ZÁVISLOST NA DETAILU

 

LADISLAV LÁBUS (52) si po více než čtvrt století, během kterého se věnuje soustavně architektuře, připsal řadu úspěchů. Jeho domy -- ať už novostavby, nebo rekonstrukce -- jsou vysoce ceněny odbornou veřejností. Získal několik Grand Prix Obce architektů, naposledy za rekonstrukci pražského paláce Langhans, kde ojediněle spojil architekturu devatenáctého století se současností. Když jsme ho navštívili v jeho ateliéru, shodou okolností se právě věnoval obnově jednoho domu na Babě, který navrhl slavný Holanďan Mart Stam: "Původně měl Stam v projektu interiér více spojený s terasou, ale při stavbě z toho sešlo," ukazuje Ladislav Lábus na návrh. "Teď to obnovujeme podle autentických plánů v tom duchu, jak to bylo ve třicátých letech zamýšleno."

Děláte to, co architekt sice chtěl, ale nakonec bylo postaveno jinak. To je neobvyklé, ne?

Prvotním důvodem je snaha změnit dosavadní, nevyhovující stav, a ne vylepšovat historii. Pouze se při řešení problému snažíme využít znalost původních záměrů a teprve pak navrhovat vlastní řešení. Víme, že Mart Stam nebyl přítomen u realizace, ale donedávna se usuzovalo, že byl autorem pouze první verze návrhu, která byla v dalších projektech výrazně změněna. Architekt Vladimír Šlapeta v Kanadě objevil jeho plány, které potvrzují, že byl autorem i posledního návrhu odpovídajícího projektu pro stavební povolení předkládaným stavitelem, takže máme více podkladů, z nichž můžeme vycházet. Stavitel Palička, který si dům stavěl pro svoji rodinu, plány často změnil až v průběhu stavby. Mimochodem, byl to stavitel, ale dům lepil jak vlaštovčí hnízda, fasády mají tloušťku příček, na některých místech, zřejmě na poslední chvíli měněných, jsou jenom z heraklitu, tedy z laciné cementovláknité desky. To mě docela překvapilo.

Baba má přitom pověst po všech stránkách dotaženého celku ...

Týkalo se to určitě koncepce celé čtvrti, charakteru domů, o stavebním provedení to již tak úplně neplatilo. Některé domy byly "velmi" avantgardní i z hlediska stavební fyziky, kupodivu tehdy jim také tolik nezáleželo na detailu. Třeba architektu Pavlu Janákovi v jeho vile, kterou si sám navrhl, nešla prý otevírat některá okna, protože jim překážely rozvody topení. Oni to prostě brali jaksi ... velkoryse.

Jak je pro vás důležitý detail a jeho ztvárnění?

K detailům přistupujeme tak, aby byly nenápadné, ale snažíme se, aby byly poctivě a důkladně udělané, což je svým způsobem paradox. Když je řešíme příliš svědomitě, vlastně se do nich zamotáváme a to je pak chyba. V architektonických časopisech je stále více publikovaných staveb založených právě na detailech, a tudíž na designu. My se snažíme o obyčejnější přístup, nicméně stejně tomu věnujeme velkou péči. Chtělo by to ubrat. Architektura by přece neměla být závislá na detailu, důraz by se měl klást na celek, na podstatu -- na to, jak slouží domy životu. Myslím, že naše architektura bude směřovat k čím dál větší jednoduchosti.

Jaký máte pocit z toho, když se některé projekty nepodaří uskutečnit?

To už je úděl architektů, ale teď je to lepší než v minulosti, kdy úmrtnost akcí byla značná. V kategorii rodinných vil je velmi malá, protože kdo se rozhodne stavět a zaplatit studii, většinou si to už nerozmyslí. U velkých projektů je to složitější, investor často zjistí, že si vzal velké sousto a nemá na ně peníze, návrh často slouží pouze k ověření investičního záměru.

Co je pro vás obtížnější: rekonstrukce, nebo úplně nový dům, kde nejste nijak svázán s minulostí?

Já mám raději, když jsem něčím omezován a je z čeho vycházet. Z tohoto důvodu mě rekonstrukce docela baví. Je-li prostředí už něčím definované a nepřicházíte-li na volnou parcelu, kde ještě nic nestojí, je to pro mě snazší. Ve Vonoklasech před několika lety vznikaly moderní vily -- jakoby nová Baba -- a bylo to náročné, protože jste si musel představit neexistující ulice, neexistující ploty a nevěděl jste ani, jaké domy budou stát vedle, jestli s rovnou střechou, nebo se sedlovou. Nakonec se novou Babu sice nepovedlo tak kulturně sjednotit jako původní, ale pár kvalitních vil tam stojí.

Jaký máte vztah k satelitním osadám, které vyrůstají na krajích velkých měst?

Bývají dva druhy těchto satelitů. Některé jsou poskládané z domů naprosto stejných a hrozí, že kdo si dá pár piv, netrefí do toho svého. Jiné jsou zase řešeny tak, že se rozparceluje levně koupené pole, přivedou se na ně sítě a pak se s obrovským ziskem ty pozemky prodají a na nich si každý postaví, co se mu líbí. Výsledkem je neuvěřitelně nesouladná směsice, alpské dřevěnice vedle moderních vil.

Není tahle pestrost přece jen lepší?

Podle mě to není pestrost, ale matějská pouť. Chaos. Každý si sice dopřeje, co se mu zachce, jenže nějaké společné, tudíž omezující principy by měly platit. Je to smutná podívaná. Chybí základní kultivace prostředí, společné hodnoty, jaké vyznávali třeba obyvatelé Ořechovky, Hanspaulky nebo Baby. Společnou kulturu stavitelství prostě nenaleznete, i kdybyste se sebevíc snažil. Naopak: jedinou hodnotou je odlišit se co nejvíc od svého souseda. To je smutné. Ještě smutnější než architektonicky jednolitá obec.

Proč je vám monotónnost bližší?

Když si vezmete tradiční vesnici, tak venkovské stavby bývaly většinou velmi podobné. Jsou v ní baráky s podobnou typologií, maximálně dva tři druhy -- podle toho, jak veliký dům si mohli dovolit. Rozmanitost byla v detailech v tom, že stavby byly často nedokonalé a samovolně se přizpůsobovaly sobě navzájem.

Znáte východisko? Někteří lidé jsou přece individualisté a dávají to najevo, jiní zase směřují ke kolektivismu ...

Zdá se mi, že individualismus u nás příliš po revoluci zbytněl a spíš se zapomíná na věci, které máme -- kromě daní, silnic a podobně -- společné. Žijeme v divné době. Spousta lidí se neumí vyrovnat s čerstvými penězi a nemají za sebou dostatečné kulturní zázemí, výchovu, takže to chtějí dát za každou cenu najevo. Až v další generaci se to zlepší. Možná. V západní Evropě to tak do očí bijící není a v konzervativních zemích, jako je Anglie, už vůbec ne.

Na začátku devadesátých let jste byl zařazován do proudu českého novofunkcionalismu, nyní zase do minimalismu, který se vyznačuje uměřeností, až strohostí. Ztotožňujete s tímhle označením?

Já se s tím netrápím, tohle označování pomáhá spíš tomu, kdo architekturu popisuje, aby mohl toho či onoho autora někam začlenit. Nepovažuji to za důležité. Spíš je to naopak, a když o mně někdo napíše, že jsem minimalista, tak se zamyslím, jestli náhodou nějak neblbnu. Každá škatulka je omezující, na druhou stranu považuji minimalismus za sympatický směr, protože je pro tuhle prostopášnou a hýřivou společnost přínosný svou střídmostí.

Méně je více?

Já nejsem rád, když se přehání. Minimalismus je zdravý ve své úspornosti, protože dnes se stavby nesmyslně přeplácávají, na schodiště se klidně použije pět různých materiálů, vše je vydesignované a přitom pozlátkovité, vyšperkované, příliš důležité. Z tohoto hlediska je mi minimalismus blízký, protože je svým způsobem poctivější, ale nemá se nic přehánět: potom to začne být svazující a dogmatické a věci se opět dělají pouze proto, aby byly "něčím nápadné", tentokrát třeba jednoduchostí. Výsledkem jsou podlahy, stěny a strop úplně stejné. To už je minimalismus jen naoko, jenom uměle předstírané prostředí a s principy tohoto stylu to nemá moc společného. Podobné je to s novofunkcionalismem začátku devadesátých let, někdy šlo spíše o formální projevy než snahu navázat na hodnoty a principy architektury třicátých let. Byla to také antagonistická reakce na postmodernu, která měla obrovský vliv -- v jednu dobu byla mezi renomovanými architekty ostuda navrhnout pásová okna nebo neudělat šikmou střechu. Návrat k funkcionalismu byl protiváhou k tomuhle manýrismu, ale šlo jen o krátké období.

