PÁDNÉ DŮVODY

 

PETR VOLF

 

 

Všichni jsme prý k čemusi předurčeni. Málokdo však během života zjistí, k čemu vlastně. VLADIMÍR JIRÁNEK (59) se zřejmě narodil, aby kreslil. Má za sebou slavné období kreslených filmů, ilustroval řadu knih. Jeho kresby se staly nedílnou součástí české žurnalistiky. To, co se redaktoři snaží sdělit v komentářích, on elegantně vyjádří v jediném obrázku. Dokáže spojit kresbu se slovem způsobem, jaký nemá v této zemi obdoby, a jeho karikatury lze považovat za svébytné psychologické portréty. Činí tak den co den, aniž by mu docházel dech. Zatímco politici si vybírají oddechové časy, ba i odcházejí, Jiránek zůstává.

 

Jak se cítíte, když dokončíte kresbu, která má vyjít druhý den v novinách?

 

Všechno ze mě spadne. Chvíli mám čas pro sebe a můžu vypnout. Dám si sprchu a smyju ze sebe noviny. Ale je to jen dočasné. Netrvá to dlouho a zase začnu přemýšlet o tom, co nakreslím za několik hodin. V hlavě se mi honí nové motivy, náměty, rozběhnutá kolečka toho myšlenkového soukolí se nechtějí nechat jen tak vypnout.

 

Z jakých zdrojů čerpáte inspiraci? Stihnete ještě něco jiného než číst noviny a sledovat televizi?

 

To je samozřejmě základ. Ale k televizi musí být nějaká protiváha, vnímat svět jenom zprostředkovaně skrze obrazovku by bylo děsivé. Většinou mi stačí projít se po ulici, setkat se s přáteli, ale ne s těmi z takzvané "společnosti", s těmi jste za chvíli v koncích -- myslím takové ty normální lidi, s nimž si rozumím a na nichž si ověřuji, jak moje kresby fungují, jestli se nějak třeba nevzdaluju realitě. Rád si povídám s mladšími lidmi, abych zjistil, jestli nejsem v zajetí generačních stereotypů. Snažím se i číst knihy, ale už to nestíhám, tak mi s tím pomáhá moje žena. Když objeví něco zajímavého, podělí se o to se mnou.

 

A co hospodská inspirace -- bez té většina umělců nedá ránu!?

 

Také jsem tím obdobím prošel. Hodně lidí si většinou namlouvá, že když se téhle inspirace zbaví, přijdou o kus života nebo o nápady. Zvláště ve dvaceti je každý přesvědčen, že bez hospody a atmosféry s ní spojené se nedá fungovat.

 

A není to tak?

 

Není.

 

Dnes už do hospody nechodíte?

 

Chodím. Ale na kafe.

 

To si nedáte ani pivo?

 

Ne. S alkoholem jsem skončil už před deseti lety.

 

Proč jste přestal pít?

 

Jsou dvě možnosti, jak s pitím skončit. Buď se rozhodnete sami, nebo do vašeho života vstoupí osoba, kvůli které vám stojí za to něco takového radikálního udělat. U mě to byl ten druhý případ. Když člověk přestane pít, objeví nový pohled na svět. Přehodnotil jsem názor na některé své přátele. Najednou jsem je viděl takové, jakými ve skutečnosti jsou. Bez jakéhokoliv idealizování.

 

Vaše tvorba v sedmdesátých a osmdesátých letech se většinou nevztahovala přímo ke konkrétním osobám. Co vás přimělo vybočit ze zajetých kolejí?

 

První, kdo mě vyzval, abych kreslil konkrétní politické osobnosti, byl Karel Hvížďala v devadesátém roce. Říkal jsem mu, že něco takového vůbec nedělám a že se na to ani necítím. A Karel na to odpověděl: "Počkej chvilku a zjistíš, že se bez toho neobejdeš." Nemluvil do větru. Věděl, jak to funguje v zahraničí. Já jsem předtím neměl důvod kreslit nějaké konkrétní osobnosti, protože mě nezajímaly. Pokud jsem kreslil obrázky, které měly nějaký politický kontext, tak jsem si vystačil s čímsi, co by se dalo nazvat zástupnou figurou, do níž si každý mohl dosadit, co chtěl.

 

Po listopadu 1989 jste se musel znovu učit. Jaké to bylo ve věku, když jste už překročil padesátku?

