ÚTOČIT TOTÁLNĚ!
Další ránu vypravěčům anekdot o blondýnkách zasadila KATEŘINA MACHÁČKOVÁ (52), herečka známá i z televizní obrazovky: tahle blondýna z pohříchu příliš dlouhého seriálu Život na zámku nedávno ve svém domovském Divadle pod Palmovkou uvedla dramatizaci Goethova Werthera! Život je plný překvapení.
Jak se stane herečka dramatickou autorkou?
Už dřív jsem pracovala na Zápiscích z blázince mého otce Miroslava Macháčka, i když pod tou knížkou nejsem podepsána, pak jsem psala nějaké fejetony a sloupky, které vycházely v jednom časopise a různých novinách. Bylo to v době, kdy jsem v divadle jako herečka nebyla příliš vytížena. Začala jsem psát vlastně z touhy po nějaké práci. Pak se mi dostala do ruky knížka Kokain, která vyšla ve třicátém roce v jednom exulantském vydavatelství v Paříži a dala by se charakterem přirovnat k novodobějšímu Dostojevskému. Autorství knihy je připsáno M. Agajevovi, ale někteří ho přisuzují Vladimiru Nabokovovi. Ta kniha mě tak nadchla, že jsem pocítila touhu zpracovat ji pro jeviště. Pracovala jsem na tom asi rok, vzniklo několik verzí a poslední jsem donesla ukázat režisérovi Petru Kracikovi, ten mi k tomu řekl nějaké připomínky, a když jsem mu to do týdne přinesla opravené, snad ho napadlo, že bych byla takové práce schopna. Řekl jakoby v položertu: Tak mi zdramatizuj Werthera! Odpověděla jsem: Jistě, pak jsem si knihu přečetla a zjistila, že to nejde. Nicméně za týden jsem přinesla první půlku a asi za deset dní jsem to měla celé. Pak jsme to společně s Petrem dopracovávali, ale z té první verze toho zůstalo poměrně dost.
Takže tato dramatizace vznikla na zakázku, nikoliv z vnitřní potřeby.
Ano, nicméně musím říci, že jsem potom k tomu dílku hodně přilnula. Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, jak mimořádná knížka to je, jak odvážná asi byla v době svého vzniku, kolik slavných autorů a osobností se k ní stále vrací a jak odvážné a troufalé je dramatizovat ji.
Chystáte nějakou další dramatizaci?
Poučila jsem se z toho, jak "fungoval" Werther při představeních, ještě jsem se k němu vrátila, pracovala jsem a pracuji ještě na dalších věcech a projektech, ale nechci o tom zatím z pověrčivosti mluvit. Nepracuji jen na zakázky, ale píšu hlavně proto, že mě to baví.
Jak na vás působilo, když jste viděla svoji dramatizaci realizovanou na jevišti?
Byla jsem při zkoušení, premiéry i reprízy byly pro mě nervní, krásné i zvláštní. Pak jsem v té inscenaci taky zaskakovala a nebyla jsem schopna naučit se text! Jsem ráda, že jsem měla možnost seznámit se s divadelním tvarem ze dvou stran. Pochopila jsem pocity spousty režisérů, třeba svého otce, jak při vzniku díla trpěli a trpí. Jsou v té inscenaci tak uvnitř, pak jsou od ní odděleni a už její průběh nemohou ovlivnit. Jsem za tu zkušenost velice vděčná.
Mluvíte o tvůrčím utrpení režisérů, pozorujete něco takového i u svého syna, režiséra Petra Svojtky?
Jistě, kdykoliv spolu mluvíme, hovor se nakonec vždycky stočí na toto utrpení, na tvůrčí pochybnosti. Když začínal, chtěl toho co nejvíc vědět o mém otci, ale i o svém (herec Petr Svojtka, pozn. aut.). Chtěl vědět, jak pracovali, co pro ně bylo podstatné, jak to snášeli. Je vlastně pochybnostmi nás všech přesycen, ale pochybování a trápení přece k tvorbě patří.
Sledujete synovu dráhu?
Pochopitelně. Viděla jsem skoro všecko, co udělal.
Jak jste momentálně vytížena v Divadle pod Palmovkou?
Jak věk hereček postupuje, ubývá i rolí. I když já si nemohu stěžovat. Bohužel či bohudík to, jak vypadám, ovlivňuje i moje obsazování. "Charakterní staré" mi Petr Kracik dával před pár lety, ale snad jsem pro ně ani vnitřně ještě nedozrála. Teď hraju spíš mladší role ... To je složitý problém. Není jistě dobré, když Romea a Julii hrají čtyřicátníci, myslím si ale, že je dobrý určitý nadhled interpreta nad rolí, tedy i věkový. Naivky se mi nejlíp hrály v pětatřiceti letech, kdy už jsem je vlastně brala jako role charakterní. Divadelní literatura je k herečkám skoupá, ve hře připadne v průměru deset mužských postav na dvě ženské, pokud možno mladé, pro osvěžení. Dramatické situace bývají předepsány většinou mužským protagonistům. Jistě je pár krásných her s krásnými ženskými postavami, ale být zrovna v divadle, které hru nasadí, nebo být dokonce obsazena, to už je velké štěstí.
Myslíte, že díky tomu existuje větší rivalita v dámských než v pánských šatnách?
Myslím, že větší rivalita existuje v pánských šatnách. Je to zvláštní, ale když přijde mladý herec do souboru, tak vzniká větší řevnivost i žárlivost kolegů než při příchodu mladých kolegyň. Přičemž u hereček by se to očekávalo spíš. Ono totiž povolání herce se vlastně nehodí k mužskému charakteru. Mají v sobě některé zženštilé povahové rysy: předvádět se, líčit se. Přejímají od žen i určité negativní vlastnosti -- včetně žárlivosti.
Ovlivnil otec Miroslav Macháček nějak volbu vašeho povolání?
Spíš ne, jako dítě jsem otcovo postavení nedoceňovala, navíc jsem s ním nežila. Byl režisér, to dítěti moc neříká, pár filmů sice natočil, ale nebyl obecně známá hvězda. Ale od dětství jsem vyrůstala u divadla a to mě poznamenalo. Všechno kolem něho mě neskutečně přitahuje, celý život. S tím souvisí i to, že mě baví psát pro divadlo. Lukrativnější by jistě bylo psát pro film, určitě pak pro televizi, ale mě to neláká. Jistě mě k tomu podněcuje i moje herecká zkušenost. Když čtu knihu, která mě zaujme, už si ji představuji v dramatických či komických situacích na jevišti. Nepřišla jsem k divadlu z neschopnosti studovat něco jiného, dokonce mi šla i matematika, o které jsem jednu dobu docela vážně uvažovala i jsem si ji vybrala jako volitelný předmět k maturitě.
Rozhodla jste se psát pro divadlo, ne pro televizi, ta vám ovšem poměrně nedávno přinesla zvýšenou mediální popularitu díky seriálu Život na zámku. Dělá to ještě něco s člověkem, když se popularita zase zhoupne k masovějšímu "příjmu"?
Myslím, že mně už to hlavu nezamotá, ale určitě to člověka trochu ovlivní. Vím však, že to zase pomine. Během vysílání, ovšem i teď, po čase, jsem se setkávala a setkávám s projevy sympatií od neznámých lidí, v obchodech, na ulici. Natáčení Života na zámku byla dost intenzívní práce. Měla jsem v prvních dílech snad nejvíc textu, nejsem schopna hrát ani improvizovat bez jeho znalosti, tudíž jsem se to musela ve velmi krátké době naučit. Točili jsme přísně kapitalisticky, deset hodin čistého času denně, my, co jsme měli velké role, jsme byli na place pořád a ostatní kolegové se na nás doslova "střídali". Dost jsem v té době hrála v divadle, takže jsem byla hodně vyčerpána, což trvalo asi rok. Člověk se při tak tvrdé práci dozví hodně o sobě i o svých spolupracovnících. Popularita ze seriálu mi ovšem přinesla i role v divadle. Pěkné jsem dostala v Lorkově Domě doni Bernardy či v Gorkého Letních hostech, později v Tolstého Vládě tmy. To jsou pozitiva zvýšené popularity, k negativům patří, že když nejste ve formě a nemáte chuť se zrovna na svět usmívat, vadí člověku, že ho leckdo pozná. Soukromí se ztrácí.
Když se zmiňujete o soukromí, co říkáte nájezdům bulvárních plátků do nejintimnějších sfér života populárních osobností?
Jsem z toho zděšena. Na jedné straně existuje teorie, že kdo nechce, tak si "bulvár" do soukromí nepustí. Kdo si buduje mediální image, nechá si někdy připustit zvědavce hodně k tělu a pak mu to začne vadit. Nejsem si jista, že tohle pravidlo vždycky funguje. Jsou jistě i tací, kteří kromě svého "barvitého" soukromí nemají co nabídnout. Bohužel nezáleží vždycky jenom na osobnostech a jejich odhodlanosti, ale taky na jejich partnerech, zvláště těch minulých. Některé bulvární postupy přijatelnou etickou normu dávno překročily, zveřejněné "drby" ovlivňují neblaze i populaci jako takovou, její pojetí morálky.
Ještě k televizi. Účinkovala jste v sedmdesátých letech v několika úspěšných inscenacích Františka Filipa, jeho úpravách klasických operet. Byla jste vždy ceněna jako ta, která "umí" playback.
Maminka byla operní pěvkyně, její bratr houslista, takže v genech nějakou muzikálnost mám. Mrzelo mě, když jsem ohledně hudebních inscenací často slyšela: neumíš moc hrát, ale dobře otvíráš pusu. Ale v operetách, které jsem dělala s panem Filipem, nešlo jen o "chytání" playbacku. Byla to krásná práce, myslím, že se ty inscenace dost povedly, a snad i proto je často reprízují. Neměla jsem v té době celkem na výběr, léta jsem netočila v dramatickém ani v dětském vysílání čili v redakcích, které uváděly dramatické pořady, a byla jsem ráda, že mohu točit "aspoň" opery a operety.
Pracujete s texty, a máte tedy blízko k literatuře, které autory preferujete?
Můj nejoblíbenější autor zůstává Dostojevskij, vůbec mám ráda ruské autory. Jako čtenářku mě těší jejich hluboký ponor do psychiky lidí. Na Dostojevském je úžasné, jak dovede překvapit, jsou to při vší té hloubce vlastně detektivky.
Začali jsme vaší dramatizací. I Dostojevskij bývá s oblibou dramatizován a inscenován. Domníváte se, že jemné předivo jeho próz lze adekvátně divadelně přetlumočit?
Nevím, co v této souvislosti vlastně znamená adekvátní. Chápání toho se asi proměňuje, podléhá módě a podobně. Vidím rezervy v účinnosti syntetického divadla, nejenom ve slově. Působení hudby, světla, něčeho, co bych směle nazvala i vůní, může umocnit působení myšlenky z jeviště do hlediště. Divák by měl mít pocit, že problémy ztvárňované na jevišti se týkají jeho samotného, měl by je prožívat spolu s hercem. Mělo by být cílem navodit tyto pocity divadelními prostředky. Útočit totálně. V žádném případě nemyslím naschvály! Daří se to někdy v opeře. Hudba působí na "první signální", k tomu se přidávají další prostředky ... Vlastně jsem viděla dobrá představení, a to operní. Vojcka a Lady Macbeth Mcenského újezdu. Lady se mi nelíbila tolik, ale Vojcek totálně. Ale ani David Radok se nevyhne určitým klišé, v obou inscenacích po jevišti bloudí dítě, v Lady Macbeth navíc s jablíčkem. Myslím, že Vojcek se mi líbil víc i proto, že hudba Albana Berga je mi bližší než opus Šostakovičův.
Taky je to kratší opera ...
To je pravda. Ale k tématu Vojcka mám silný vztah, taky jsme ho dělali na Palmovce a Bergova hudba umocňuje Büchnerův text. Touhle Radokovou inscenací jsem byla opravdu nadšena.
Zaujalo vás ještě nějaké divadlo v poslední době?
Hodně se mi nelíbila nová inscenace Lucerny v Národním. Překvapily mě pozitivní kritiky, které jsem potom četla. Od pana Morávka jsem viděla ještě Hamleta, když tady u nás Hradečtí hostovali, myslím, že jsou to inscenace velice zajímavé výtvarně, je za nimi cítit vyhraněný názor, ale mám pocit, že panu režisérovi překáží text. Řadu výborných herců jsem nikdy neviděla hrát tak špatně jako ten večer. Představení bylo podle mě plné prázdných efektů. Často se v kritikách nebo různých odborných polemických pořadech, při hodnocení nějaké inscenace dozvídám, jak by ta inscenace asi vypadala, kdyby ji dělal ten a ten režisér a následuje jméno některého z módních vyvolenců. Vadí mi módnost trendů v kritice i oficiálních hodnoceních, schopnosti umělců jsou přece různorodé a neexistuje jediný mustr. Osobně mám ráda divadlo, které vychází z textu autora, snaží se postihnout hlubinu tohoto textu a vycházet z ní. Zajímá mě výpověď o lidech, o jejich vztazích, a to vše bývá v dobrých hrách zašifrováno. Je na tvůrcích, jak to přečtou a předají divákům. Dělal to můj otec, nejsem pochopitelně schopna to posoudit objektivně, zažila jsem takovou práci s Otomarem Krejčou, také u něj byl text v popředí, totéž s Janem Grossmanem a teď i s Petrem Kracikem. Nemyslím, že by to bylo staromódní. Potvrzuje to i zájem publika.
Jste známa svým smyslem pro humor. Když sedíte v hledišti, lze identifikovat váš zvonivý smích, také jste spolupracovala s režisérem Otou Ševčíkem v jeho laskavých hudebních parodiích v Divadle v Řeznické ...
To bylo moc prima. Mám ráda pokleslé žánry, když jsou dělány s vkusem a vtipem. Hello, Dolly v Řeznické bylo skvělé představení, viděla jsem je mockrát a párkrát jsem v něm i zaskakovala. Ota Ševčík mě pak obsadil do Polské krve. Myslím, že všichni ze "Ševčíkova seznamu", jak se žertem říkalo skupině herců, která s ním tehdy spolupracovala, jsme se v té době sešli ve šťastné životní fázi. Ráda na to vzpomínám.
Máte čas chodit do divadla?
V poslední době moc ne, spíš se věnuji psaní. Jak postupuje čas, říkám si: už příliš času nezbývá, je třeba volit.
KATEŘINA MACHÁČKOVÁ -- herečka ve stálém angažmá v Divadle pod Palmovkou, kde v poslední době nejen hraje (například Vláda Tmy), ale rovněž zdramatizovala Goethovo Utrpení malého Werthera. Dcera režiséra a herce Miroslava Macháčka a manželka zesnulého herce Petra Svojtky se v poslední době v televizi představila v jedné z hlavních rolí seriálu Život na zámku.
JAN KERBR
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex