VÁCLAV MARHOUL

VÁCLAV MARHOUL

Václav Marhoul (35), generální ředitel AB Barrandov

"V práci se řídím Murphyho pravidlem: Pokud se něco daří, tak jen nemáte správné informace. Já vím přesně, kdy se mi daří: když při volejbalu pětkrát skvěle zasmečuji nebo když dám při hokeji bodyček pětkrát stejnému útočníkovi. V práci si soudy o úspěchu a neúspěchu radši odpouštím."

Každodenní ranní rituál mu zabere asi hodinu. "I když jsem systematický a všechny důležité věci si připravuji už večer, ráno často chaoticky pobíhám po bytě, aniž vím, co vlastně hledám," říká. Jeho den začíná v půl sedmé zvoněním soustavy tří budíků. Zvoní pěkně po sobě a teprve po třetím cinknutí je pan ředitel ochoten vstát. Pak si zacvičí a osprchuje se studenou vodou. Jedinou vadou na vzorové náplni rána prý bývá snídaně. Sestává z kávy či kakaa a "příliš kalorických buchet". Když je školní rok, vede pak Václav Marhoul synka do školky, kde následuje další rituál - takzvaný utíkací. "Máme se synem takovou hru. Třikrát ho dovedu do třídy a on za mnou vždycky třikrát uteče. A nemyslete si, že se nějak zvlášť trápí. On se naopak strašně směje. Kdybych ho nechytil a znovu nepředal paní učitelce, nebylo by to ono."

Po školních útěcích a návratech následuje cesta na Barrandov. I práce je pro Václava Marhoula jakýmsi rituálem. Má přesně rozdělené dny kancelářské a dny schůzovní. A jen velmi nerad si dává během kancelářských dnů schůzky. "Jsem až fanaticky systematický. Každý pátek si sednu a přesně si všechno naplánuji. Minutu po minutě. Už deset let tento systém praktikuji a už deset let funguje ... Kdybych si čas neplánoval, nikdy bych ho neměl. Lidé se jen vymlouvají, když tvrdí, že nemají čas. Oni si ho prostě nedokáží rozplánovat. Ať mi nikdo neříká, že se nestačí naobědvat. Já si čas na hlavní jídlo zkrátka zaplánuji do svého rozvrhu," říká.

Co se týče jídla, vyhýbá se dnes tolik moderním pokusům o vegetariánství, oddělenou stravu nebo pojídání zrní. "Jsem barbar. Jím maso, knedlíky, bábovky. Něco mi říká, že to asi není nejlepší, ale to je asi tak všechno. Miluji utopence či buřty s cibulí a křenem, takže ze mě asi nikdy vegetarián nebude."

Jsou dny, kdy úřaduje v kavárně Gany°s na Národní třídě. "Leckdy je to výhodnější. Z Barrandova je do centra cesta daleká a v Ganysu navíc kolem mě pobíhá deset ochotných "sekretářek", vždy ochotných splnit každé mé přání."

Po práci první muž Barrandova relaxuje. V zimě se schází v Popovicích na partičku hokeje, jinak hraje fotbal, basket a v létě volejbal. "Jsem zářným dokladem tvrzení Sportem k trvalé invaliditě. Za poslední tři roky jsem si přerazil žebra, vykloubil kolena a rameno a zlomil si zápěstí. Přesto sportuji, i když jen rekreačně, dál. Kromě týrání těla si občas vyrazím s kamarády z divadla Sklep na pivo. V Braníku jsme si našli restauraci a v ní jsme si s Davidem Vávrou upravili salónek našich snů. Na zdech visí hokejky, fotografie či použitý ručník z Rumunska. Chodíme tam každý pátek °na jedno°."

Flámování třeba do tří do rána ovšem nepřichází v úvahu, protože v sobotu i v neděli Václav Marhoul rovněž pracuje. Ve své kanceláři se věnuje psaní a dlouhodobé, koncepční práci. Jednou za měsíc tráví celý víkend s dcerou a synem. A protože je systematický plánovač, nikdy si nezapomene do diáře poznamenat dovolenou. Jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu. Letos byl se synkem týden na vodě a v srpnu s oběma dětmi u babičky.

Funkce generálního ředitele Václavu Marhoulovi nejen zabírá většinu času, ale vyžaduje i obrovské množství energie. Zatím se prý cítí fit. Podle jeho slov je to hlavně proto, že práce na Barrandově má smysl a že ho baví. Pak může pracovat i čtrnáct hodin denně a nebýt na konci dne vyřízený. "I když se momentálně cítím dobře, jsem si vědom toho, že všechna energie se jednoho dne vyčerpá a všechno skončí. Nejsem ale zatím schopen odhadnout, kdy tato situace u mě nastane. Zatím mám v kotli zatopeno a natlakováno."

O důchodu rezolutně odmítá přemýšlet, rozhodně se nevidí jako stařík okopávající zahrádku s mrkví. Ví jen, že by chtěl podniknout cestu kolem světa, nechat si narůst vousy jako Hemingway a přemítat. "O tom, co bude za čtyřicet let, se nedá přemýšlet, protože za čtyřicet let můžete mít tu mrkvovou zahrádku holografickou nebo ve virtuální realitě. Já se snažím myslet na to, jak bude za deset, dvacet, ale i za sto či tři sta let vypadat moje práce, co se bude dít v branži, co bude s Barrandovem, jaký bude český film a co vůbec bude s lidstvem. Ale o tom, co bude se mnou a s mým já, přemýšlet odmítám. Což mi připomíná další Murphyho pravidlo: Vždycky se stane něco jiného, než si přejete. Jsem fatalista."

MILADA POKORNÁ