 

Musel jsem to nějak překousnout. Dostat ty konkrétní osobnosti do svého rukopisu. Nebylo to jednoduché. Nějakou chvilku to trvá. Člověk musí koukat na televizi, prohlížet spousty fotek, studovat škály výrazů. V tom mi dost pomohl animovaný film. Když jsem nějaký dělal, potřeboval jsem zvládnout rejstřík citových hnutí v obličeji, radost, smutek, naštvání, ironie. Byla to taková bezděčná průprava. Ale zpočátku to ještě nebylo ono.

 

V čem to nebylo ono?

 

S odstupem mi starší kresby ze začátku devadesátých let připadají trochu těžkopádné. Hledal jsem takovou polohu, aby lidi, které jsem kreslil, byli k poznání a aby jejich výraz odpovídal textu k obrázku. Dá se říci, že jako karikaturista jsem se v devadesátých letech podruhé narodil.

Nikdy jsem se nepovažoval za výtvarníka v klasickém slova smyslu. Za "závěsného umělce", jehož díla se věší na stěnu.

 

Také jste neabsolvoval uměleckou školu, ale žurnalistickou katedru na filozofické fakultě.

 

Myslel jsem, že z gymnázia, kde jsem se necítil dobře -- toužil jsem po vzdělání a spíš jsem provokoval, než abych byl pyšný, že mohu studovat --, vstoupím do jiné vzdělávací soustavy. Ale zjistil jsem, že je to zase jen pokračování gymnázia. Co jsem chtěl, to jsem vyčetl v knihovně nebo vyslechl po hospodách, což mi připadalo daleko důležitější než chodit na přednášky a honit se za zápočty.

 

Publikoval jste někdy nějaké klasické novinářské články?

 

Nejdřív jsem psal. Poezii, povídky. Do šuplíku. Záhy jsem pochopil, že mám sémantický problém. Jako bych ztratil důvěru ve slovo. Asi to způsobila tehdejší atmosféra. Přestal jsem používat slova v psaní, začala se mi cpát do obrázků. Hledal jsem možnosti spojení kresby s textem. I na povídky jsem rezignoval.

 

Snem každého, kdo kdy vážněji kreslil, je dopracovat se k vlastní lince, odlišující se od linek ostatních výtvarníků. Vy svou linku máte. Jak jste k ní přišel?

 

Můj rukopis se vytvářel zpočátku pod různými vlivy, především pod vlivem Saula Steinberga. Neměl jsem představu, že by to mělo být moje povolání, ale intuitivně jsem cítil, že potřeba něco vyjádřit je mi velmi blízká. A podvědomě jsem chtěl dosáhnout takového způsobu kreslení, jako je třeba rozhovor v kavárně. Tedy kresba jako prostředek běžné komunikace. Proto jsem se naučil používat fix, s nímž jsem si de facto kdekoliv mohl kreslit do bloku takzvaně z voleje. Přímo. Byly to takové trochu automatické záznamy, z nichž jsem něco vybíral. Svůj styl jsem pak pevněji uchopil v sedmdesátých letech.

 

Kdy jste se dostal do tempa, v němž kreslíte denně, protože musíte -- nikoliv pod tlakem zvenčí, ale z vnitřní potřeby?

 

Denní kresba je určitá disciplína. Je to nutnost, jak se udržet ve formě. Jakmile jsem zjistil, že kresba je mým nejvlastnějším vyjadřovacím prostředkem, poznamenával jsem si výrazy, situace, psal jsem si glosy a náměty. To může trvat už třicet let. Jinými slovy: půlku mého života.

 

Máte nějaká tvůrčí tabu?

 

Nemám rád černý humor. Nesedí mé povaze. Ale svého času se mi líbil černý humor, jaký dělali ve francouzském satirickém časopise Harakiri. Kdysi jsem navštívil jeho redakci v Paříži. Setkal jsem se tehdy poprvé s kreslíři ze Západu. Říkal jsem jednomu z nich, jak jim závidím tu jejich absolutní svobodu vyjadřování. A on na to posmutněle: "My opravdu můžeme všechno. Má to ale jeden háček -- ono to, co děláme, skoro nikoho nezajímá." To bylo téma k zamyšlení. Oni byli vpodstatě víc frustrovaní než já, který jsem musel zašifrovávat sdělení do všelijakých podtextů.

