. Výroba musí mít hlavu a patu, neboť v jejím procesu přestává být čas na diskuse. U průmyslových podniků, dopravy, bank je totiž jedno, zda se dotyčná pobočka otevře o deset vteřin později, ale na konci řetězu v televizi je kasárensky přesný výstup, přesnější než v letecké dopravě nebo v tištěných médiích. Pořady jsou předávány do vysílání s přesností na jednu pětadvacetinu sekundy, Události začnou v 19.15, na vteřinu přesně. To mě na televizi stále ohromuje.
Kvůli ní jste obětoval prakticky všechno, včetně rodiny. Vyplatilo se vám to?
Nevím. Je fakt, že jsem neuměl odpočívat, jako bývalý produkční jsem byl zvyklý na rozsáhlejší než osmihodinový harmonogram. Produkce se řídí logikou, proto nejsou filmová studia v Michiganu, ale v Hollywoodu, neboť je tam hodně světla. V Čechách se hodně točilo pozdě odpoledne, protože herci měli ráno zkoušku v divadle a večer představení, o sobotách a nedělích, kdy měli volno a máte volnější reály a exteriéry. Nikdy jsem nezažil jiný než sedmidenní pracovní režim, a protože mě to vystřelilo v hierarchii hodně rychle, přenesl jsem si své návyky automaticky s sebou.
Nikomu jste prý na Kavčích horách nevěřil, všechno jste kontroloval. V kanceláři šestnáct metrů čtverečních jste na čtyřech monitorech stále sledoval, co se děje. Bylo to zdravé?
Ale věřil, řízení televize je také týmová práce, i když nakonec -- s vědomím těch nejlepších kolegů -- spoléháte jen sám na sebe. Ale to není moje zásluha. Je to tvrdou, ale dobrou výchovou. Když od třinácti vyrůstáte bez rodičů, musí se někde projevit citový deficit, který se pak prolne i do dospělosti. Ale jen tak se naučíte, co je odpovědnost. Můj bratr šel studoval do Žiliny Vysokou školu dopravní, kdežto já šel na gympl a zůstal s nemohoucí babičkou. Pokud platíte ve čtrnácti činži a vyplňujete daňová přiznání, v dospělosti jde leccos líp.
Jiné příbuzné jste neměl?
Měl jsem oficiálního poručníka v Brně, byl to bratranec maminky. Do dětského domova mě nedali, protože jsem měl tu babičku. De facto byla ale v mé péči ona.
Smím se zeptat, jak rodiče zemřeli?
Matka zemřela na rakovinu. Otec byl známý pražský chirurg a odešel rok po ní. Krvácení do mozku. Zachránil desítkám lidem život a své manželce ne. Vždycky dělal hodně, ale po matčině smrti začal dělat ještě víc. Prostě se uštval. Byl mladší než já.
Ivo Mathé vystudoval FAMU, od roku 1976 byl zaměstnán jako šéf produkce v Československé televizi. V letech 1990--1 se stává šéfproducentem uměleckých pořadů, v roce je 1992 pak generálním ředitelem České televize. V letech 1995--8 působí jako víceprezident EBU (European Broadcasting Union). V roce 1998 jej v konkursu poráží Jakub Puchalský a Mathé obratem dostává nabídku z Hradu, kde se po odchodu Ivana Medka stává vedoucím Kanceláře prezidenta republiky.
MILAN TESAŘ
FOTO PETR JEDINÁK