ŠROUBKY V KAPSE

Architektka EVA JIŘIČNÁ (63) je jedinou žijící ženou, která se dostala do knihy Penny Sparkeové Století designu, a tedy mezi Průkopníky designu 20. století, jak zní podtitul téhle publikace. Ocitla se v sousedství Le Corbusiera, Rodčenka, Breuera, Sottsasse. "Přiznám se, že jsem to ani nečetla. Já o sobě nerada čtu," vysvětluje mi během rozhovoru a tahle její skromnost není pózou. V Anglii působící Jiřičná je hvězdou stylu high-tech, autorka staveb i interiérů. Podle jejího návrhu byla uskutečněna kupříkladu na Pražském hradě unikátní oranžerie, nyní byl v metropoli dokončen hotel Josef, v němž se snoubí moderní architektura s ušlechtilým designem interiérů.

Chtěla jste, aby se rozhovor uskutečnil co nejdříve. Vy jste ranní ptáče?

Ano. V sedm ráno jsme už měli schůzi s klientem, i když jsme den předtím končili v jedenáct večer. Já takhle brzy vstávám každý den. V Londýně se začíná pracovat o půl desáté, takže když do kanceláře přijdu před osmou, mám víc než hodinu a půl na přečtení dopisů a můžu si promyslit, co budu muset udělat. Potom začnou zvonit telefony a je po soustředění a až do večera jsem v jednom kole.

V osmašedesátém jste odjela do Anglie, a ačkoliv jste s tím prvotně nepočítala, zůstala jste v emigraci. Za svoji architektonickou práci jste dostala Řád Britského impéria, byla jste jmenována členkou několika Královských akademií. Jak tyhle pocty přijímáte?

Já mám asi kliku, protože se nikdy nikam necpu. A ani nemám nejmenší tušení, kdo mě na Řád impéria navrhl, najednou přišel dopis ... a potom mi ho předala královna.

Má to nějakou výhodu?

Můžete si napsat za jméno CBI, anglickou zkratku toho vyznamenání. Jinak o žádných výhodách nevím. Je to čestný titul. Ale Američani, ti na něj dají.

Snobismus?

Přesně tak. Na Angličanech se mi líbí, že jsou velmi skromní. Na rozdíl od Američanů, kteří musejí být vždycky nejlepší, největší -- podobně jako Rusové, jde o jakýsi megalomanský komplex. Měli jsme třeba jednu americkou klientku, pro niž jsme navrhovali obchody, kanceláře, všechno možné a ta mě vždycky představovala v tomto pořadí. Nejdříve řekla: "To je můj pes." A ukázala na svého psa, pudla. Seděl na stole při všech jednáních. Byl to obří pudl, snad trojnásobně větší, než pudlové bývají, protože ho zbožňovala a strašně vykrmovala. Až potom ukázala na mě: "To je můj architekt." Klienti jsou různí a vám nezbude než se naučit jisté ... pokoře.

Na co jste si musela po emigraci v Anglii zvyknout?

Trvalo mi velmi dlouho, než jsem se naučila dostatečně děkovat. Ne že bych byla nevychovaná, moji rodiče se snažili nás vést k tomu, abychom byli skromní, nikoho neomezovali, ale přesto, když jsem přijela do Anglie, musela jsem se naučit, že se za všechno říká: Thank you. Na to jsem nebyla zvyklá. Někdo mi řekl, že mi to sluší, a já se jen usmála. Ne, to nestačí, je nutné poděkovat. Když vám průvodčí prodá v autobuse lístek, tak se usměje a poděkuje vám. V Anglii se neustále snaží oceňovat toho druhého a uznávat jeho kvality. Nevidět jenom sebe. To je hezká vlastnost. Stejně jako smysl pro spravedlnost, který dodneška obdivuji, nebo to, že se do ničeho nepletou. Soukromí je pro ně opravdu svaté.

Jak se cítíte v tomhle ohledu v Čechách?

