NĚKDY JE TO EUFORIE - Martin Mainer

NĚKDY JE TO EUFORIE

PETR VOLF

Foto PETR JEDINÁK

MARTIN MAINER má pověst jednoho z nejlepších českých malířů. Jeho obrazy přitahují pozornost odborníků stejně tak obsahem, jakož i formou, kterou je ztvárňuje. Zrovna jsem byl u toho, když dva takové rozměrnější kousky stěhovali z jeho venkovského ateliéru dva chlapíci do skříňové avie, aby je dopravili na nějakou výstavu. Mainer chlapíky chvilku pozoroval, jak si vedou, pak bystře vyskočil dovnitř: "Tak takhle ne! To není kredenc. Víte, jakou má jeden cenu?" Nevěděli. "Sto tisíc." Chlapíci zpozorněli, dobře si je prohlédli a pak už s nimi zacházeli k malířově spokojenosti. "Někdy musím zařvat," vysvětloval Mainer. "Obrazy jsou prostě křehké."

Co je podle vás, když vytváříte obraz, nejdůležitější? Imaginace, talent, nebo píle?

Já si myslím, že tam musí být všechny komponenty, jak jste je jmenoval. Taky se k nim ještě přidává ego, okamžitá nálada ... u každého je to jinak složeno. Píli nepřeceňuju, ale je u mne podstatná. Stejně jako soustředění. Když jsem se rozhodl, že budu malířem, šlo všechno ostatní do kytek. S výjimkou šermování.

Vy jste šermoval?

Až do třiceti intenzívně a na slušné úrovni, jezdil jsem na republikové přebory.

Žádný úraz jste neměl?

Je to bezpečné. Jenom jednou jsem si vyvrtnul kotník.

Co vás na šermu přitahovalo?

Je to tradiční bojové umění, směs těch nejzajímavějších věcí při pohybu, které můžete s určitým předmětem dělat. Zvyšuje postřeh a zlepšuje pohybovou koordinaci.

Otevřeně hovoříte o svých experimentech s přírodními drogami, jakými je třeba halucinogenní psilocybin. Do jaké míry jsou pro vaši tvorbu tyto zkušenosti podstatné?

Do roku 1984 mě vůbec nenapadlo, že něco takového existuje. Čirou náhodou nám v hospodě jeden kluk, který emigroval do Rakouska, řekl, ať si najdeme lysohlávku kopinatou, nakreslil nám ji na ubrousek. "Kluci, to si najděte, sežerte toho patnáct kousků a máte Las Vegas." Kamarád jel dělat na Rejvíz diplomku a najednou mi telefonem volá, že našel houbu, ať přijedu, že to vypadá, že jich tam bude víc. Hned jsem sedl na vlak a jel na Rejvíz. Byl podzim, pršelo, chladno, pošmourno. Našli jsme je. Snědli. A pak nás to totálně oslovilo. Byl jsem překvapený, co se dělo v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že je to něco závažnýho. Začal jsem to užívat častěji. Postupně jsem vyzkoušel i jiné halucinogeny a další měniče vědomí. Cokoliv se mi dostalo do ruky, vždycky jsem zkusil, protože mě zajímalo, co to dělá.

Řešil jste otázku možné závislosti?

Někdo se bojí, že se hned druhý den stane závislým, to se opravdu může někomu stát a ten by měl jít od toho. Ale já jsem si tím neřešil mindráky, bral jsem to vždycky jako experiment. Speedy mě nikdy neoslovily natolik, abych v jejich užívání pokračoval a stal se závislým. Halucinogeny závislost nevytvářejí, dost na tom, že jsem běžný konzument alkoholu, kofeinu a nikotinu. Jsem vizuální člověk a tak mám největší úctu k halucinogenům, i když jejich skutečný efekt není jen ve vizi, kterou poskytují. Je v uvolnění našeho ega, v možnosti nahlédnout za oponu běžně vnímané reality, a hlavně sebe sama. Jak říká Kenna: "Osm gramů psilocybinu rozpustí každé ego."

Maloval byste jinak, kdybyste neměl zkušenost z kontaktu s drogami?

Určitě. Každá zkušenost člověka nějak ovlivní. Ale málokdy jsem maloval intoxikovanej. Několikrát jsem to zkoušel, někdy to bylo zajímavý, ale většinou se mi to nedařilo, nezajímalo mě, co mi roste pod rukama, připadalo mi, že mě to jen zdržuje.

Vzpomenete si ještě, proč jste začal právě malovat a nevěnoval se něčemu jinému?

Vím to velmi přesně. V šestnácti letech jsem šel v Havířově po ulici, byl listopad, tma, večer. Jak tak jdu, kouknu se do výlohy Galerie Díla a tam byly dva obrázky Jaroslava Kapce. Vybavuju si ten pocit, jak jsem na ně zůstal zírat a nevěděl jsem, proč jsem k těm obrázkům jak přikovanej. V tom okamžiku jsem se stal malířem. Bylo to jako blesk. Šlo o tak silné a jasné rozhodnutí, že změnilo celý můj život.

Předtím jste směřoval kam?

Dělal jsem gympl a měl jsem se stát doktorem. V dětství mi to rodiče implantovali jako vlastní myšlenku -- prý jsem to prohlašoval už od tří let. Dělal jsem biologický olympiády a snažil se mít dobré známky, abych se mohl dostat na medicínu.

Uměním jste tedy nebyl poznamenaný?

Nezajímal jsem se o to. Chodil jsem na ryby, do přírody, hrál fotbal ... Pak přišel ostrý střih. Všechno šlo stranou. Máma tím byla nemile překvapená. Myslím, že dlouhou dobu vůbec nechápala, že moje rozhodnutí je tak vážné a natolik pevné, že prostě překoná jakoukoliv překážku. Od té doby vím, že takhle může rozhodnutí fungovat. Člověk si na to musí dát pozor. Síla přesně zacílené myšlenky je pozoruhodná.

Kdybyste viděl ty obrázky, které vámi tak pohnuly, dnešníma očima, jak byste je hodnotil?

Nevím, jak by na mě dneska působily. Vkus a citlivost se neustále vyvíjejí. Ale určitě mě fascinovaly ještě poté, co jsem začal chodit k jejich autorovi do lidové školy výtvarných umění. Chtěl jsem se záhy naučit kreslit. Měl jsem velmi rychlé výsledky z úplné nicoty. Než jsem přišel do lidovky, v životě jsem nekreslil podle modelu, neuměl jsem s uhlem, nic. A když jsem kreslil podle modelu ve škole, nešlo mi to, nechápal jsem, o co jde. Ale to moje rozhodnutí všechno urychlovalo. Já jsem se vlastně za rok naučil to, co se jiní učili pět roků. A druhej rok jsem se naučil to, co třeba jiní za deset roků.

Málokdo má v životě tak jasně ohraničený rozhodující okamžik jako vy. Okamžik, který přijde, a člověk se s ním musí vyrovnat.

Nemyslím, že by to bylo tak výjimečné, jenom lidi ty své důležité chvíle, kdy se něco může zlomit, dost zřetelně nevnímají, možná proto, že nechtějí. Jsou malíři, kteří začali ve čtyřiceti malovat a stali se slavnými, nebo naopak básníci, kteří ve dvaceti přestali psát a pak už dělali něco jinýho. Člověk jakoby spěje k něčemu, co musí vykonat, a potom se zase věnuje dalším věcem a nemůže se tomu ubránit, protože ten tah je takovej, že nemá šanci se mu ubránit. Skoro to vypadá, jako bychom byli k něčemu předurčeni, jako by tam byla nějaká předurčenost, což mě docela šokuje. Jsem ochoten tomu věřit, ale nerozumím tomu, a když si to do hloubky představím, tak si říkám: sakra, to je divný ... Předurčenost by tak ale vpodstatě vylučovala naši vlastní vůli nebo přítomnost náhody. Myslíte si, že jsme jakési loutky?

Z toho bych neměl radost, i když je to jedno -- ať jsme, co jsme. Pořád si myslím, že lidská vůle zmůže hodně.

Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou jste se dostal hned napoprvé?

Přesně tak. Na nic jsme nemusel čekat. Ale důležité bylo, že jsem se na doporučení bratrance Jaromíra Rybáka, toho skláře, přihlásil do textilního ateliéru. Věděl jsem, že mám šanci, protože tam profesor nechce mít jenom samé ženy. Udělal jsem dobře zkoušky a měl taky protekci, takže to vyšlo.

Uměl jste utkat koberec? Mám pocit, že to svého času bylo jednou z podmínek přijetí.

Ne. Ale naučil jsem se to. Začalo mě to i bavit.

To je ale dost ženská práce, ne?

Většinou ano, ale já jsem nikdy vpodstatě neměl veliké řemeslné ambice a textil mě přitahoval spíše z malířského hlediska. Jinak tkalců bylo mnoho v Evropě a určitě i jinde. Samozřejmě, lovci tradičně loví. Ale je to dobrá práce, fyzická dřina a dovednost. Pronikal jsem do ní pomalu, protože jsem o ní neměl ani šajnu. Musel jsem zvládnout i paličkování. Celej ten vzorník. V prváku jsem utkal gobelín. Když jsem pak v druháku tkal kmen palmy -- tři měsíce od rána do večera na koleji --, tak jsem ke konci zjistil, že to nevyšlo a nedá se to vrátit. A že nejsem typ, který by mohl sedět čtvrt roku na zadku kvůli jedný kravině. Pochopil jsem, že mě to brzdí, a přestoupil jsem na Akademii. Chtěl jsem prostě jenom malovat.

Umprum versus Akademie. Mezi těmito školami panovala odjakživa řevnivost. Jejich absolventi se dodnes přou, kde je větší tvůrčí svoboda, kde se lépe učí a podobně. Jak jste vy vnímal přechod z jedné špičkové školy do druhé?

Byla to obrovská změna a pro mě jednoznačně v pozitivním smyslu. Na akádě skončila legrace. Paderlík, do jehož ateliéru jsem přestoupil, mi hned dal trojku. Zatímco na umprumce jsem měl pořád jedničky -- fungovalo to tam dost podle jiných kritérií: mimo jiné panovala zvláštní namyšlenost na výrobky, které nebyly až tak skvělé. Paderlík mě dost dusil, možná jsem se nechal dusit, to je jedno, protože jsem si volně a svobodně maloval mimo školu. A nezávisle se vyvíjel. Rostla tady i motivace být v opozici a člověk se učil, kde se dalo.

Už v první polovině osmdesátých let jste byl v oblasti malířství výrazná persóna. Kde jste přišel ke své tehdejší výrazné expresi?

Nějaká nová vlna byla tenkrát určitě ve vzduchu, já jsem ji intuitivně vnímal, protože jsem expresívně maloval dřív, než jsem došel do kontaktu s lidmi, kteří o tom začali mluvit. Osmdesátý léta byly bezvadný, přály malbě. Prostě to bylo jako vlnění a skoro každý maloval. Dneska zase každej dělá něco jinýho. To tak bejvá. Málokterej člověk rád opouští tu platformu, kde začínal a pak to jenom rozvíjí. U malířů jde víceméně poznat, z který doby vyrostli. I ten Picasso, který se tak měnil, už nestíhal věci, který se děly v padesátejch letech, Chagall zůstal celej život na svý úrovni.

Co máte na malování nejraději? Co vám přináší největší uspokojení?

Místy jsem míval pocit, že vůbec nic. Bral jsem to totiž jako práci. Řekl jsem si, že to holt budu dělat, protože se tím živím. Ale tyhle stavy nemám rád, jde spíš o důsledky nějakých temných dnů. Jinak mám při malování takový příjemný, velmi milý, skoro euforický stav. Přijde na mě ve chvíli, kdy se mi zdá, že se na obraze naplňují moje představy. Vždycky když jsem udělal něco, co posunulo obraz k zdárnému konci, který jsem si někde představoval, tak jsem práci zastavoval, protože jsem věděl, jak budu příští den pokračovat. Pro mě bylo vždycky nejtěžší napojit se na to, co jsem už udělal. Když jsem znal cestu, mohl jsem jít na pivko.

Nebál jste se, že to utopíte v pivu, a to skvělé, na co jste přišel, zapomenete?

Malování je jako život, nabaluje se přítomnost na minulost a pak zase budoucnost, která se stává přítomností. Přítomnost vyrábí budoucnost. Při malování si úkol stanovujete sám, nicméně se ho snažíte naplnit a tím se dostáváte do stresu. Mockrát prožívám pocity zklamání, že to nejde, že je lepší se na to vysrat. Nebo přijdu po euforickým večeru, kdy jsem si myslel, že jsem udělal něco skvělýho, a na druhý den zjistím, že to není vůbec tak, že to neumím, že to nejde. Mívám tak jedno období za rok, kdy mám z toho malování a způsobu života depku, blbě se mi žije a taky maluje. Tohle všechno je ale na tom malířství zajímavý. Je to prostě způsob prožívání života. Když se člověk rozhodne, že bude malíř, dostává se do systému, se kterým se dá strávit život. Máma to nemohla dlouho pochopit a ještě v pátým ročníku akademie mi napsala dopis, ať si najdu nějakou pořádnou vysokou školu. První její normální reakce, kdy nějak přijala to, co dělám, přišla až o promoci. Ale dodneška se mě ptává: "Martínku, máš z čeho žít?" Naprostá nedůvěra k povolání umělce, i když už ví, že jsem docela slavnej a že to je i nějak potvrzený. Malířství je způsob života. Člověk je při něm hodně času sám. Což je pro někoho strašná představa -- pro ty, kteří jsou zvyklí být osm hodin denně v práci pořád s nějakými lidmi, a kolikrát i ještě po práci. Tohle je povolání, kdy jsem půl dne, někdy celý den, podle toho, jak to sedne, zavřený v ateliéru. Má to své výhody a nevýhody, ale je to jeden ze zajímavých aspektů prožívání života. Proto malíři tak často chlastaj' -- potřebujou být mezi lidmi, jinak by se zbláznili, ale taky proto, že jsou přecitlivělí a zahledění do sebe. Tak to je.

Zajímá vás, jaký je osud vašich obrazů? Sledujete, kam se dostanou, u koho visí?

Zajímá mě to svým způsobem pořád. Ale naučil jsem už se tím moc nezatěžovat. Když je to pryč a vzpomenu si, že jsem za to dostal chleba vezdejší, což je důležitá a krásná věc, jsem v klidu. Prodat obraz je příjemná věc. Nerve mi to srdce. Uvědomuju si, že je to obživa.

Někteří malíři říkají, že je to bolí, jako by prodávali sami sebe ...

Třeba se prodávají. Ale když je to bolí, měli by se tomu vyhnout. Každý to cítí jinak. Kdysi jsem prodal obraz za tisíc. Dneska bych za něj dostal padesátkrát víc. Každá slušná společnost ve vyspělém světě by se měla o své umělce dobře starat. Umění je základní výzkum. A přenáší se do technologií i celýho systému. Proto se pěstuje. Znám biology, kteří provádějí základní výzkum a mohou si dělat, co chtějí. Nemají úkol, že něco musejí vybádat, ale když na něco přijdou, tak se toho hned ujme nějaká laboratoř, protože občas nějaký nápad vyjde a můžou z toho koukat hezký prachy. A tohle vlastně dělá i malířství. Ty si můžeš dělat, co chceš. Nikdo tě nehoní. A maluješ si informace, které společnost asi potřebuje. Odnepaměti. Používá je asi nějaký mimosmyslovým způsobem k tomu, že se rozvíjí. Umění je vždycky vpředu, modeluje společenské podvědomí. Tedy možná.

V dnešní době se malířství často pokládá za pošetilost, nahrazují ho nová média, instalace, věci, které fungují na elektriku. Nemrzí vás to?

Ale to je v pořádku. Je vidět, že se vyvíjíme. Jsem pevně přesvědčen, že je to normální jev, který musí proběhnout, protože když jsou tady nová média, která jsou jiná než malování, přitažlivá po všech stránkách, tak po nich lidi sahají a jenom tak se v nich budou moci orientovat. Mimochodem, čím míň bude malířů, tím to nemusí být existenčně horší, možná to bude lepší. Je otázka, jestli ten vývoj bude pořád tak rychlej, protože v sedmdesátých letech to taky vypadalo, že malířství upadá, a potom v osmdesátých zase přišel jeho velký boom. Až to uměníchtivou smetánku přestane bavit, zase se začnou vyrábět obrazy.

Na podzim roku 1999 jste v Rudolfinu vystavil své automatické kresby. Máte pocit, že jste tenhle zvláštní druh výtvarného projevu zvládl tak, že ho umíte a máte pod kontrolou?

Já jsem se to prostě naučil. Stejně tak, jako jsem se kdysi, když jsem to chtěl, naučil kreslit nebo malovat. Automatická kresba ... lidi ani přesně nevědí, co se tím myslí. Stoprocentně to vychází z automatického pohybu lidského těla. Jsou prastaré meditační techniky, které jsou založené na tom, že se nechá tělo volně pohybovat, jak se mu chce. Dá se to naučit poměrně rychle, děti to umějí hned. To samé je to s automatickým kreslením. Proč se ale automaticky ruka pohne dopředu a ne dozadu, to je neřešitelná otázka, pakliže se člověk příliš neukvapuje s vysvětlením.

Někdy ta vaše automatická kresba nemá žádný charakter. Nepoznal jsem v ní váš projev.

Ano, kresby jsou jiné, mají jinou strukturovanost, ale mně cizí nejsou.

Jsou syrovější, nepůsobí stylizovaně.

Jsou prostě jinak dělaný. Automatická kresba se nekoriguje vědomím. Klasický systém kreslení nebo malování je založen na tom, že uplatňujete třeba dvacet pět procent automatu, třicet procent normálního racionálního myšlení a dalších třicet procent emocí a podobně. Kdežto tady se jakoby vyloučí ty dvě základní složky a nechá se zapojen pouze automatický proces. To znamená, že pořád jste to vy, ale lidi to špatně poznají, protože odpadá vaše ratio a emotio. To je moje hypotéza.

A co je to, co tam zůstává?

Nevím. Myslím, že každej slušnej člověk, co dělá automatickou kresbu, tak v tomhle případě musí říct jedině "Já nevím, co to je". Ale jsou různé typy lidí, někteří si myslí, že když píšou automatickej text nebo dělají automatickou kresbu, tak si třeba myslí, že to nakreslil archanděl Gabriel a ten text napsal sám Velký Inženýr.

Tihle zpravidla končí v psychiatrické léčebně.

Systém automatického psaní nebo kreslení je zajímavý, velmi symbolický. Jde o neuchopitelný fenomén a zajímavý výzkum vědomí. A určitě někoho může přivést do blázince -- ovšem se stejně vysokou pravděpodobností, jako do něj někoho může přivést prostá skutečnost, že musí učit na základní škole.

Jste ještě schopen kreslit při zapojení vědomých procesů?

Jsem. Ale když jsem dělal věci na tu výstavu, tak jsem neměl pocit, že bych měl kreslit jinak. Bavilo mě to takhle a kdoví, jak mě to ještě bude dlouho bavit.

Zvažoval jste, že je to svým způsobem risk, vystavit svoje automatické kresby místo předpokládaných obrazů, které by potvrdily vaše renomé svébytného malíře?

Neměl jsem sebemenších pochyb. Jsem už jednak zkušený vystavovatel, už si z toho nedělám takový problém, pocit trémy už nemám. Natolik si důvěřuju, že jsem si uvědomoval, že někomu se to bude líbit, někomu zase ne, tak už to bývá, nikdy se nezavděčím všem lidem. Důležité bylo, že jsem věděl, že ty věci jsou dobrý pro mě.

Vždycky jste se prosazoval sám. Přesto: nepociťoval jste někdy potřebu být v nějaké skupině?

Mně ten kolektivismus nikdy nevoněl. Ani v umění, ani jinde. Je to možná i věc ješitnosti. Jednu dobu mi to bylo i trochu líto, říkal jsem si, že bych mohl být slavnější nebo co. Nakonec jsem se prosadil stejně jako kluci z Tvrdohlavých, možná jsem vydělal míň peněz, i když -- kdo ví? Mimochodem, za všechno můžou náhody; když jsem byl na vojně, zrovna vznikli Tvrdohlaví, a kdybych na ní nebyl, tak jsem možná v té jejich skupině byl a zase bych byl někde jinde, než jsem teď.

Malíř MARTIN MAINER se narodil 31. října 1959 v Havířově. V letech 1978 až 1981 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, od roku 1981 do roku 1985 na Akademii výtvarných umění. V roce 1993 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého. Od roku 1980 měl více než dvě desítky samostatných výstav, ta zatím nejrozsáhlejší proběhla v roce 1999 v pražské Galerii Rudolfinum a jmenovala se Vlek lesa lesů. Je zastoupen v těchto veřejných sbírkách (výběr): Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Moravská galerie Brno, Stedelijk Museum Amsterdam.