 

Jinak nesnáším krutost. Ta je také pro mě tabu. Možná je to dáno křesťanským prostředím, v němž jsem strávil dětství. Často mě, když čtu něco, co se mi nelíbí, napadne: "Vždyť to je rouhání!"

 

Chcete zůstat spíše laskavým glosátorem světa, v němž žijeme, nebo si myslíte, že můžete něco v něm i měnit?

 

Něco měnit ... To je trochu blízké mesianismu. Ono se nedá jednoznačně říct: Tady je dobro a tady je zlo. Vím, co nechci. Přeju si, aby z mé kresby, když na ni někdo narazí při četbě novin v metru nebo autobusu, nevypadlo něco příliš tíživého. Mělo by v ní být vždycky zakódované nějaké povzbuzení. Chci si uchovat laskavost, ale zároveň mít razanci, s níž vyjadřuji svůj názor na události.

 

Razance vám v poslední době vůbec nechybí. Stačí připomenout dnes už pověstnou kresbu s Josefem Luxem, v níž jste členy lidové strany přirovnal ke sviním.

 

I člověk, který chce být od narození dobrý a laskavý, později -- přes nejrůznější zkušenosti a poznání -- dojde občas k tomu, že má důvod laskavým nebýt. Kdybych necítil, že mám k takto laděné, přímočaré kresbě pádný důvod, tak bych ji nikdy nenakreslil. Být pořád hodný není pro karikaturistu nejšťastnější poloha. Hrozí, že se z vás stane blbec. Že ztratíte rozlišovací schopnost. Já ovšem kvůli pocitu rovnováhy takový drsnější vtip kompenzuju tím, že několik dalších je zase milejších.

 

Reakce na tuhle "luxovskou etudu" byla ostrá, přetřásala se v televizi a list, v němž byla uveřejněna, se od ní dokonce distancoval. Jak jste se s tím vyrovnával? Neměl jste z toho kolotoče strach?

 

Luxova reakce byla podle mého názoru neadekvátní. Nevěděl jsem, že je tak úzkoprsý. Strach jsem ale neměl. Nějak mě to všechno zmobilizovalo a spíš ještě dodalo chuť do práce. Pokud pouhá kresba něco takového vyvolá, tak si tím i mimo jiné ověřuju, že to dělám správně. To, že se Mladá fronta Dnes omluvila, mě naštvalo. Mě samotného ale ani na okamžik nenapadlo, že bych se měl omlouvat.

 

Který z politiků se vám kreslí nejsnadněji a který vám naopak dá zabrat?

 

Nejlépe se mi kreslí Klaus a dobře se mi vždycky kreslil Zieleniec. Jenomže jsem mu skočil na jeho image, na tu jeho dobromyslnou rozšafnost, a kreslil jsem ho jako takového dobráckého strejdu, až později jsem si všiml jeho očí. Jisté problémy mi také působil Zeman, v jeho obličeji je cosi těžce uchopitelného. Co já roztrhal jeho nepovedených kreseb!

 

Jak vznikají vaše kresby?

 

Každý den začíná četbou novin. Končí televizním zpravodajstvím. Dříve jsem nic takového nedělal. Kupoval jsem si jen Literárky. O politice si povídám se svou ženou, rozebíráme všechny ty události, glosujeme je a tak se rodí téma pro ten který den. Kreslím přímo. "Obtahuji" na papír představu, která mi uzrála v hlavě. Začnu výrazem v obličeji, potom dodělám figuru a další postavy, nakonec je umístím do prostoru. Důležité je vcítění se právě do výrazu figury. Někdy se mi to nedaří. To když kreslím někoho, k němuž mám negativní vztah, nebo kdo je zlý člověk, tak se moje žena bojí, abych od nich něco nechyt .

 

Stává se vám, že ve vás něco vzbudí natolik silné emoce, že se s tím musíte okamžitě výtvarně vyrovnat?

 

Někdy kreslím v emoci a jde mi to velmi rychle. Ale tyhle kresby jdou většinou hned do šuplíku a až později se k nim vracím. S chladnější hlavou. Musejí prostě uzrát. Nepustím nic, s čím bych nebyl spokojený.

 

Jsou chvíle, kdy vás tlačí uzávěrka a vy začínáte propadat panice, že nestihnete odevzdat svou práci a na stránce bude prázdné místo?

 

Mám už profesionální návyk, který mi dává jistotu, že i když se třeba před polednem trápím s pointou, tak vím, že ve dvě práci dokončím. Pár myšlenek mám vždycky v rezervě. Život je tak pestrý, že to zase není až tak těžké.