Už se to zlepšilo, myslím takovou tu základní slušnost, ale pořád tady platí zvýšené ohledy na okolí: Co tomu řeknou ostatní? V Anglii máte naprostou svobodu projevu, v chování, oblékání, architektuře. Ze začátku mě překvapovala i tolerance k práci jiných. Byla jsem od kolegů z domova zvyklá na omezenější škálu projevů a přístupů k řešení problémů, kdežto v Anglii to bylo naopak -- architektura začne být zajímavější až tehdy, když se tvůrci navzájem výrazně odlišují. Každý má právo na svou existenci, ať si hraje jako já se šroubkama, nebo navrhuje domy jako ve čtyřicátých letech.

Co vám dělalo zpočátku největší profesionální problémy?

S tím, co jsem se naučila tady, jsem neměla potíže. Myslím, že české architektonické školství bylo a je na špičkové úrovni. Vůbec jsem ale neuměla řešit vztahy s klientem. Tady byl jediným klientem stát a architekt byl pánbůh, který si diktoval a stát to většinou akceptoval. V Anglii jsem zjistila, že je všechno jinak. Byl tady najednou někdo, kdo platil za projekt, a tudíž to byl on, kdo diktoval. Musela jsem si vybudovat nový obranný systém, abych uměla jednak svoje myšlenky prodat, jednak abych uměla vysvětlit, proč a jak se bude co dělat. Architekt doma nebyl odpovědný za peníze, a když jsem se ocitla v Anglii, neměla jsem ponětí, kolik které věci stojí. Nemůžu navrhnout něco, aniž bych věděla, jak dalece to zatíží klientovu kapsu. Druhou věcí je koordinace všech ostatních specialistů. Tady bylo zvykem, že si architekt něco navrhne a pak to předá svému technickému týmu, který návrh rozpracuje. V Anglii od samého Dne jedna, kdy se začíná s projektem, si všichni sednou k jednomu stolu, architekti, statici, technici, a vypracují společný koncept. V Čechách se pracuje pořád ještě jinak. Architekt nemá dosud většinou možnost všechny složky stavby kontrolovat tak, aby jeho představy byly co nejvíce naplněny.

Přesto mi hotel Josef, který jste projektovala, přijde jako velmi detailně dotažený. Na české poměry je takový hotel velmi neobvyklý. Jak jste k projektu přistupovala?

Naposledy, kdy se v Praze postavil slušný hotel, bylo prvorepublikové období Alcronu, Juliše, Flory. Takže to byla výzva. Šlo mi o logiku prostorového zapojení dvou objektů, z nichž se hotel skládá. Parcela stála příšerné peníze, proto se muselo vypočítat nejvyšší možné množství pokojů, aby se mohl hotel postavit a jednou se náklady vrátily. Barák, jenž tam stál předtím, byl jenom čtyři patra vysoký, teď je vyšší, ale to není tím, že bych chtěla vyjít za každu cenu vstříc investorovi, ale protože mi to nynější hmotové zapojení přijde přirozenější.

Hotel je sice vyšší, než byl původní dům, ale vypadá, jako by tam stál už dávno.

O to jsem se snažila. Nechtěla jsem si vytvořit monument ve středu Prahy, ale něco, co tam samozřejmě zapadne, aniž by si lidi všimli, že je to nový dům.

Zaujala mě střídmost interiérů, jejich elegantní neokázalost a soulad všech věcí, jež do nich byly přineseny. Z čeho jste vycházela při jejich řešení?

Nejhorší jsou hotelové pokoje, do nichž když vstoupíte, tak nejprve zakopnete o židli, pak v lepším případě spadnete do postele, v horším se praštíte o stůl. Investor si prohlédl moje londýnské interiéry, projevil odvahu a dal mi volnou ruku. Zvolila jsem lakovaný, stříkaný nábytek, který je levný, dá se jednoduše vyrobit a v pokoji působí lehce, nezatíží malý prostor. A také jsem se rozhodla pro otevřené skříně, skleněné koupelny. Všechno vedlo k tomu, aby malý pokoj vypadal co nejvzdušnější, nezastavěný věcmi. Zrcadla také nejsou jenom k tomu, jak bývá běžné, aby se do nich lidé dívali, jestli vypadají dobře, ale kvůli optickému zvětšení prostoru.

Stolek, v němž se uplatňuje vedle sebe kov a sklo, jste navrhla přímo pro hotel?

Ano. A vyrobila ho místní firma vynikajícím způsobem. Víte, když jsem na konci devadesátých let pracovala na oranžerii na Pražském hradě, tak se konstrukční prvky, styčníky, vyráběly v Plzni. První prototypy byly hrozné. Ale všichni ti hoši ze Škodovky, kteří na nich pracovali, se neuvěřitelně zlepšili a během dvou let, co se projekt uskutečňoval, se vyšvihli na špičkovou úroveň, takže když potom dělali kovovou konstrukci na londýnský Dóm milénia, sklidili obdiv před celým světem.

Myslela jste při navrhování toho stolku, že by se mohl stát stejným jako židle Miese van der Roheho nebo Le Corbusiera, které byly původně určeny pro konkrétní interiéry? A jako takový by se mohl prodávat samostatně?

Tohle umí skvěle Philippe Starck -- prodat všechno, co udělá, ještě více se proslavit a ještě víc na tom všem vydělat. Já ale nemám vyvinutý smysl pro obchod, spíš by se dalo hovořit o mém nesmyslu ve vztahu k tomuto fenoménu. Kolegové mi říkají: proč si někoho nenajmeš, kdo tě bude zastupovat a prodávat. Ale mě prostě obchodní stránka věci nezajímá. Mít šroubky v kapse, lézt po žebříku na stavbě, to mě baví mnohem víc než sedět u počítače. Má to svoji výhodu v tom, že jsem se naučila rozumět řemeslu a vím, jak věci fungují a jak by měly vypadat. Takže když mi někdo řekne, že něco nejde, jsem schopna rozeznat, říká-li to z lenosti, nebo jestli má k takovému tvrzení opravdové důvody.

Jste jednou z nejznámějších představitelek stylu high-tech, který do jisté míry navazuje na funkcionalismus. Není právě to, že pocházíte ze Zlína, města proslulého funkcionalistickými stavbami, příčinou vašeho kladného vztahu k tomuto stylu?

Určitě. Bez funkcionalistické éry by naše architektura ve světovém měřítku nic neznamenala. I když jsem ve Zlíně žila jenom do svých šesti let, ovlivnil mě. Ty cihlové domky v zeleni jsou podle mě jedním z nejlepších urbanistických řešení dvacátého století v celém světě. Baťa je sice zamýšlel na deset let, pak to měl Le Corbusier předělat, a stejně to pořád dobře funguje.

Jaké jste měla dětství?

Byly to válečné roky. Vzpomínám si, že přes ulici bydlel nacistický důstojník a jeho dcera nám pořád brala hračky. Počítala totiž s tím, že se jí všichni budou povinně bát. Jednou jsem ji praštila. Přišla paní důstojníková a že si to celá rodina odskáče. Mí rodiče z toho radost neměli, báli se. Nic se ale nestalo. Pamatuji taky bombardování Zlína, hořící továrnu ... To nejsou příjemné vzpomínky. Potom jsme se přestěhovali do maličkého zámečku u Prahy, kde můj tatínek, architekt, s kolegy Cubrem a Pokorným pracovali na plánech poválečné obnovy Zlína, schovali se tam před Němci. Pak přijeli ruští vojáci, ze zámečku si udělali nevěstinec, takže se naše maminky s námi zamkly, zabarikádovaly na pokojích a na druhý den jsme šli s malým uzlíčkem věcí do Prahy.

Slyšel jsem, že ačkoliv váš tatínek byl uznávaný architekt, na architekturu jste původně nechtěla.

Já jsem chtěla dělat chemii. Byla jsem přesvědčena, že jsem pro ni předurčena. Milovala jsem chemické pokusy, mamince jsem několikrát vyhodila kuchyni do povětří, když jsem tavila hliník, aby krystalizoval. Přiznám se, že mě reakce končící explozí fascinovaly. Můj mladší bratr to v tomhle směru dotáhl mnohem dál, stal se biochemikem a vede výzkumný ústav v Curychu zabývající se léčbou rakoviny. Chemie mě přitahuje pořád, to zůstalo.

Co vás tedy odvedlo od chemie?

Byla to taková hloupost. Před maturitou jsem se pohádala s učitelem chemie. Věnovala jsem se jí desetkrát víc než jiným předmětům, a tak jsem ji znala důkladně. Ten učitel se mě snažil přesvědčit, že je chytřejší než já, která jsem nikdy neudělala žádnou chybu. Dal si to jako svůj hlavní pedagogický úkol. Jednou mě vyvolal, abych mu popsala schéma a procesy odehrávající se v hutích. Vycházela jsem z jiné knihy, než znal on, a nechtěl připustit, že jsem měla pravdu. Z toho zkoušení mě vyhodil. Představa, že bych u něj maturovala, byla v ten okamžik absurdní. Najednou mi došlo, že nemůžu ale jít na chemickou fakultu. Protože mě bavilo kreslit, rozhodla jsem se pro architekturu. I můj otec, kterého jsem milovala, mě varoval: Když budeš dělat architekturu, vezmeš si architekta a budeš jenom architektova žena, vždycky ta druhá! To byl jeden z důvodů, proč jsem pak odjela do Anglie. Chtěla jsem navrhovat domy a tady bych neměla příležitost je stavět. Jediná architektka, která se tady dokázala mezi chlapy prosadit, je Alena Šrámková a ta mi v začátcích dodávala kuráž nevzdat to.

Muži to nejspíš s vámi nemají jednoduché?

To je pravda. Nejsem zvyklá se chovat v rámci role obecně přisuzované ženám. Ale od mužů, s nimiž jsem žila, i když to nakonec k ničemu nedospělo, jsem se něco naučila a mám s nimi dobré vztahy. Nemohla jsem mít děti, čímž pro mě bylo jednodušší určit si životní priority.

Hnutí high-tech je založeno na používání špičkových technologií, materiálů a smělých konstrukčních prvků. Co pro vás osobně znamená?

Pro mě to znamená spojení architektury a inženýrství, tedy dvou disciplín, které se prolínají a navzájem ovlivňují. Není to vždycky nutné, jednoduše řečeno, architektura může být interpretována jako daleko více umělecká nežli inženýrská disciplína. Ale může také směřovat k tomu, že se zabýváte konstrukcí a z ní prvotně vycházíte. Síla zemské přitažlivosti diktuje svými zákony, co bude stát a co ne. A časem se tedy člověk naučí posoudit, který druh oceli, betonu nebo jaký vhodný materiál může použít pro různé fukce.

Myslíte, že high-tech je módní, a tudíž časově omezený styl?

Jestliže jej interpretujeme jako zájem o konstrukce a technologie, tak high-tech určitě není uzavřená kapitola a myslím, že ani nikdy nebude. Podívejte se na Stonehenge: dva kameny a jeden překlad, to je přece také high-tech. Celá egyptská architektura pyramid je taky taková, dodnes nevíme, jak to dokázali. High-tech se snaží posunout meze současné technologie dál. To chtěli lidé odjakživa. Z megalitů se staly románské a gotické sloupy, z nich katedrály s krásnými oblouky, klenbami.

Proslavila jste se svými schodišti, odborníci ve světě vás považují za jejich mistryni. Jsou to dokonce jakési vaše ornamenty, poznávací prvky. Čím vás tak přitahují?

Schodiště mají v sobě konstrukční složku mnohem víc obsaženou než zdi nebo stropy. Je to vlastně třírozměrná skulpturální záležitost v prostoru umožňující lidem stoupat směrem nahoru. Další mou posedlostí je světlo. Hledám cesty, jak ho dostat do prostoru, a to se mi povedlo díky skleněným schodištím.

Byla jste první, kdo je dělal tímhle způsobem?

Nevím o nikom, kdo by použil při tvorbě schodiště skla jako konstrukčního elementu, aniž by bylo upevněno v nějakém pevném, nosném rámu. Znalost statiky mi dává svobodu v mé tvorbě. Na druhou stranu je to pro mě svým způsobem nutnost. Já nejsem tak tvořivá, abych navrhovala domy jako obrazy, nezávisle na tom, jestli je možné je postavit, nebo ne.

Jak vycházíte s památkáři?

Pořád s nimi bojuju. V jednom kuse. Chránění minulosti má smysl jenom tehdy, když se současně připustí existence přítomnosti nebo -- případně -- budoucnosti.

Přesto vaše supermoderní oranžerie na Hradě prošla jako velmi podařený soudobý vstup do starobylého prostředí.

Jednou jsem šla Královskou zahradou, když se oranžerie dokončovala. Na střeše stáli dva kanadští studenti, lezli, kam neměli, fotografovali si všechno, každý styčník, a pokřikovali na sebe, jak je tohle skvělé a tohle zase báječné. Potěšilo mě to. Z druhé strany šel americký pár, vypadali jako kunsthistorici, na nose brýle s kostěnými obroučkami, a já slyším, jak se žena přitočí ke svému muži, ukáže na oranžerii a říká: "A není tohle škoda?"

Co vy na to?

To je život. Není na světě člověka, který by se zalíbil lidem všem. Jde ale o to, abyste to, čemu se věnujete, dělal nejlíp, jak jen umíte. Potom je všechno v pořádku. Člověk je sám sobě nejlepším kritikem. Otázka je, jestli máte odvahu si připustit pravdu. Pokud ano, je naděje, že se budete zlepšovat.

Pracujete velmi tvrdě, přesto vypadáte velmi zachovale. Jak se udržujete v kondici?

V žádném sportu nevynikám, ale ráda sportuju. Jsou dny, kdy musím řešit stovky problémů během jediné hodiny, sype se to na mě jako lavina, ale když jdu na hodinu do posilovny a klušu na běžícím pásu, tak vím, že se musím soustředit jenom na běh -- jinak spadnu. Sport čistí nejlépe hlavu. A pak mi pomáhá ještě jedna věc. Můj otec měl neobyčejný smysl pro humor. Miloval lidi, neviděla jsem ho snad nikdy rozčileného. Když se začnou komplikovat věci, beru je s humorem. To mám po tatínkovi a můj bratr je stejný. Vím, co si můžu připustit, co stojí za starosti. Snažím se udržet si odstup. Byla jsem vychována tak, abych se nebrala vážně. Bojuju za něco, jen pokud si myslím, že je moje povinnost za to bojovat.

Jak se vyrovnáváte s tím, když neuspějete v architektonické soutěži?

Není to právě nejlepší zpráva, prohraju-li nějakou soutěž, ale nehroutím se z toho.

Po letech působení v zahraničí stavíte také doma -- je to pro vás zadostiučinění?

O to mi nejde. Já chci jen téhle zemi vrátit to, co jsem od ní dostala před mým odchodem do Anglie. Něco jsem se tu naučila, takže se musím revanšovat.

rámeček

Ing. arch. EVA JIŘIČNÁ se narodila v roce 1939 ve Zlíně. V roce 1962 ukončila studium architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Roku 1968 emigrovala do Velké Británie, kde získala diplom na Royal Institute of British Architects (1973). V roce 1990 byla jmenována čestnou členkou Royal College of Art a v roce 1996 čestnou členkou Royal Incorporation of Architects in Scotland. V roce 2000 jí byl udělen čestný doktorát na Southampton Institute a na Vysokém učení technickém v Brně. Od roku 2002 je profesorkou architektury a designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

PETR VOLF

FOTO PETR JEDINÁK

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz