KŮŽE
IRENA JŮZOVÁ (42) se stala reprezentantkou českého umění na dvaapadesátém bienále v italských Benátkách. Celý pavilón proměnila v luxusní butik, kde nabízí svou kůži. Doslova: protože těžištěm jejího projektu jsou průsvitné odlitky jejího těla. Jakož i v přeneseném slova smyslu: bienále je nejrozsáhlejší konfrontací současného umění a každý autor se snaží v mezinárodní konkurenci prosadit.
Být přítomen v Benátkách jinak než jako divák je prestižní záležitost. Když jste se loni přihlásila do konkursu, očekávala jste, že uspějete?
Doufala jsem, že by to mohlo vyjít. Když jde člověk do něčeho takového a věnuje tomu spoustu času - v případě Kolekce - Série šlo o dva a půl roku -, měl by věřit, že obstojí. Bylo nás v soutěži dvacet, takže jsem to považovala za velký úspěch.
Někteří vaši slavnější kolegové to ovšem brali s nelibostí.
Někteří kolegové? Snad jenom Jiří David, který v konkursu prohrál, ale on už takový je, a kdyby vyhrál kdokoliv jiný, tak se mu také nebude líbit. Neberu to vůbec osobně. Ale možná je škoda, že nebyly zveřejněny práce všech umělců, kteří se o účast ucházeli, protože by si každý mohl udělat představu o kvalitě jejich projektů a mohly by odpadnout různé nářky a dohady.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla vytvořit jakousi vlastní druhou kůži, která má sloužit jako zboží na prodej?
Nacházela jsem se tehdy ve složité životní situaci ... Přemýšlela jsem o tom, že do své práce dávám sice všechnu energii, emoce, peníze, ale ona přitom není nijak zhodnocena. Byla jsem bez prostředků a říkala si, jak je to zoufalé, že svým dílem nic nevydělávám. Lékař vedle mého ateliéru například pracuje od rána do večera v ordinaci a je adekvátně ohodnocen, protože funguje v určitém systému. Já se sice věnuji své práci s plným nasazením, ale abych ji vůbec mohla dělat, musím zvládat ještě jinou, protože systém pro volné umění tady moc nefunguje, skoro vůbec. Do toho jsem se rozváděla. Abych to zvládla, chodila jsem na terapii. Chtěla jsem se dostat k jádru problému, opravdu až na dřeň ... a možná jsem také dospěla k tomu, že si s některými věcmi nevím rady a potřebuju pomoc. Navštěvovala jsem doktorku, abych pochopila, jak fungují lidé v patologických stereotypech z minulosti. Většinou je to jenom na nich, jestli v nich zůstanou. Jde o to, jestli si vůbec uvědomí, že je možné věci změnit, že to mají jen a jen ve svých rukou. Ovšem pro mě bylo nesmírně složité pochopit takovou jednoduchou věc. Musela jsem zapracovat i na sobě, vrátit se až do dětství pochopit nějaké vazby, odlehčit se a - a začít žít sama za sebe. Hodně kreslím, skoro pořád, jde o jakési intuitivní skici a záznamy. Najednou se mi na papíru objevily ženské figury a svlečená kůže. Bylo to neuvěřitelně jednoduché: pochopila jsem, že se musím vysvléknout z kůže.
Děkuji za upřímnost. Uspěla jste zřejmě proto, že jste podstoupila tak náročnou cestu sebereflexe, na jejímž konci bylo bienále.
To nevím, hovořím jen o své zkušenosti, není to obecně platný návod. Stejně jsem samozřejmě přesvědčena o tom, že k tomu, aby umělec dělal dobré umění, nemusí chodit k psychiatrovi. Ale když si neví rady jako člověk, není třeba se za nic stydět a je dobře se svěřit. Jsou i jiné inspirační podněty a je jich spousta. Někteří malíři třeba rádi užívají psychedelické drogy, které jsou pro ně důležité, ale já nic takového nezkouším. Kdysi jsem zažila tak nepříjemně silnou reakci na medicínský přípravek, že mi museli píchnout kalciovku, abych mohla zase začít dýchat, a pak jsem asi do patnácti let byla alergik na pyl a chodila na pravidelné zimní vakcinační kúry. Představa, že do sebe dobrovolně dávám jakýkoliv chemický preparát, mě odpuzuje. V tomto směru jsem naprostý asketa, nepiju alkohol, nekouřím cigarety, spíš si dávám pozor na to, co jím a jestli je to kvalitní. Svoji představivost nepotřebuju ničím stimulovat, mám už tak dost velkou fantazii. Energie kolem sebe vnímám jinak. Vystačím si s takovou, jakou jsem. Nemusím být nutně zoufalá nebo programově rozhozená, abych mohla něco tvořit. Opak je pravdou a mým zájmem je být vyrovnaná a aktivní, abych mohla předávat skrze své umění, tedy skrze svoji mysl, něco pozitivního a krásného. Takže jsem svým způsobem za sebe dvojitě zodpovědná. Takhle to cítím, chci předávat světlo, a ne tmu.
Musela jste si dodávat hodně odvahy, když jste se rozhodla ukázat své tělo se všemi podrobnostmi?
Nejprve mě napadlo, že bych použila nějakou nafukovací pannu. Chodila jsem po sexshopech a asi tři týdny jsem hledala tu správnou. Ale nakonec jsem to zavrhla a řekla si, že jestli to má být opravdu přesvědčivé, bude nejlepší moje vlastní kůže. Nebylo to pro mě jednoduché. Někdo mě kdysi chtěl fotit nahou v rámci sponzoringu, že když se několik umělkyň svlékne u svého díla, udělá se kolekce aktů pro Playboy a za to si budou moci zaplatit katalog k výstavě. Tak do toho jsem nešla. V tomto případě však nebylo zbytí a musela jsem překonat ostych. Ale kluci, kteří mě odlévali do sádry - byli čtyři -, věděli, že se stydím, a byli vážní a ohleduplní. Pracovali rychle. Dělalo se to vestoje. Nejprve jsem se musela namazat mastným krémem, pak mě pokrývali sádrou, tuhlo to, nakonec hlava ... bylo to hodně nepříjemné. Tělo nedýchá, sádra v jeden okamžik pálí, potom zase chladí. Napoprvé se to nepovedlo, muselo se to opakovat. Nejhorší je, když je pak člověk obalený celý sádrou. Bála jsem se, že bych mohla vytuhnout. Přece nezahynu v sádře!? Někdy vás umění dostane tam, kde byste to nikdy nečekal. Byl to asi proces, který jsem musela absolvovat, abych se zbavila předchozího života. Ze sádry se pak udělala konečná forma, do níž se pak vtírala průhledná hmota pro slupku z mého těla.
Z čeho byla?
Materiál, jejž bych mohla použít, jsem dlouho hledala. Prohlédla jsem si kůži z hada, která mě fascinovala, jak je lehounká, šustivá, a hlavně příjemná na omak. Jenže mi bylo jasné, že se to nedá napodobit. Napadlo mě zkusit materiál, jenž se používá na výrobu prezervativů, který je sice hodně jemný a dá se s ním dobře pracovat, ale ten, jejž jsem měla k dispozici, byl žlutý a takový odstín vypadal nepříjemně. Chtěla jsem, aby měl člověk podobný pocit jako u hada, z jehož svlečené kůže cítíte, že tam ten had byl. Nakonec jsem sáhla po transparentním lukoprenu, i když jsem byla varována, že praská, ale to mi nevadilo: nešlo mi o to, aby to bylo dokonalé, bez trhlin. Naopak, když to praskne, tak to vypadá, že z kůže něco vystoupilo. Celá slupka je složená z osmi vrstev průhledného lukoprenu a postupně se při odlévání povedlo dosáhnout toho, že jejich povrch je velmi hladký. Celkem jich mám sedm.
Sedm kůží, to je skoro jako sedm životů ...
A po sedmi letech se v lidském těle obnoví všechny buňky.
Jaký jste měla pocit, když jste tu první kůži uviděla?
Bylo to odpudivě nepříjemné. Ležela na zemi, vypadala strašně divně, pokrouceně, prázdně: pocit asi jako když se díváte na lidi po autohavárii, z nichž odešla duše a zůstala jenom do čehosi zabalená změť svalů a kostí. Když jsem byla malá holka, vrtalo mi hlavou, co znamenají ostatky svatých, všechny ty kousky jejich těl. Kdysi jsem byla s tátou na Moravě v jednom kostele, kde byly ostatky žen ve skleněných relikviářích v bílých vyšívaných šatech, a mně to přišlo nesmírně magické. Možná se to do mě vepsalo silněji, než jsem si byla schopna uvědomit. Vybavilo se mi to ale až v okamžiku, kdy moje kůže ležela v průhledné krabici na polici v okně ateliéru. To už bylo přijatelnější. Já jsem se z kůže sice vysvlékla, ale je to stejně tak metafora toho, že chodíme se svou kůží na trh. Nabízíme se. Kdo to odmítá, je přehlížený, dostane se mimo. Jakmile nejste schopen se prodat, jste najednou sám, ale v umění je to ještě komplikované tím, že se dá těžko objektivně ohodnotit. Proto jsem kůže dala do krabic, jako se balí zboží, které je na prodej.
Na kolik tedy přijde jedna vaše kůže?
Vyčíslené to není. Zatím. Ale nakonec by se zboží mělo prodat. Prodám svoji kůži, budu mít nějaké peníze a s nimi volný čas pro další práci. Tak by to mělo fungovat, a pokud se to povede, byla bych spokojená, protože kruh tohoto projektu se uzavře.
Zazněla ovšem kritika, že motiv svlečené kůže není původní ...
Myslím, že je to asi jako s tématem lásky nebo smrti. Je to starý symbol, který jsem použila, protože ke mně přišel naprosto spontánně, vyplynul ze silné vnitřní zkušenosti. Zkusila jsem jej ale ztvárnit způsobem, jenž podle mě není obvyklý a je původní. Jako sériový výrobek.
Jaké to bylo, když jste svoje kůže vezla v krabicích do Benátek?
Zvláštní. Ta dodávka byla vlastně funebráckým vozem. Celníci by se asi divili, kdyby se podívali, co v těch krabicích je ... Bylo to do poslední chvíle vzrušující. Ale nic se nevyrovná vzrušení, jako když přichází téma, kterému se budu věnovat. To jsou pro mě nejsilnější okamžiky. Ono se pomalu plíží, hodně pomalu se zjevuje a pak se najednou začne uskutečňovat a vzniká dílo.
Jste při jeho zhmotňování soběstačná?
V začátcích, když jsem dělala jednoduché instalace z nalezených předmětů, jsem si vystačila sama. Nikoho jsem nepotřebovala. Ale jak se moje tvorba stávala čím dál rozměrnější, narážela jsem na meze svých schopností a musela jsem spolupracovat s různými řemeslníky. Ale stejně mi to nedalo, a když jsem kdysi pracovala se železem, udělala jsem si svářečský kurs, abych si mohla sama svařit, co potřebuju, aniž bych někoho žádala o pomoc.
To máte opravdu svářečský průkaz?
Někde bych ho určitě našla. Jsem na něj pyšná, protože absolventů Akademie je poměrně hodně, ale málokterý má kromě diplomu, jenž se dostává jako důkaz ukončení studia, zároveň diplom ze sváření.
Je sváření těžké?
Nebudu se tvářit, že je to hračka, která se dá snadno zvládnout. Tak to není. Musí se získat ten správný grif a ten se získá zase jenom praxí.
Nespálila jste se při tom někdy?
Byla jsem opatrná, ale nějaké jizvy na rukách mi po broušení železa zůstaly. Měla jsem jeden nepříjemný úraz, protože se mi brusný kartáč chytil do svetru, a jak jsem se lekla, rotující vrtačka ve vzduchu mně pomlátila celou ruku. Naštěstí ty škrábance časem postupně mizí a přestávají být vidět. Všechno se ale nedá dělat na koleně. Až v souvislosti se samotnou realizací pro benátské bienále jsem si uvědomila, že k tomu, co dělám, ve finální fázi nemusím a ani nemohu vše odedřít sama. Byla to přece jen rozsáhlá věc, jež vyžadovala odborníky a také určitý servis. Získala jsem zase řadu pozitivních zkušeností a naučila se zvládat nové věci. Umělec se v této fázi stává jakýmsi produktovým manažerem, který spolupracuje se spoustou lidí. Od prvních skic po vlastní realizaci uběhly tři roky.
Je pro vás důležité, jak vypadáte a působíte na veřejnost? Na svých internetových stránkách máte kromě dokumentace díla také několik velmi lichotivých sérií fotografií, což není v případě českých výtvarných umělkyň příliš obvyklé ...
Je mi jasné, že prvořadé je to, jak umění působí a co přináší. To je nade vši pochybnost. Jiná věc je to, že mám pocit, že výtvarní umělci jsou málo prezentováni v médiích a lidé ani většinou nevědí, jak vypadají. Přitom mám dojem, že výtvarníci jsou velmi inteligentní, vzdělaní a hloubaví, a je škoda, že se jim dává málo prostoru. Panuje rozšířená představa, že umělci vypadají divně, zanedbaně, v lepším případě extravagantně. V širší veřejnosti je za umělce považován hlavně malíř, romantický hrdina z minulého století, rozervaný svou rozpolceností, který si rád přihne a na plátno razantně nanáší svoje emoce. Chci ukázat, že nejsem tento typ umělce, ale navíc normálně fungující žena, která vedle toho, že řeší umělecké problémy, chce také dobře vypadat, zajímá se o svůj šatník, chodí ke kadeřníkovi a má také spoustu dalších zájmů. Učinila jsem v tomto směru příhodnou zkušenost, protože v jednom časopise, pro nějž jsem připravovala rozhovor, mi sdělili, že se redakční rada usnesla, že mě musí znovu přefotit, protože moje oblíbené jednoduché denní šaty bez rukávů od Osmana Laffity, které jsem měla v letním horku při focení s jejich fotografem na sobě, nevyhovují čtenářské představě o výtvarných umělkyních. Podobně panují podivné představy o ženách ve vědě - podle mediální zvyklosti to mají být obrýlené a nepůvabné šedivé bytosti, jež koukají do zkumavek a mikroskopů. Přitom je to úplně jinak. Byla bych ráda, kdybych to pomohla aspoň trochu změnit.
Řešíte nějak v díle genderové hledisko, v němž je ženské a mužské umění chápáno jako dva rozdílné světy?
Ne. Takové dělené umění je nejméně přirozené a jsem hluboce přesvědčena, že by to tak vůbec nemělo být. Když jsem se dozvěděla, že je v Americe galerie věnovaná jenom ženskému umění, byla jsem z toho vyděšená. Nic horšího se nemůže stát než uzavřít se do ghetta pod dojmem vlastní výjimečnosti a odlišnosti.
Máte ateliér v Benátkách nad Jizerou v domě od meziválečného avantgardního architekta Jiřího Krohy. Jak funguje jeho funkcionalismus skoro po osmdesáti letech?
Mám ráda architekturu, jednoduchou, přehlednou. I když je funkcionalistická architektura minulostí, zdá se mi, že má dobrý základ pro to, aby se v ní dalo dobře žít a fungovat, protože vychází z kvalitních zásad. V ateliéru jsou vysoké stropy a vysoká okna, která dávají spoustu světla, to je pro umění největší dar. Má to jedinou nevýhodu: v okamžiku, kdy se mají okna umýt, protože pak je to spíš za trest. Dva dny čisté práce.
Proč jste vyměnila Prahu za Benátky nad Jizerou? Není to pro umělce riskantní, takhle se odříznout od metropole?
Měla jsem dva ateliéry na Smíchově, ale jak jsem se začala věnovat větším prostorovým dílům než doposud, tak jsem je neměla kde dělat - natož skladovat. Měla jsem je různě rozptýlená a některá nenávratně zmizela. Ukradli mi je. Když jsem se dozvěděla o možnosti prostorného ateliéru v Benátkách, kde bych mohla mít zároveň uskladněné svoje práce, tak jsem moc neváhala. Na to, že bych tím o něco přišla, jsem nemyslela, ale naopak - lákala mě možnost naprosté koncentrace, kterou tohle řešení nabízelo. Kousek od ateliéru je zámek, kde působil Tycho Brahe, je tu park, vinice, a hlavně klid a čistý vzduch. A za půl hodiny jsem v Praze, kde bydlím.
Máte ateliér v českých Benátkách a vystavujete v Benátkách italských. Věříte na osud, nebo je to jen shoda okolností?
Věřím v to, být ve správný čas na správném místě.
A jak to udělat?
Chce to jen málo - důvěřovat vlastní intuici a řídit se jí. Potom se najednou stane, že všechno do sebe přesně zapadne. I to, o čem člověk jenom sní ...
IRENA JŮZOVÁ
(10. června 1965 v Hradci Králové) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, Školy monumentální tvorby (1994) profesora Aleše Veselého, kde byla od roku 1995 do roku 2006 odbornou asistentkou. Od roku 2006 působí jako odborná konzultantka v Ateliéru prostorové tvorby na fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Během studia získala několik ateliérových cen AVU a zúčastnila se řady výstav. V roce 1992 na European Biennale of Young Artists Germination 7 v Grenoblu obdržela cenu za interaktivní práci Stůl pro dvacet hráčů. V roce 1993 byla vybrána Akademií výtvarných umění k účasti na 4 Biennale European Academies of Visual Arts v Maastrichtu. Představila se na řadě samostatných výstav, její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze či v Galerii moderního umění v Hradci Králové.
Reflex 39/2007