DOJATÝ ROCKER - Jan Sahara Hedl

DOJATÝ ROCKER

HONZA DĚDEK

Málokdy je k vidění bez křiváka a černých brýlí; neodkládá je ani v potemnělé restauraci. Venku by měl být zaparkovaný Harley-Davidson; není. Některé věci si JAN SAHARA HEDL (44) dokazovat nepotřebuje, on by na silné motorce větší osobností nebyl. To, co z něj dělá skutečného rockera, jsou jeho písničky. Snad proto, že tak často dojímají k pláči. Publikum i jejich autora.

Na první pohled rocker. Jenže každý křivák, na povrchu z hrubé kůže, má i svou jemnější podšívku. "Velice často pláču, hlavně v kině, a zejména u amerických filmů s happy endem, ty mě dostanou vždycky. Vlastně mě dokáže dojmout každá blbost. Rodiče byli senzitivní lidé, kteří ze mě vychovali senzitivního chlapce. Já když v dětství ztratil knoflík, tak jsem si vyslechl, že ten knoflíček teď někde leží, je mu smutno a pláče. V tu chvíli jsem byl na sračku. A v tom jsem se nezměnil." Je to cítit z jeho textů -- ať již z těch, které psal pro Precedens nebo které zpívá na svých sólových albech. Na jedné straně odrážejí jeho bouřlivý život, na druhé jsou básněmi; někde na rozhraní zpívané poezie a literatury. "Nerad bych se tvářil, že jsem génius sám od sebe -- za prvý nejsem génius a za druhý, i kdybych náhodou génius byl, tak nikoliv sám od sebe. K literatuře jsem byl vychováván odmalička, a to zejména k literatuře dobrý! My jsme byli to, čemu se říká vinohradská rodina; sám jsem ještě zažil Vinohrady jako panskou čtvrť. I když oba rodiče nakonec dělali to, co dělat nechtěli, protože taková už byla v padesátých letech doba ... Doma jsem tedy dostal první impuls ke vzdělání. Pochopil jsem odkud začít a po čem se pídit, co chtít vědět a co nikoliv. Proto jsem si taky mohl dovolit opustit oficiální edukační zařízení, a přesto si pořídit poměrně slušný vzdělání. Dneska si rozhodně jako buran nepřipadám. I když se tak s oblibou chovám."

K správné výchově samozřejmě patřila i výuka hry na klavír; Sahara začal do not nahlížet v šesti letech. "A docela mě to bavilo. Odmalička jsem poslouchal vážnou hudbu, kterou si pouštěl otec, matka dokonce sama zpívala Schubertovy písně; měla krásný alt. Vlastně se dá říct, že jsem k hudbě vždycky směřoval. Na druhou stranu jsem byl tak línej, že jsem se nikdy nedostal dost daleko, abych šel automanticky na konzervatoř. Ostatně později vstoupila do mého života kytara a dnes už vlastně moc na klavír hrát neumím; upřímně řečeno jsem to pořádně neuměl nikdy. Každopádně spíš dokážu na piáno složit vlastní pecku, než zahrát pecku někoho jiného. A nemusí to být ani Chopin ... I když je fakt, že první dvě stránky Valdštejnské sonáty umím, byť v mírnějším tempu. Ten Beethoven byl prostě lepší, to uznám rád. Ostatně já jsem nikdy neměl ambice být špičkovým instrumentalistou. Dokážu napsat text a k němu adekvátní muziku, pak to celý nějak prezentovat, ale na ty instrumentální majstrštyky mám muzikanty."

Vedle hudby Jan Sahara Hedl odmalička i maloval. Výtvarné umění nakonec vyhrálo; podal si přihlášku na uměleckou průmyslovku a byl přijat. Dnes už maluje jen příležitostně. "Své přátele z okruhu opravdu špičkových výtvarných umělců, jako je třeba Stefan Milkov, obdarovávám zásadně výtvarnými díly ... Ale žádnou nutkavou potřebu pravidelně malovat nemám. Nemohu říct, že by to byl můj koníček, spíš jde o takové příležitostné záchvaty." Na umělecké průmyslovce se Sahara již během prvního ročníku vedení ústavu postaral o dostatek argumentů pro consilium abeundi. "Škola mě nebavila, já jsem potřeboval studovat věci, který se studovaly jinde a jinak. Tak jsem se začal různě protloukat. Mě vlastně protloukání vždycky dost bavilo. I když jsem byl nucen se živit jako idiot -- tak třeba jsem rozvážel minerálky, to bylo hezký období. Nebo jsem pracoval jako skladník, to byl můj majstrštyk. Pohyboval jsem se po skladu zásadně v drahý kožený bundě nebo v sametovým kvádru, takže všichni pracovali za mě, poněvadž jim samotným bylo blbý, abych vůbec na něco šahal. Nebavilo mě to, samozřejmě, ale bral jsem to jako nutný zlo. Taková byla doba -- člověk musel dělat, jakože něco dělá. Někdo byl u geodézie, jinej pracoval jako topič; to ovšem nebylo nic pro mě, protože bych zkoušky na topiče určitě neudělal. Na mě zbyly ty minerálky. Stejně jsem nakonec zjistil, že nejsem schopnej pořádně dělat nic, že chci jen chodit životem a zažívat různá dobrodružství. Měl jsem rád dlouhý procházky a tak se stalo, že jsem došpacíroval až na severní tratě; dva roky jsem podbíjel koleje. Ale nemůžu říct, že bych toho litoval. Napsal jsem tam krásný texty a možná že jsem se tam o některých věcech dozvěděl víc, než bych se dozvěděl v univerzitní knihovně. A taky jsem se vrátil ve vynikající fyzický kondici -- pár pražských vyhazovačů se pak nestačilo divit."

Dlouho si však Sahara svobody neužil -- čekal ho ještě zelený kriminál. "Podle veškerý lidský logiky bych měl kvůli svýmu kádrovýmu profilu a pestrý minulosti skončit nanejvýš s rychlopalnou motykou -- kdyby byli důsledný, tak jsem musel mít stan před branama kasáren, protože já jsem byl přesně ta osoba, která by správně neměla být puštěna přes práh. Ale protože lidská logika končí přesně tam, kde začíná logika vojenská, byl jsem přidělen k radiotechnickýmu vojsku na západním okruhu. Naštěstí mě zachránilo, že jsem byl z hlediska vojenské kontrarozvědky naprosto nepoužitelný, takže jsem dělal nástěnky a vedl hudební soubor. První rok se jmenoval Spektrum, druhý rok Radar." V repertoáru tohoto hudebního tělesa se záhy objevily skladby od venku tehdy populárních kapel Devo nebo Stranglers, ovšem s hezkými českými texty; žádný z nich se bohužel nezachoval. "To mě dodnes mrzí, protože příkladně píseň Mongoloid od skupiny Devo s refrénem <Za pecí, za pecí, nesmíš nikdy spát> byla opravdu skvostná." A nejen podle mínění Jana Sahary Hedla -- tato skrytá ideologická diverze se líbila všem, vojenské dohližitele nevyjímaje. O jednom opušťáku pak vznikla další nahrávka skupiny Duševní hrob; s Mikulášem Chadimou a pomalu se formující kapelou Precedens. Byla to jedna z mála kapel, která se dala v 80. letech poslouchat. I když ji Sahara záhy opustil.

Nějaký čas hrával s Lubošem Pospíšilem a s Michalem Ambrožem. Jeho čas přišel až po sametové revoluci -- jako host se vrátil do skupiny Precends a v době mateřské dovolené Báry Basikové natočili album Tajný svatý; pod jménem Jana Sahary Hedla se objevilo v roce 1994. "Byli jsme domluvený, že to bude tečka za naší spoluprací. Jenomže najednou média začala obehrávat skladbu Tisíc jmen a my propadli pocitu, že pokud okamžitě nezareagujeme, tak nám něco uteče. Tak jsme v nepříliš velkém klidu a pohodě natočili album Šílený pondělí -- jenomže to už zdaleka nezafungovalo tak, jak jsme očekávali, že to zafunguje. Nějaký čas jsem pak ještě v kapele přežíval, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že tudy cesta nevede, že tahle skupina je pro mou potřebu až zbytečně zbytnělá, navíc mě přestávaly bavit všechny ty elektrický zvuky a velký aranžmá. A protože jsem v téhle kapele byl vlastně jenom na návštěvě, čímž jsem v ní nemohl provádět žádný zásadní změny, tak jsem si řekl, že bude daleko rozumnější se obrátit někam jinam. A to jsem taky udělal."

Trvalo to šest let, než se nedávno objevilo jeho třetí sólové album Matka Zebra. "Odpočíval jsem, vzal si za ženu dívku Marušku, psal písničky a netlačil na pilu," rekapituluje toto období Jan Sahara Hedl. "Mám rád, když věci probíhají v nenásilným ovzduší, takže jsem čekal, až čas nazraje. Taky nejsem žádný workoholik; pokud se tedy za práci nepovažuje válení se v pelechu a čumění na televizi. Jindy si jen tak přemýšlím o nejrůznějších věcech -- třeba si v duchu píšu scénář svýho pohřbu, to je taková moje malá záliba." Není to tak úplně pravda. V mezidobí napsal Sahara básnickou sbírku Královské Vinohrady. "Tyhle básně vznikly z potřeby netextovat žádný písně, zbavit se na chvíli všech těch mechanismů, které provázejí písňový text -- nemyslet třeba na příslušný počet slabik. Královské Vinohrady jsem psal v naprostým poklidu; po nocích a poměrně dlouho. Původně jsem si ani nemyslel, že by to někdy vyšlo, říkal jsem si, že to naťukám na počítači a dám kamarádům pro potěšení. Nakonec to někdo vydal a jsem rád." Nezdá se však, že by Sahara přemýšlel o literární dráze. "Čas od času mě něco takovýho napadne, ale jsou to v podstatě jen torza; mám třeba doma v počítači několik kratinkých povídek. Ničeho se však do budoucna nezříkám, nechám se překvapit sám sebou, dokonce si myslím, že bych zvládnul i román, ale jednak zatím nejsem tak cílevědomý, abych dokázal každý den napsat třicet čtyřicet stránek, a za druhý mně vlastně písničkový formát docela vyhovuje."

Jan Sahara Hedl je dnes vedle Jaromíra Nohavici a Roberta Křesťana považován za jednoho z našich nejlepších textařů. I když ne všichni z jeho publika jeho slovům rozumí. "Stávalo se mi vždycky, že za mnou chodili lidé a ptali se, co jsem tím kterým veršem myslel. Dnes už to tak často není, protože si zvykli, že se stejně nic nedozvědí. Mé texty jsou totiž o tom, o čem si myslíš, že jsou. Pochopitelně, že se v mých textech odrážejí má léta naprostého loosera, včetně nedodělaných studií, poflakování se po hospodách a všech těch z hlediska běžnýho života temných zážitků. I když mně to zas tak temný nepřišlo, protože já byl mladej, plnej energie a tak jsem si říkal: 'No tak dobře, uvidíme, co z toho vyleze.' Ono všechno zlý je pro něco dobrý. To ovšem neznamená, že by mé texty byly nějakou autobiografií, že bych zpracovával konkrétní historky svého života. Na druhou stranu jsem si prožil tolik, že mi to dnes umožňuje stavět se k věcem tak, jak se k nim stavím -- někdy s určitou stylizovanou dramatičností, někdy naprosto civilně. Ale to jsou pocity, které jsou nepřenosné. Takže pokud v někom mé texty neevokují žádnou imaginaci, tak pak ať si pustí něco jiného a nezabývá se mými písněmi. A pokud ano, což mě samozřejmě těší, tak pak by bylo kontraproduktivní, abych někomu něco vysvětloval. Své obrazy bych v nikom nevzbudil, jen bych zničil ty jeho. Rozhodně odmítám onu stupidní gymnaziální hru Co tím chtěl básník říci. Kantor to neví, žáci to neví, ale jsou ochotný o tom celé hodiny žvanit. Tak to ne!"

Tomu se možná nevyhne -- jedno nakladatelství pomalu chystá k vydání Saharovy sebrané písňové texty. Nakonec třeba skončí jako klasik české poezie v čítankách; vedle Jiřího Suchého a Jaromíra Nohavici. Nebyl by to první básník s temnou minulostí bohéma.

Foto Petr Jedinák