 

Vedete si archív svých prací?

 

Z minulosti zbyla jen torza. Z tiskárny se hodně věcí nevrátilo, co jsem měl doma, z toho jsem velkou část rozdal nebo zahodil. Myslím, že by se ty kresby daly pravděpodobně počítat na desetitisíce. Větší přehled mám až z doby, kdy jsem začal dělat pro deníky.

 

Žijete jen přítomností, nebo se vracíte ke starším kresbám?

 

Vracím se. Ne ze sentimentu, ale prostě proto, že mě zajímá, jak se kdo choval v určitých situacích a jaké jsem k němu zaujímal stanovisko.

 

Jaký máte pocit z české politické scény? Je pro ni něco příznačného?

 

Můj pohled na ni se vyvíjel. Od počátečního, naivního období, kdy jsem byl velmi důvěřivý, jsem se propracoval až k detailnější znalosti nejen toho, co se ventiluje v médiích, ale toho, co se odehrává i takříkajíc za scénou. Někdo se chová pořád stejně, jiný na sobě pracuje a někdo dělá neustále kotrmelce. Jako v životě.

 

V politice jste dennodenně doslova ponořen. Nestal jste se nechtěně politikem?

 

Když cítím napětí ve společnosti, tak jsem do toho chtě nechtě vtažený. A klíčovou otázkou pro mě je, do jaké míry se do toho můžu nechat vtáhnout, aniž bych přišel o svůj nadhled.

 

Řekl jste, že jste se nikdy nepovažoval za klasického výtvarného umělce. To jste neměl chuť někdy malovat jako třeba Josef Čapek, Vlastimil Rada nebo František Tichý, jejichž karikatury za první republiky tiskly přední noviny? Netoužil jste po něčem trvalejším, co by nebylo spojeno s aktuálními událostmi?

 

Možná jen v dospívání. Ještě na filozofické fakultě mi říkali, abych šel raději na Umprum, kam to bylo jen o pár kroků dál. Ale neudělal jsem to. Nelituju. Ani mi nevadí, že moje obrázky vycházejí z nějakého dobového kontextu. Jistě, noviny jsou efemérní záležitost, ale každé jejich číslo odráží nějakým způsobem skutečnost a vzápětí se stává historií. Jejich pomíjivost je zdánlivá.

 

Svého času jste se proslavil animovanými filmy. Neuvažujete, že byste na ně ještě někdy navázal?

 

Je to pro mě zřejmě uzavřená kapitola. Byla spojena s lidmi, kteří mě ty filmy učili dělat, a už většinou nežijí nebo opustili profesi. Spolupráce s nimi byla pro mě nesmírně důležitá. Třeba s režisérem Václavem Bedřichem nebo animátorem Josefem Hekrdlou. Učil jsem se od nich nejenom, jak vyprávět příběhy, jak spojovat gagy, aby směřovaly k nějakému sdělení, nebo jak rozhýbat postavičky, ale hlavně jsem čerpal jejich životní moudrost. Myslím, že od nich jsem se naučil rozlišovat, co je poctivá práce a co je podvod. To bylo k nezaplacení.

 

Vaše pracovní nasazení je pověstné. Nejste na práci závislý?

 

Nepovažuju se za workholika. Ti se v práci utápějí, práce se pro ně stává jediným smyslem života a postupně rezignují na všechno ostatní. Pro mě ale je strašně důležité povídat si s lidmi, které mám rád, účastnit se jejich života. Bez rodinného zázemí bych žít neuměl.

 

VLADIMÍR JIRÁNEK se narodil 6. června 1938 v Hradci Králové. Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor novinářství (1962). Jeho osobitě pointované kresby vycházely v řadě periodik (např. Mladý svět, Vesmír, Technický magazín, Lidové noviny), od roku 1993 kreslí zejména pro Mladou frontu Dnes. Známé jsou též jeho animované filmy (např. Automatik, Pivo přes ulici, Dobré jitro, Výlet, Hokej je hra, Zpráva o stavu civilizace), za které obdržel řadu cen na zahraničních festivalech (např. Chicago, Záhřeb, Teherán, Budapešť, Rennes). Za film Co jsme udělali slepicím získal v roce 1978 na mezinárodním filmovém festivalu v Západním Berlíně Zlatého medvěda.

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz