České diskontinuity

 

PETR VOLF

FOTOGRAFIE PETR JEDINÁK

 

Na začátku roku 1990 jsem se byl v Paříži podívat na výstavě Františka Kupky, kterou společně s Muzeem moderního umění města Paříže připravila Národní galerie. Ptal jsem se elegantní ředitelky obrovského muzea, co si myslí o jejím tehdejším pražském partnerovi Jiřím Kotalíkovi. Madam Pagé se zadívala do obrazu Dvoubarevná fuga a po chvíli odtušila: "Monsieur Kotalík je... poslední velmož středoevropských galerií". Měla pravdu. O několik týdnů profesor Kotalík přestal být ředitelem Národní galerie.

 Za pár dní mu bude pětasedmdesát. Vždycky, když se zasměje, až k nevíře omládne. Hovořili jsme spolu několik hodin v jedné malostranské kavárně, urazili nejedno kafe. Najmě jsme vzpomínali. Jeho pamět je výtečná.

Čím byli vaši rodiče?

Otec byl krejčí a maminka byla švadlena. Pocházeli z jižních Čech, otec od Milevska a maminka od Strakonic.

Jaký měli vztah k umění?

Otec umění nerozuměl, ale moje babička z maminčiny strany byla taková písmačka, četla mi pohádky. Měla almaru a v ní měla naskládané všelijaké knížky a časopisy, její bratr a sestra žili v Americe a zásobovali jí. Každoročně jsem doslova hltal obsáhlé americké kalendáře. Poprvé jsem se díky té alamaře setkal s Babičkou Boženy Němcové i se skvostnými ilustracemi Adolfa Kašpara.

Váš otec četl?

Ten snad nepřečetl jedinou knihu, zato byl vynikající krejčí, který působil dvanáct let ve Vídni a já jsem vždycky obdivoval, jak se dokázal - přes to, že neměl žádné rozsáhlé vzdělání - pohybovat ve společnosti a chovat se. Byl praktický člověk, od začátku měl automobil. Ve třicátých letech, kdy v Praze existovaly noblesní krejčovské salony jako Bárta, Kníže, Podolská, se úrovní pohyboval jenom nepatrně pod nimi. Nebyl jenom majitel, sám vše i stříhal a když bylo potřeba, tak šil.

Šil i na vás?

Jistěže. Jenom díky otci jsem mohl mít svůj první smoking jako šestnáctiletý. Padl jako ulitý.

Zájmy jste měli výrazně rozdílné. Bylo něco, co vás nějak spojovalo?

Myslím si, že jsem zdědil po něm houževnatost a pracovitost, kterou on zase zřejmě přejal po svém otci, jihočeském kameníkovi. Nikdy jsem ho neviděl odpočívat. Ale i když neměl vztah umění, tak mi ani nebránil ho studovat. Přitom dějiny umění - to mu opravdu nic neříkalo.

Kde se tedy vzalo to vaše zaujetí výtvarnou kulturou?

To zase není tak těžké. Od mládí jsem vnímal báječné jihočeské památky, románské, gotické, renesanční i barokní a protože naše rodiny byly rozptýleny po vesnicích a městečkách - mimochodem dodneška se scházíme - měl jsem hodně možností je porůznu a často vidět. Staly se vlastně součástí mého podvědomí a ovlivňovaly mě.

Jak se na vás dívalo nejbližší okolí?

 Když jsem byl malý, vyprávěl jsem pohádky a jiné smyšlené příběhy. Měl jsem v rodinném kruhu i mimo něj vděčné posluchače a všichni si tak nějak postupně si zvykali, že se orientuju jinak. Vy si asi myslíte, že mě brali jako jakéhosi exota. Tedy nikoliv.

Kdy jste začal chodit do galerií na výstavy?

Ve druhé polovině třicátých let, to jsem ještě studoval Prvním státním Masarykově gymnáziu v Křemencově ulici. V sedmatřicátém jsem začal psát do studentského časopisu. Hodně mi pomohlo, že při výstavě Staré umění na Slovensku jsem v Umělecké besedě dělal lektora. Znamenalo to, že jsem se ji naučil nazpamět a provázel jsem pak návštěvníky. Ještě teď bych ji mohl odříkat. Nebo si vzpomínám na oslavy padesáti let spolku Mánes v Městské knihovně v Praze, kdy se uskutečnila akce Mánes mládeži. Přišli tvůrci jako Filla, Špála, Makovský, ale i básníci jako Halas, Nezval. Člověk měl pocit, že je přímo u samého zrodu kulturního dění.To byla událost a bylo jich víc, i když zase ne tolik, jak si leckdo dnes myslí. Všude byl přístup a člověk měl pocit, že nejsou žádné bariéry. Ty přišly až po Mnichovu.

Která výstava byla tenkrát významná z hlediska současnosti?

Samozřejmě přehlídka francouzského umění v Mánesu, která začínala Manetovým potrétem Emila Zoly a končila u Picassa. To bylo něco. Stát chtěl koupit právě Zolu, ale ten byl příliš drahý, tak koupil aspon Gauguinův obraz Bonjour, monsieur Gauguin, což se ukázalo jako velmi prozíravý krok.

Na kolik tehdy přišel?

Tuším, že stál šest set tisíc korun a to nebyl zrovna pakatel. Však taky pravičáci spustili kravál, že se z daní poplatníků kupuje židovské umění a podobně. Jinak ten Zola by přišel asi na trojnásobek.

To je z dnešního, řekněme přísně pragmatického hlediska kromobyčejně sympatické: stát sám kupoval umění, aby obohatil národní sbírky.

Uvědomte si, že to patřilo k jeho koloritu. Nebylo to vůbec výjimečné. První významný nákup se uskutečnil ve třiadvacátém. Tedy pět let po vzniku samostatné republiky. Vznikl základ slavné francouzské kolekce. Tady nebyla a není tradice mecenášů a bohatých sběratelů. Ty zajímala spíš pornografie.

Kdo rozhodoval o tom, co se koupí?

Ne úředníci. Několik malířů jako Filla a Beneš se vydalo do Paříže a ti se porozhlídli, co by bylo zajímavé. Vincenc Kramář - samozřejmě - měl důležité slovo, dále V.V. Štech, Matějček, Nebeský. Jejich vkus se ukázal jako jedinečný. Nevěřte tomu, že se stát nemá míchat do kultury. Francouzi nebo Němci jsou příkladem toho, že to jde přirozeně a úspěšně. Ale i skandinávské země.

Jaký jste měl vztah k Vincenci Kramářovi, který jako jeden z prvních teoretiků rozpoznal jedinečnost kubismu?

I když mě nikdy na fakultě neučil, považuji ho svého významného učitele. A nejen já. Seznámil mě s ním Honza Smetana, malíř ze Skupiny 42, který ho osobně znal. Poprvé jsem jeho sbírku viděl v devětatřicátém.

Jak probíhala ta setkání?

Stačilo se předem ohlásit. Čekal nás ve své vile na Kotlářce a zkoušel nás z obrazů, které visely na stěně: Picasso, Braque, Derain. Kubisti. Měl běžně otevřená okna a když jsme ho na to jednou upozornili, Kramář jenom mávnul rukou: Takhle kdyby to byly nějaké kýče...Tohle žádného zloděje nezajímá. Ti byla doba!

Znal jste osobně i Karla Teigeho?

Ano. Byl o dvacet let starší a byl vůdčí osobnost moderních směrů. Nejen moji generaci ovlivnil - měl široký rozhled po literatuře, malířství nebo architektuře. Ale později jsme k němu byli kritičtější. Byl totiž zarytý surrealista. Ale člověk to byl jedinečný, bohužel však měl tragický osud. Třebaže jsme s ním polemizovali, byly to polemiky vlídné, bez zášti a nenávisti - na rozdíl ode dneška.

Jak jste vnímali Mnichov?

Absolutně jsme ho nečekali. Nikdo. Přitom, když se zpětně dívám na tu dobu, signály, že nás v tom nechají Francouzi a Angličané, se rýsovaly už hodně dlouho dopředu. ale to je asi typický česká vlastnost. Nikdy nic nečekáme. To samé po únoru.

 Ale je třeba vidět, že po Mnichově se zase kultura dostala do nového vztahu k realitě a ke společenským dějům. Zrodila se její jakási přirozená angažovanost. Díla odrážela konkrétní události. Umění bojující - to není fráze. Projevovalo se to v celé Evropě.

Ale vaše Skupina 42, v níž se sešli například malíři Gross, Smetana, Hudeček, Lhoták, básníci Kolář a Hanč, teoretici Chalupecký a vy, tomu, co říkáte, odporovalo. Zajímala se spíše moderní město a podobně?!

Podívejte se, to je poněkud pomýlené tvrzení, které se ovšem opakovaně traduje. Nešlo o to popisovat město, nebyla to civilizační poezie. Byla to odpověď na dobu. Dobu jsme vyjadřovali jazykem moderního umění, kubismem a surrealismem. Šlo nám o existenciální pojetí, o odcizení a o osamocení, která jsme prožívali. Jindřich Chalupecký tomu dával filozofický aspekt.

Jak intenzivní byly vaše konmtakty?

Žili jsme pohromadě a byli spolu prakticky každý den.

Kde jste se scházeli?

Po ateliérech - byly-li, nebo prostě v bytech. Jako třeba u Františka Grosse, jehož manželka vždycky uklidila své šití a povídali jsme si o umění, také popíjeli různé alkoholy domácké výroby. To patřilo k věci.

Na druhou stranu jsme někteří byli v dorostovém věku sportovci. Jan Smetana byl sprinterský šampion, já dokázal do dálky skočit přes šest metrů, do výšky metr šedesát. Mistr krátkých tratí byl i Hanč.

Na Jiřího Koláře, který byl z dělnického Kladna, jste se prý ale dívali jako na plebejce?

Jak kdo, ale to snad jenom ze začátku. Neměl klasické vzdělání, občas mu dělal potíže pravopis, ale nebyl to žádný primitiv. Byl sečtělý a už na začátku čtyřicátých let mu vyšla sbírka Křestní list a to bylo nějaké dílo. Budil spíš zasloužený obdiv. Potkal jsem se s ním ještě na Kladně v Kračmarově galerii - to byl shodou okolností krejčí, zapálený fanda do umění. Kolář neměl studie, ale chtěl všechno dohnat, četl jako o život. Měl cit pro básně. Přeložil jsem mu Elliotovu Pustou zem a on ji dokázal jedinečně přebásňovat. Koukal jsem vždycky jako blázen, jaký měl cit pro slovo i pro obraz.

Co vám osobně nejvíce dala příslušnost ke skupině 42?

Kromě mnoha, dodneška přetrvávajících přátelstvích, jsem se nejvíce naučil o obrazech. Rozebírat je. Byli jsme v harmonii, ale v žádném případě se nikdo jen tak nechválili. Hodnocení bylo vždycky tvrdé, přísné. Franta Gross po návštěvě kamarádů mnohokrát obraz přemaloval. To samé Kamil Lhoták. Na obraze Krajina 20. století měl v koutě pegase. Dostal vynadáno, a tak místo něj umístil na plátno eroplán.

Později jste snad všichni byli v komunistické straně...

Byla to doba, po válce, kdy většina umělců byla v KSČ. Všichni si to představovali jinak. Byla to chyba našich politiků, ale i opět západu, který nás předhodil Stalinovi a všechno se zase pokazilo.

Proč jste si vybral ale komunisty?

Snad to byl vliv Teigeho, přátel. Evropští intlektuálové stáli zpravidla spíše nalevo. Na rozdíl od komunistů byli všichni ostatní, jako třeba sociální demokracie, bezbarví a nevýrazní. S odstupem času se všechno rádo nahlíží buď, anebo, černá, nebo bílá. Dobro, nebo zlo. Ale tehdy to tak skutečně nevypadalo.

Jak osmačtyřicátý rok ovlivnil vaše umělecké vrstevníky?

Většinou tragicky. Ukazovalo se, že mnozí jsou evropské úrovně. Zajímal se o ně i slavný kritik Herbert Read, který psak encyklopedii moderního umění. Jan Kotík nebo Josef Istler byli u začátku mezinárodně proslulé skupiny COBRA, ale kontakty se zahraničím v padesátých letech ustali. Mohli být slavní. Do Readovy encyklopedie se nakonec dostal jen František Gross. Víte, dějiny moderního českého umění jsou dějinami mnoha diskontinuit, které pravidelně přicházejí. Rok 1938, 1948, 1968... Objeví se svobodné nadechnutí, všimne si nás svět, a vzápětí je vzepnutí ostře utnuto.

Koho jste osobně poznal z takzvaných legend světové výtvarné scény?

Měl jsem štěstí. Už v šestačtyřicátém jsme byli v Paříži na návštěvě u Braquea a u Brancusiho, ještě s Jiřím Kolářem. Bylo to báječné. V šestadvaceti letech jsem hovořil se Zadkinem, Giacomettim. To člověka ovlivní, když pozná, že i klasici jsou lidé z masa a kostí, se svými problémy. Říkal jsem si, jak je nutné jezdit často do Paříže, abych byl v obraze. Tak dvakrát do roka. Nevěděl jsem, že to nebude jednoduché - kvůli diskontinuitě.

Opět se k tomu problému dostáváme. Možná je to geneticky dáno, že bez přerušení by nemohla nastoupit nová kvalita, která je po rocích zadržování o to razantnější?

Tak to nevidím. Vidím v tom spíše jenom zmařené šance. Příklady mistrů inspirují nové generace - kým se mohli inspirovat ty nové generace u nás, když kvalita nemohla být takřka absolutně vidět?

Co podle vás ve 20. století dalo české výtvarné umění světu?

Františka Kupku, Josefa Šímu, Otto Gutfreunda, Bohumila Kubištu, Jana Zrzavého a Emila Fillu - z osobností první poloviny století. V posledních desetiletích je to samozřejmě Jiří Kolář. Moje odpověď asi mnohé neuspokojí, ale chcete-li opravdu ty, kteří se dostali do trvalého podvědomí, tak jsou to tito.

Třiadvacet let jste stál v čele Národní galerie. Jaké cíle jste si stanovil, když jste začínal?

Za prvé jsem chtěl sbírky představit v určité kontinuitě - od nejstarších až po moderní. To se - až na ty moderní - myslím podařilo. Druhým cílem bylo dostat sem světové umění. Což se v řadě výstav povedlo.

Národní galerii se podařilo vytvořit v minulém režimu velmi autonomní postavení. Čím to bylo?

Určitou taktikou, kompromisy, ale i neústupností. Problémy jsem měl zejména na začátku normalizace, kdy to se mnou bylo nahnuté. Každý škrabák z ministerstva nebo z ÚV mě mohl vyhodit, proto jsem si nechal celý úvazek na Akademii výtvarných umění. Byl jsem svým způsobem nezávislý. Podobné problémy jako já měli ale i kolegové z prosperujících západních zemí. Vzpomínám si, jak se mi třeba jeden ředitel z Paříže stěžoval, jak to má těžké se starostou, s tím Chirakem, který umění prostě nerozumí...

Ozývají se pořád častější hlasy, i z úst někdejších vašich kritiků, že kdybyste měl víc času, tak moderní sbírky ve Veletržním paláci otevřete?

Bez komentáře.

 

Jiří Kotalík (nar. 22. 7. 1920) patří k největším českým odborníkům na moderní výtvarné umění. Přednášel na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (1954 až 1958) i na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1954 až 1960). V roce 1956 se stal docentem, v roce 1961 profesorem pražské Akademie výtvarných umění a v letech 1967 až 1970 byl jejím rektorem. Od roku 1967 do roku 1990 stál v čele Národní galerie. Od roku 1945 publikuje v denním (Mladá fronta, Práce) a odborném (např. Výtvarná práce, Výtvarné umění) tisku. Je autorem řady monografií (např. František Jiroudek, Vojtěch Tittelbach, František Gross) a studií (např. České moderní malířství, Impresionismus, symbolismus, secese, dále Česká secese, Antonín Slavíček atd. Byl autorem mnoha výstav.



Zpět
zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz