VÝCHOVA JE UMĚLECKÉ DÍLO

 

Mohl učit filosofii a češtinu, ale odmítl podstoupit politické prověrky. Místo toho ZDENĚK MATĚJČEK (81) nastoupil do Sociodiagnostického ústavu na místo po spisovateli Ladislavu Fuksovi. Soustředil se na děti vychovávané v ústavní péči a jeho šetření pomohlo podlomit komunistickou iluzi, že rodina je přežitek. To mezi jiným vedlo před čtyřiceti lety ke změně zákona o rodině. Stál u otevření první SOS dětské vesničky, spolupracuje s UNESCO. Přestože napsal desítky odborných publikací o výchově, po čtyřiapadesáti letech práce dětského psychologa říká: "Podle příruček se vychovávat nedá."

Chodí za vámi třetí generace pacientů?

Tuhle ke mně v tramvaji přistoupila šedovlasá babička a říká: "Byla jsem u vás jako malá holka, vzpomínáte? Já už jsem v pořádku, ale s vnučkou bychom potřebovali pomoct."

Kolik dětí jste během své padesátileté praxe vyšetřil?

Určitě přes čtyřicet tisíc.

Utkvěl vám někdo z nich v paměti?

Vždycky to byl někdo, kdo mi pomohl něco objevit, jako například Jirka Vrňata. Chodil do třetí třídy a nepřečetl jediné slovo. Uplatnil jsem na něm metodu paní Fernaldové. Řekl jsem mu, ať mi nějaké slovo poví. Napadl ho "automobil". Napsal jsem to na lísteček a milý Jirka písmenka obtahoval a hlásku po hlásce opakoval. Zrakový a sluchový vjem se spojil s pohybovým. Pak to vyzkoušel se zavřenýma očima. Znovu slovo opsal a přečetl: "Automobil." Skočil mi do náruče a volal: "Já umím číst, já se budu učit." Za půl roku psal krátké povídky. Do vyprávění o zimě zaznamenal: slunce svítí, ale nehřeje. Pamatuju si to a je to už padesát let. Ve filmu Děti bez lásky vystupuje chlapec, kterému byl tehdy jeden rok. Nyní je mu jednačtyřicet, nedávno se ke mně přihlásil a od té doby jsme v přátelském kontaktu.

Dřív než komunisté stačili stáhnout film Děti bez lásky, získal tři ocenění z Benátek. Snímek usvědčil kolektivistickou výchovu z toho, že přispívá k psychické deprivaci dítěte.

Poprvé přednášel o psychické deprivaci na pediatrickém sjezdu v roce 1961 profesor Langmeier. Já jsem mu sekundoval nálezy z Dětského domova v Mladé Boleslavi, které potvrdily opoždění dětí v různých složkách vývoje. Za naše výsledky se postavili i sami ředitelé kojeneckých ústavů a dětských domovů. Film Děti bez lásky jsme natočili s paní primářkou Damborskou a režisérem Goldbergerem v roce 1963. O rok později vyšel nový zákon o rodině. Legislativa postavila rodinu opět na první místo ve výchovných institucích. Od toho se mohla na konci šedesátých let odvíjet první dětská vesnička a o deset let později pěstounská péče.

Lze nějak psychické deprivaci předejít?

Jde o pět základních potřeb, které člověku pomáhají ve zdravém vývoji. Jmenovitě je to stimulace podněty, smysluplný svět, pocit životní jistoty, pozitivní identita a otevřená budoucnost. Jakmile maminky v dětských vesničkách začaly na podzim zavařovat švestky na zimu, děti z toho byly u vytržení. Díky takové "drobnosti" se před nimi otevřela budoucnost a ony se mohly postupně začít vyrovnávat i se svou minulostí.

Vyrůst v ústavu nebo v problematické rodině nemusí být vždy osudové prokletí.

Některé děti projdou nepříznivým prostředím nedotčeny. Jsou zraněné, ale nezdolné. Zjistilo se, že jejich obranyschopnost vůči negativním vlivům posiluje jejich inteligence, nebo spíše zvídavost, svědomitost, neuzavírání se do sebe, přívětivost a povahová stabilita. Tyto vlastnosti může výchova podpořit, v zásadě si je však nesou už v genech. Jsou to zkrátka lidé, kteří i v neutěšených podmínkách dovedou pro sebe oddělit to dobré.

Uvádíte, že dítě by se do náhradní rodiny mělo dostat ještě před prvním úsměvem, nebo alespoň do půl roku života. Proč je to tak důležité?

Do dvou měsíců se dítě usmívá bezděky, lidově se tomu říká, že si s ním hrají andělíčci, když se však na vás na konci druhého měsíce usměje vědomě, jde o jeden z prvních sociálních kontaktů. A co se stane? Vy mu úsměv vrátíte a dítěti se promění svět. Rodiče by měli být u toho. Pak se kolem čtvrtého pátého měsíce připravuje vývojová fáze, která se naplno projeví v sedmém osmém měsíci. Jedná se o specifický citový vztah k mateřské osobě. Mateřskou osobou je člověk, který dítěti poskytuje pocit jistoty. Nemusí to být nutně matka biologická. Krmit a ošetřovat miminko může kdokoli, ale dítě za svého přijímá toho, u koho se cítí jisté. Tato životní etapa je pro ně naprosto nepostradatelná. Další záchytný bod je pak kolem druhého roku, kdy se vytváří rodinná identita. Aspoň tu by mělo dítě prožít v nové rodině.

Jak se projeví u dětí z ústavů, když tyto fáze přeskočí či prožijí nedostatečně?

Mohou si zájem vynucovat, být agresívní, jiné hledají náhradní uspokojení a například se přejídají. A když už jsme u toho úsměvu, v Izraeli proběhl výzkum, ze kterého vyplynulo, že deprivované děti se dokázaly posmívat, ale neuměly se srdečně s ostatními smát. K tomu jim právě chyběl zmiňovaný pocit vnitřní jistoty.

V dětských domovech jste strávil tisíce hodin. Uvažoval jste o adopci?

Ne, neuvažoval.

Někdy se lidé pro adopci rozhodují, jestliže zjistí, že sami děti mít nemohou. Je to dostatečný důvod?

Je to začátek dlouhé cesty. Adopce je nejlepší řešení pro opuštěné dítě. Ať už je motivace adoptivních rodičů jakákoli, neměli by své počínání pokládat za dobrodinectví a čekat vděčnost. Jednou mi desetiletý kluk z rodiny, která se rozhodla adoptovat romskou holčičku, pověděl: "U nás je tak pěkně, že je tady vždycky místo ještě pro někoho."

Jako dětský psycholog jste asi stále konfrontován se svým dětstvím. Pamatujete si například na svoji nejoblíbenější hračku?

Spolu s bratrem jsem si nejradši hrál se sádrovými zvířátky. Oba jsme měli blízký vztah k přírodě. Vyrostli jsme v kladrubském hřebčíně, kde tatínek působil jako ředitel.

Předpokládám, že váš tatínek po nástupu komunistů musel své místo ve hřebčíně opustit. Jak to nesl?

Těžce. Trpěl depresemi. Byl rád, když jsme za ním s bratrem a později se svými rodinami přijeli a mohl si s námi povídat

Naučil jste se jezdit na koni?

Vrozená vada kyčelního kloubu jezdectví zásadně vadila. Měl jsem pocit, že každou chvíli spadnu.

Máte nějaký dětský nesplněný sen?

Toužil jsem cestovat a toto přání se mi splnilo.

Během studia filosofie a češtiny jste skládal kolokvium u profesora Patočky. Patřil mezi vaše vzory?

Byl mi příkladem člověka, který žije pravdivě. Moc dobře jsme se neznali, párkrát se se mnou zastavil na chodbě a prohodil několik slov. Rozmluva s ním, byť krátká, pro mě moc znamenala. Rozhodně jsem ho vnímal jinak než ostatní profesory. Když jsem se dozvěděl, že se stal mluvčím Charty 77, byl to šťastný den mého života.

Navštěvoval jste jeho bytové semináře?

Ne, ale chodili na ně moji žáci, takže jsem se něco dozvěděl zprostředkovaně.

Než se vám narodilo první dítě, byl jste teoreticky náležitě vybaven. Zaskočilo vás přesto něco?

Jelikož jsem v té době měl přehled snad o všech postižených dětech v Pražském kraji, považoval jsem za veliký zázrak, že se nám narodila zdravá holčička. Zhlédl jsem se v anglickém psychologu Valentineovi, který si o svých osmi potomcích a vnoučatech vedl záznamy, a na svých třech dětech jsem si ozkoušel různé testy. Na Štědrý den jsme měli takový zvyk -- šli jsme do našeho ústavu, děti se probíraly hračkami, které používáme při vyšetřování, a po téhle psychologické show jsme se vrátili ke stromečku.

Dostal jste se s manželkou do sporu kvůli výchovným metodám?

Kdepak. Moc jsem jí do výchovy nemluvil, byl jsem spíš takovým arbitrem v pozadí. Jednou jsem se ale vytáhl. Naše dcera se v deseti měsících začala u jídla vztekat a odmítala jíst. I usedl jsem ke stolu a pozoroval, kde je chyba. Žena nabrala na lžíci kaši, ofoukala ji, ochutnala, jestli je akorát, a nabídla pokrm dceři. Ta spustila povyk a od lžičky odvracela tvář. Poradil jsem ženě, že před dítětem kaši foukat nemá, jelikož se dítě už dopředu bojí, že se spálí. Pro naši první dceru je dodnes příliš horké, co se jinému zdá normální. Jakmile tehdy dostala kaši přiměřeně teplou, bylo po problému.

Chodí si vaše děti pro radu kvůli vnoučatům?

Radím, pokud jsem tázán, do výchovy vnoučat se nevměšuji. Stejně jako své děti jsem je doučoval čtení. To hned vidíte, jaký je rozdíl, když učíte vlastní a cizí děti.

Jaký?

Vlastní děti vás víc rozčilují. Berete to pomalu jako urážku, že něco nemohou pochopit.

Jak jste řešil to, že se ve škole o politickém zřízení říkalo něco jiného než doma?

Pomohla rodová a historická zkušenost. My jsme evangelíci a u nás se tradovalo, že evangelíci to v minulosti nikdy neměli jednoduché. Chodili jsme s dětmi do kostela, žili podle neměnných zásad. Děti si našly kamarády ze stejného prostředí.

Prevence klidné puberty podle vás spočívá v tom, že v jednání rodičů nekoliduje forma s obsahem. Jen tak prý v tomto obtížném období neztratí autoritu.

Z průzkumů u adolescentů jednoznačně vyplývá, že děti si na rodičích neváží ničeho víc než upřímnosti a statečnosti. Ani bohatství, ani krásy či inteligence si necení víc. Být sám sebou a nepředstírat, za něco stát a za něčím si stát, pouze tak získáte úctu svých potomků. Například alkoholika děti zpravidla nevnímají jako agresora, ale jako osobu nemužnou -- slabocha. Na obrázcích začarované rodiny jsou bezproblémoví tatínkové ztvárněni v podobě lva, medvěda, jelena, slona, pijan se naopak objevuje vtělen do motýla, slepice, mouchy. Slaboši nejsou vážení, i kdyby se domohli bůhvíjakého postavení a statků.

Stručně řečeno -- výchova je vlastně pomoc, aby se dítě stalo samo sebou. To ovšem předpokládá, že i jeho vychovatel dokáže sám sebou být.

Aby dítě mělo dobrý život, musíme za něco stát. Často opakujeme : "Hleďte na sebe, děti si to z vás vezmou." Dítě má právo, aby je rodiče přijímali se vším všudy, aby s ním s odvahou žili a snášeli dobré i zlé. Rozněžněle se nad někým rozplývat je na nic.

Vyžaduje hodně diplomatického úsilí přesvědčit někoho, kdo se rozhořčuje nad chováním své ratolesti, že by měl s nápravou začít u sebe?

Občas musíte podat doslova herecký výkon, aby to rodiče přijali. Někdy to odmítají připustit, i kdybych mluvil jak Jan Zlatoústý. Chtěl bych zdůraznit, že podstatou práce dětského psychologa je, že dobývá pro děti porozumění. Především záleží na tom, aby rodiče dítěti lépe rozuměli. Proto nikdy nevycházím z kritiky toho špatného, nýbrž snažím se rozvíjet to dobré.

Odkdy se má dítě vůbec začít vychovávat?

Výchova dítěte má předehru v rodičovských postojích. To je nový pojem v psychologii. Co jsme si přinesli, předáváme dál, aniž bychom si toho byli vědomi. Nezapomeňte -- nejvíc vychováváme, když si myslíme, že vůbec nevychováváme.

Kdy je třeba s vědomým ovlivňováním svého potomka přestat?

Nejpozději v okamžiku, kdy se mu narodí vlastní dítě. Prarodiče, kteří své syny a dcery peskují před vnoučaty, ničemu neprospívají.

Změnil se za půlstoletí vaší praxe vztah rodičů k dětem?

V rodinách je málo dětí. Jedno dítě možná uspokojí rodičovství, dítě ovšem neuspokojuje. Jedináčci nejsou rozmazlení, jsou však úzkostně vedení a ambiciózně přetíženi. Mají málo času na hraní. Rodiče od nich očekávají úspěch ve všemožných činnostech.

Může za to doba?

Mít víc dětí je vystaveno konkurenci jiných hodnot, ale vždycky byla nějaká doba, odjakživa si lidé stěžovali, že ta předešlá byla lepší. Současná společnost je vůči dětem přívětivá. Nesmíme také zapomenout na to, že otcovská role se posunula k větší intimitě. Velký posun k lepšímu spočívá i v tom, že osmdesát šest procent dětí, které přijdou do kojeneckých ústavů, se vrací do rodin. Polovina jde zpět ke svým nejbližším, což dosvědčuje zlepšenou sociální péči, a třicet šest procent nachází náhradní domov. Čtrnáct procent putuje dál, mezi nimi je výrazný podíl dětí s postižením a tady by se vyplatilo, kdyby stát přispěl na péči o tyto děti v rodinném prostředí.

Hodně lidí ve vašem věku soudí, že to pěkně odnesli -- narodili se po první světové válce, dospívali za té druhé, pak přišli komunisté, a než se v osmašedesátém nadechli, byla tu normalizace a po sametu už byli v důchodu.

Takové myšlenky mě nenapadají. Přece nebudu žehrat na to, kdy jsem se narodil. Prožil jsem krásné dětství, za války jsem pracoval v Baťově továrně a pak jako zemědělský dělník. Dostal jsem tuberkulózu, no ale uzdravil jsem se. Mám rodinu, zajímavé zaměstnání.

I ve svém věku chodíte čtyřikrát týdně do práce. Těší vás to, nebo to vnímáte jako svou povinnost?

Práce pro mě pořád představuje potěšení, a nikoli zátěž. Navíc moje zkušenosti mohou být snad trochu užitečné.

Myslíte si, že se máte ještě čemu naučit?

No jejej. Je toho tolika! Život je děsně zajímavý a v mé profesi o nové poznatky není zrovna nouze.

Je nějaká univerzální rada, jak být dobrým rodičem?

Nejdůležitější je být ve svém konání upřímný. Není dobré vychovávat podle příruček, to podstatné v nich totiž nenajdete. Výchova je individuální umělecké dílo.

Pro umění má ale každý různé nadání.

Jistě. Někdo je velmi nadaný a najdou se i lidé bez rodičovského talentu, kteří by děti mít raději neměli.

Jenomže na to se kolikrát přijde až poté, co se rodiči stanou.

Takový už je život.

Prof. Zdeněk Matějček (16. 8. 1922) odborník v oboru vývojové psychologie, diagnostiky a psychické deprivace. Jeho publikace byly přeloženy do deseti jazyků. Spolupracoval se Světovou zdravotnickou organizací a po sametové revoluci byl prvním předsedou našeho výboru pro UNICEF. Získal od prezidenta republiky medaili Za zásluhy.

 

TEXT HANA BENEŠOVÁ