Pro některé architekty je rovná střecha nezbytným prvkem pro moderní současnou stavbu. Máte vy něco, podle čeho charakterizujete moderní dům?

Já nerad podléhám dogmatům, ale vím, že třeba pro Romana Kouckého je to zásadní a byl by pro něj problém nakreslit barák se šikmou střechou. Je to věc postoje. Spíš bych se cítil ochuzený, kdybych si nepřipouštěl různé možnosti řešení. Svět je pestrý, v tom je jeho krása a možností je mnoho. Teď máme výhodu, že si rovnou střechu můžeme dovolit, protože už ji umíme kvalitně udělat -- před sto lety to byl v našich klimatických podmínkách technický oříšek, před šedesáti spíš odvaha, nyní to není problém. Rovnou střechu jste si mohl dříve dovolit jenom ve Středomoří. To se změnilo, jsme v době, kdy můžeme uplatnit terasu, rovnou střechu celkem bez obav. Nejsem dogmatik a taky nejsem rád, když mě někdo omezuje, že by se to mělo řešit jen určitým, pevně daným způsobem. Současné baráky můžou mít klidně rovnou i šikmou střechu, důležitější jsou jejich dispozice a jak slouží svému účelu.

Chcete, aby vaše architektura vyvolávala emoce, určité psychické stavy u jejich uživatelů?

Chci vzbuzovat emoce, ale nechci vyvolávat vášně. Jde o to, aby se v mých domech lidé cítili příjemně. Všechno na vás emocionálně působí, i špatná stavba. Když uděláte dům otevřený do okolí, výrazně spojíte jeho interiér se zahradou, nebo naopak jej uzavřete, tak velmi ovlivníte život jeho obyvatel. U rodinných domů je vliv architekta nejvýraznější.

Práce architekta je právě proto závažnější -- mnohem více než třeba malíře nebo sochaře. Považujete architekturu za umění?

Jistě, svým způsobem architektura umění je, ale raději o tom nemluvím, protože si myslím, že se to nesmí přehánět. Obyčejná selská chalupa je krásná věc, a přitom nevznikala s ambicemi stát se uměleckým dílem, měla jenom dobře sloužit. A určitě předčí spoustu baráků, u kterých šlo především o to, aby byly uměním. V architektuře nevadí, když trošku zapomeneme na umění a začneme se starat více o to, jak domy fungují a jestli jsou pro lidi příjemné.

Reaguje soudobá architektura na jiné umělecké obory, nebo se s nimi míjí?

Domnívám se, že všechny, nejen umělecké obory, ale i technické a humanitní, reagují na současnost obdobně, je to však vidět spíše až s odstupem doby. Stačí připomenout šíři vlivu klíčových témat vědy dvacátého století, teorii relativity na jeho počátku, teorii her v polovině nebo teorii chaosu konce století.

Dříve -- v gotice, baroku -- bylo umění s architekturou na významných stavbách přirozeně prolnuté, potom se postupně oddělovalo, ale funkcionalisté je dokázali zase propojovat třeba tím, jak pracovali s barvami: vytvářeli vlastně prostorové obrazy. Dnes se sice často uvádí, že umění se od architektury oddělilo, ale spíše se realizuje novými prostředky, grafikou a designem v detailu, nebo naopak je pracováno s nezvykle velkým měřítkem. Naopak současné umění má snahu se vymanit z tradičních kategorií a rozpustit v každodenním životě. Tradiční spojení architektury se sochou a obrazem nám skutečně moc nejde. Architekti však sledují umění, někteří používají fasády jako plátna nebo dělají domy jako sochy.

Architekt Frank Gehry, spoluautor Tančícího domu?

Ten jednoznačně. Na jeho architektuře je evidentní, že jsou to sochařsky pojaté domy, ale zajímavé je, jak k nim došel. Nejde zřejmě o přímý vliv uplatnění sochařských principů, snaha formovat takto výrazně hmotu byla zřejmě nalezena zprostředkovaně při designování nábytku, když dělal papírová křesla a od nich se dostal k rozevlátým domům, designem se propracoval ke svébytné architektuře. Dům bývá většinou založen na stavění, přidávání hmoty, jako když se skládají kostičky, kdežto u Gehryho mám pocit, jako by stavby hnětl z hlíny, vznikají odebíráním hmoty.

Neubírá to ale jeho domům schopnost fungování uvnitř?

Nechci kritizovat, nicméně v případu Tančícího domu tenhle přístup zřejmě poněkud poznamenal jeho vnitřek, který působí stísněně. Ale na druhou stranu jsem v Tančícím domě zažil krásný okamžik, když jsem se ocitl na jeho vrcholu, tam, kde je jakási kovová hlava, a ta ve větru vydávala zajímavé zvuky: bylo to poprvé, co jsem slyšel architekturu opravdu promlouvat. Baráky většinou skřípou, jsou nepříjemné, ale tohle bylo působivé setkání s vlastní akustikou domu.

Učíte na fakultě architektury ČVUT navrhování. Kterou fázi navrhování máte nejraději?

Důležitý je vždycky začátek, který trvá relativně dlouho, a někdy není jednoduché klientům vysvětlit, jak důležitá fáze stavby je studie, aby nespěchali a nechtěli za měsíc projekt. Pokud je studie podrobně zpracována, projekt pro stavební povolení už bývá vlastně jenom zpřesněním a technickým dořešením původní studie. Pracný a pro standard stavby i úspěšnost realizace rozhodující je realizační projekt, kdy se musí podrobně specifikovat kvůli ceně a dosažení výsledné podoby stavby všechny detaily, použité výrobky a podobně.

Skicujete, nebo raději slovně definujete prvotní záměr?

Obojí je důležité. Bez kreslení se neobejdete, nedá se to okecat. Ale když zároveň o architektuře dovedete mluvit, a hlavně přemýšlet, je to výhodné, protože jste schopen vytvořit koncept, vyjádřit, kam chcete stavbu směřovat.

Používáte počítače?

Dlouho jsem se jim bránil, ale už se bez nich neobejdu. Sám na nich jenom píšu, ale mladší kolegové je perfektně ovládají a šetří tím čas. Počítače výrazně ovlivňují způsob uvažování. Měl jsem v kanceláři kluka, který nevzal tužku do ruky, všechno dával přímo do počítače. Stroj od vás ale chce myšlení v číslech a já nevěřím, že tohle mladý člověk dovede a zároveň ještě sleduje tvar, ví přesně, jak zadaný rozměr ve skutečnosti působí. To možná svedou staří machři. Adolf Loos tvrdil, že dovede dům vyjádřit pouze v kótách. Svého času, když jsem stavby více sám kreslil, jsem byl schopen celý dům nadiktovat: rozměry oken, dveří, chodby. Jako bych diktoval básničku. Však chce to cvik a paměť, ale především ta čísla jsem nevěděl předem, nejdřív jsem si rozměr nakreslil a teprve potom, když vyhovoval představě, jsem si jej i pamatoval. Myslím, že počítače jsou zrádné v tom, že vás nutí příliš brzy říct konkrétní číslo, nemůžete se k ideální přesnosti přibližovat průběžně přes skici. Je to podobné, jako kdyby se vás někdo po jednodenní známosti zeptal: Tak vezmeš si ji, nebo ne? To přece člověk nemůže první den vědět ...

Je nějaký typ stavby, který byste chtěl realizovat?

Sny architektů jsou různé. Já mám na své práci rád různorodost, proto nepreferuji nějaký typ zadání, ale víc mě baví domy, v nichž je cítit život. Třeba bytové domy: jsou sice těžké, protože je v nich spousta omezení, ale velmi mne zajímají. Vůbec nejtěžší z mého hlediska jsou hotely a nemocnice, kde se všechno opakuje až příliš.

Jak bydlíte vy?

V činžáku. Zatím jsem si nenašel čas se svým bydlením nějak víc zabývat. Nebo prostě takovou touhu nemám. Jsem spokojený člověk.

Profesor Ing. arch. Ladislav Lábus se narodil 24. 11. 1951 v Praze. V letech 1970 až 1976 studoval na fakultě stavební ČVUT, obor architektura, kde nyní na fakultě architektury působí jako vedoucí Ústavu navrhování III. Z realizací: Obchodní centrum Lužiny (1991, s A. Šrámkovou), Dům pečovatelské služby v Českém Krumlově (1998, s L. Dvořákovou, Z. Heřmanem, Grand Prix Obce architektů), Rodinná vila ve Vonoklasech (1999, s L. Dvořákovou), Rodinná vila v Roudnici nad Labem (2001, s M. Matiskou, D. Prášilovou), Rekonstrukce paláce Langhans v Praze (2002, s L. Dvořákovou, Z. Heřmanem, D. Marešem, P. Burešovou a Deltaplan, s. r. o. Grand Prix Obce architektů).

PETR VOLF

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz

Zpět