JOSEF JÍRA (67) patří k nejznámějším českým malířům současnosti. Jeden ateliér má v Praze, kousek od Wilsonova nádraží, a druhý ve svém rodišti -- Malé Skále. Kdekomu tyká, nebere si servítky, ale nespisovná slova říká svým způsobem půvabně. "Vy novináři víte o člověku hovno, nejdřív si o mně něco přečti, ať se nezdržujeme zbytečnejma kecama," řekl při našem prvním setkání.
Kousek pod hradem Frýdštejnem, vysoko na stráni nad silnicí, kdysi Saskou cestou vedoucí z Turnova přes Malou Skálu na sever, stojí chalupa, kde se říká U Strnadů. Josef Jíra v řeznické kazajce právě vychází na dvůr. A tak nám ze všeho nejdřív ukazuje své čtyři koníky -- poníka, tarpana a dva huculy. A ve stáji vychrlil něco jako expresionistovo curriculum vitae.
"Je mi sedmašedesát, vyrůstal jsem před válkou, ve škole jsem se díval na obraz tatíčka Masaryka, pak na Beneše, platilo heslo Pravda vítězí, ale než jsem se rozkoukal, už tu bylo Heil Hitler, a než jsem se znova rozhlídnul, bylo tu Čest práci. Ta hesla byla synonymem doby. Dnešku bych nepřál, aby se jeho synonymem stal americký šoubyznys. Když jsem tohle řekl loni na vernisáži mojí výstavy, pár lidi mi spílalo. Jako by nevěděli, že šoubyznys je na to, aby všichni zapomněli a zhloupli."
Na malířově ruce září snubní prstýnek. Loni na podzim se oženil v maloskalské zámecké kapli svatého Vavřince. S přáteli -- třeba s malířem Vladimírem Komárkem -- ji pomáhal obnovit, na stěnách visí jeho Křížová cesta, čtrnáct obrazů. Paní Jírová vaří pro návštěvu kafe. Servíruje chleby se sádlem a taky skleničky s něčím ostřejším pro zahřátí.
"Dvě věci mě uchránily před chlastem. Ta první -- najednou jsem si uvědomil, že bych sklouzl. Byli jsme na flámu s Jirkou Kolářem a Fremundem, došly prachy, doma bylo sto dolarů, já si je vzal jako půjčku. A za dva dny Vilma, moje první žena, která už nežije, povídá: Prokristapána, tady byly ty dolary, je to blbý, ale nevzal jste si je někdo? A já míchal kafe a držel hubu! To si pak uvědomíš: Když v sobě nemáš někde bariéru, můžeš všechno! Tak jsem si vzal kartáček na zuby a šel ke Skálovi. Na tři měsíce mezi opilce. Tam člověk poznal, co je relativní svoboda venku.
Ta druhá věc je, že jsem nikdy nemaloval, když jsem měl třeba jen jedinýho panáka. To je asi dar od Boha. Medek a další u malování pili, ale to potom nevíš, jestli k tomu, abys maloval jako Max Ernst, potřebuješ chlast, LSD, nebo bůhvíco."
SMRT OBRAZŮ
Z ateliéru je rybníček před domem vidět jako na dlani, na břehu si ve sněhu hrají tři psi Jírových. Malíř sáhne do stolu pro svůj deník od Apolináře. Kresby tužkou a propiskou střídají texty v hrabalovském tónu. S Velkým Pábitelem jsou přece kamarádi. Navíc mají malíři svou typickou mluvu.
Psi přiběhli od rybníka do ateliéru, hrubosrstá jezevčice Džesinka se v předsíni otřela o některý z obrazů opřených o zeď, má zelenočervený zadek. Přerušuje hovor nad dalšími deníky. Z cest do Gruzie, Paříže, Moskvy, Izraele. Akvarely, kresby tužkou a koláže spojují kratší či delší texty, materie na knížku.
"Uměl bych fotografovat a točit kamerou, ale já na cestách radši píšu a kreslím do deníku. Fotografie ukážeš před vánocema tetičce z Dolánek, žes byl tam a tam, a je to odbytý. Ale litera napsaná zůstává svědectvím. Hrabal mí říká: Člověče, tvý deníky jsou víc než tvý obrazy. Kdysi jsem ještě psal hodně dopisů, ale radši je nepíšu. Moji kamarádi, vyléčený alkoholici a feťaři, mají totiž hodně času a zavalili by mě korespondencí."
Paní Ivana volá, že je hotový oběd. Nad vonící houbovou polévkou padne zmínka, že na páně Jírových výstavách je u dosti obrazů cedulka NEPRODEJNÉ. To má malíř své obrazy tolik rád?
"Rád ne, rád mám tuhle polívku. Ale jsou obrazy, o kterých si myslím, že patří určitým lidem. Proto nechci, aby si je kupovali jiní. Až umřu, ty lidi tyhle obrazy dostanou. A taky si nechci, když dělám výstavu, obrazy půjčovat. Čím víc obrazů ubyde, tím jsou výstavy chudší o určité polohy."
BALDACHÝN TAJEMNA
Přijde řeč na loňský střet s Milanem Knížákem. Rektora Akademie výtvarných umění popudilo, že Josef Jíra, kterého označil za "oblíbence totalitních vládců" , vystavuje své obrazy v budově Parlamentu. Malíř takovou "nálepku" odmítá. Knížákovi odpověděl otevřeným dopisem. Teď líčí, jak byl kdysi málem uvězněn pro urážku prezidenta Novotného a jak ho nedlouho před Listopadem estébáci v Jablonci vyslýchali svlečeného do trenýrek. Konflikt s Knížákem, který je o jedenáct let mladší, považuje za střet více méně generační.
"Dnešní generace nikdy neviděla, jak se zabíjí králík, natož aby byla schopná sama ho zabít. Ale mluví a píše o smrti a jiných tématech, aniž by se jich dotkla. Lehce háže vinu za svou situaci na ty, co byli před ní. A já se ptám: Jak by absolvovala válku a éru stalinismu? Možná by byla daleko umazanější. A pak je tu ještě něco podstatného. Pořád vládne trend devatenáctého století, kdy všichni padali na prdel před rozumem. Protože někam přijela lokomotiva. Sama, netáhli ji koně. Naše myšlení je stále myšlením minulého století. My nevíme, že břemeno zvedneš silou vůle, že to tu už bylo. A jen málo tušíme, že proti logice a materialismu se pod baldachýnem tajemna cosi napíná."
Historik umění František Dvořák přijel onehdy na Malou Skálu s autokarem Američanů, ale malíř Jíra potřeboval pracovat, a tak návštěvníky nepřijal. Dneska se tomu směje.
"Kdyby k nám do chalupy náhodou dva dny nikdo nepřišel, byl bych strašně šťastnej, že můžu v klidu malovat. Ale to už se aspoň rok nestalo. Když se dostanu k malování, hodinu a půl se s tím musím potrápit. Pak se chytnu a je to dobrý. Mohl bych postavit zeď dva metry vysokou, naštípat dříví, navozit hnůj, ale to pro mě není práce. Pokud si nezamaluju, a třeba blbě, nedotknu se toho, tak jsem neuspokojenej. Kamarád Karlík Šulců říká: Do kostela chodím, ale když někdy nejdu, celej tejden mi něco chybí."
CVOK JEDEN
Výtečný, ale sytý oběd nám pomáhají dojíst psi, zejména vlčák Dominik má vysokokapacitní útroby. Řeč se stočila na to, jak malíř sám pozná dobrý a špatný obraz.
"To máš jako s biblí; aby ti něco dala, musíš jí věřit a ne zkoumat, jak do Panny Marie vstoupil Duch svatý. Říkal jsem to už komunistům: Nemusíte poznat, že jde o hřích, ale určitě poznáte, když šlápnete vedle. A podobně pozná malíř úspěch, to nešťastný štěstí, krásný mrazení, kdy se dotkne lemu nekonečna. Pak se ti to třeba pár let nestane a strašně se ti po tom stejská. Žádné milování ani žádná nenávist to nemůžou nahradit."
Do hovoru zasahuje paní Ivana: "Myslím, že Josef za špatné obrazy považuje ty, u kterých nemusí přemýšlet. Když jde do přírody a maluje chalupu nebo kopec. Zatímco nad olejem Jezdci z Apokalypsy musí přemýšlet, jak to do obrazu dostat."
"Ivano, řeklas zajímavou věc, ale bezprostředních obrázků si vážím víc. Třeba támhletoho," ukáže na stěnu nad manželčiným lůžkem. "Když jsem ho dělal, drželas nade mnou deštník."
"Byla děsná slota, vítr, déšť. V duchu jsem si říkala, cvok jeden, zrovna teď musí tohle malovat," usmívá se paní Jírová.
"Musel jsem, i když dodnes nevím proč. Obrázek byl hotovej za dvacet minut. Na něm je nejcennější jeho bezprostřednost. To je exprese. Klee nebo Malevič si své čtverečky mohli líp nebo hůř sestavit, ale tohle je neopakovatelný. A nepotřeboval jsem skoro štětec, maloval jsem hlavně prstama," říká a předvádí, jak palcem udělal lodní bok. "Když jsem skončil, poněvadž jsme byli v Norsku a protože už je člověk trochu zkurvenej, tak si říká, já to taky musím prodat. Proto tam rychle namaluješ norskou vlajku. Nemusí tam být, ale snad tomu dává pravdivost."
Pan Jíra uléhá po obědě na gauč. Říká, že se teď vy ...na umění. Protože při trávení se odkrvuje mozek a plácali bychom nesmysly. Na videu pouští dokument, který o něm natočila ČT. Za okny je mráz a sníh, na obrazovce malíř s paletou na letní louce, s rybářskými pruty u Jizery, s koňmi před domem ...
"Lidi mi říkají: Tady to je ráj, pane Jíra. Není, odpovídám. Protože každý den musíš vykydat hnůj. Ale je to krása. A začínáš čím dál víc rozumět svým kořenům. Tomu, jak tady tví předkové žili. Třeba z toho ještě něco udělám. Anebo neudělám. To je jedno. A víš, co byl velký Hrabalův omyl? My spolu pili a měli se rádi, ale on chtěl ve mně vidět pražskýho dandyho. Uměl jsem si uvázat šáteček. A hospody, chlast, holky -- všechno tu bylo. Ale já nechtěl dandyho hrát. Ta moje sláma koukající z bot mi byla vždycky příjemnější. A dneska, když jdu ke koním, je pro mě vůně stáje krásnější než všechny chanely."
Autor:
PAVEL KOVÁŘ
zdroj: časopis Reflex