Ještě něco chci
Dlouho jsme za hudební klasiky považovali pouze Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Čas velmi spěchá a tak dnes dochází k dříve nevídaným věcem. Mezi "nesmrtelnými" se ocitají i skladatelé, kteří ještě žijí! Konkrétně OTMAR MÁCHA oslavil letos osmdesátiny.
Jak se cítíte?
Měl jsem malou mrtvičku, trochu hůř se mi mluví a špatně píše. Ale psaní not mi jde samo, líp než dřív. Snad ani nevím, čím to je. Nejspíš, že dělám něco, co mě v životě vůbec nejvíc baví, co vychází ze mne, z mého nejhlubšího a nejniternějšího pocitu.
Vypadalo to vždy, že budete skladatelem?
Původně jsem vlastně chtěl být latinářem a řečtinářem, ale když Němci zavřeli české školy, nasměrovalo mě to k muzice. Hrál jsem trochu na klavír a od učitele Schmidta v Mariánských Horách -- které se do roku 1911 jmenovaly Čartova Lhotka a byly součástí Ostravy -- jsem se naučil noty a akordy. Dokázal jsem napsat nejvýš valčík pro maminku nebo romanci pro nějakou slečnu, ale díky válce jsem se dostal k profesoru Řídkému na konzervatoř.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se opravdu skladatelsky našel?
Myslím, že až v oratoriu Odkaz J. A. Komenského, které jsem psal tři roky v první polovině padesátých let. Byl jsem tehdy hudebním režisérem v rozhlase a ještě jsem si kompozičně dost nevěřil. Ukázal jsem tedy první větu Miloslavu Kabeláčovi, v té době už renomovanému skladateli. Ten mi, pro něj typickým strohým způsobem, řekl: "Já ti nemůžu poradit, ty bydlíš v hudbě o patro výš než já." To mě potěšilo. Hotovou skladbu jsem v rozhlase ukázal doktoru Berkovcovi a ten ji prosadil na veřejný koncert. Byla to od něj odvaha, když uvážíte výmluvnost Komenského, odhalující v Kšaftu umírající matky symboliku zla, symbolicky spřízněnou s násilím padesátých let u nás. Přes námitky stranického aparátu se dílo prosadilo.
Stálo to velkou odvahu opustit pevné zaměstnání a dát se na cestu svobodného umělce?
Nikdy jsem o tom ještě s nikým nemluvil. V šedesátých letech, kdy jsem byl v rozhlase ve funkci dramaturga hudebního vysílání, objevil se jakýsi francouzský dirigent a já s ním musel jednat. Slíbil rozhlasovému orchestru pozvání do Francie, ale vstoupila do toho státní bezpečnost. Označili ho za špióna a po mně pak chtěli spolupráci. Po uskutečněném zájezdu do Paříže a novém nátlaku mi nezbylo, nežli opustit rozhlasovou práci. Státní bezpečnost mi pak naštěstí dala pokoj a já začal v ústraní komponovat. Odjel jsem na chalupu u Kácova a bydlel jsem tam celé roky v odloučení s kníračem Arisem a s partiturami.
Poznamená skladatele jeho původ?
Narodil jsem se kilometr od hranice Slezska, v Mariánských Horách. Oba rodiče byli Slezané, ale já, když jsem přišel do Prahy, doslova jsem zapomněl na svůj původ a cítil jsem se celé roky jako Pražan. V šedesátých letech za mnou jednou přišel sbormistr ostravského dětského sboru Richter a přinesl mi texty lašských halekaček z Mariánských Hor. Napsal jsem na ně cyklus dětských sborů a tehdy jsem jako osvícením pochopil, že píšu hudbu svého rodiště. Jejich osud byl zajímavý. Sbormistr Jiří Chvála je provedl s Kühnovým dětským sborem v Americe a tam si je hned deset sbormistrů rozebralo. Dnes se hrají po celé Americe, v Evropě, Japonsku a Singapuru. V Americe je podruhé vydalo nakladatelství, které vede jeptiška Anita Smisek. Je to docela legrační, ale jedna z halekaček, "Hoj, hura, hoj", je moje nejslavnější a nejsvětovější skladba, protože ji zpívají děti na celém světě. To "hura" znamená slezsky horu. Zjistil jsem tenkrát, že mě ty halekačky nově svázaly s rodným krajem. Začal jsem psát písňovou tvorbu, koledy, říkadla a písničky ve slezském nářečí, převážně skladby pro děti. Teprve po letech jsem pochopil, kam patřím.
Skladby pro děti jsou zřejmě váš osud ...
Začal jsem už v roce 1946 psát cyklus říkadel a písniček Mateřídouška. Byl jsem ještě svobodný a bez dětí, ale přece mě už tenkrát inspirovaly verše pro děti od Seiferta a Hrubína, otiskované ve stejnojmenném časopise. Když si cyklus v Umělecké besedě poslechl Vítězslav Novák, oslovil mě: "Šohajku, přijďte k nám, pohovoříme si." Přinesl jsem ukázat skladby pro klavír. Prohlédl si je a řekl, že jsou sice dobré, ale ať radši píšu pro děti, to že mi jde moc dobře. Já u té oblasti zůstal a vzniklo mnoho pěkného.
Jaký je pohledem skladatele jazyk slezského kraje?
Je směsí polštiny a valaštiny, je "kratce" mluvený a měkčí než čeština. Hledám stále pro svou muziku česko-slezské intonace, možná spíš ty české, chycené Moravou. Jsou v nich zvláštní, nepopsatelné, osobité harmonické spoje. Kdybych je měl vyjádřit, řeknu, že nevím, v čem to je. Mohl bych to zahrát, ale popsat se to nedá.
Udržujete kontakt se svými kolegy, nebo jste solitér?
S mými vrstevníky jsme se sešli ve skupině Quatro. Se mnou do ní patří Sylvie Bodorová, Zdeněk Lukáš a Luboš Fišer. Máme dokonce dvě společná CD. Cítili jsme potřebu dát dohromady skupinu skladatelů shodného světonázoru, která bude i navenek reprezentovat zřetelný pohled na tvorbu. Shodli jsme se na tom, že všichni čtyři píšeme hudbu citově bohatou, určenou špičkovým a začínajícím interpretům a hlavně pro vnímavé posluchače. I po smrti Fišera neseme stejný název, protože jeho dílo žije a dál patří k nám třem.
Na které vaše spoluběžce zřejmě už asi nezapomenete?
Pokud jde o mé souputníky, vzpomínám Klementa Slavického. Šel podobnou cestou jako já. To Miloslav Kabeláč byl jiný. Podíval se na partituru a řekl: "Dobré. -- Není dobré." Byl to typický kantor. Jednou jsme s Jiřím Jarochem pozvali z Plzně do Prahy Zdeňka Lukáše. Psal takové skladby, no, k ničemu. Vzali jsme ho ke Kabeláčovi. Ten se podíval na jednu dvě stránky jakési Lukášovy skladby a odsekl stručně: "Nechci! Sbohem!" A praštil notami o stůl. Lukáš ale pochopil, že po něm chce méně not a víc hudby. Za čtrnáct dnů přinesl přepracovanou skladbu a dozvěděl se: "Jo, to je něco jiného." Pak ke Kabeláčovi chodil pravidelně a dneska z něj je jeden z nejhranějších skladatelů.
Z českých autorů mě nejvíc zasáhl E. F. Burian, zvlášť svou kvartetní tvorbou. Považuju ji za vynikající. Není v ní ani tolik perfektní práce, ale je to tak napadnuté, až se citlivému člověku chce brečet. I jeho opera Maryša je vynikající. Taky Václav Trojan byl ohromný člověk. Stále se trochu podceňoval a pořád se chystal napsat něco ohromného, prý velkou vážnou symfonii. Přitom ta jeho hudba byla vždycky spíš do vesela. Jeho filmové práce s Jiřím Trnkou měly v té době pověst světové úrovně, jenže on to tak necítil, chtěl se dopracovat výš. Byl v něm ten věčný boj člověka a touha sahat po hvězdách.
Trnkovy náměty a zpracování byly pravým opakem vašich témat.
Ne náhodou. Vyhledávám vždycky vážná témata. Odkaz Komenského nebo opera Polapená nevěra byly vážné i dramatické a teď ta poslední, Nenávistná láska, podle Jefferse, je stejného rodu. Podobné je to s oratoriem Stará vlast, psaném na první kapitolu Vančurových Obrazů z dějin národa českého. Ta tematika mě pořád láká.
Skládáte na objednávku?
Někdy ano. Zrovna nedávno si ode mne ředitel České filharmonie Václav Riedelbauch objednal skladbu. Řekl mi: "Chtěl bych od tebe závažnou symfonii pro vynikajícího dirigenta." Já o ní už dost dlouho přemýšlím. Ponese název Sinfonia Bohemorum. Bude o lidech a o střetávání české historie středověku se současností. V první části chci zpracovat chorál Hospodine pomiluj ny, ve scherzu se ozve variační zpracování tance czaldy valdy, adagio bude svatováclavské a v závěru zazní bojový zpěv. Kdybych to dokázal napsat, byla by to dobrá symfonie.
Máte potřebu absorbovat nové hudební trendy?
Já si myslím, že vyjadřovací schopnost je v muzice ovlivňovaná emocemi. Nejspíš taky proto mě nikdy nenapadlo, že bych měl vyjet někam do světa a studovat tam nové skladebné proudy a vývojové směry. Půjčil jsem si jednou knížku o dodekafonii a zase jsem ji odložil. Věděl jsem docela jistě, že tak nechci psát. A taky jsem nikdy nechtěl emigrovat. I nabídku studovat v Paříži jsem kdysi odmítl.
Píšete snadno, nebo si nosíte představu dlouho v hlavě, než ji dáte na papír?
S tím jsem měl roky trápení. Teprve v posledních deseti letech se něco zlomilo a komponuju jako po másle. Teď když jsem starý, jde mi to kupodivu líp než zamlada. Píšu, jako se psalo kdysi, bez počítače, mám jen tužku, notový papír a klavír, ale stejně sázím noty bez něj, přímo do notové osnovy.
Zničil jste někdy svou partituru?
Ano. Napsal jsem dvouhodinovou operu, Smrt naoko se jmenovala, měla sedmdesát pět stránek, kulhala na libreto, a tak jsem ji venku na ohništi spálil. Vím, co pustit na veřejnost. Co má cenu z mých skladeb a co se potvrdilo na koncertech a divadelních scénách, doma i v cizině, to jsou především Variace na smrt Jana Rychlíka, Noc a naděje podle Arnošta Lustiga, suita pro soprán a orchestr Janinka zpívá a většina dětských sborů. To je taky moje nejmilejší oblast.
Vracíte se ke svým skladbám? Jste ochoten do nich znovu sahat?
Opera Jezero Ukereve z let 1960-1963, která se odehrává v Ugandě, byla sice provedena na Národním divadle, ale budu na ní teď znovu pracovat. Před lety mi poradil brněnský dirigent a dramaturg Václav Nosek, abych z hlavní postavy udělal »černou Libuši«. Tenkrát jsem ho neuposlechl. Až teď jsem našel ve Vančurově románu Pole orná a válečná nový závěr, myšlenku na společný příští život bílých a černých na celé planetě. V něm vytvoří hlavní postava, černá dívka Lee, téměř prorocky, vrchol dramatu.
Rád si připomínám televizní Autografii vlka a Proměny Prometheovy, bohužel v sedmdesátých letech inscenačně špatně provedené. Režisér udělal z Alberta Einsteina Američana a dílo tím svévolně posunul do jiné ideové roviny. Seriál Inženýrská Odysea taky nezůstal bez dobové poplatnosti, i když na muziku mi nikdo nesahal. Zato Matka si ponechala v hudbě naplno čapkovskou dimenzi. Nejraději ze všeho jsem ale stejně psal muziku k televizním pohádkám. Bylo jich na osmdesát. Jednou za mnou přišel režisér Otakar Vávra, inspirován poslechem mé Symfonietty. Napsal jsem mu hudbu k dvoudílnému filmu Putování Jana Ámose a udělal jsem z ní pak ještě Suitu. Dodnes se stále hraje. Následovaly pak další čtyři, jeho poslední filmy, Oldřich a Božena, Komediant, Evropa tančila valčík a Veronika. Byla to skvělá spolupráce nejspíš i proto, že jsem se s ním dostal ke skutečné umělecké práci pro film. Když Vávra přestal natáčet a naše spolupráce se uzavřela, vrhl jsem se na komořinu a skladby s orchestrem. Řekl bych, že jsou dobré, ale hlavně, že mluví naplno mou vlastní hudební řečí.
Zabýval jste se někdy také něčím jiným nežli kompozicí?
Od mládí jsem se nevěnoval ničemu jinému. Na pianistu jsem nebyl, na dirigenta se nehodil, zbylo mi jen psát noty. Prošel jsem všemi možnými žánry, od písní přes komorní, vokální a jevištní tvorbu, až ke skladbám pro děti. Všechno jsem dělal vždycky s pocitem, že píšu skutečné umění. Nic jsem neodbýval. Teď vidím, že leccos jsem během let splnil, ale ještě něco chci a musím dodělat.
Marie Kulijevičová
Foto Petr Jedinák