Rytíři chrámu práce
Výstava Industria v Rudolfinu patří k těm, které člověka vytrhnou z letargie. Sledovat soubor osmi desítek velkoformátových barevných snímků VÁCLAVA JIRÁSKA (40) přináší až mysteriózní zážitek. Divák má pocit, jako by se dostal do světů za oponou, s níž však nelze běžně pohnout. Tyto světy se nacházejí za vysokými zdmi nebo předlouhými plechovými ohradami, na okrajích měst. Koho by napadlo udělat si procházku po fabrických komplexech, jakými jsou hutě, válcovny, slévárny, nebo dokonce doly?
Fotograf Václav Jirásek podnikal výpravy do kladenské Poldovky i do Třineckých železáren, navštěvoval ČKD Blansko, Dolní oblast Vítkovických železáren i OKD Karviná. A odhaloval jejich tajemství. Jsou to skryté, a přitom neuvěřitelně rozsáhlé soubory budov, hal, hangárů, přístavků, komínů, transformátorů rozložených na plochách kilometrů čtverečních. Z dálky vypadají jako tajuplné a nedobytné hrady, zblízka jako syrové chrámy té nejtvrdší práce, jakou si dokážeme představit. Některé se rozvíjejí nepřetržitě od dob, kdy do našich zemí vstoupila průmyslová revoluce, tedy od poloviny devatenáctého století.
PARADOX KRÁSY
Vidíme technicistní organismy působící, jako by jejich vývoj probíhal bez závislosti na jejich stvořitelích, inženýrech či dělnících. Dostaly se do takového stupně rozsahu a rozvoje, že už je snad ani nelze ovládnout. Jako by je řídily samy stroje. Industriální prvky jsou v nich určující: pece, jeřáby, dopravníky, řetězy, všelijaká soukolí, výtahy, lávky. Elektrické rozvody plazící se po podlahách i stěnách připomínají nervový systém. Jedna vrstva překrývá druhou, ocelové a betonové nosníky jsou tím nejpevnějším žebrovím. Ať už to působí jakkoliv osudově, ba apokalypticky, industriální prostředí je prostoupeno svébytnou estetikou, kterou se povedlo fotografovi odhalit a zachytit svou kamerou. Projekt Václava Jiráska, jenž ovládá Rudolfinum do konce dubna, můžeme považovat částečně za dokumentaci průmyslové architektury, částečně za sociologickou a etnografickou sondu. Skládá se ze dvou částí, které spolu úzce souvisejí, jako k sobě nedílně patří dvě strany téže mince: stavby a lidé.
Nejprve jsme konfrontováni s monumentálními pohledy do útrob industriálních hal, z nichž některé pomalu odumírají a ztrácejí svůj prvotní smysl. Jiné se však mají k životu. "Původně jsem si myslel, že to bude dokument jenom o jejich zániku," vysvětluje svůj záměr fotograf. "Místo toho jsem dokumentoval současnou podobu, jež bude možná brzy patřit minulosti. Přibude další vrstva a zakryje tu, která byla doposud určující."
Jirásek odráží bizarní estetiku staveb, která se zrodila výhradně z jejich funkce. Nic, co bylo navrženo, nemělo být primárně krásné, ale "ono" se to v souvislosti se základní "opravdovostí" paradoxně krásou stalo. Umberto Eco ve své knize Dějiny krásy (2004) hovoří o Kráse strojů i Kráse monster: všímá si mytologických příšer i nejrůznějších mechanismů. Obě kategorie se ve fabrických interiérech Václava Jiráska propojují. Továrna se stává se svými stroji podmanivým monstrem.
Autor říká, že si často připadal nejenom jako dokumentarista, ale také jako archeolog. Při jeho pobytech v "provozech" na něj čekalo překvapení. Objevoval kupříkladu nejrůznější kusy nábytku - hlavně všelijaké židličky, stoličky, které si primitivními prostředky vytvořili sami dělníci, aby si zlepšili své pracovní podmínky nebo aby - možná podvědomě - "industriálnímu molochu" ukradli kus prostoru pro sebe. Recyklovali kusy odsouzené ke zmaru tím, že je nově opatřili opěradly, sedáky a mohli je používat; zvláště elegantní jsou popelníky na vysokých nohách, které sice vyráběli lidé bez estetického vzdělání, ale mají v sobě přirozenou dekorativnost, jež působí až dojemně. Stejně jako oddechové koutky se skříňkami polepenými fotografiemi žen vystříhanými z pornografických časopisů: připomínají oltáře se spoustou svatých obrázků, nicméně zde je svatost nahrazena drsnými sexuálními motivy. To, co by jinde vypadalo nepatřičně a vulgárně, má svou nezastupitelnou funkci úniku do imaginárního, pohříchu nedostupného, příliš vzdáleného světa. Je to obrana před stroji, nad nimiž se nedá zvítězit? Pokud ano, tak pobyt u takového oltáře dodává sílu na další utkání.
DĚLNÍCI
Druhou částí Industrie jsou právě její obyvatelé, již se s ní sžívají a za pobyt v ní dostávají prostředky umožňující pak existenci za jejími hradbami. Václav Jirásek vytvořil neokázalé portréty dělníků, které nijak neovlivňoval a ani s nimi nemanipuloval. "Kdysi jsem lidi nefotografoval bez toho, aniž bych je nestylizoval, aranžoval, ale někdy v polovině devadesátých let mi to začalo lézt na nervy. Přemýšlel jsem o tom, co mě na lidech zajímá a jak fotografovat bez mého uměleckého ega. Měl jsem vnitřní představu portrétu, ale dlouho jsem se bál do toho pustit. Pak jako by se dala do pohybu lavina a ve fabrikách a dolech jsem během půl roku udělal spoustu portrétů. Předtím jsem o nich ale mnohem déle přemýšlel. Stanovil jsem si jako princip respektování fotografovaného člověka, neznásilňoval jsem nikoho, aby se nechal vyfotit, nemanipuloval jsem s ním. Fotku jsem stavěl na jeho osobnosti - jak se postavil, jak se tvářil, co měl na sobě, všechno jsem akceptoval."
Tím, že je vyfotografoval v životní velikosti velkoformátovým aparátem, jim dal monumentální rozměr: velikost portrétů je sto na sto třicet centimetrů! "Po velkém formátu jsem sáhl proto, že umožňuje specifický vizuální zážitek, popisný, detailní, naturalistický jazyk," vysvětluje svou volbu umělec. O portrétovaných se dozvídáme podrobnosti jak z výrazu tváře, tak z držení těla, nepatrných gest rukou.
Jednou zkusil sfárat v Dole Stonava kilometr pod zemský povrch: "Ale tam přinutit horníka, aby se po práci zastavil, prostě nebylo možné. Po sedmi hodinách dřiny havíři utíkají jako zběsilí pryč, aby to už měli za sebou. Nešlo je zastavit. Postavit se jim do cesty, tak mě smetou." Na každou fotografii měl minimálně času, protože se nikomu dvakrát do pózování nechtělo, a tak pokaždé exponoval jeden, maximálně dva snímky. Protože nebyl jednorázovým návštěvníkem, ale trávil v továrnách celé dny (od jara 2004 do loňského podzimu), získal si postupně důvěru dělníků, kteří ho přestali považovat za vetřelce. Zvláště poté, co jim ukázal už hotové fotografie, jej přestali vnímat jako člověka "zvenčí" a dali mu možnost poznat zákoutí, kam by se jinak nedostal.
V halách, kde je neustále šero, používal blesk. "Kvůli tmě jsem zvolil bleskové světlo, které mám hodně rád, zvláště takové, které jde přímo od objektivu," říká Jirásek. S námitkou, že se profesionální fotografové blesku vyhýbají jako nedůstojné pomůcce, si nedělá hlavu. "Pro mě je to naopak nejupřímnější světlo. Dáš objektu do tváře světlem a ono ti to všechno vrátí - ale na citlivou vrstvu. Tenhle proces jsem si oblíbil a používal blesk nasazený přímo na objektivu. S sebou jsem měl externí baterii, a protože všechno bylo těžké, potřeboval jsem asistenta, který by mi pomáhal. Fotografoval jsem vždycky na místě, kde jsem je odchytil, tedy tam, kde pracují a kam patří. Že bych je přinutil, aby šli se mnou do ateliéru? To by nemohlo fungovat."
MALÍŘ A FOTOGRAFIE
Václav Jirásek není "klasickým fotografem". V roce 1990 ukončil studia na Akademii výtvarných umění, kde se věnoval malbě, ale v posledních letech studia už souběžně s malováním intenzívně fotografoval. To, co bylo nejprve spíše zábavou či koníčkem, postupně přerostlo v hlavní uměleckou disciplínu, kterou uplatňoval jako další jeho souputníci ze skupiny Bratrstvo.
"Maloval jsem archaickým způsobem, vycházel jsem z prerafaelistů, z gotiky, renesance, což je hodně komplikované, protože namalovat opravdu poctivý obraz vyžaduje spoustu času. Je to vlastně způsob meditace. Zdá se mi, že to dnes není možné. Čas jako by byl proti malbě. Ke každé době patří nějaké médium, jež je pro ni příznačné: vždycky je to spojeno s vývojem soudobé technologie. Když se podíváme na dějiny umění, tvorba je vždy propojena s dobovou technologií. Fotografie je typicky současné médium, je znakem naší doby. I když nastává doba inflace, kdy obraznost začíná ztrácet svůj smysl a význam."
Na Jiráskových fotografiích jsou stejně dobře patrné odrazy jeho malířského vidění: umění kompozice, které vede k tomu, že na snímku není nic, co by odvádělo pozornost jinam, než autor chtěl; precizní práce s barvami a se světlem ... Na rozdíl od většiny malířů, co sáhli po médiu fotografie a snaží se dělat "malířské fotografie" (tedy záměrně špatné, amatérsky rozostřené snímky, jako by chtěli demonstrovat převahu nad médiem), Václav Jirásek fotografuje dobře a čistě; s perfekcionalistickým přístupem dotahuje svoje fotografie do nejlepší možné podoby. On prostě umí fotografovat. Když končil na AVU, jako téma závěrečné práce si zvolil dělníky. Tehdy socialistický realismus rouboval s projevem Mistra Theodorika a dělníky maloval na desky jako on kdysi svaté: "Pracoval jsem s archetypem člověka a zajímal se o symboly a jejich proměny v historii umění. Komunisté převzali symboly a archetypy z křesťanského umění a proměnili je ve jménu nového náboženství. Dělník se stal novodobým rytířem." Psal se rok 1990 a mladý malíř si myslel, že nastupující garda polistopadových pedagogů téma a způsob provedení přijme s pochopením. Nestalo se. Byl podezříván z obdivu k socialistickému realismu (v horším) nebo že se zbláznil (v lepším). Narychlo namaloval další obrazy, jinak by neprošel. "A tak jsem se k tomu po letech vrátil a dělníky jsem si po theodorikovsku nafotil," usmívá se Václav Jirásek. Kruh se uzavřel.
VÁCLAV JIRÁSEK se narodil 3. listopadu 1965 v Karviné. Absolvoval obor užitá grafika na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (1984) a malbu u Jiřího Načeradského na Akademii výtvarných umění v Praze. Fotografuje od roku 1988. V letech 1989 až 1993 byl členem skupiny Bratrstvo, v níž se sešli mladí výtvarníci, fotografové a hudebníci. Vedle inscenované, portrétní a krajinářské fotografie se věnuje také fotografování architektury. Je zastoupen ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie Brno, Muzea umění Olomouc, Centre Pompidou v Paříži, The Art Institute of Chicago, Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Galerie der Stadt Esslingen am Neckar. V letech 1994 až 1996 pracoval na projektu "Wannieck factory - rozloučení s průmyslovým věkem". O deset let později na něj volně navázal projektem Industria.